LÉTA ZLATÁ

šedesátá

1963 - 1965

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

díl čtvrtý

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na bicyklech do Rožnova

Podobně jako v případě Blážových táborů, popisovaných v předešlých dílech vandráckého seriálu, i tentokrát budou zdrojem informací staré, ručně psané trampské kroniky. První zápisy se vážou k roku 1963, konkrétně k májovému cyklistickému výletu do Štramberka, o kterém byla řeč hned v úvodní části. O nějaký měsíc později opět sedláme odpočaté bicykly a spolu se Zdenkem Svrčkem, který nahrazuje nepřítomného Mirka Škrlu, pádíme údolím dvou Bečev do Rožnova pod Radhoštěm. Po prohlídce zdejšího muzea zamíříme přes kopec k Valašské Bystřici a poté kolem přehrady až na konec Bystřičky. Tady však narazíme na stažené závory. Jak je v oné době zvykem, stahují se otáčením klikou a než dojde k přejetí vlaku a jejich opětovnému vytažení, uplyne nejméně pět až deset minut. Rozhlédneme se, zda po kolejích nepádí nějaký supící pacifik. Poté rychle podlezeme i s koly červenobílé šraňky. Na druhé straně však okamžitě padneme do náruče prodlouženého ramene zákona, mazaně ukrytého za nejbližším keřem. Nevyhnutelný trest je předem jasný. Příslušník Sboru národní bezpečnosti nařídí nekompromisní vypuštění veškerých duší, odevzdání ventilgumek a další pokračování do dvanáct kilometrů vzdáleného Vsetína pěší chůzí vedle bicyklů. Sotva však zahneme za první zatáčku, vytasíme gumky rezervní, vrzající pumpou napěchujeme vzdušnice čerstvým luftem a po státní silnici číslo 57 uháníme vesele k okresní metropoli. Předjede nás přitom pár módních spartaků, nějakých devět deset rozhrkaných osobáků z válečné éry, pět vétřiesek a dva tři natřískané linkové autobusy. To je tak zhruba všechno, co je v oné době na hlavní valašské výpadovce během necelé hodiny jízdy k vidění.

Semetínské letní táboření

První červencový týden Léta Páně 1963 se před výstavní chatou rodiny Svrčkových v Semetíně vypíná trojice plátěných stanů, do nichž se na každou noc pravidelně napěchuje rovných deset individuí. Podle dochovaných zápisů se jedná o Petra Válka, Pavla Dorazina, Petra Hurtu a Machálka, Zdenka a Luďka Svrčkovy, Martu Hurtovou, Janu Mozgovou a moji šestnáctiletou maličkost. Domácí devítku doplňuje přespolní mladý dorostenec, který oplývá nápadně kyprými barokními tvary. Jeho stěžejní potravinou jsou sušenky, díky nimž se vysluhuje příznačnou přezdívku. Neřekneme mu jinak než Sušenka. Vrchní náčelnicí je nezapomenutelná teta Svrčková, která vaří stejně nezapomenutelnou zelňačku, bedlivě dbá na patřičné rozestupy mezi dívkami a chlapci a nepřestává mi připomínat, že bych měl zapomenout na nedbalou ofinu, ale naopak vhodným účesem permanentně odhalovat vysoké inteligentní čelo tak, jak to dělají všichni slušní mládenci, jejich Luďka a Zdenka, samozřejmě, nevyjímaje. Její manžel, tehdejší vševalašský kazatel mi zase při každém loučení opakuje stejnou větu: „Nezapomeň na slušné vychování!“ Odpovídám mu příznačně: „Nápodobně, strejdo!“

Výlet na Slovensko

Šestero vsetínských mládežníků, mezi nimiž nechybí Marta Hurtová, Bohuška Slováková, sestry Jana a Alena Mozgovy, Luděk Svrček a moje maličkost pádí v srpnu třiašedesátého roku na sraz slovenské mládeže konaný pod horským masivem malofatranského Kriváně. Zatímco sličné dorostenky okupují vlakové kupé, naše mládenecká dvojice uhání k východu prostřednictvím dvou dvoutaktních limuzín značky Minor I. Bratří Slováci se prezentují poutavým sobotním programem a dokonale romantickým ubytováním přespolních. Tak jako drtivá většina ostatních, i valašská reprezentace tráví noc na krásně voňavém seně. Ráno čeká ospalce nečekané překvapení. Jejich odloženým ošacením je ozdobeno veškeré okolní stromoví. Nedělní soutěžní dopoledne se pak odehrává na louce u potoka, kde se v padesátilitrovém kotli připravuje naprosto bezkonkurenční guláš. Zpáteční cestu k domovu už všichni absolvujeme ve vlaku. Dlouhou chvíli si krátíme karbanictvím. Hrajeme v onu dobu nesmírně populární Biblická kvarteta.

Do Brna a do Těšína

Polovina září je už pověstná Mezinárodním brněnským veletrhem. Kdo nezavítá do moravské metropole, jakoby nežil. U příležitosti této populární akce se už poněkolikáté koná i tak zvaná Veletržní sobota. Odpoledne je zasvěceno soutěži duchovních písní. S Luďkem se účastníme také, ale pouze jako vděční diváci. Přespáváme v bytě jedné starší věřící ženy maďarského původu. Návrat k valašským končinám nemá chybu. Venku je kolem třiceti ve stínu a v linkovém autobuse jsou přepravovány namačkané sardinky. Coby mladí holobrádci strávíme celou cestu ke Vsetínu samozřejmě ve stoje.

K jaru roku čtyřiašedesát pro změnu míříme na sever. Ve společnosti Marty, jejího bráchy Petra a sester Mozgových navštěvujeme tak zvané čtvrtletní shromáždění v Českém Těšíně. Před zpáteční cestou si dopřáváme i lehký špacír po zdejších ulicích. Těšínská jablíčka sice nikde nezahlédneme, zato nás dokonale okouzlí některé polské nápisy. Partiové zboží se například překládá jako Towary wybrakowane.

Znovu pod Malou Fatru

Loňský výjezd pod hřebeny Malé Fatry se do paměti zapsal velkými písmeny, takže po roce svištíme k východu znovu. Tentokrát tvoříme mezinárodní kvarteto ve složení Mirek Škrla, Luděk Svrček, moje maličkost a mladý Jugoslávec Milan Vukičevič. Sestry Mozgovy se už stačily šťastně zamilovat, a proto naši pospolitost ani náhodou nevyhledávají. Podobně dopadla i jistá Bohuška Trusinová, na níž si brousí zuby přítomný Ladislav Wagner z Ořechova. Konkurenční společnosti přezdíváme ČMP, nebo-li Členové mileneckých párů. Vědomi si své jasné fyzické převahy, nemilosrdně nás vyhazují z vyhlédnutého nocležiště. Odvděčujeme se jim po svém. Veškerá jejich zavazadla vyneseme během noci do korun okolních stromů. Když to po ránu zjistí, rozhorlí se natolik, že jsou odhodláni k použití pěstního práva. Bojovou náladou oplývá především vzpomínaný ořechovský bivoj Wagner. Luděk je však rozený diplomat, proto k žádné občanské válce nakonec nedochází. Milenecké páry necháme jejich narůžovělým kratochvílím a na rozdíl od nich jdeme rozproudit krev nejrůznějšími sportovními soutěžemi. Třešničkou na slovenském dortu je opět maďarsky ochucený guláš. Nadopovaní pálivou paprikou obšťastňujeme pak vlakové cestující hlasitým zpěvem folklórních evergreenů. Postupně od sebe odháníme jak útlocitné pasažéry, tak kolem trati poletující zpěvné ptactvo. Především při podání známé lidovky upozorňující na to, že „sedí sokol na javori“…

Amazonky na Vsetíně

O Blážově premiérovém táboře a válce s Amazonkami je pojednáno už v některém z předchozích dílů. Stejně jako o závěrečném zakopání válečné sekery a startu budoucího mírového soužití. První příležitostí k oboustrannému setkání se stává padesáté výročí založení vsetínského sborového společenství. Pětice šťavnatých slezských krasavic přijímá pozvání a o poslední srpnové sobotě přijíždí v plné sestavě do hlavního města všech Valachů. Po skončení slavnostního shromáždění se v našem přeochotném doprovodu přesouvá do Svrčkovic rodinného ranče na Štěpánské ulici. Je celkem pochopitelné, že celý sobotní večer, část noci a skoro celou neděli prozpíváme, propovídáme a prošpikujeme nejrůznějšími žertovnými hrami a soutěžemi. Dost dobře nevím, jak na tom jsou moji soudruzi, ale moje sedmnáctiletá maličkost si při napěchovaném programu stačí všímat i jiných náležitostí. Už od nedávných Ježonek mě v hlavě straší nepřehlédnutelná náčelnice slezské družiny, Halina. Nejrůznějšími šaškárnami se snažím upoutat její pozornost, ale veškeré krkolomné pokusy o navázání jakéhokoliv kontaktu vyznívají naprázdno. Nechávám ji tedy plavat a během vlakového doprovodu do Meziříčí si zklamaně přisednu k její mladší sestře Aničce. Vyměníme si adresy a poté i pár kamarádsky laděných dopisů. Čiré přátelství se u mne začíná přetavovat v cosi hlubšího. Dívka mých snů však na bláznivě kostrbaté projevy náklonnosti nereaguje. Dělá dobře. Díky tomu naše úsporná, víceméně distanční komunikace pokračuje ještě po padesáti, šedesáti letech. Malé milé černé stvoření se tak stává suverénně nejvěrnější kamarádkou všech dob.

Bezesná noc třinecká

Začátkem října čtyřiašedesátého roku se koná velké jubileum jednoho ostravského sboru. Ubožáci ze žlutého stanu tu samozřejmě nemohou chybět. Zvlášť, když se doví, že na stejné místo směřuje také reprezentace spřátelených Amazonek. Jak už to na takových setkáních bývá, drtivá většina účastníků směřuje k večeru do svých rodných hnízd. Kdoví proč, ale mně ani Petrovi Válkovi se domů dvakrát nechce. Poněkud bezmyšlenkovitě naskočíme do vlaku, ve kterém cestuje i vzpomínaná reprezentace. Probíráme s ní v kupé všecko možné i nemožné až dorazíme k lesu dýmajících komínů. Svůdné krásky nás zaujmou natolik, že tady s nimi i vystoupíme. Bystré Halině to najednou docvakne. „ Kde budete v noci spát, máte něco zamluvené?“, táže se nás starostlivě. „ Ne, nemáme“, odvětíme bohorovně, „lehneme si někde na lavičku“. „Tak, to ani náhodou“, opáčí amazonská šerifka. „ Je zima, půjdete pěkně s námi a přespíte u nás !“ „Zapomeň, Halino, nikdo nás tam nezná! Navíc, je vás pět dívek v chalupě! A už za chvíli bude odbíjet půlnoc!“

Náčelnice jako by neslyšela. Se svými soudružkami kráčí dál krajinou posedlou tmou a my ji tupě následujeme. Plán je jasný. Coby správní gentlemani doprovodíme bezbranné děvy k jejich útočišti a v poslední chvíli nepozorovaně zmizíme. Aniž bychom si toho všimli, najednou se ocitáme u stavení čísla popisného 143. Halina zabouchne branku a pološeptem rázně zavelí: „ Lehnete si v ložnici do mé postele, zatímco já se přitlačím k některé z mých sester v dívčím pokoji. Ale potichu, protože rodiče už spí! A ráno se nelekněte. Moje maminka mě každé nedělní ráno budí, abych šla roznášet noviny. Dobrou noc!“

Krve by se v nás v tu chvíli nikdo nedořezal. Odkládáme kostelové odění a v nejnutnějších textiliích zalézáme pod peřinu. Rodiče šerifky, kteří spokojeně pochrupují v manželském loži, si ničeho nevšimli. Sotva uloží. 9me svá uvadlá těla do horizontální polohy, začínáme si uvědomovat hrůznou situaci. Dva nezvaní holobrádci v doupěti pěti nezadaných dívek! Navíc v těsném sousedství pana a paní domu. V hlavě se nám honí ty nejdivočejší myšlenky. Zahrabaní pod duchnou necháme trčet jen dýchací aparaturu. Husí peří za chvíli generuje přímo tropickou teplotu. Abychom nežádoucím šustěním nevzbudili pozornost, otáčíme se jen ve chvíli, kdy kolem chalupy projíždí rachotící vlak. Na jakékoliv usnutí, natož klidné spaní není ani pomyšlení.

Nekonečná noc přechází v nenápadné svítání. Hladina adrenalinu se blíží maximu. Z manželské postele zaregistrujeme náznak pohybu. Zavrtáme hlavy pod peřinu. Místo Halininých dlouhých černých vlasů ven trčí jenom dvě nevzhledné střapaté kštice. Zavřeme oči a fingujeme hluboký spánek. Někdo vstává! Bere za horní část duchny a hned ji vrací do původní polohy. Děláme, že o ničem nevíme. Maminka odchází do kuchyně. Nic netušící pán domu ovšem vesele pospává dál. Odbije sedmá, půl osmá a pořád se nic neděje. Zmobilizujeme poslední zbytky odvahy. Vyplížíme se z rozžhavené postele a nenápadně vklouzneme do kostelového. Nesměle otevřeme dveře kuchyně. Na stole voní připravená snídaně. Kolem kmitá čiperná, usměvavá paní domu. Nulové sebevědomí nabírá na síle a zmrazená slovní zásoba začíná roztávat. Pomocí nesouvislých vět obnažujeme svoji totožnost. Maminka pěti dcer prohodí něco humorného a zve nás ke stolu. Během chvíle se kuchyň podobá včelímu úlu. Cítíme se tu jako doma.

Zatímco mladší sestra Haliny musí v neděli za prací, rozšafná šerifka vytasí nejoblíbenější stolní hru této domácnosti, Člověče, nezlob se! Po prožité noci působí účinněji než nejvymakanější protistresový seminář. Stejně jako následný výlet za krásami Třince. Nečekaný přepad domu číslo 143 vrcholí vydatným, náramně jedlým nedělním obědem. To neměla dobrosrdečná paní domu dělat! Od té doby jsme tu pečení vaření…

Volby

Zní to divně, ale i v éře rozvinutého socialismu proběhnou tu a tam volby. V daném případě se jedná o volné seskupení UZŽS nebo-li tak zvaných Ubožáků ze žlutého stanu. Některým členům, především Luďkovi Svrčkovi, částečně i Petrovi Válkovi se zmíněný název sdružení jeví jako poněkud nedůstojný. Na 19. prosince L.P. 1964 je tedy svoláno Valné shromáždění. Mělo by být usnášeníschopné, protože se jej účastní nadpoloviční většina. V našem případě tři členové. Na programu je odsouhlasení nového pojmenování. Děje se tak osvědčeným vylučovacím způsobem. Do semifinále postupují tyto názvy: Zrádci civilizace, Hoši z Arizony a Šípy prérie. Do finále postupují poslední dva. Pak už dojde k losování. Štěstěna tentokrát přeje nejpichlavější variantě. Týden před Vánoci je tedy oficiálně založena Trampská osada Šípy prérie. Brzy nato se konají i volby šerifa. Těsný souboj mezi Petrem a Luďkem vyhrává na základě tajného hlasování prvně jmenovaný. Každému právoplatnému členu je poté přidělena nějaká funkce. Nepsanému trampskému zákonu je tedy, alespoň podle byrokraticky postiženého Luďka, učiněno zadost. Zmíněná pospolitost má tedy rovných pět členů a stejně tolik funkcionářů: Petr Válek – šerif, Luděk Svrček – jednatel, Mirek Škrla – kuchař, Franta Tomanec – šašek, Petr Hurta - příručí.

Silvestr

Máme tu konec roku a s ním i neodmyslitelný Silvestr. Naší trampské osadě je svěřen velice milý úkol. Uspořádat na poslední datum roku 1964 zábavný program pro vsetínský sbor. Prostor pro celonoční řádění neprozřetelně poskytne rodina Juřínkových. Přestože pozvané Amazonky z vážných důvodů na tuto akci nepřichvátají, silvestrovská estráda se rozjede do nevídaných rozměrů. Lidové i nelidové písničky střídají společenské hry, ale absolutní vavříny sklízí především nejrůznější žertovné záležitosti. Vyvrcholením večera je scénka v podání divokého šaška a důstojného jednatele. Během gradujícího dramatu bere za své poslední výplň Juřínkových skleněných dveří. Pokud opravdu střepy přinášejí štěstí, pak je to nejlepší start do právě se vlamujícího Nového roku.

Do Nového Bohumína

Šestého února roku 1965 se koná otevření nové modlitebny v Novém Bohumíně. Šípy prérie tu samozřejmě nemohou chybět. Důvod je pochopitelný. Účast už dopředu přislíbila část spřátelené osady Amazonek. Celosobotní program probíhá v tradiční důstojné atmosféře plné sborových písní, křesťanské poezie a jiných duchovně orientovaných projevů. Po skončené slavnosti odjíždí příručí s kuchařem zpátky na Valašsko, zatímco jednatel, šerif a moje maličkost zamíří na noc k šerifově babičce do Dětmarovic. V doprovodu zmíněných Amazonek nastupujeme do vlaku. Kromě běžného žertování se celkem nic moc neděje. Ale jen do chvíle než do kupé nastoupí průvodčí. K nevýslovné hrůze zjistím, že nemám jízdenku. Spoléhal jsem totiž na své pořádné kamarády, kteří však byli tak nepořádní, že si pořádně nezapamatovali, že jsem je před nástupem pořád a zcela pořádně žádal o řádné zakoupení řádného cestovního lístku. Situaci řeším bez dlouhého rozmýšlení. Zatímco uniformovaný příslušník Československých drah dírkuje lístky mých kamarádů, vrhnu se ke dveřím a rychlým sprintem svištím úzkou chodbičkou. Než se konduktor vzpamatuje z šoku, jsem už ve vedlejším vagónu. Vtom se mi do cesty postaví nečekaná překážka. Tři objemné ženské s ještě objemnějšími zavazadly. Není na co čekat. Přidám na rychlosti a zdánlivě nepřekonatelnou barikádu jednoduše přeskočím. Zda při tom nohama zavadím o obézní babiny nebo o jejich zavazadla už nevím, důležité však je, že můj náskok před drážním zřízencem se zvětšuje. Sotva se zabouchnu na jediném volném kupé s nápisem WC, rychlík vjíždí do nádraží s názvem Dětmarovice. Moji soudruzi se mě v domnění, že nevím kde vystoupit, sice snaží s průvodčím v zádech stíhat, narazí však na zmíněnou hradbu z trhu se vracejících slovenských překupnic. Ta je pro ně absolutně nezvládnutelná. Vystoupí proto z vlaku. K jejich překvapení jim už z dálky mávám béžovou diplomatkou a kostelovým hnědým sombrérem. Dokonce si ještě odskočím narychlo se rozloučit s pokračující trojicí svůdných Amazonek. Zbytek noci je prozaický. Šerifova babička nám nabídne pokoj pro hosty. Je v něm jediná postel. Zalezeme všichni tři pod duchnu a až do rána klábosíme. O čem asi? Samozřejmě o ženských…

Valovka

Přichází jaro a s ním i neodolatelná chuť vyrazit někam do přírody. Jak prozrazuje zrýmované historické pojednání, první výlet roku je naplánován na velikonoční neděli. Počasí je pro tento svátek příznačný. Ze zataženého nebe se k zemi snášejí velké kapky deště. Nevadí, trochu vláhy nám určitě neuškodí. Spolu s Konem a Benem tedy chvátáme ke vsetínskému nádraží. Čekáme, čekáme, ale Hugo ani jeho starší sestra Marta se tu neobjevují. Vlak samozřejmě ujíždí. Pod vedením nasupeného šerifa, který má s uvedenou dívkou dalekosáhlé plány, proto vyrazíme k nejproslulejšímu vsetínskému pavlačáku oné doby, k pověstné Rafandě. Sourozenecká dvojice se chová jako by se nechumelilo. Ono skutečně nechumelí, nýbrž vytrvale prší, což je dostatečným důvodem k tomu, aby Peťánek s Martičkou zůstali doma za pecí. Jsme tedy pozváni k vyhřátému vincku a při bohatém pohoštění, kterým je tato rodina pověstná, plánujeme, co s načatým dopolednem. Šerif s vnadnou brunetou sice nacházejí vlastní náplň velikonočního rána, ale i bez jejich přispění nakonec vymyslíme všeobecně akceptovatelný náhradní program. Vyrazíme na okraj Vsetína, ke skále zvané Valovka.

Vydrápeme se na návrší nad Sychrovem a pak už přes louky, háje a lesíky míříme ke jmenovanému pískovcovému útvaru. A jak bývá v oné době našim dobrým zvykem, s trampskými písničkami doprovázenými brnkáním na struny kytary a zbrusu nového šestistrunného banja. Je zcela samozřejmé, že ihned po příchodu ke skalním stěnám se pokoušíme o jejich pokoření. Dobové snímky dokazují, že bez jakýchkoliv předchozích zkušeností, o horolezecké výbavě ani nemluvě, zdoláváme i nejvyšší bod Valovky, docela obtížně zvládnutelný štíhlý balvan na vrcholu. Podaří se ho nejen zdolat, ale na něm i s banjem docela ledabyle pózovat. Když toto místo po nějakých padesáti letech znovu navštívím, nestačím se divit, jakého bláznovství jsme byli za našeho nevybouřeného mládí schopni. Dovědět se, že se tam bez jištění škrábou moje děcka, tak hrůzou asi zešílím.

Po skálolezecké premiéře rozkřesáme nezbytný oheň, na kterém opékáme salám zaručeně čistého, tedy hovězího původu. Nemůže chybět ani náramně populární hra na špiony. Plížení zabláceným terénem však náhle přeruší intenzivní spad nebeské vláhy. Sjedeme po zadku do bezpečnějších pozic pod mírným převisem, odkud se po chvíli ozývají slova čerstvě narozené písničky tohoto znění: „ A ty děti pod tou skálou - Tam, s tím banjem a s kytarou - Ty vesele si zpívají – a na déšť vůbec nedbají „ Velikonoční neděle nakonec ukáže svoji přívětivější tvář. Nechá vykouknout jarnímu sluníčku. Zablácení jak v kališti vyválená prasata se vracíme k okresní metropoli. S písničkou na rtech a neopakovatelnými zvuky našich strunných nástrojů.

Soláň

Den po prvním máji nastupuje na karlovický pacifik bezmála čtyřicetihlavá skupina výletníků, jejichž podstatnou část tvoří slezská delegace křesťanské mládeže z Horní Suché. Mokré aprílové dny jsou minulostí a tak se za svitu jarního sluníčka pochoduje z Karlovic ke kultovnímu místu výtvarných umělců, na Soláň. Není to náhoda. Vedoucím výpravy není nikdo jiný než uznávaný valašský krajinář Karel Kubičík. Zatímco zmíněný kumštýř reprezentuje solidní, přímo vzorovou část valašské křesťanské obce, naše trampská osada představuje pravý opak. Už ve vlaku rozezvučíme struny dvou kytar a jednoho banja, abychom pak v hudební produkci pokračovali až na samý vrchol zmíněného návrší. Jakkoli se v daném případě jedná o víceméně umírněnou pospolitost s nevelkým sklonem k bezuzdnému řádění, na bájné hoře i tak dochází k nejrůznějším pohybovým hrám a soutěžím. Usedlejší část Slezanů oděných do slušivých dlouhých baloňáků sice dává přednost vyprávění zmíněného mistra štětce Karla Kubičíka, ale i tak své tělesné schránky během desetikilometrové pěší chůze docela slušně rozpohybuje. Jak se zdá, díky počasí a všeobecné pohodě jsou nakonec všichni evidentně spokojeni a v tomto rozpoložení se párou taženým drkotavým vláčkem vracejí zpátky ke Vsetínu. My jsme víceméně doma, vzornější pospolitost Slezanů však musí pokračovat ke svým severněji položeným poddolovaným končinám.

Do Rožnova na závody

Šestého června roku čtyřiašedesátého se pod Radhoštěm konají závody historických vozů. Nic podobného zatím nevlastníme, a tak se tam spolu s Konem vydáváme na bicyklech. Přestože valašskou zemi skrápí zahradnický deštík, třicet kilometrů ze Vsetína zvládáme v relativní pohodě. S náramným zaujetím pak zíráme na nejrůznější rachotící kostitřasy, jimž naprosto suverénně kraluje nepřekonatelné sportovní kupé značky Buggati. Zpáteční cesta k domovu však příliš komfortu neslibuje. Lije jako z konve. Možná díky tomu jsme v Meziříčí za pouhých pětadvacet minut. Tady však musíme vykonat neodmyslitelnou zastávku v bytě našeho Náčelníka, Blahoslava Balcara. Koná se tu totiž pravidelný, velice populární večírek mládeže. Nevíme, co jsme komu provedli, ale během účasti na nepovolené akci nám někdo vypustil kola. Jestli to byla všudypřítomná StB, už nikdo nikdy nezjistí. Něco tak zbytečného jako je pumpa, samozřejmě s sebou nevozíme. Je už devět večer pryč a nikde ani živáčka. Prošmejdíme proto veškerá zákoutí panelového přízemí až narazíme na zamaskovaného pionýra, který má hustilku v povinné výbavě. Jsme tedy zachráněni. Teď už zbývá jen urazit směšných dvacet kilometrů. Bez oběda a bez večeře se však příliš sladce nešlape. Do okresního města dorazíme z posledních sil hodinu před půlnocí.

Ze Vsetína do Třince

Ze Vsetína se do Třince zpravidla pěšky nechodí. Je tady však polovina června a v mém případě i tak zvaný svatý týden. Ležet v sešitech se mi zrovna nechce, proto přemluvím kamaráda Kona, ať společně vyrazíme do uvedeného města. Menší problém ovšem vězí v tom, že sídlo chrabrých hutníků a neohrožených Amazonek leží až na opačném konci Beskyd. To znamená, v úctyhodné vzdálenosti celé stovky kilometrů.

A tak jednoho krásného dne přepadneme samoobsluhu a nezbytný proviant přesuneme do Konova turistického batohu, který po patřičném vycpání připomíná značně nalité kravské vemeno. Pokud máme věřit dobovým ilustracím, pak se moje maličkost vyzbrojí pouze lehkým chlebníkem přes rameno a o něco těžším šestistrunným banjem. Před polednem konečně vystartujeme od Svrčkovic rodinného ranče. Namíříme si to přímo kolem sídla bezpečnostních složek, obávaného Lidového domu. Bdělá StB si nás nemůže nevšimnout. V kožených půllitrech, s dýkou za pasem a s americkým nástrojem na zádech vyhlížím značně podezřele. Trampové jsou v oné době považováni za nebezpečnou škodnou, takže patřičný výslech nemůže v tomto případě chybět. V červené občance ani na khaki zeleném odění však rudí mohykáni nenachází nic protistátního a tak jsme bez dlouhých průtahů propuštěni opět na svobodu.

Sotva se dostaneme na druhý břeh Bečvy, končí veškerá legrace. Značka stoupá do příkrého kopce jménem Čup. Dýcháme jako dvě supící lokomotivy, ale v potu tváře nakonec hlavní nástup na předlouhý hřeben bez větších problémů zvládáme. Směrem k Dušné se střídají lesíky, louky či pastviny s občasným výhledy na rázovité valašské okolí. K turistické chatě na Cábu už pochodujeme úzkou lesní silnicí. Zničehonic před sebou spatříme celofánový sáček. K našemu překvapení je plný bonbonů. O kousek dál si všímáme dalšího překvapení v podobě naprosto luxusně vyhlížející masivní dýky. Zatímco sladkosti okamžitě oblažují naše mlsné jazýčky, z druhého nálezu se příliš dlouho neradujeme. Během půlhodinky doženeme skupinu podobně vyhlížejících vrstevníků a zmíněný nůž jim, k jejich nemalé radosti, v pořádku vracíme. Trampi jsou, zkrátka, kamarádi…

Přechod Vsetínských vrchů se ukazuje jako docela pohodová záležitost. Trasa přes Ptáčnici, Beskyd a Tanečnici neskrývá žádná krkolomná převýšení, takže k vrcholu bájného Soláně přicházíme sice utahaní, ale v naprosto skvělé náladě. Najdeme šikovně zašité zákoutí a za chvíli se už rozhořívá sálající oranžová vatra. Slepičí polívka ze sáčku není sice žádná kulinářská výhra, ale po pětadvaceti poctivě ušlapaných kilometrech chutná lépe než nejdražší menu v grandhotelu.

Není od věci připomenout, že éra spacích vaků je teprve hudbou budoucnosti. Jedna vojenská deka dva lidi sice zachrání před kolapsem z podchlazení, ale ke komfortnímu nocování zas až tak moc nepřispěje. Ležíme tedy přitulení jak čtyřprocentní andílci a o nějakém tvrdém spánku nemůže být ani řeči. V hlavě se honí divoké myšlenky v podobě desperátů, vlků či Amazonek, jakýkoli náznak lehké dřímoty okamžitě přeruší neustále klesající noční teplota. Ta se před svítáním dá nazvat spíš zimnicí a tak je znovuvzkříšení ohně naprosto nevyhnutelné. Když se ke všemu ještě přidá teplá káva ze slazené Melty a k tomu vycházející sluníčko, zavládne na Soláni zase ten úpěnlivě očekávaný nadpozemský ráj.

Po nezbytném načerpání kalorií pokračujeme k Beneškám, Vysoké a Bumbálce. Tady narazíme na někdejší uherskou hranici, za níž už sídlí naši bratia Slováci. Kolem desáté se hlásí nejen očekávaná únava, ale i docela slušný hlad. Konzervované tkáně z vysloužilých krav či tažných volů okamžitě putují do nachystaného kotlíku, aby se po patřičné tepelné úpravě na úsporném pohraničním ohýnku proměnily v báječně chutnající voňavou krmi. Osvícení vegetariáni sice tvrdí, že čím se nacpáváš, v to se také obrátíš, ale v danou chvíli je nám víceméně jedno, zda se převtělíme v domácího tura nebo v mrkev, kedluben či vrcholně zdravou topinamburu.

Zatímco až k Bumbálce jsem si užívali jen mírně zvlněného terénu, tady je už změna výšek čím dál častější. Hřebenová trasa přes Bobek a Konečnou sice působí nekonečně, na druhou stranu ale přímo oplývá výhledy na romantický pasekářský kraj našich východních sousedů. Červená turistická trasa později vytrvale stoupá až na frekventovaný Bílý Kříž. Tady se rozhodujeme pro malou odbočku. Včerejší noc pod širákem se dvakrát nevyvedla, takže zkusíme vyškemrat nějaké místo v posteli. Na nedalekých Ježonkách nás určitě neodmítnou.

Velká víra se brzy proměňuje ve skutečnost. Foldynovi za války neodmítli partyzány, a coby správní křesťané neodmítají ani nás. Tamtelův ranč, místo loňského prázdninového táboření, války s Amazonkami i pozdějšího usmíření, opět dýchá svojí tradiční přívětivou pohostinností. Zvláště ve chvíli, kdy nám dobrosrdečná teta domácí přináší na stůl svůdně vonící teplou večeři. Že po ní spíme jako zabití, netřeba zajisté připomínat. Rozestlané patrové postele a voňavé peřiny dělají divy! Červnové slunko už pere do oken, ale na nějaké svižné vstávání teď není ani pomyšlení.

Nedá se nic dělat, do Třince nás čeká ještě dobrých třicet kilometrů. Uctivě poděkujeme ochotným pasekářům a vracíme se zpátky k Bílému Kříži. Modré nebe hostí šedobílé mraky a zelené lesy dýchají lehkým oparem. Teplota se od standardní dvacítky posunuje stále výš. S velkým úsilím překonáme Malý Polom a jako polámaní směřujeme ke Kalužnému. Zdejší kaluže nesou stopy častých návštěv černých lázeňských hostů. Jednoho divočáka také později dostihneme. Jeho dny jsou už dávno sečteny. Král zdejších hvozdů tu nechal na památku jenom část své vybělené kostry. Jeho kly i tak působí více než hrozivě.

Nekonečně hrozivěji však působí čím dál temnější obloha. Jsme právě na vrcholu Ostrého, když nás oslní ostré světlo. Blesk z černého nebe ozáří šedivějící hory a nebeské varhany rozehrávají svoji dunivou symfonii. Vichřice rozkymácí okolní stromy a k zemi začínají padat čím dál větší dešťové kapky. K lijáku a uragánu se ještě přidají půlcentimetrové kroupy. Jako naschvál není nikde v dosahu jakýkoliv huňatý strom.. Krčíme se ke kmenům polosuchých smrků, které už nezdobí skoro žádná jehličnatá koruna. Z turistického chodníku je dravá řeka, ale lijavec stále nepřestává. Nemáme na sobě jedinou suchou niť. V tu chvíli mi zatrne. Moje lehká mošna ukrývá školní sešity, které jsem si přibral v bláhové naději, že se budu cestou učit. Hrozivá předtucha se potvrzuje. Veškeré inkoustem pořízené záznamy jsou dokonale rozpité. Během několika dnů mě čekají závěrečné zkoušky a já vůbec netuším, odkud na ně posbírám rozumy.

Necelé dvě hodinky ostré chůze z úpatí Ostrého nás přiblíží k definitivnímu cíli pochodu. Během této doby s z našich nasáklých textilií sice stačí odpařit většina napršené vody, nánosy všudypřítomného bláta však neustále narůstají. Je pochopitelné, že v třineckém stavení čísla popisného 143 toužíme zazářit co nejoslnivějším dojmem, stávající situace tomu však ani v nejmenším nahrává. Navíc se na nepřehledné periférii hutnického sídla takřka dokonale ztrácíme. Konečně narazíme na železniční koleje. Díky jim se brzy dostáváme ke hlavnímu stanu veškerých Amazonek. Povadlí, špinaví a trémou roztřesení zaklepeme na dveře. Paní domu spráskne rukama a s úsměvem na rtech nás pozývá dovnitř. Za chvíli se rozezvučí struny mého dokonale rozladěného banja, k němuž se vzápětí přidá šerifka se svojí kytarou a mladší sestrou Aničkou. Hraje se výhradně v D-duru, protože jiné tóniny Halinin prstoklad zatím ještě nezvládá. Sotva se zábava roztočí do vyšších obrátek, musíme k nádraží na poslední rozumný vlak. Dojedeme jako cvoci, ve dvanáct, no, o půlnoci…

Oslava v kačické džungli

V divoce bujícím smíšeném lese, jemuž už od raných pasteveckých let přezdíváme s kamarády džungle, dochází k velice významnému aktu. Právě jsem završil tříletou učňovskou éru, čímž moje studijní kariéra definitivně končí. I kdybych měl intelektuální výbavu na další postup (jakože nemám:-), komanči by mě k němu stejně nepřipustili. Jsem jim za to dodnes neskutečně vděčný. Na rozdíl od svých studovaných vrstevníků budu mít díky neustávajícím malířským fuškám zajištěnu stálou finanční nezávislost, aniž bych musel hrbit hřbet při šprtání rudých pouček duchaprázdného marx-leninismu a vědeckého materialismu.

Zmíněný životní předěl, kdy se má učňovská éra převtěluje v tovaryšskou, musíme tedy řádně oslavit. Během sobotního soumraku zapalujeme nezbytnou vatru a za hlasitého prozpěvování si ve vší myslitelné parádě obřadně přiťukáváme hořčicovými poháry naplněnými patřičně uleženým jablečným moštem. Zmíněné pití střídáme s tak zvanou whisky v prášku, což není nic jiného, než obyčejná, do papírových čtverečků zabalená šuměnka. Oslava plná vzpomínání, her a trampských písniček se protahuje až do druhé hodiny ranní. Nemáme s sebou žádné kryté přístřeší, takže zaléháme pod širák. Díky vytrvale dohasínajícímu ohni vydržíme v horizontální poloze sotva dvě následující hodiny. Kolem čtvrté ranní, kdy je klepání kosy nesnesitelné, vztyčujeme zvadlá těla a vyhlašujeme pátrání po všech poživatelných houbách rostoucích v dostupných vzdálenostech okolní divoké džungle. Lehce je pak opečeme nad znovuvzkříšeným ohněm, čímž elegantně a grátis řešíme nezbytnou ranní snídani. V její síle se pouštíme do sportovního soutěžení ve vandráckém trojboji. Vrh kamennou koulí vyhrává s přehledem kuchař Bob, překážkový běh moje šaškovská maličkost a v královské disciplíně, což není nic jiného než plivání na dálku, jednoznačně vítězí nepřekonatelný borec, šerif Ben. Ještě téhož podvečera se všichni svorně scházíme na pravidelném, víceméně nelegálním Blážově večírku mládeže. Jakkoli je program už tradičně zajímavý, padající víčka nám v bdělosti permanentně zabraňují. Pohodlí Balcarovic obýváku nám v kombinaci s probdělou nocí neumožní ani tu nejmenší šanci ke sledování probíhajícího programu. Do bdělého stavu mě vrací až pozdně večerní, pět kilometrů dlouhý pěší pochod do mého současného kačického útočiště.

Na Damašku a v okolí

Damašek je už odedávna centrem nejrůznějších společenských aktivit. Jsou výhradně duchovního rázu, což znamená, že se jedná o záležitosti více či méně protistátní. Státní bezpečnost nenechává nic náhodě a veškeré šustnutí neustále rafinovaně zaznamenává. I v evangelické dědině, jakou odbojnická Hošťálková už od pradávna je, se nachází dostatečný počet režimu oddaných špiclů. Jden z nich bydlí v těsné blízkosti přístupové cesty. Jeho úkolem je hlásit poznávací značky aut, která na Damašek přijíždějí. Jura Wagner, zvaný Jonáš se to doví, a kdykoliv sviští podél dotyčné chalupy, neváhá zastavit a na celé kolo zahulákat číslo svého přibližovadla. Když se na zmíněném místě pořádají pravidelné prázdninové tábory, stojí u cesty ukryté hlídky, které dávají znamení, zda je vzduch čistý, či zda se k posledním dvěma podezřelým stavením neblíží nějaké nebezpečí. Navzdory nastíněným hrám na schovávanou to na Damašku žije a především zásluhou poměrně blízkých Zlíňáků tu skoro každou letní sobotu probíhá nějaká větší či menší mládežnická akce.

Je zcela samozřejmé, že v době největší slávy tu nemůže chybět ani naše pětice. Jednoho červencového večera zaplane obvyklý táborák a od něj se hned ozývají zpěvy a velice časté salvy srdečného smíchu. Kanadské žertíky hrají samozřejmě prim. S domorodým Valou se například převlečeme za vášní napadeného strýce a tetku a přítomným divákům předvádíme velice vděčné milostné scénky. Nově příchozí třeba také zapojíme do hry nazvané „Socha lásky“. Netušící borec má na dvou živých modelech i se svou partnerkou ztvárnit výše zmíněné sousoší. Poté co jej dokončí, musí navlas stejnou pozici zaujmout právě oni dva. Pozvou se další neznalí, aby stojící model upravili podle svých představ. Tak se to opakuje, dokud se nevystřídají všichni čekající neználci. Poté co, oheň i nálada začíná pohasínat, zalehne zdravější jádro k blednoucím uhlíkům. Náš spánku milovný kuchař má díky silným dioptriím tentokrát smůlu. Aniž by si toho všiml, ukládá svoji objemnou tělesnou schránku do těsné blízkosti miniaturní stružky s lehce proudící životodárnou tekutinou. Nekontrolované noční překulení způsobí, že je až do bílého rána předmětem neustálého zavlažování.

Půl hodinku svěží chůze se nachází Troják, další ostře sledovaná tmářská lokalita. Se svými rodiči zde sídlí nadějná dorostenka české národnosti jménem Bohuška Slováková. Jejich rozlehlý ranč s poli, loukami, bučícími kravami a kokrhajícími kohouty se stává cílem jedné z našich spanilých cyklistických vyjížděk. Kromě mé zanedbatelné maličkosti se jí účastní také Kon, Bob a Hugo s Martou, tedy všichni kteří kromě jednostopých kostitřasů oplývají i schopností udržet na nich za jízdy jakou takou rovnováhu. Jenom, co prací zaneprázdněné rodince pomůžeme od plného hrnce výtečné kyselice, přehoupneme se přes údolí rajnochovického potoka na konkurenční návrší jménem Tesák. Poté, co zde nezastihneme ani Jacka Londona, ani jeho populární bílou psovitou šelmu, uděláme otočku a vracíme se zpátky ke svým domovům. Jak uvádějí dobové prameny, děje se tak jízdou svižnou, ba přímo pekelnou. A to přesto, že nacházíme na území vrchů, jež se nazývají Hostýnské.

Zakopane

Koncem srpna pětašedesátého roku vyrážíme spolu s Konem půlnočním rychlíkem k východu. V Žilině se k nám, k naší nemalé radosti, přidává půvabná sesterská trojice se známého města oceli a poměrně vysokých pecí. V Popradu přestoupíme na autobus, který nás pak podél Belanských Tater doveze do polského Zakopaného. Má se tu totiž konat něco jako setkání křesťanské mládeže adventistického ražení. Budoucí profesionální teolog Konrád začne ihned po příjezdu obíhat veškeré viditelné kostely s nadějí, že o dokonale odpadlické sektě, jak tady adventisty vnímají, dostane nějaké informace. Reprezentanti jediné správné církve však z nějakého důvodu pražádné zprávy o kacířské denominaci neposkytnou. Dost možná by se tím dopustili nesmazatelného smrtelného hříchu. Situaci zachraňuje až jeden český krajan z moravského Slezska, který o zmíněném podezřelém stádu, jakož i konání sletu jejich mladých adeptů má docela slušné povědomí. Na základě jeho rady vyhledáme jeden sympatický ranč, kde ještě téhož dne vztyčíme dvojici nevelkých plátěných stanů.

Sobotní bohoslužebné shromáždění se koná kupodivu v přírodě. Účastní se jej nejen čelní pohlaváři polské církve, ale i dechová kapela z Vojkovic a moravskoslezský kazatel Ludvík Svrček, jinak vlastní otec mého kamaráda Konráda. Zatímco se naši krajané při vystoupeních drží centra křesťanské zvěsti, Poláci buší do většinové „beštie“ s takovou razancí, že máme oprávněné obavy, aby je nějaká katolická lidová milice nezlynčovala.

V neděli se pádí do přilehlých Tater. Zatímco se naše slezské děvuchy infiltrují mezi rodově bližší polské soukmenovce, spolu s Konem a několika dalšími individui navštěvujeme jednu z místních jeskyní. Návštěvu temného podsvětí později vystřídá odhodlaný výplaz na nejbližší skalní ostroh. Samozřejmě, i s nezbytnou kytarou. Zatímco na výčnělku skály, který se odvážně vypíná nad hlubokým údolím vysokými tóny opěvujeme romantiku a volnost „vtačí“, divokým kaňonem pod námi vesele poskakuje centrální objekt mé tehdejší touhy, malé černé stvoření ve společnosti vysokého tuzemského domorodce. Přímý zásah na komoru srdeční nemůže zůstat bez odezvy. Bez nějakého dlouhého rozmýšlení se za chvíli nad údolím ozývá refrén právě narozeného trampského popěvku: „Čekám a čekám a čekat budu stále, čekat Tě budu na tý skále. Já vím, že se vrátíš zas, byť třeba za dlouhý čas, vím, že se zas vrátíš k naám...“

Zcela náhodou poté narazíme na ostatní účastníky masového výletu. Žádnou z Amazonek tu však nevidíme. Patřičně zklamáni práskneme do bot a bez jakýchkoliv předchozích informací, a hlavně patřičného jištění, si dopřáváme horolezecký výstup na 1 800 vysokou horu. Pulčínská skalní průprava a především pořádný vztek na zatoulané kamarádky přináší ovoce. Rychlý výšvih po drolících se vápencích zdoláváme ve slušném tempu a bez ztráty kytičky. Tu, kterou nalézáme v příštích okamžicích, nám později v údolí málem zabaví procházející ochránce zdejší přírody. Horské protěže jsou prý přísně chráněné a jejich trhání se tu rovná zločinu. Když v nás rozpozná naivní neškodné cizince, zjihne a doporučí vzácné květy nepřenášet provokativně v hrsti, ale ukrýt je v nějakém neviditelném místě sporého odění.

Poté, co se najatou bryčkou taženou jedinou koňskou silou dostaneme k zastávce autobusu, obklopí nás ziskuchtivý polský dav ve snaze získat jakýkoliv obnos vysoce ceněné české měny. Severním bratrům pochopitelně v rámci možností vyhovíme, za což se nám odmění nezištným přemístěním našich tělesných schránek jejich autobusem až do samotného centra Zakopaného. Spolu s jistým Johanem Kubečkou pak zamíříme do místních podniků. Usadíme se v luxusním hotelu první třídy a prostřednictvím Konovy němčiny si tu objednáváme dvě „wody sodowe“. Za hlasitého zpěvu písně o námořníkovi a jeho volnosti „vtačí“ pak kráčíme hlavním bulvárem a odháníme nastřádané chmury. Nalepily se na nás nejen v podobě zhrzené lásky, ale i odcizeného Konova foťáku, který během naší nepřítomnosti zmizel ze zaparkovaného stanu. Srdceryvné balady znějí i během následného pobytu na jedné za zastrčených laviček. Rušení půlnočního klidu neunikne pozornosti místní milice, takže ještě před započetím jejího zátahu mazaně mizíme v nejbližších temných zákoutích. Po návratu do domovského ranče zjistíme, že nepříliš svatá třinecká trojice už spokojeně pochrupuje polohlasitým spánkem spravedlivých. Bereme spravedlnost do svých čistých rukou a za jejich zběhnutí začínáme řízeným borcením jejich plátěného přístřeší. Bystré uši jablunkovského krajana, tábořícího s rodinou ve vedlejším stanu, však způsobí, že pozice svých slezských souputnic míní za každou cenu uchránit. Nečekáme na otevřený souboj a navzdory nedokončené práci bleskurychle mizíme v našem vedlejším útočišti.

Šerifka Halina opouští družinu ještě před svítáním a spolu s polskými bratry pádí obtěžkat dřevěné vory na nedalekých vlnách krásného modrého Dunajce. Osiřelá dvojka v podobě Anny a Evy najednou zůstává v cizině napospas všem světským vlivům, takže se blahosklonně nad nimi slitujeme a bereme je pod svá ochranná křídla. Následující společný program je jasný. Smyslem se stává utracení co největšího balíku polských peněz za co nejkratší dobu. Centrální třída k tomu nabízí tisíce možností. Nejdříve vychutnáváme parádně měkké a náramně sladké hrušky máslovky. Následuje nářez špičkových kvašáků lovených přímo ze sudu. Na zdraví si pak ťukáme třemi litry domácího kefíru. Záznamy tvrdí, že drtivá část bílého moku přistává právě v mém žaludku. Jeho reakce přichází během příští půlhodiny. To už sedíme v najaté čtyřmístné bryčce a míříme k pětadvacet kilometrů vzdálené hranici. Sílící přetlak hrozí nekontrolovatelnou erupcí, ale periférii Zakopaného stále není konce. V okamžiku, kdy už už dochází ke katastrofě, vymrštím se z krytého vozu, divoce přeskočím dřevěný plot a během vteřiny mizím v nejblaženější stavbě celého okolí. Dřevěnou kadibudku na zahradě před domem tu nechalo umístit snad samo milosrdné nebe!

Dvě hodiny nepředstavitelně romantické jízdy na palubě vrzající koňské bryčky pak končí až u slovenské čáry. Naskakujeme na autobus a setkáváme se s Halinou. Letmý pohled prozradí, že celodenní pobyt mezi cizinci přečkala nejen bez zjevné újmy na těle, ale i na své neposkvrněné duši. V dobrém rozmaru dojedeme k Poradu, kde se přemístíme do specificky provoněného interiéru nejdelšího expresu celého Československa nazývaného Cikán. Co se děje během noční jízdy, příliš nevnímám. Centrem mého zájmu je výhradně jedno nejmenované malé černé stvoření. Dřepíme vedle sebe v přeplněné vlakové chodbičce a vůbec nic nám mezi černými v té černé tmě nechybí...

(-:  pokračování někdy příště  :-) 

 LÉTA ZLATÁ

šedesátá

II

1965 – 1966

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

díl pátý

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pulčiny

Stejně jako v minulých dílech vandráckého seriálu, i tentokrát budou prameny informací zažloutlé listy ručně psané zelené a červené kroniky. Navazujeme na čtvrtý díl, který končil někdy o prázdninách Léta Páně šestašedesát. V polovině října téhož roku tedy vyrážíme opět na Pulčiny. První zastávkou je skupina skal zvaná „Pět kostelů“. Před jedním z nich poněkud zjihne chlapská duše našeho šerifa Bena, a patrně při vzpomínce na nepřítomného anděla jeho současných snů zde začne veřejně testovat své recitační dovednosti. Možná už vzhlíží k vysněnému oltáři, který by se mohl poetickými kreacemi prezentovanými před jeho nejmilejší docela reálně přiblížit. My, tedy Hugo a moje maličkost, se však neúprosně blížíme k Pulčínskému náměstí. Sotva nás tu vášní posedlý šerif konečně dohoní, bez jakéhokoliv patetického nádechu začneme dobývat zde přítomné krasavice. Máme samozřejmě na mysli půvabné pískovcové stěny. Bez jakéhokoliv jištění zdoláváme nejbližší lezecké cesty a vůbec neřešíme, zda ještě jsou či nejsou dostatečně panenské. V dostatečné předstihu pak vyrážíme směrem na sever a míříme ke Vsetínu. Myslíme při tom na našeho nemocí postiženého kamaráda Kona. A protože nechceme k jeho lůžku přijít s prázdnou, do posledního výtisku Rudého práva mu zabalíme nádherně voňavý, u cesty nalezený koláč. Je zaručeně čistého původu, jelikož pochází od pasoucí se strakaté dojnice, oplývající jak notorickou přežvýkavostí, tak rozdvojenými čtyřmi kopyty. Jestli to byla právě tato medicína, co pomohlo našemu jednateli na nohy, netušíme, pravdou zůstává, že během několika příštích dnů už zase skákal jako jelen, hříbě, skokan zelený, případně zcela nedostižná blecha domácí.

Wendryně

Začátkem listopadu reagujeme na pozvání Amazonek, ale nejedeme do Wendryně na dyně, nýbrž na otevření zbrusu nové modlitebny. Je zajímavé, že veškerá zdejší poupata v rozpuku, kvůli nimž sem míříme, vůbec nepřipomínají barokní tvary zmiňované zeleniny, ale štíhlé, dokonale ladné kreatury vytesané v ateliérech respektovaných italských sochařů. Abychom na slezské krasavice udělali patřičný dojem, pořizujeme si poslední modely avantgardních černých klobouků. Zatímco supící parní stroj zběsile uhání krajinou, naše nesvatá trojice ve složení Hugo, Kon a moje nenápadné Veličenstvo, přecházíme z jednoho vrzajícího dřevěného vagónu do druhého. Závan svěžího beskydského vzduchu však způsobí, že Hugova elegantní pokrývka hlavy, zbrusu nové módní sombréro, najednou z otevřeného balkónu mezi vozy uletí jak vyplašené hejno vlaštovek. Je pravdou, že by jej v něm bdělá wendryňská ochranka dobrých mravů stejně dovnitř nepustila, takže při působení na city místních dorostenek jsme na tom pak přibližně všichni tři stejně. Je velmi pravděpodobné, že se během celodenního otevíracího programu chováme způsobně, protože, nejen, že nejsme ze shromáždění vyobcováni, ale je nám po skončení dovoleno shlédnout zdejší ohňostroj a dokonce i v plném počtu navštívit důvěrně známé stavení čísla popisného sto čtyřicet tři.

Na noc se však musíme uchýlit, pravděpodobně z mravnostně-bezpečnostních důvodů, do nedalekého Jablunkova. Noc trávíme, pochopitelně, zcela grátis, v dočasné ubikaci jistého otce Jůzy. Záznamy neuvádějí důvod, ale po ránu nás přepadává pohřební nálada. Nejpravděpodobnější příčinou bude skutečnost, že jsme přes veškerou snahu na půvabné Amazonky nezapůsobili podle svých vysněných představ. Ke třineckému stavení uvedeného čísla popisného potom od wendryňského nádraží kráčíme důstojným pohřebním tempem za zpěvu smutečních písní a absolvování patřičných funebráckých ceremonií. Šerifka Halina, obdařená neobvyklým citem pro situaci, hned vidí která bije, a po obvyklé hostině v domě smutku nás doprovodí na místní hřbitov. Ale protože tu ještě nemáme pronajatá místa k odpočinku, chtě nechtě se musíme odhodlat k návratu do svých domovů. Amazonská náčelnice nenechává nic náhodě. Naverbuje svoji mladší sestru, která se právě vrátila z nedělního zaměstnání, a pro jistotu pak s námi obě obětavě kodrcají až do okresního Frýdku Místku.

Kterak

šli tři synci ku Třinci

Někdy v průběhu měsíce září se k nám dostává zvěst, že jisté partě českých dobrodruhů se podařilo uspořádat pochod Praha – Prčice. Stovku kilometrů absolvovali pěšky během čtyřiadvaceti hodin. Konráda nenapadá nic moudřejšího, než tento polobláznivý nápad okopírovat. Trasa je předem jasná. Kam jinam, než ze Vsetína do Třince?! Ne náhodou je to skoro rovná stovka!

Dvacátý listopad sice není nejideálnějším termínem pro pořádání dálkových pochodů, ale je to pořád lepší než se brodit sněhem po vánocích. O šesté večerní tedy startujeme ze Vsetína. Vedle šerifa Bena a jednatele Kona ještě moje šaškovská maličkost. Hugo nám svým novým sombrérem odmávne start a pak už odhodlaně mizíme ve spoře osvícených ulicích. Až do dvacet kilometrů vzdáleného Valmezu udržujeme přímo šílené tempo, které určuje dokonale odpočatý šerif. Za tři hodiny už jsme v jeho městě, což odpovídá průměrné rychlosti necelých sedmi kilometrů za hodinu.

Večerní tmou pak míříme k Rožnovu. Někde u Stříteže vedle nás zabrzdí policejní auto. Trojice pistolemi ozbrojených příslušníků Veřejné bezpečnosti je poněkud vyvedena z míry nenadálým výskytem tří polovojensky oděných individuí s kytarou, banjem a u pasu zavěšenými dýkami. Vztah ramen zákona k nelegálním trampům je obecně známý, takže tasení občanských průkazů a následný výslech je neoddiskutovatelný. Když vyzradíme, že pádíme za holkama do Třince, poldové jdou málem do mdlob. Nakonec roztávají, dávají se do hovoru a než odstartují ke stíhání dalších narušitelů nočního klidu, popřejí nám šťastnou cestu a neméně dobré pořízení.

Sotva dojdeme do Rožnova, opět vidíme ve tmě známé uniformy. Ramenatí borci v modrém opakují stejné otázky, na něž dostávají úplně stejné odpovědi. Také od nich si vyslechneme přání šťastné cesty, které doplní doporučením k zastávce hospody U eroplána. Žádný létající stroj tam prý sice sice neuvidíme, zato po nasátí patřičného množství ohnivé vody můžeme místo trapné chůze vyletět až do nebeských výšin.

Nebeské výšiny sice díky mlhavému počasí nezahlédneme, zato už kolem druhé hodiny noční vidíme ceduli s nápisem Frenštát pod Radhoštěm. Zamíříme ke Frýdku. Velice slušné tempo si začíná vybírat svou daň. Netrénované tělesné schránky začíná přepadávat čím dál citelnější únava. Rychlost posunu se snižuje a obvyklé žertíky střídá všeobecné mlčení. Ve tři hodiny je přerušeno Konrádovým suchým konstatováním, že jsme právě urazili polovinu cesty. Představa stejné vzdálenosti před sebou ničí poslední zbytky dobré nálady a otevírá průduchy ke hrůzným scénářům. Bolí snad všecky svaly na těle a každá noha váží nejméně metrák. Dopujeme se hroznovým cukrem a odevzdaně kráčíme dál. O šesté ranní jsme konečně v Místku. Po dvanácti hodinách takřka nepřetržité chůze si konečně sedáme. Orosená lavička v parku je zdrojem neskutečné slasti. Během několika příštích minut však začíná pršet. Ben tvrdí, že právě umírá a nějaký déšť je mu ukradený. Sílící kapky jej však za chvíli přece jenom proberou k životu. Rafneme jej s Konem pod paži a násilím dotáhneme k frýdeckému nádraží. Ještě, že tu nejsou policajti. Šerifa by odvezli na záchytku a nás zatkli jako násilníky.

Nádražní restaurace je kupodivu otevřená. Porce telecího, horký čaj a půlhodinka odpočinku dělají divy. Nedá se nic dělat, musíme dál. „Jedině na Vsetín!“, protestuje šerif. Znavený Konrád doluje poslední zbytky diplomatických dovedností. Na vyždímanou Benovu tělesnou schránku však v této chvíli už nic neplatí. Zklamaně jej odevzdáváme dalšímu osudu a přejeme šťastný návrat k městu jeho snů. O půl osmé vyrážíme s Konem do ulic. Je sychravo a z mraků se snáší vytrvalý déšť.

Houpavou silnici mířící k Těšínu takřka nevnímáme. Každý krok je čím dál větším utrpením. Proklínáme blázny, kteří přišli s dálkovými pochody. A hlavně sebe, že jsme se nechali nalákat. Za stálého deště se blížíme k nějakému rozcestí. Třinec, patnáct kilometrů, prozrazuje ukazatel. Sílící žízeň nás donutí navštívit další hospodu. Na stojáka vyhltneme dva litry jablečného moštu a zajíme to slanými tyčinkami. Nic jiného tu k jídlu nemají. Během desíti minut postávání nám nohy zcela zdřevěněly. Nejsme schopni udělat krok. Násilím se vypotácíme na silnici. Hnojnická putyka je naneštěstí pod kopcem. Silou vůle překonáme prvních pár metrů. Suneme se nahoru tempem hlemýždě a vypadáme jako invalidé v posledním tažení. Hlavou se honí všelicos, ale především něco, co se později přetaví do jednoduchého čtyřverší: „To udělal kdosi binec – Že postavil město Třinec – Kdesi až na konci světa – Dojdem´ tam, a po nás veta!“

Kousek za Stříteží dochází k největšímu pokušení. Se svým černým minorem nás dohání Konův otec, který tu působí jako pastýř moravskoslezských stád. Otevírá dveře a bezelstně zve dovnitř. Odolat lákavé nabídce je jako vzepřít se hadovi v edenském ráji. S díky odmítáme. Auto mizí v sychravých mlhách. Krok za krokem pochodujeme dál. V dálce se objevují siluety kouřících komínů. Deset kilometrů a jsme tam! Aby těch útrap nebylo málo, sedací část mé tělesné schránky začíná signalizovat čím dál větší svědění. S každou další stovkou metrů sílí, až přejde do protivně pálivé bolesti. Na prahu města snů mě dohonil vlk! Tak, to tu ještě chybělo!

Poslední kilometr se plížím rozkročmo. Musím to dát, i kdybych měl jít po čtyřech! Opírám se o ploty a sunu nohu před nohu. Kon je na tom podobně. Kromě toho rozkroku. Ve dvě hodiny překračujeme pomyslnou cílovou čáru, práh na třineckém nádraží. Za dvacet hodin od vsetínského startu. Skoro na minutu přesně. Sice polomrtví, ale svým způsobem šťastní.

Pak už následuje jenom nenapínavá pohoda. Místní doprava nás dopraví do pravých míst, kde ve společnosti dvou hlavních Amazonek trávíme zbytek neděle a tradičně skvělé domácí pohoštění. Po láskyplném vyhoštění z domu č.p. 143 následuje noc v nedalekém hotelu Slovan se sprchou a voňavou postelí. Stokilometrové peklo střídá dokonalý ráj! Posledním zádrhelem je schodiště na třineckém nádraží. Zdevastované svalstvo toleruje rovinu, ale vzpírá se sebemenšímu převýšení. Překážky jsou však na to, aby se překonávaly. Zatneme všecky zbývající zuby a navzdory bolesti nakonec všecko zvládneme. Ať žijí dálkové pochody!

Třineckým cílem ale akce nekončí. Měsíc nato pádíme na pozvání časopisu Turista do Matičky Stověžaté. Všeho schopný Kon totiž poslal o našem putování do redakce pár informací. Dobrého půl dne pak sedíme mezi zástupci vyhlášených turistických spolků z celé republiky a připadáme si jako na jiné planetě. Trampská osada Šípy prérie konečně v dobré společnosti. Renomovaní dálkoplazi srší nápady i zkušenostmi a my jen vykuleně zíráme. Nejpřínosnější záležitostí je skutečnost, že máme jednu cestu placenou! Musíme ovšem do celorepublikového turistického kalendáře zařadit aspoň jedno daleké pochodování. Jak se později ukáže, opět povede ze Vsetína do Třince...

VWV

aneb

vsetínsko-wendryňské vylomeniny

Blíží se slavné prosincové dny, tedy Vánoce a Silvestr. A s nimi i patřičné oslavy. Slavit bez Amazonek by však nemělo tu správnou šťávu. Posíláme proto na sever nesmělé pozvání. A stává se zázrak! Poslední sobotu v roce trávíme ve společnosti nejkrásnějších dívek na světě! Amazonky, mezi kterými tentokrát nechybí ani Ilja, tedy Ilona, kterou jsme už před časem přisoudili do přízně našeho jednatele, se spolu s námi uchylují do jeho vsetínského útočiště. Dlouho do sobotního večera a pak skoro celou neděli se zpívají trampské evergreeny hrají více či méně žertovné hry. Aktuálně se zaměřují především na vzpomínanou dvojici. Jakákoliv snaha o jakékoliv splynutí srdcí se však míjí účinkem. Podobně jako ve všech minule vzpomínaných případech. Díky tomu mají valašsko-slezské kontakty nekonečné pokračování…

Týden nato se koná reciproční návštěva „Šípáků“ v domovském doupěti Amazonek ve Wendryni. Tentokrát už mimo Bena, který v souvislosti s podobnými akcemi začíná pociťovat jisté problémy. Silvestrovský večírek spřátelených Slezanů nabízí značně veselý program, do něhož se poměrně často zapojujeme. Díky spoustě nových tváří je tady totiž velice úrodná půda pro naše kanadské žertíky. Naštěstí za to nedostáváme po hubě, ale naopak po klobáse. Podle důvěrných zdrojů se jedná o vyuzené tkáně ze zaručeně čisté škály domestikovaného živočišstva. Kromě zmíněné proteinové bomby jsme navíc nezištně obdarováni velkou bonboniérou, kterážto je součástí amazonského dárku k mým nedávno proběhlým devatenáctým narozeninám. Závěr večírku jistí přítomnost Konova vlastního otce, jinak aktuálního pastýře zdejších adventních stád. Aby se předešlo jakýmkoliv nejapným podezřením, naloží nás kolem deváté do svého věrného minora a v jeho těsném interiéru pak dopraví do Frýdku na poslední vlak k jižním končinám.

Po patnácti dnech jsme ve Wendryni znovu. Sporé záznamy zvěstují, že tu během sobotního odpoledne sloužíme duchovně zaměřeným programem. I když se to navenek zdá nepravděpodobné, spirituální aktivity nám ani zdaleka nejsou ukradené. Jak to v oné době chodí, musíme si díky nim sem tam něco odříct a občas i něco vytrpět. Protože, jak se říká,“víra, která nic nestojí, za nic nestojí...“

Semetín

Jedné podmračené zimní neděle si, coby příslušníci Trampské osady Šípy prérie, dáváme sraz na Konově chatě v Semetíně. S nezbytnou kytarou na zádech vyrážím Benovi v ústrety na jablůnecké nádraží. Ten však k mému překvapení vystupuje i s lyžemi pod paží. Přemluví mě, abych si pro tento dopravní prostředek taktéž odskočil. Protože se nám nechce do pět kilometrů vzdálených Kačic odskakovat se zmíněnými zavazadly, ukryjeme je v hustém smrčí nedaleko silnice. Lyže putují na strom, kytara pod hromadu chvojí. Když se po půldruhé hodině na místo znovu vrátíme, dočkáme se tuze nemilého překvapení. Jasanové sjezdovky s pérovým vázáním jsou pryč! Nemeškáme ani minutu a vyrážíme po vyšlapané stopě. Sněhu je něco pod kolena. Kličkujeme vzrostlým i hustým lesem, až nás šlápoty dovedou do obce Ratiboř. Tady však veškeré znamení po pobertovi mizí na vyšlapaném chodníku. Zamíříme do nejbližšího domu, kde naštěstí bydlí spolupracovník mého otce. Poskytne nám velice cennou informaci o tom, že skutečně kolem kráčel muž s lyžemi na ramenou a dokonce rozeznal o ho se jedná. Za chvíli už zvoníme u dveří dotyčné osoby. Otevírá nám překvapený starší borec v myslivecké uniformě. Člen neprůstřelného zeleného bratrstva, které si hraje na neomezeného vládce hvozdů, sice ochotou neoplývá, pod tího důkazů však musí ukradené sjezdovky přece jenom navrátit. Detektivka pro nás tímto končí úspěšně a tak nám nic nebrání než se s patřičným nářadím konečně vydat do Semetína. Přestože sem dorazíme až kolem poledne, máme do večera dostatek času na nejrůznější zimní radovánky, jakož i na večerní přesun přes kopec na vsetínské nádraží.

Pulčiny

Koncem února vyrážíme v kompletní sestavě (tedy i s Bobem!) na staré známé Pulčiny. Zatímco slézáme veškeré dostupné i nedostupné skalní stěny, pověříme posledně jmenovaného, aby se ujal své funkce a ukuchtil nám něco k snědku. Inteligentně vyhlížející elegán s bohatým knírkem neváhá a na rozdělaném ohni začíná rozjíždět koncert svých kulinářských dovedností. V kotlíku postupně mizí všecko možné, především ale celý sáček pálivé papriky. Výsledek maďarské pomsty na sebe nenechá dlouho čekat. Vzápětí po pozření první ch soust se postupně ubíráme k nedalekému potůčku, abychom provedli nezbytné vodní chlazení rozžhavené ústní dutiny. Dramatický obědový zážitek poté vystřídá nedělní chvilka zpívané poezie. Trojice místních Sirén, rodné sestry Bětuňákovy, dokonale sladěným trojhlasem omámí nejen naše romantické city, ale rozezvučí i celé přilehlé pulčínské okolí. Díky nim se tu potkáme i s velice oblíbenou postavou našich vandráckých chvalozpěvů, s populárním „Vodníkem“.

O týden později jsme opět na Pulčinách. Přichvátáme večerním vlakem do Lidečka, odtud šlapeme hodinu noční tmou pěšky ke skalám a potom už zalezeme do jedné menší jeskyňky, kde se ve společnosti ohně snažíme strávit zbytek temnější části dne. Někdy po půlnoci začíná nečekaný útok. Naše útočiště je vytrvale ostřelováno drny, šiškami a velkými klacky. K našemu překvapení se nejedná o žádnou úderku zběsile vyhlížejících desperátů, ale o dvě něžná stvoření z rodinného hnízda Bětuňákovic Sirén. Gentlemansky jim uvolníme místo u ohýnku a sami zaujmeme méně příhodné pozice na okraji. Únorové počasí vlahým ozónem zrovna neoplývá, takže až do bílého rána klepeme více než slušnou kosu. Konrád do dnešních dnů nepřestává tvrdit, že právě tady lze hledat počátky jeho pozdějších ledvinových potíží. K poledni jsme už všichni shromážděni na „Pulčínském náměstí“, kde z jednoho nápadně vyvýšeného kamene zaznívají k procházejícím poutníkům má srdceryvná šaškovská kázání. K umocnění uměleckého dojmu slouží i značně zvetšelé sako, které se našlo v jedné z nedalekých pulčínských děr. Mezi posluchači se později objeví i jistý zarputilý vandrák nepříliš lichotivého biblického jména Achab. Protože s sebou nevláčí žádnou nebezpečnou Jezábel, uskutečníme v jeho společnosti i několik příštích tuláckých vylomenin.

Velikonoční padesátka

z Wendryně až do Frýdku

Velikonoční svátky šestašedesátého roku nevěští žádné nesnesitelně pěkné počasí. Přesto se Kon, Hugo, Ben, Bob, Marta, Pokorná Jarka, Zdenek, Toncek, Franta Trnka a moje maličkost vydávají na sever, aby v povědomé Wendryni odstartovali padesát kilometrů dlouhé pochodování končící až v předalekém Frýdku-Místku. Za vytrvalého mrholení, které se poznenáhlu proměňuje v hustý zahradnický déšť,vzápětí procházíme podél známé třinecké stotřiačtyřicítky. Přestože se schyluje k osmé ranní, kolem nejznámějšího ranče není k vidění jediná živá duše. Na radu jednatele Kona máme sice pokušení „chytnout každou za nohu a vytáhnout je z brlohu“, jak se píše v pozdější pravdomluvné baladě, nakonec však, jati lítostí, neviditelným Amazonkám zapějeme pouze sborovou píseň známou pod názvem „Masňák“. Jediné, čeho svojí tklivou muzikální produkcí docílíme, je letmé vykouknutí rozespalé šerifky, která se ve výloze dívčího pokoje na pár vteřin vystaví ve svém spěšně navlečeném pruhovaném županu.

Prosti jakékoliv slezské reprezentace, začneme se uchylovat do zdejších hlubokých hvozdů. Ještě než k tomu dojde, stačíme docela slušně zabloudit. Neustávající padání vláhy, kombinované s hustou mlhou, k tomu dává ty nejlepší předpoklady. Pár minut soustředěného zírání do turistické speciálky však problém úspěšně vyřeší, takže prudkému výšvihu na nejbližší horu už nic v cestě nestojí. Po hodince nelehkého stoupání jsme konečně na Javorovém. Odtud už nekonečnými lesy míříme houpavou hřebenovkou směrem k Ropici. Déšť konečně ustává. Na obzoru se objevuje nějaká opuštěná lesní bouda. Za chvíli se uprostřed rozhořívá blahodárný oheň, který vysušuje promáčené odění a na tváře vrací cestou poztrácené úsměvy. Podobně působí i následná likvidace v ruksacích ukrytého proviantu. Blížíme se k Ropici. Aby byla velikonoční pouť zajímavější, staví se nám do cesty souvislá sněhová pole. Našim vojenským půllitrům ani v nejmenším nevadí, horší jsou na překonání bílého překvapení připraveni zelenáči v teniskách či polobotkách. Za Ropicí následuje poněkud nižší Ropička. V tušení šťavnatého sousta tu ze šedé mlhy vyběhnou dva černí hafani. Už už se vidíme, jak jsme postupně trháni na kusy, když se obě šelmy na půl metru od nás zastaví a po obvyklém otestování kořisti svým neomylným čichem se otočí, aby dali najevo, že našim masem naprosto demonstrativně opovrhují.

Přestože se dnes vůbec nepráší, horská hřebenovka končí na Prašivé. Baba Jaga, která obhospodařuje zdejší chatu, na nás čučí jak na prašivé psy. Nechceme po ní totiž nic jiného, než pouhých pár pohledů. Takový kšeft jí nestojí ani za to, aby aspoň otevřela dveře. Stačí, když si na nás otevře hubu. Jadrným slezským nářečím oznámí, ať táhneme, odkud jsme přišli, protože na takové zákazníky nemá čas. Diplomat Kon z ní přece jenom pár pohledů vyloudí, ale za její zlostné pohledy nám tato koupě ani trochu nestojí.

V jakž takž dobrém rozmaru pak směřujeme k Dobraticím. Cestou narazíme na odhozené přední kolo z bicyklu. S náramným potěšením jej pak v mírném klesání směrujeme mezi korzující skupinky v patřičně svátečním odění. Především, pokud se jedná o místní napomádované dorostenky. Potrefenou však není žádná ze slezských krasavic, ale naopak náš benjamínek Hugo, netušící, co se děje za jeho zády.

Do Frýdku to už dnes nestihneme. I tak jsme ušli něco kolem čtyřicítky. Naskočíme do motoráčku, a aniž jsme si toho vědomi, okamžitě způsobujeme změnu ovzduší. Což nemůže zůstat bez odezvy. Zmiňovaná balada se o tom vyjadřuje takto: „A tu někdo říci ráčí – Voníte jak uzenáči – Vypadáte, řeknu vám tu – Jako banda diverzantů“. Jakkoli i v dalším navazujícím spoji působíme svou vizáží a nevšedním ozónem nemalé pozdvižení, přece se nám velikonočním pacifikem daří posunovat blíže a blíže k domovu. K vizuální a pachové stopě přidáváme ještě stopu fonetickou. Ve Frýdku si přisedneme k houfu cestujících slečen půvabného vzezření a za zvuků rozladěného banja jim pějeme do uší naše nadmíru romantické vandrácké chvalozpěvy. Jestli ve Frenštátě vystupují kvůli nám, nebo z jiného praktického důvodu, to se už asi nedozvíme. V každém případě jsme ani tentokrát žádné dívčí srdce patřičně nenalomili…

Javorníky

Máme tu zase první máj, svátek všech poctivě pracujících! Samozřejmě, jdeme také do průvodu! Nikoliv pod vedením strany a vlády, ale pod taktovkou vsetínského Karla Kubičíka. Nejdříve se ovšem musíme ke Kančím horám posunout vrzajícím karlovickým pacifikem zvaným Kančák. Ve dřevěném interiéru se tentokrát objevují tito výletníci: Kromě zmíněného valašského umělce ještě jičínští Dana a Petr Koneční, mořkovská Marta Matulová, dále ještě Bob, Kon a Hugo. Prvomájový průvod se od poslední karlovické zastávky posunuje údolím Podťatého až na samotný vrchol Velkého Javorníku. Návštěva blízkého pralesa však způsobí nemalé potíže nejmenšímu účastníku výpravy, Hugovi. Neprozřetelně se nasouká do dutiny jednoho mohutného buku tak, že mu ven čouhá pouze jeho hlava. Úzká štěrbina však poté nedovolí, aby se vyplazil ven. Podaří se to až díky soustředěnému úsilí několika statných pomocníků. Být tu sám, tak jej ten dutý buk uvězní na věky věků. Pokračování nejkrásnější valašskou hřebenovkou na Portáš, to je už jenom náramně přívětivá brnkačka. Pokračuje sedmikilometrový sestup do Nového Hrozenkova, a odtud pohodová cesta parním vláčkem až do cílového Vsetína.

Velké putování pod Beskydami

(opět ze Vsetína do Třince)

Slavné májové dny nemohou zahrnovat pouze jednu nenápadnou akci. Jak v předstihu zvěstuje celostátní měsíčník Turista, na sedmého a osmého května roku šestašedesát se chystá Velké putování od Beskydami. Pořadatelem není nikdo jiný, než veřejnosti zatím utajená Trampská osada Šípy prérie. Půjde se, jak je u této společnosti zvykem, z valašského Vsetína až do sto kilometrů vzdáleného slezského Třince.

Týden před startem začínají přicházet první přihlášky. Je jich kolem pětadvaceti. Zatím samá neznámá individua. Rozhodujeme se pro úspornou propagaci. Tajně si v ulicích Vsetína přisvojíme tři stojany polepené komunistickými hesly a v úkrytu je přemalujeme do našich barev. Sklopná „áčka“ zvěstující existenci blížícího se pochodu pak umísťujeme před vsetínské, frýdecké a třinecké nádraží.

Sedmého máje lije jako z konve. Z očekávaného počtu nějakých třiceti smrtelníků se na start staví sotva jedna šestina. Konkrétně Kon, Bob, Achab, neznámý borec Jiří Rohovský a také moje maličkost. Ještě před započetím akce je každý z účastníků zvážen na přistavené nádražní decimálce. Totéž všechny čeká po přetnutí cílové pásky. Borec s největším úbytkem hmotnosti v kombinaci s nejkratším časem se stane vítězem.

Je přesně dvacet hodin středoevropského času. Z zvuků slavnostní salvy z pěti papírových sáčků odmávne Hugo svým sombrérem vlastní start. Liják neustává, naopak mírně sílí. Navzdory krajní nepohodě vyrážíme k Jasénce. Překonáme společně Dušnou a klesáme k přehradě. Máme toho už t plné zuby. Jsme mokří až na kost. Popojdeme k Valašské Bystřici a tajně vnikneme do malé stodůlky. Až po uši se tu zahrabeme do uskladněných plev. Pršet stále nepřestává. Za ranního kuropění se přesuneme pod nedaleký most. Přeneseme sem starý proutěný koš s plevami, které nám poslouží jako potrava pro nezbytný oheň. Bob, přestože leží na mohutných ostrých balvanech, okamžitě usíná. Po chvíli zběsile vyskočí a za neustálého plácaní se po zádech volá: „Fanouši, já hořím!!!“ Po rychlé likvidaci požáru mu na košili i tričku zůstávají velké, docela úhledné díry. Je pravděpodobné, že bez újmy nezůstalo ani jeho typické, celoplošné černé ochlupení. Přesto se však poté zvedá a spolu s ostatními vyráží k Rožnovu. Tedy, až na Achaba, který vzdává pro nesnesitelný otlak na jedné z jeho dolních končetin.

Díky neplánovanému zpoždění nasazujeme přímo zběsilé tempo. Bob se snaží jak může, ale v městě pod Radhoštěm jej opouští poslední zbytek sil. Čestně tu další boj vzdává. Naše zbylá trojka odhodlaně pokračuje dál. Do Frýdku přichvátáme jednodušší trasou se značným zpožděním. Takže vysunutí účastníci v podobě Huga, Toncka a dalších už tady nečekají. Na zmíněném plakátu nechávají zprávu, že míří na Hukvaldy, kudy měla vést původně plánovaná varianta. Je jasné, že s nimi nepotkáme. Něco jako mobilní telefony je teprve hudbou předaleké budoucnosti.

Ve městě Bernarda Žóra si dopřáváme půlhodinovou zastávku. Po načerpání kalorií zvedáme zadky a svištíme k Těšínu. Udržujeme si pekelné tempo pohybující se kolem sedmi kilometrů za hodinu. Nějakých dvanáct kilometrů za Frýdkem se tážeme klábosících ženských, kolik je to odsud do Třince. Když dodáme, že tam míříme až ze Vsetína, málem se před námi kácí do mdlob. Nezmenšenou rychlostí pokračujeme dál. Do cíle zbývá pouhá dvacítka. Kon, který si stěžuje na sílící bolesti, definitivně zastavuje. Jeho chodila jsou totálně odrovnaná.

S vychrtlým Jurou, který je, na rozdíl ode mne, na dálkové pochody zvyklý, startujeme do posledního dějství. Díky důkladnému promazávání patřičných tělesných partií se mi tentokrát zlověstný vlk velkým obloukem vyhýbá. A tak míříme přímou cestou k blížícímu se cíli. Na třinecké nádraží dorazíme kolem devatenácté podvečerní. Pod náporem vnitřních tlaků mířím na nejbližší toaletu. Zamknu dveře a klesám k záchodové míse. Usínám okamžitě. Vzbudí mě až rachotění hajzlbaby, toužící po všeobecné očistě svěřených rajónů. Čekající souputníci, mezi které přibyl i zdevastovaný Konrád, už chtěli přivolat pomoc. Mysleli, že jsem buď ochrnul nebo odešel do věčných lovišť.

S Jiřím posléze vstupujeme na nádražní váhu. Oba jsme shodně shodili po dvou kilogramech. Takže stokilometrové klání končí remízou. Povinnost ujít zmíněnou vzdálenost během čtyřiadvaceti hodin máme rovněž splněnou. Navzdory dlouhé vynucené přestávce zbývá k dobru nejméně celá jedna hodina. Čistý čas pochodování se pohybuje kolem sedmnácti hodin. Na netrénované amatéry asi docela slušný výkon.

Díky pomalu skomírajícím vztahům s Amazonkami snad poprvé v životě upouštíme od návštěvy jejich lyžbického ranče. Máme před sebou poslední velmi vážnou překážku. Překonání onoho vysokého nádražního nadchodu. Usilovnou snahu o jeho zdolání pozoruje v přímém přenosu nejméně desítka přítomných zvědavců. Někteří nás po právu řadí k invalidům, většina k opilcům. Záchranka ani sanitka však nepřijíždí, zato se co nevidět přiřítí rachotící pacifik. Přemístí nás do Frýdku, kde přenocujeme v Konově novém přechodném útočišti. Příštího dne, tedy 9. května, slavíme svůj Den osvobození (od protivného pochodování) už každý sám ve svém vytrvalém bydlišti.

Hronov

Nejmenovaná osoba z východočeské Luže má na svědomí pozvání na tak zvaný Adventní Hronov. Jedná se naprosto ojedinělou, v komunistické době nevídanou akci. Už několikátý rok po sobě se do Jiráskova města sjíždí křesťansky orientování mládežníci z bezmála celých východních Čech, dokonce i z části Moravy. Konrád nás už v předstihu neprozřetelně přihlásí do hlavního sobotního programu. Sice s tím většinou nesouhlasíme, ale všeho schopnému jednateli se jenom těžko odporuje.

Marta, Hugo, Ben, Bob a Jarka s Jožkou Pokornými vyrážejí časně ranním Cikánem k západu. Protože spolu s Konem nocležíme ze čtvrtka na pátek u Novosadů na Horní Jasénce, podaří se nám, navzdory nataženému budíku docela úspěšně zaspat. Naštěstí stačíme doběhnout na první ranní vlak a pak několika roztodivnými spoji docestovat až do zmíněného Hronova. Po odložení věcí v provizorní ubytovně zamíříme vlakem na nepříliš vzdálené Jiráskovy skály. Na prohlídku skal a překonání desetikilometrové vzdálenosti nám zbývají pouhé dvě hodiny. Takže všechno probíhá v docela slušném spěchu. Zpáteční cestu k teplickému nádraží si zkracujeme jak to jen jde. Což se nám občas nevyplácí. Do cesty se nám například postaví obrovské hnojiště u kravína. To sice zdoláme, ale následný plot chránící nějakou fabriku, už ani náhodou. Nezbývá než rozlehlý průmyslový objekt velikým obloukem obejít. S jazykem na vestě přijíždějící pacifik sice stíháme, ale vychází nám to jenom tak tak.

V Hronově jsme díky tomu už kolem patnácté hodiny. Narychlo mrkneme do spisovatelova rodinného domku a vracíme se k ubytovně. K naší nemalé radosti tu konečně potkáváme dochvilnější zbytek naší sedmičlenné výpravy. Následně jsme sice převeleni do jiné ubytovny sídlící na opačném konci města, ale večerní nácvik ve sborové budově nakonec v pohodě stíháme. Během krátkého naslouchání zkoušejícím pěvcům a muzikantům ztrácíme i poslední zbytky už tak chabého sebevědomí. Pouze vytrvalé žehrání Kona nás nakonec donutí vystoupení nevzdávat, ale navzdory očekávané ostudě se do něj sveřepě zahryznout. Opustíme církevní prostor a uchýlíme se do přilehlého lesíku. Zkoušíme a zkoušíme. A přitom se docela vytrvale modlíme.

Nadchází obávané sobotní odpoledne. Vsetín je na programu jako druhý v pořadí. Je jasné, že nás berou jako vyložené outsidery. Se dvěma kytarami a Bobovou mandolínou míříme přes celý sál k podiu. „ Jé, kytara!“, ozývá se pološeptem ze všech stran. V té době ještě problematický církevní nástroj mezi mladšími evidentně zabodoval. Hrábneme do strun a spustíme dvouhlasou sborovou variantu neznámé písničky „Na druhém břehu Jordánu“. Mezi duetty, kvartety, sborovými písněmi a klasickou hudbou působíme jako dokonalá rarita. Tleskání se v oné době ještě na církevních akcích nenosí, takže po dozpívání ovládne sál docela zřetelné zašumění. Jsme svědky zázraku. Nejen, že jsme nepropadli, ale naopak většinu přítomných inspirovali k radosti. Neslyšné modlitby byly vyslyšeny…

Večerní soutěž o ceny už tak slavná není. Díky Bobovi a Benovi, kteří na kytaru a mandolínu zahrají melodii písně „Chtěl bych jak v sluneční záři“, sice získáváme v kategorii hudebních čísel druhou cenu, mezi zpěvy však se svým polodivokým stylem víceméně propadáme. Není se co divit. Body neuděluje lid obecný, ale odborná komise složená z klasických nažehlených muzikantů.

Další noc opět trávíme na známé provizorně upravené ubytovně. Je zajímavá tím, že mládeneckou a dívčí část uděluje pouze stěna z přitlučených prken. Mezi nimi zejí docela výrazné škvíry, díky čemuž je separační zábrana víceméně non stop obležena zvídavými slídily rodu mužského. Jak se zdá, i nepočetná množina věřících je uplácána ze stejného materiálu jako jejich světácké protějšky, takže jakýkoliv podiv nad naznačeným faktem je v daném případě naprosto neopodstatněný. Akorát se o něm nesmí mluvit buď vůbec nebo nanejvýš dobře maskovaným pološeptem.

Dalšího dne, tedy v neděli, se většina účastníků vydává na Ostaš. Naše banda se opět dostává do centra pozornosti. Pískovcové skály, které až příliš důvěrně připomínají naše Pulčiny, nabízí bezpočet lezeckých výstupů. Vybíráme si samozřejmě jen ty, které lze bezpečně zvládnout bez patřičného jištění. Po obědě, který tu je pro všechny zcela zdarma, se divokým sprintem přesunujeme k nejbližšímu nádraží. Až tady, celí zchvácení, zjistíme, že dotyčný vlak zkrátka nejede. Nezbývá než se střelhbitě přesunout do Polic na autobus. Sundáváme obutí a naboso pádíme děravou asfaltovou silnicí ke zmíněné lokalitě. Spoj na poslední chvíli zázračně stíháme, stejně jako následný vlak z Hronova do Chocně. V rychlíku, supícímu závratnou rychlostí k východu, potkáváme zajímavou dvojici. Jsou ruského původu a matka jednoho z nich žije až v dalekém Vladivostoku. Vybalíme kytaru a pak už pohybujícím se interiérem zní internacionální písničková všehochuť. Ozývá se nejen obligátní čeština, ale díky sympatickým světoběžníkům také tóny obalená ruština, němčina, maďarština, dokonce i kubánská španělština. Na našem domovském Dálném východě jsme, jak je v kraji zvykem, opět někdy kolem půlnoci.

Z Damašku na Čantoryji

Koncem července se na damašském ranči strýce Wagnera schází početná pospolitost ze vsetínského a gottwaldovského okrsku. Po sobotním duchovním programu, který se, jako obvykle, odehrává v zelené Boží přírodě, dochází na zapálení tradiční večerní vatry. Mládežníci obou zmíněných rajónů společně prozpěvují, klábosí a především organizují nejrůznější, zaručeně zábavné hry a soutěže. Aktivity i sálající táborák začínají pohasínat až kolem půlnoci. Spolu s Konem pak ještě chvíli pobudeme u žhnoucích uhlíků, abychom kolem druhé hodiny noční vyrazili na první ranní vlak. Cestou k jablůneckému nádraží zaháníme sílící hlad konzumací nezralých jablek za stromů rostoucích kolem zmíněné komunikace. Spoji Československých státních drah pak docestujeme do Třince, odkud se kupodivu nevydáme k domu čísla popisného 143, ale k poněkud vzdálenější Čantoryji. Hned na startu volíme docela šílené tempo, takže na 15 km vzdáleném vrcholu se ocitáme už za dvě a čtvrt hodiny. Potkáváme tu známé tváře z Ostravska, později také docela velkou skupinu mládežníků ze sousedního Polska, sídlící tohoto času na úpatí zmiňované, zatím ještě bezlesé pohraniční hory. A stejně jako včera na Damašku, i tady se vesele zpívá a dovádí při nejrůznějších společenských hrách. Tentokrát už s docela početnou mezinárodní účastí. Skvěle rozjetý spontánní program však musíme v nejlepším opustit. Před námi je patnáct pěších kilometrů zpět do Třince a celá stovka večerním vlakem do Vsetína. Ve valašské metropoli se ve zdraví ocitneme čtvrt hodinu před půlnocí. Ráno se jde sice do práce, ale na to jsme už dávno přivykli…

Znovu na Pulčiny

Máme tu stále ještě dlouhé dny dvou prázdninových měsíců. Jednoho sobotního večera se po čase opět ubíráme k Pulčinám. Sotva dojdeme na „náměstí“, zjistíme, že je okupováno nějakými nedospělými táborníky. Jedná se o soustředění vybraných čtenářů populárního dětského časopisu ABC. Ještě téhož večera se v utajení vypravíme na důkladný průzkum jejich základny. Navzdory maximální opatrnosti jsme odhaleni a neúprosným strážcem pořádku nemilosrdně zahnáni na útěk. Přesunujeme se proto k nedaleké lanovce natažené od skal dolů k potoku. Protože nevlastníme kladku, zkoušíme sjíždět pomocí dřevěných kolíků. Kupodivu to docela jde. Až na to, že nikdy nedojedeme do cíle za potokem, ale zpravidla nedobrovolně zastavíme nad docela slušnou proláklinou. Chtě nechtě tu musíme seskočit. Kon dlouho odolává, nakonec se přece jenom nechá přemluvit. Dojede nad zmíněné místo a zůstává nehnutě viset dva a půl metru nad zemí. Chvíli tu povlává jak vyvěšený ruský prapor, a když už nemůže vydržet, padá do hlubin. Docela těžký kolík jej v pádu slepě následuje. Aby v příští setině sekundy přistál přímo na Konrádově moudré hlavě…

Neuplynou ani dva týdny a jsme na stejném místě znovu. Dosyta si užíváme „volnosti vtačí“, abychom se s přicházejícím večerem opět vrátili do svých rodných vigvamů. Cestou k vlaku narazíme u neobývané staré hájenky na pohozený dvoukolový dostavník. Až ke známému nádraží nám pak slouží jako prostředek místní hromadné dopravy. Za železniční stanicí vůz rozebereme a uschováme v roští pro případné příští využití.

Zanedlouho, opět jednoho sobotního večera, mířím zase k Pulčinám. Tentokrát pouze ve společnosti šerifa Bena. V temných křovinách vypátráme zmíněný dopravní prostředek a po jeho složení vyrazíme silnicí proti proudu potoka. Dodržujeme při tom všecky žádoucí dopravní předpisy. Osvětlení i funkci blinkrů zajišťují naše kapesní svítilny. Před křižovatkou k Pulčínu předpisově signalizujeme změnu směru a poté zabočíme doleva. Ve tmě najednou spatříme dvě statné postavy. Uniformovaní členové Sboru národní bezpečnosti samozřejmě okamžitě vyžadují předložení patřičných dokladů. Řidičák k ovládání dvoustopých vozidel, stejně jako technický průkaz dotyčného dopravního prostředku však nevlastníme. Poldové nasvěcují nekrytý vůz ze všech možných i nemožných stran a nepřestávají kroutit hlavami. Vehementně nás usvědčují z krádeže. Když jim posléze slíbíme, že vůz opět zaparkujeme u hájenky, dovolí nám konečně pokračovat v jízdě. Dokonce bez jakékoliv pokuty.

V potu tváře se kolem půlnoci i s dostavníkem přibelháme ke skalám. U plápolajícího ohýnku vyčkáme svítání a po vlastnoručně ukuchtěné snídani začneme prostřednictví zmíněného stroje sjíždět ne zrovna mírné pulčínské svahy. Krkolomné sešupy směrem k potoku oplývají značnou dávkou adrenalinu. Naštěstí je zvládáme bez jakýchkoliv závažnějších karambolů. Na scéně se najednou objevuje trojice Bětuňákovic Sirén. Poté, co je omrzí neobvykle harmonické pozpěvování, vystaví své poloobnažené tělesné schránky hřejivým slunečním paprskům. Bylo by divné, kdybychom jim jejich kratochvíli nezačali narušovat. Přestože nás posílají na patřičná místa, najíždění nekrytého vozu na jejich pozice neustává.

Ve chvíli, kdy se snědé bojovnice odhodlávají k útoku, takticky opouštíme potencionální bojiště. S kamarády Jardou a Pavlem pádíme na průzkum jedné z pulčínských jeskyní. Poté, co si dosyta užijeme temného podzemí, vynoříme opět hlavy na světlo denní, abychom si ještě do večera trochu užili okolních skalních stěn. Na vrcholech některých z nich totiž právě dozrávají sladké maliny. Jenom co jimi napěchujeme své poloprázdné žaludky, zamíříme zpátky na náměstí. Sbalíme vercajk, osedláme dostavník a zamíříme k Lidečku. Během absolvování cesty skalnaté začíná náš nekrytý vůz vyzpěvovat svoji labutí píseň. Ještě než dosáhneme zmíněné hájenky, musíme zklamaně konstatovat, že přestože jsme neorali moc ani málo, kolečko se nám i tak polámalo…

Ježonky

Oslava 40. výročí založení sboru na Ježonkách nemůže zůstat bez povšimnutí. Zvlášť, když sem dnes míří celé Slezsko a snad i polovina Moravy. Jsme tady výjimečně v plném počtu a po delší době se tu dokonce setkáváme s Amazonkami. Sobotní program probíhá, jak je to tady obvyklé, pod širým nebem. To je až příliš štědré na sluneční záření, takže se každý snaží urvat aspoň trochu blahodárného stínu. Pekelný srpnový žár později přechází do vlahého večera. Většina později narozených se přesouvá k „Pavoukovi“, kde už od soumraku plápolá veliká vatra. Věci znalí domorodci v dokonalém utajení šíří informaci, že jeden nenápadný účastník večerního posezení je tak zvaným „pomocníkem Veřejné bezpečnosti“. Což znamená, dát si bacha na jazyk, protože dotyčný borec tu není kvůli ohni ani pohledným děvuchám, ale kvůli sběru citlivých informací. Agent StB díky tomu moc nepochodí, zvlášť, když se takticky končí už o desáté. Zatímco se slušnější množina zúčastněných pak na vymezených místech spořádaně ukládá k nočnímu odpočinku, s Benem odcházíme do nedalekého lesíka. Zapálíme ohýnek a za zvuků kytary obšťastňujeme beskydské sovy vandráckými chvalozpěvy. Zničehonic se před námi otevřou husté smrkové větve a do romantické atmosféry vpadnou dvě individua. Strážci pořádku si vyžádají naše občanské průkazy a poté začnou vypočítávat veškeré hříchy, kterých se právě dopouštíme. Kromě rušení nočního klidu k nim především náleží vesele sálající zdroj našeho tepla. Říkají, že se jedná o oheň v kultuře. Ten pojem se nám natolik zalíbí, že jej pak na dlouhý čas znovu a znovu používáme. Po ránu opustíme kulturu, kterou vyměníme za stoletý vzrostlý les. Vyšplháme na nejvyšší, asi třicetimetrový krajní smrk a z houpajících se korun častujeme probouzenou ježonskou paseku našimi notoricky známými trampskými popěvky. Muzikální produkci uvedeme oblíbenou americkou lidovkou začínající slovy „Teď poslouchejte všichni, co zpívat budu vám, já měl jsem kdysi děvče a teď jsem zase sám...“ U Bena to neplatí, u mne částečně ano, ale na tom vůbec nesejde, hlavně, že je veselo. Ve stylu Tarzana pak ladně sjedeme po větvích až na zem, abychom dali přednost přízemnějším záležitostem. Můj kamarád se s mojí sestřenicí uchýlí na skryté místo, kde potom kují plány týkající se jejich společné budoucnosti, zatímco moje maličkost vyhledá zbytek naší osady, kterýžto si právě smysluplně krátí nedělní chvíle. S kým jiným než s Amazonkami!

Kačice

Vzhledem k tomu, že se náš jednatel chystá odebrat do lůna Matičky na studia, rozhodneme se s ním rozloučit na našem osadním místě v kačické Jungli. Za svitu plápolajícího ohně dumáme nad zašlými zlatými časy a zároveň se pokoušíme zamyslet nad naší budoucností. Na jedné straně všichni bez rozdílu (tedy, kromě Bena, který je už víceméně za vodou) prahneme po ulovení nějaké sličné squaw, na druhé donekonečna opěvujeme přenáramně sladkou „volnost vtačí“. Abychom si jí co nejvíce užili, sjednáme společně smlouvu, na základě které se nikdo z přítomných nesmí během příštích pěti let oženit. Každý z přítomných, mezi nimiž je, kromě členů osady, výjimečně přítomen i Toncek, navrhne jeden bod, jež bude součástí rejstříku, kterým bude případné porušení potrestáno. Celý seznam je poté napsán na ohořelý cár papíru, slavnostně stvrzen šesti podpisy, neprodyšně uložen do sklenice a poté zahrabán u smrku do země. V dokumentu jsou jako tresty uvedeny tyto body:

1. Sníst půl kilogramu syrových brambor (navrhl Toncek)

2. Zaplatit účet všech účastníků smlouvy v hospodě ( navrhl Kon)

3. Přespat na hřbitově (navrhl Hugo)

4. Vypít sklenku šaratice (navrhl Bob)

5. Přejít v poledne náměstí svého města v trenkách, námoř.tričku, půllitrech a slamáku(navrhl Ben)

6. Vypít odvar ze špinavých ponožek (navrhl Feri)

(Neuplynou ani dva tři roky a realita ukáže, že žijeme v poslední době, vyznačující se výskytem lidí „smluv nezdrženlivých“. Za vším je třeba hledat ženu, v daném případě vdavekchtivou Martu. Podle svědectví mé mladší sestry Marie, ji jednou její výše jmenovaná sestřenice obalamutí natolik, že jí prozradí místo, kde je závazná smlouva zakopána. Martě pak už nic nebrání v tom, aby ji vyhrabala, rozervala a zanedlouho se tak mohla beztrestně houpat v přístavu manželském. Samozřejmě, s prvním mužem osady, našim šerifem. Do roka a do dne neexistenci smlouvy využije také Bob. S Konem, Hugou a mojí maličkostí musíme po pěti letech naopak hrdě prohlásit, že naší nadpoloviční většinou byla smlouva přece jenom dodržena…)

Vršatec

Začátkem nejsychravějšího měsíce roku se spolu s Hugou a Benem vydáváme ke slovenskému Vršatci. Ve vlaku, který se posunuje od Vsetína k Lidči, vstoupí do vagónu průvodčí. V tu chvíli si uvědomím, že nevlastním žádný cestovní lístek. Uniformovaný zástupce Československých drah je nekompromisní. Požaduje zaplacení normální částky a k tomu ještě 40 Kčs jako pokutu. Vykrucuji se jak nejlépe umím, až dojedeme do Polanky. Na nádraží je právě ve službě moje sestřenice Marta. Ben využije nadstandardní známosti a jeho milá mi obratem patřičnou jízdenku zajistí. Průvodčího však právoplatný doklad nezajímá a stále se dožaduje nejen pokuty, ale i normální sumy, kterou jsem v Polance vlastně zaplatil. Dohadování pokračuje až do Horní Lidče. Tady mě zřízenec sbalí a odvádí k náčelníkovi stanice. Ten se však zrovna věnuje důležitějším záležitostem. Využiji malé nepozornosti a rychlým úprkem mizím v útrobách místních záchodků. Ve vhodném okamžiku potom přeskočím do přistaveného vlaku do Návojné, který vzápětí odjíždí. V roztržce s ČSD tím pádem zcela jasně vítězím!

Za tunelem vystoupíme a přes Návojnou a Nedašov šlapeme na hřeben, kudy míří značená cesta ke zmiňované zřícenině. Těsně za slovenskou hranicí narazíme na několik prázdných stavení, která slouží k letnímu bydlení majitelů přilehlých polností. Jsou většinou otevřená, a tak pojímáme nápad, že by nám mohly při některém z budoucích čundrů posloužit k přespání. Pokračujeme dál. Polní cesta se protáhne ve skále vytesanou dírou a před sebou uvidíme neuvěřitelné panoráma. Vysoká hradba vápencových bradel a na nich zbytky vršateckého hradu. Za chvíli už prozkoumáváme veškerá dostupná zákoutí. Poté, co si vychutnáme luxusní výhled z uzoučkého hřebínku, zalezeme do někdejší skalní komnaty. Protože venku sviští protivně chladný severák roznášející vločky prvního sněhu, rozděláváme uvnitř potřebný ohýnek. Nahříváme zábnoucí nohy, vaříme a především se non stop dusíme štiplavým dýmem. Což nám nebrání v tom, abychom si za doprovodu banja pořádně nezazpívali. Spontánně zde vzniká populární popěvek „ Hugo Sarajevo“, který se stane součástí našich budoucích produkcí.

Kromě zimy a dotěrného kouře na nás později začíná dotírat i čím dál zřetelnější hlad. V kapsách ani v lehkých mošnách však žádný náznak žvance nenalézáme. Sejdeme proto do Vršateckého Podhradí. Chodíme od chalupy k chalupě a ptáme se domorodců, zda by nám neprodali pár vajec. Všude ale říkají, že nemají, protože v listopadu už slepice vajíčka nesnášejí. Zamíříme proto do turistické chaty. Je po sezóně, takže není otevřená. Nezbývá než vyhlásit nedobrovolný půst. A spolu s ním pak pěšky putovat až do dvanáct kilometrů vzdálené Návojné…

(-: pokračování někdy příště :-)