ZNOVU DO BOSNY!

leden1997

- čtvrtstoletí Adry Valmez, část šestá -

1995 - 2020



 

 

Končí podzim a čas se nachyluje k vánocům. Výtvarník Jan Bárta, ze kterého se časem vyklube nejvyšší náčelník české Adry, se patrně něco doslechl o naší loňské akci „Balíček pro kamaráda“. Nikdy to nepřiznal, ale je téměř jisté, že se jí nechal inspirovat. Jeho projekt nazvaný „Potřebují to, co já“ se stejně jako náš, soustřeďuje na naše školáky, kteří by měli k vánocům nachystat dárek pro své bosenské vrstevníky. Akce se tentokrát nesoustředí pouze na Valašsko, ale na celou Českou republiku.

 

Po loňských zkušenostech sázíme na osvědčenou kartu. Firma Reprotisk Vaňura nám natiskne propagační letáčky v hodnotě dvou tisíc korun a spřátelené Rádio Apollo přidá vysílací čas, za který by normálně utržilo něco kolem devadesáti tisíc. K propagaci se zcela samozřejmě přidá meziříčský Obelisk manželů Irglových, Televize Valach paní Dáši Církvové a pochopitelně i veškerá ostatní regionální media. Je konec listopadu a sehraný adrácký tým vyhlašuje start další náročné akce.

 

Zatímco vloni si mohli tvůrci balíčků zvolit jejich obsah sami, tentokrát by to měly být především hygienické potřeby. Aktuální situace v poválečné Bosně totiž prozrazuje, že pořízení obyčejného mýdla či zubní pasty je pro mnoho zdejších obyvatel nedosažitelným luxusem. K mýdlům, šamponům a ostatním podobným věcem je možno přibalit také nepoužité dětské spodní prádlo, psací potřeby, hračky či nějakou tu sladkost. Hotové dárky je možno odevzdat přímo ve škole , případně v meziříčské prodejně Dekora nebo ve vsetínské Drogerii na náměstí.

 

Akce sice nemá takové grady jako loňský „Balíček“, ale díky článkům v novinách, pořadům na Valachu a pravidelným relacím v Apollu se značná část děcek a jejich rodičů nechá celkem brzo patřičně nažhavit. Jedním z motivačních taháků je i slosovatelný kupón, který se přiloží k nabalenému dárku. Patnáct vylosovaných obdrží tričko Adry, předplatné na časopis PePe a malou stavebnici Tomi.

 

 

Dvanáctého dvanáctý jsou tu už zprávy o prvním svozu. Ve Valmezu se jedná o školy na Fibichově a Masarykově ulici, přidává se také Krhová, Zubří, Lešná, Kelč a Rožnov pod Radhoštěm. O týden později, kdy je svážení dárků uzavřeno, se počet balíčků vyšplhá k úctyhodným čtrnácti stům! Nejproduktivnější byly rožnovské z ulice 5.května a Pod skalkou, které následovaly základky z Videčské, Koryčanských pasek a v neposlední řadě také Střední zemědělská a rodinná škola. Mezi nejaktivnější se zařadila také ZŠ Zašová, meziříčská „Fibiška“, vsetínský Luh a také Horní Lideč s Lidečkem.

 

 

 

Vedle dětských dárkových balíčků z celkem čtyřiceti škol vsetínského okresu se do skladovacího prostoru v meziříčské adventistické modlitebně sešly také potraviny dětské stavebnice Tomi od firmy Jinato, jejichž cena byla odhadnuta na bezmála čtvrt milionu. Vedle toho firmy či instituce, mezi něž patřil například CS Cabot, meziříčský Městský úřad a také jednotliví dárci nastřádali na dopravu materiálních darů do Bosny dobrých šedesát tisíc. Pozadu ani tentokrát nezůstal velkosklad Global-Glóza. Daroval zboží v hodnotě padesáti tisíc a se slevou prodal Adře pro bosenské uprchlíky rovných šest tun potravin.

 

 

V bohoslužebných prostorech budovy číslo 1 na Hřbitovní ulici to voní jako v drogerii. Nejen po mýdle a šamponech, ale především po nezištně projevené lásce od nejméně čtrnácti stovek krásných lidí. Netuším, co na to říká ten úplně Nejvyšší, ale troufám si tvrdit, že se mu tu dnes líbí tisíckrát víc než při naslouchání dogmatickým sporům či stokrát opakovaným přesvatým frázím bez konkrétního pozitivního obsahu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě dříve než bude k modlitebně přistaven kamion, bude třeba z velkých pytlů rozporcovat zmiňované stavebnice a dárkové balíčky naskládat do lepenkových „banánovek“. V adventistickém prostředí tak dochází ke spontánní ekumeně. Věrka z Křesťanských sborů a Radka, Jana, Marcela, Michal a Leoš od apoštoláků tu v absolutní pohodě kooperují se stejně naladěnými reprezentanty Církve ostatků. Jistým „odborníkům na Boží vůli“ to asi moc po chuti nebude, ale to je tak asi všechno, co mohou v dané chvíli udělat. Nejvyšší režisér si v tom už sám nastolí patřičný pořádek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzhledem k tomu, že se podobná pomoc z Česka musí do Bosny odvážet na čtyřikrát, náš Dálný Východ se odvozu dočká jako úplně poslední. Tedy, až bezmála tři týdny po Novém roce. V neděli 19. ledna se tedy před zmíněnou budovou objeví kamion i s přívěsem. Není to obligátní Rudův mercedes, ale neméně fenomenální liazka Jendy Lauterbacha, jejíž největším úspěchem je dobročinně laděné dobytí rozmláceného centra čečenského hlavního města Groznyj. A také podobně riskantní cesty přes ostřelovaný Igman u nešťastného Sarajeva. Dnes máme tu čest, abychom do nákladního prostoru naskládali dárky valašských dětí a ostatních sponzorů, které poputují na obě strany nedávné bosenské frontové linie.

 

 

 

 

S Láďou Smílkem se o pár dní později nasoukáme do jeho věrného peugeota, který naše tělesné schránky přemístí k Rajhradicím u Brna. Tady pak přestoupíme do přistaveného mikrobusu. V něm už, kromě libereckého řidiče Honzy Salavy, posedává vizovický kameraman Petr Zádrapa, zlínská novinářka Jolana Nedělová a plzeňský adrácký aktivista Luděk Křížek. Naše doprovodné vozidlo se pak stane nedílnou součástí humanitárního konvoje, v němž bude vedle Jendova Modrého mezka figurovat také Rudova známá skříňová mercedeska.

 

 

 

 

Zdlouhavý přesun sychravým Slovenskem, Maďarskem a Chorvatskem nás posune k bosenským hranicím. Přestože jsme už na Balkáně, všude leží docela slušná sněhová nadílka. Na zledovatělých děravých cestách míjíme podobně postižené domy, dost často pouze jejich trosky. Řada mostů byla během války vyhozena do vzduchu, a tak vodní toky překonáváme po provizorních ženijních konstrukcích. V rámci jedné republiky přejíždíme hned na muslimskou a hned zase na srbskou stranu. Obě znepřátelená etnika drží na uzdě řada zahraničních vojáků. Jeden z praporů mezinárodních sil SFOR tvoří i naši soukmenovci. Poblíž města Prijedor mají základnu s viditelně vyvěšenou českou vlajkou. Za vysokým plotem poznáváme známé vétřiesky i obrněné transportéry. Nebýt jich, tak se tu vesele válčí donekonečna.

 

 

 

 

 

Nemáme příliš času a tak hlídku na strážní věži pozdravíme hlasitým troubením a oslizlými cestami uháníme k blížícímu se cíli. V blízkosti někdejší frontové linie přejedeme po obvyklých kontrolách pásmo separace a důvěrně známým krajem se blížíme k Tešanji. Podobně jako vloni v létě, i letos tu jsou k vidění tanky a jiná bojová vozidla. Některá reziví, jiná stále brázdí zdejší silnice. V sychravém počasí a s kulisami pobořených stavení je to více než skličující podívaná.

 

 

Část nákladu poté přemísťujeme do skladu Adry v obce Medákovo. Další zastávkou je tešanjská nemocnice. Nebýt výrazné české pomoci realizované právě naší Adrou, tak by vůbec nemohla fungovat. Necháváme tu léky a také pár balíků našich stavebnic pro hospitalizované děti. S Vlaďka Adameová, kterou jsme tu vysadili loni v srpnu, také kus svého srdce. Coby kvalifikovaná zdravotní sestra tu půl roku pomáhala a kromě nových zkušeností zde našla i Jirku, chcete-li Kokeše, svého budoucího životního partnera. I on byl součástí party mladých, která v oblasti Tešanje realizovala projekt naší vlády na pomoc válečným uprchlíkům.

 

 

 

 

Jenda Lauterbach se i se svou liazkou příštího rána vrací zpátky na srbskou stranu. Leží tu pohledné město Doboj s daleka viditelným hradiskem. Ve skladišti humanitární pomoci a ve třech místních školách postupně vykládáme asi sedm tisíc hygienických balíčků nachystaných českými školáky a jejich rodiči. Máme smůlu, že jejich srbské vrstevníky nemáme, až na malé výjimky šanci uvidět. Potkaly je totiž zrovna zimní prázdniny.

 

 

 

 

 

Vydatnou pomocí se nám při vykládce stávají místní domorodci. Ještě před rokem bojovali na frontě. A je to na nich znát. Válka je zbavila úsměvů a do většiny jejich tváří vtiskla jakousi zvláštní plachost. Opatrně se snažíme pozeptat, jaké to bylo na frontě. Ani jeden z nich o tom nechce mluvit. Zážitky jsou příliš čerstvé a nepochybně i nepředstavitelně bolestivé.

 

 

 

 

 

 

Jedním z pomocníků je i jistý Pavel ze Sarajeva. Před válkou pracoval na tamější radnici. V době, kdy byl v jeho městě ještě klid, šel svému otci do lékárny pro léky. Najednou, takřka zničehonic, i v Sarajevu vypukla válka. Mezi lékárnou a jeho domem se během chvíle vytvořila bojová linie. Pavel neměl šanci se domů vrátit a tak celé dva roky bydlel u svého přítele. Jednou, když tak seděl u stolu, právě na tento stůl dopadl granát. Přestože vybuchl těsně vedle něj, vůbec nic se mu nestalo. Všecko kolem však bylo dokonale rozmetáno. Bere to jako nevyvratitelný zázrak a pro sebe potvrzení toho, že za vším stojí Bůh. Během celé války pracoval jako pošťák Adry. Přestože byl nesčetněkrát ostřelován, nikdy nebyl zraněn. Ostatní ho proto začali brát jako maskota a věřili, že když jdou s ním, nic se jim nemůže stát.

 

Před jednou z dobojských škol se později spontánně vytvoří něco jako tisková konference. Místní novináři, kteří po čtyři roky popisovali postup znepřátelených armád, zpovídají hlavní aktéry, především ředitele české Adry, aby pak mohli napsat něco o snaze našich dětí přispět ke zmírnění důsledků válečných hrůz, které dopadly na jejich zdejší vrstevníky.

 

 

 

 

Mezi zástupci sedmé velmoci se objevuje i nesmírně akční kameraman bosenskosrbské státní televize. Máme z toho smíšené pocity, skoro až obavy. Reportáž mohou velice snadno zachytit i obyvatelé Tešanje, který leží skoro za humny. Zítra totiž budeme vykládat právě u nich, na bosenské straně. Nepřátelství mezi oběma tábory je dnes tak velké, že za pomoc „četnikům“, jak Srbům přezdívají, bychom mohli docela lehce nějakou schytat. Právě tady si uvědomujeme absurditu této války. Lidé, kteří mluví stejnou řečí, a jsou i jinak od sebe k nerozeznání, rozděluje skoro až nepochopitelná nenávist. Nepochopitelná však jen do chvíle, než začne ten či onen, bez ohledu, na čí straně bydlí, vyprávět. Prakticky každý, koho potkáváme, o někoho blízkého při tom ďábelsky krutém konfliktu přišel…

 

 

 

 

Přijímáme pozvání na slavnostní recepci do nejprestižnějšího dobojského hotelu. Kromě našich hostitelů v té velké budově vůbec nikdo nevězí. Dovídáme se, že jsme úplně první humanitárka, která v tomto městě takto pomáhá. Subjektivně viděno, Srbové jsou na tom v této chvíli ještě hůř než zbývají dvě bosenská etnika. Zatímco západní svět Chorvatům a Muslimům sem tam nějaký groš ještě upustí, na Srby se kašle úplně. Za válku údajně mohou právě oni. Věc je pochopitelně mnohem, mnohem složitější. Ani jedna strana totiž není bez viny…

 

 

 

Na noc jsme už zase všichni v Tešanji. Přespáváme v malém penzionu s výhledem na štíhlou mešitu. Večer se promění ve spontánní posezení v jednom z apartmánů. Navzdory více než smutným kulisám, které nás všude obklopují, není tentokrát nouze o smích ani o dobrou zábavu. Oba řidiči, kteří nějakým zázrakem přežili cesty do několika válečných oblastí, se předhánějí v tom, kdo vytáhne legračnější historku ze svých dobrodružných humanitárních tažení. Kromě kompletní české výpravy je přítomen i zmiňovaný sarajevský Pavel, který v současnosti našel zaměstnání u české Adry a díky tomu češtině docela obstojně rozumí.

 

 

 

Další den vyjede na scénu pro změnu Rudův mercedes. Zastavuje před Sociálním centrem na okraji Tešanje. Už od rána se tu začínají srocovat celé davy lidí, kteří jsou evidování jako sociálně ohrožení. Každý z nich obdrží na přiděl přímo z auta patnáctikilový balík s nápisem „Pomoc České republiky občanům Republiky Bosna a Hercegovina“. Jsou v něm jak potraviny, tak i základní hygienické potřeby. Mouka, cukr, olej a další nezbytné komodity jsou rozdávány ve dvou vedlejších budovách.

 

 

 

 

 

 

Dnes bylo údajně pozváno něco kolem stovky nejpotřebnějších. Vydaná pomoc se přesně a adresně eviduje, takže zneužití je předem vyloučené. Pomáháme s rozdáváním a pohledem mezi přítomné si uvědomujeme, jak asi vypadá bída. Tedy, jev, který si v našich zeměpisných šířkách můžeme jen představovat. Ti, kteří se teď tísní kolem kamionu, jsou buď vdovy, sirotci nebo váleční veteráni. Nemají žádný příjem a žijí výhradně z humanitární pomoci. Potkáváme tu také pána, který pobírá padesát marek měsíčně. Po zaplacení nájmu mu prý zbude jen na jídlo na tři čtyři dny. Petr mu vytahuje z kapsy starý český chleba a pár jablek. Nešťastník se blaženě usměje a potom už dlouho nepřestává děkovat…

 

 

 

 

V rámci vládního programu na pomoc uprchlíkům se Česká republika stará o 650 nejohroženějších lidí právě z oblasti vzpomínané Tešanje. Realizací je v tomto případě pověřena právě Adra. To, že tuto humanitárku zná snad každý domorodec, není snad třeba připomínat. V plánu je také výstavba dalších obydlí pro uprchlíky, především pro ty, kteří se začínají vracet právě z naší vlasti. Jejich původní domy už jsou v troskách nebo v nich na etnicky nebezpečném území bydlí někdo úplně jiný. Kromě toho má dojít i na vybudování jednoho pavilonu ve vzpomínané místní nemocnici.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přestože mají i na muslimské straně hranice děcka prázdniny, zastavujeme se v jedné ze zdejších škol. Nachází se v Jeláhu a valašská Adra se tu před půl rokem docela zřetelně zapsala. Poté, co zamaskovala veškeré stopy po kulkách a granáteh, opatřila interiéry i zbrusu novou výmalbou. Sympatický pan ředitel děkuje nejen za minulou pomoc v podobě práce, ale i za současné novoroční dárky od dětí. Nejen valašských, ale tentokrát z bezmála celé České republiky.

 

 

 

Jsme zpátky u Jendova Modrého mezka. Zrovna se kolem něho honí rozverní muslimští školáci. Hrají si samozřejmě na vojáky. Otevřeme krabici s meziříčskými stavebnicemi Tomi a rozdáváme je přímo z paluby náklaďáku. Samozřejmě to nezapomeneme důkladně zdokumentovat pomocí hned několika fotoaparátů. To jsme ale neměli dělat! Stojíme totiž před budovou vojenské policie s velepřísným zákazem fotografování. Nevyhnutelný průšvih ale nakonec vyřeší znak naší dobročinné agentury. Někdejší válečníci zamhouří obě oči a my jsme opět na svobodě!

 

 

 

 

 

 

Naproti skladu naší Adry už stojí jeden z nepřehlédnutelných památníků. Z původně nedokončené stavby rodinného domku se během osmdesáti pracovních dnů stal domov pro dvacítku uprchlíků. Za všechno opět může Česká republika, jakož i jedna její dobročinná organizace, do jejíž rodiny teď docela rádi patříme.

 

 

 

 

Vstupujeme dovnitř a snažíme se s nesmělými nájemníky navázat rozhovor. V jednom miniaturním bytě se tu například tísní tři generace. „ Je to super!“, jásají někteří neskrývaným nadšením. Válečný invalida, který přišel o obě nohy jen polosmutně přitakává. „ Jsem šťastná, že mám střechu nad hlavou, muže, který padl ve válce, mi to však nenahradí“, říká docela mladá žena, ke které se tulí malý chlapec předškolního věku.

 

 

Na závěr mise jsme pozváni na tešanjskou radnici. Je tu uspořádána slavnostní recepce. Ruda, coby zástupce české strany, pronáší improvizovaný projev a jeho syn Patrik překládá. Přítomný starosta jim poté předává zarámovaný originál představující centrum města s nezbytným hradem. Starosta na oplátku obdrží reprezentativní publikaci o městě, jemuž vévodí Hradčany. Místní radní jsou zase obdarováni perníkovými chaloupkami od nějaké frýdecké firmy. Pány, kteří sedí hned vedle našeho ředitele, ale neznáme. Totožnost je nám naznačena až při jejich odchodu. Jednalo se totiž o územního ministra vnitra a jeho ochranku, kteří tu z pochopitelných důvodů pobývali inkognito…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je tady páteční ráno a my startujeme k domovu. Noční mráz se postaral o velice slušné náledí. Naneštěstí hned první kopec před námi je docela příkrý. Mezek se snaží ze všech sil, ale ani stovky koní od kapotou mu nejsou noc platné. Kola podkluzují a vlek se sune do příkopu. V igelitkách přinášíme štěrk ze vzdálené hromady a sypeme pod oslizlé pneumatiky. Po půlhodině začne konečně celá souprava popojíždět dopředu. Přestože nejedeme více než sedm kilometrů v hodině, mírné smyky pro nás nejsou žádnou neznámou. Později se naštěstí posuneme nad pásmo mlhy. Milosrdné sluníčko během chvilky vykouzlí pohodlně sjízdný povrch, který nás pak doprovází až do hlavního bosensko-srbského města.

 

V Banja Luce zastavíme u docela vznosné budovy. Chlubí se nápisem„Hriščanska adventistička crkva“ vyvedeném nejen v obvyklé latince, ale i ve zdejší srbské azbuce. Je tu pochopitelně sídlo místní Adry a proto zde necháváme i poslední zbytek nákladu. Tedy, hygienické balíčky z celé republiky, perníky z Frýdku Místku a stavebnice Tomi z Valašského Meziříčí. Akce „Potřebují to, co já“ je tím pádem završena a vyprázdněný adrácký konvoj může svižně uhánět k Uherské nížině, Moravským úvalům a České kotlině. S mírnou únavou, ale díky Bohu, i s dobrým pocitem, že v kraji beznaděje snad opět ukápla nějaká ta slzička obyčejné lidské radosti...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---------------------------------------------------