Kastroly pro Rumunsko

aneb

Project Theodora

jaro 1997

---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtstoletí Adry Valmez, část sedmá

1995 – 2020

 

 

 

 

 

Theodora se říká v Rumunsku dívce jménem Dorka. Pochází od dávné křesťanky Dorkas, chcete-li Tabity (česky gazely či srnky), která byla známá nejen svými almužnami, ale i praktickou pomocí potřebným. Její jméno si od té doby vypůjčuje spousta dobročinných organizací či jednotlivých projektů. Právě s takovýmto vyrukoval někdy v roce 1996 na zasedání české a německé ASI jistý podnikavý Rumun jménem Adrian Stoica. Přítomným naznačil, aby udělali stojku a z vysypaných korun či marek by pak vybudoval Areálu důchodců v transylvánské Kluži. Mezi jiným se údajně zajímal o pořízení stovky jídlonosičů na přenášení mamaligy a jiných rumunských jídel nemohoucím seniorům. Jelikož se mezi adventistickými zazobanci tenkrát vyskytoval i nám všem známý Laďa Smílek, okamžitě zalapal po dechu a nápad přenesl na půdu meziříčské Adry. Ta zrovna neměla nic pořádného na práci a tak s námětem seznámila pražskou centrálu. Protože tam v oné době neseděli žádní páprdové, kteří si bez trapného schvalování dvaceti výbory ani neupšouknou, Projekt Theodora ve valašském vydání dostal bez problémů zelenou.
 

 

 

Laďa se tedy neprodleně chápe pomyslného vesla a prostřednictvím jisté Jany Popelkové z Českých Budějovic zajišťuje nákup požadovaného počtu jídlonosičů. Pokud se ptáte, který sponzor to zaplatil, pak je odpověď více než jednoduchá. V naší partě platí nepsané pravidlo, že pokud si někdo něco vymyslí, pak si to i zacvaká. A ve vlastní režii pak zajistí i další průběh. V daném případě se to týká především vyřízení nejrůznějších povolení k převozu zboží přes tři hraniční čáry. Mirka s Dášou, které jako jediné zahřívají pražské adrácké židle všechno s úsměvem na rtech vyhotoví a nám pak už nezbývá než vystartovat k jihovýchodu.

Je právě posledního apríla Léta Páně 1997. Do doprovodné škodovky usedá Jana s Petrem a Jindra s řidičem Čmelákem, do bílého peugeotu náčelník projektu, stovka zabalených kastrolů a nevelký zbylý prostor vyplňuje moje maličkost. Vyrážíme ještě za tmy a hrajeme si „ Na Rudu“. Což už předem znamená, že humanitární výlet bude zajímavý. Tak, jako všichni, chceme být i my v něčem “NEJ“. Na největší konvoj jednoduše nemáme. Uskutečníme tedy výpravu s nejmenším nákladem, a poměrně nejpočetnějším doprovodem.

 

 

O páté ranní prosvištíme Zlínem a o něco později už civíme u první závory. Český celník se nás v Lanžhotě táže, kam že to máme namířeno?.“ Do Rumunska“, odpovídáme zdvořile. „Cože? Do Rumunska? Když vidím kyselé tváře, které se odtamtud vracejí, ani trochu vám nezávidím. Tak, šťastnou cestu!“, dodává ironicky a hned nato doplňuje: „ A kolik si myslíte,že tam toho dovezete?“ Hra „Na Rudu“ začíná zajímavě.

O pár metrů dál nás bratia Slováci těší dalším překvapením. „ Treba zložiť kauciu, priatelia, padesiat percent z ceny tovaru. A platí sa toľko markami.“ Zůstáváme jako opaření. Okamžitě vyhlašujeme důsledné pátraní po všech možných i nemožných vreckách. Marienky dáme na hromadu a společně počítáme. Vyhrabali jsme jich něco přes šest stovek. Světe div se, ale to je právě ona suma, kterou teď neodkladně potřebujeme…

Pádíme tedy dál. Ne však do Medveďova, kam máme adresovaný průvodní dopis maďarského konzula, ale kvůli vrácení kauce do Rusovců. Doufáme, že tam má Alena Rusová příbuzné. Ať má či nemá, vyřízení formalit je celkem rychlé a poměrně levné. Do kapes se nám vracejí zastavené marky a na tváře ztracený úsměv. Závora do Uherské nížiny je otevřena…

Stromy se v Maďarsku oblékají do svěží zeleně a stopařky do minisukní. Na rozdíl od stromů jsou pohledné jen z dálky či při vysoké rychlosti. Díky ní jsme brzo na hranici s Rumunskem. Bereme objemnou složku s papíry. Hra „Na Rudu“ pokračuje. Dopis z maďarské ambasády má kouzelnou moc. Škoda, že jen na jejich straně hranice. „Problem, problem“, říká celkem očekávaně rumunský celník.“Nu aveci akcept“ prohlašuje ve své mateřštině „Nazad!“, dodá pro větší srozumitelnost zvýšeným tónem v povědomém světovém jazyce a rezolutně ukáže na prázdné parkoviště.
 

 

Poslušně se odklidíme na doporučené místo. Listujeme ve slovníku a ten nám prozradí, že neoplýváme něčím, co by se dalo nazvat potvrzením od příjemce. Přichází k nám vojáček se samopalem, který to tady hlídá a požaduje dvacet marek za parkování. Prý na rozkaz šéfa. Korupční praktiky zdejších zeměpisných šířek už nějaký ten pátek známe, takže po létech oprášíme osvědčenou taktiku. Pár vět v rádoby rumunštině o tom, že je Rumunsko krásné a Rumunky především, ozbrojeného strážce elegantně odzbrojí a ten nám pak milosrdně dovolí na prázdném plácku postávat bez placení.

Beru složku dokumentů a mířím k celnímu úřadu. V hlavě si skládám patřičně poníženou žádost v místním jazyce. Pracoviště celníků působí poněkud nepracovně. Na stole je blikající barevná obrazovka a kolem ní šestice soustředěných mužů v uniformách. Sledují fotbal, takže veškeré okolní dění je jim ukradené. Beru za kliku, ale dveře jsou zamčené. Nesměle klepu na okýnko a sepjatýma rukama prosím o milost. Šest nevlídných pohledů mě odrazuje od dalších pokusů. Po chvíli útrpného vyčkávání se z dálky řítí opožděný fotbalu chtivý kolega. Stavím se mu do dveří a rumunsky koktám svoji žádost. „ To jste špatně, pane, to musíte o dům dál...“ O dům dál potom dostávám číslo faxu, na který je možno poslat „akčept“. „ Fax přijde tam, do toho modrého kontejneru“, ukazuje brýlatý úředník na oprýskanou mobilní buňku.

 

 

Vracím se na parkoviště. Voják se samopalem chce znovu dvacet mařen. Opakovaná rumunská krasomluva ale tentokrát nezabírá. Dvacetiletý militarista si pohrává s kvérem a důrazně trvá na placení. Rychle nasedáme a vracíme se na maďarskou stranu. Stojíme tu grátis, zato telefon do sousedního Rumunska stojí majland. Důležité je však v tuto chvíli to, že nám z Kluže slibují poslat onen nešťastný„akčept“, chcete-li, potvrzení příjemce.

Po několikerém, vždy znovu a znovu kontrolovaném překročení hranice konečně zastihuji otevřený „kontejner na faxy“. Úředník právě došlý fax odtrhává, aniž se podívá, komu patří. Později zjišťuji, že mám faxy dva. Ten druhý petří nějakému Belgočanovi, mimochodem, také od nějaké humanitárky, který tu už postává celé dva dny, Svěřil se mi s tím, když jsme ještě pospolu postávali u zabedněného „kontejneru“. Takže, teď ještě hledat toho Belgičana…

Přejíždíme znovu na rumunskou stranu a vítězoslavně máváme celníkovi ještě teplým papírem s tolik nezbytným „akčeptem“. Borec se prohrabává ve složce s dokumenty, načež spustí podobně jako předtím:“ Problem, problem! Musíte mít potvrzení od toho, kdo vás posílá, tedy od Adry Praha, že se jedná o bezplatný dar, jinak vám to patřičně proclíme.“ Vyhodit sto, dvě stě marek se nám jen tak nechce a volat do Prahy v podvečer 1. máje je nemyslitelné. Sjednáváme tedy tranzit na vnitrostátní celnici do Kluže. Samozřejmě, za nikoliv mírný poplatek. Naši kamarádi jsou mezitím nemilosrdně vytlačeni z parkoviště celníků, protože česká škodovka mezi jejich mercedesy a audiny jaksi nezapadá…

 

Je už jedenáct hodin večer a venku docela obstojná kosa. Překročíme čáru a konečně si vsedě dopřáváme malého šlofíka. Ne však na dlouho. Rumuni nás mají čekat u cesty na klužském předměstí. Po půlnoci znovu vyrážíme do tmy. Kodrcáme po klikatých rozbitých silnicích, předjíždíme povozy s hořícími loučemi, pereme se s dotírající únavou. Ve tři ráno jsme na místě. Je to právě čtyřiadvacet hodin, co jsme vyrazili v Valmezu. Hrajeme si „Na Rudu“ a máme toho plné zuby. Zalézáme do spacáků, když začínají zpívat první kohouti.
 

 

 

„Project Theodora“, zatím sestává pouze z jednoho upraveného rodinného domku. O osm babiček, z nichž je pět nepohyblivých, se starají dvě ošetřovatelky. Vedoucím je starší doktor, který tu slouží bezplatně. Dvakrát týdně ordinuje i pro pacienty z okolí. Ti mu platí v naturáliích. Získané mléko, tvaroh či brambory pak obohacují jídelníček ubytovaných seniorů. Sponzorem (neboli patronem, jak tady říkají) celého projektu je už vzpomínaný domorodec Adrian Stoica, žijící toho času v Hamburgu. Pod jeho vedením tu má v nejbližší době vyrůst rozsáhlý areál s komplexními službami pro staré lidi. Naše jídlonosiče jsou jedním z prvních kamínků příští, nesrovnatelně bohatější mozaiky.

 

 

 

 

 

Probouzíme se do prosluněného 1.máje, což má bát, alespoň podle našeho Máchy, lásky čas. Karla Hynka znají patrně i v Rumunsku, protože ti mladší tu celkem nepokrytě věnují lásku svým protějškům, zatímco ti letitější pilné práci. Po prašných cestách mezi domky tu rachotí náklaďáky, jinde vibrují sbíječky, na úzkých políčkách se pachtí koně a neobvykle velké množství lidí. Co si tu kdo neurve, nemá. Průměrný plat dělníka se pohybuje kolem našich dvou tisíc korun, zatímco ceny zboží v obchodech jsou až příliš podobné.

 

 

Konečně jsme pochopili, proč se tomuto městu říká Kluž. Když tu zaprší, což se stalo před několika dny, tak to v ulicích mezi baráky velice slušně klouže. O nějakém dláždění či asfaltu si tu mohou zatím nechat jen znát. Rozmočená mazlavá hlína a všudypřítomné kalné kaluže jsou v okrajových částech měst naprosto běžnou záležitostí. Není výjimkou, že se na předměstích chovají ovce či jiná hospodářská zvířata. Centrum rodiště Matyáše Korvína je však o něčem úplně jiném. Dýchá v něm noblesa, dávná historie a pro nás je dost věrnou připomínkou hanácké Olomouce.

 

 

 

 

 

 

Večer si zase hrajeme „Na Rudu“. Kolektivně formulujeme a poté do pražské Adry faxujeme nesmělou žádost o zaslání všech dokumentů. K našemu překvapení a nemalé radosti je dostáváme hned příští ráno, stejně jako návštěvu dvou, tentokrát už náramně sympatických celníků.

 

 

 

Stovka jídlonosičů konečně putuje do doktorovy ordinace. Výrobek firmy Sfinx České Budějovice bude už co nevidět sloužit k roznášení jídla těžce pohyblivým a nemohoucím důchodcům. Dvě kuchařky, které zároveň zastávají post ošetřovatelek mají docela slušně vybavenou kuchyň v suterénu, kterou však v budoucnu nahradí zařízení zcela jiného kalibru. V místě plánovaného areálu však zatím bují tráva či dorůstá salát anebo cibule.

 

 

 

 

 

 

 

Středem pozornosti personálu sestávajícího z letitých babiček, lékaře a už zmiňovaných univerzálních sester, se samozřejmě stává ten, který celou tuto výpravu spískal. Patron Laďa je všeobecně obletovaný a na každém kroku zažívá patřičné úcty. Jsme zkrátka na Balkáně, kde se na autority hledí přece jenom jinak než na našem poněkud vyčpělém Západě. Náš náčelník svoji prestiž ještě umocňuje věnováním veškerého proviantu, který ukrývala jeho cestovní kabela, ve prospěch tohoto skrovného charitativního zařízení.

 

 

 

 

 

Před polednem si dopřáváme lehký výlet do okolí. Kraji jihovýchodně od Kluže se přezdívá Turzia a skutečnému Turecku se také dost podobá. Ukrývá minimálně jeden přírodní skvost, kterým není nic jiného než tři sta metrů hluboká Turdská soutěska. Na mapě značená cesta střední kategorie je plná děr, prachu a kamení. Dvacet kilometrů dlouhý úsek proto jedeme více než hodinu. Samotný závěr je už na hranici možností aut i jejich řidičů. Zato podívaná, kterou nám kaňon nabízí, nemá nejmenší chybu. Nejmenší chybu však nesmíme udělat ani při překonávání bystrého vodního toku na jeho dně. Sklouznout z pohozených kostrbatých klád, které jej přemosťují do chladivé tekutiny, by bezpochyby nebylo dvakrát příjemné.

 

 

 

 

 

 

 

Neméně zajímavá je i zpáteční cesta do města. Zdejší venkovská realita nám připomíná zažloutlé fotografie z dob První republiky. Koňské povozy a pobíhající hříbata, sem tam se popásající černé krávy podobné buvolům, skromně oděné děti pracující vedle svých rodičů na poli. Míjíme dokonce u cesty ležící krávu, která za pomoci několika lidí právě přivádí na svět malé telátko.

 

 

 

 

Máme tu páteční odpoledne. Vděčný personál miniaturního Domova důchodců se s námi loučí národním jídlem mamaligou a křesťanským pozdravem Pacea Domnului. To první je na různý způsob upravovaná kukuřičná kaše a to druhé vyjadřuje přání Božího pokoje. S touto nevšední výbavou nasedáme do aut a pro tentokrát vyrážíme k severu.

 

 

 

Vybíráme si na mapě nejkratší cestu k ukrajinským hranicím. Silnice střední třídy se později mění v polňačku. Nedokonalá mapa nám dokonce dovolí dojet až do horami sevřené hornické osady s odbočkami přímo do podzemí. To ještě nevíme, že se tu kutá zlato. Krajinou bez lidí a bez aut se pak vytrvalým drkotáním dostaneme do rázovitého kraje jménem Maramureš. Někteří z nás se tu díky častým minulým návštěvám cítí být jako doma. Doufáme, že se nám po létech opět podaří najít naše staré dobré přátele. Bydlí v pohraničním městě Sighetu Marmatiei, kam máme právě namířeno.

 

 

 

Večer už sedíme u nádherně prostřeného stolu. Ana s Eugenem vítají nejen nás, ale i přicházející šabat dozlatova opečeným jehnětem. Kdykoliv jsme v této zemi zavítali mezi mezi své křesťanské sourozence, vždycky nás hostili jako krále. A to i v dobách Ceausesca, kdy v byly v obchodech víceméně jen prázdné regály.

 

 

 

 

 

 

Místní adventistickou modlitebnu pamatujeme ještě z údobí zrodu. V osmdesátých letech jsme se tady dokonce zúčastnili budovatelské brigády. Bylo tu lidí jako much a prakticky žádná technika. Přesto tu postupně svépomocí vyrostla k nebi architektonicky zajímavá budova, kterou ani tentokrát nemůžeme obejít. Dost věcí se změnilo. Nadia, kterou známe jako poslušnou školačku, je teď dirigentkou sborového zpěvu a z Daniely, velké lásky Petra Kimlera, se stala profesorka na klužském lyceu a zároveň více než spokojená maminka. Jenom Gabi, Ilie a teta Dubovičová s rodinou nám jakž takž připomínají zašlou slávu našich dávných rumunských vandrů.

 

 

 

 

 

 

 

Den odpočinku má v celém Rumunsku víceméně stejný scénář. Dopoledne se jde do kostela, chcete-li, do modlitebny, následuje sváteční oběd a po něm dvě tři hodinky výživného spánku. Jakkoliv na to nejsme zvyklí, musíme také do pelechu. O páté je druhé kolo ve shromáždění, které dost často vyústí ve společnou podvečerní procházku. Pozdní večeře se, podobně jako v našem případě, protáhne až někdy k půlnoci. Což je pro nás poněkud svízelné, protože za ranního kuropění musíme chtě nechtě odstartovat k severozápadu. Tentokrát přibíráme i nepřehlédnutelnou tetu Dubovičovou. Tato Rumunka ukrajinské národnosti totiž jede na trh. Do 250 kilometrů vzdálené maďarské Nyíregyházy…

 

 

 

Přestože je teprve 4. května, neodpustíme si přírodní koupel v modrozelených štěrkáčích u Miškolce. Potom už zbývá jen prosvištět polovinou Slovenska, abychom ještě jakž takž za světla dorazili na naše milované Valašsko. Nejmenší, a vzhledem k množství nákladu i poměrně nejnákladnější výprava české Adry tedy úspěšně skončila. Naskytla se tady možnost nás v uvedených ohledech překonat. Ruda by to bezpochyby dovolil. Pokud by si vyzyvatelé veškeré náklady sami uhradili. Což znamená, že se už nikdo další nepřihlásil. Proto rekord platí až do dnešních dnů.

 

 

 

 

 

 

(-: pacea Domnului :-)