LÉTA ZLATÁ
šedesátá
III
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
díl šestý
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Z Čantoryje na Sošov
Jedné slunečné listopadové neděle šestašedesátého roku se v třineckém bytě Zikmunda Gorného sešlo početné stádo chůze milovných nadšenců. Jen co se tady zjevila amazonská náčelnice Halina, smíšené družstvo svižně povstalo a pod jejím velením zamířilo k Wendryni. Odtud je to proti proudy řeky Olzy jenom skok do Bystřice, kde si někteří vnímaví jedinci všimli v příkopu ležícího bicyklu. V naději, že dál už nemusí pokračovat pěšky, první dvojice osedlala jednostopé vozidlo a podrobilo jej tak nezbytné zatěžkávací zkoušce. Nebohý stroj však po ujetí nějakých tří stovek metrů zcela zkolaboval. Zigo tedy navrhl, aby kolo bylo zbaveno duší, protože ty bývají podle některých teorií nesmrtelné. Tak se brzo nato i stalo. V báječné duševní pohodě pak pokračovalo celé procesí k Nýdku.
Za dědinou se silnice převtělila v rozbitou lesní cestu neklamně směřující k nejvyšší okolní metě, holohlavému pohraničnímu vrcholu Čantoryje. První náznak stoupání způsobil, že si privilegovaná šerifka Halina vynutila dobročinnou pomoc několika poddaných mezků, kteří ji pak popotahovali k nebeským výšinám. Spatříce to některé její souputnice, především jistá jistá děva Kristýna, začaly se z pozice náležitosti ke slabšímu pohlaví dožadovat stejných vymožeností. Pánské podmnožině tedy nic jiného nezbylo, a tak se nakonec veškeré tělesné schránky podařilo vysunout až na vysněné vrcholové pláně zmíněného návrší.
Sotva se houf poutnic a poutníků usadil před turistickou chatou, zmiňovaná náčelnice rozhodným hlasem rázně zavelela : „Pozor, pohov, svačina!!!“ Humanitárně laděný Zigo okamžitě rozbalil chleba s paštikou a začal jej rozdělovat mezi vyhládlou rotu několika nezodpovědných příživníků. Krista s Rudou zase vytasili, samozřejmě v rozporu z hlásanou zdravotní vegereformou, pořádný kus přidušených zvířecích tkání. Zato Helena a Halina Samcovy, které porážka (domácího zvířectva) teprve čekala, se musely závistivě spokojit s dokonale bezmasým jablečným štrúdlem.
Po naplnění žaludků došlo na ostré střelby. Ruda se Zikmundem vytáhli zmíněné bicyklové duše a připevnili je na torza odpadkových košů, které svým tvarem až příliš připomínaly oblíbenou zbraň husitů, prak. Dámy ochotně sbíraly po okolí kamení a bojovně naladěná pánská část pak toto střelivo okamžitě posílala na katolické Polsko. Dostřel se sice neměřil, ale podle kvalifikovaných odhadů šutry lítaly nejméně na vzdálenost osmdesáti až sta metrů. Až poté, co bylo okolí státní hranice zbaveno veškerého kamení, nějakého líného pacifistu napadlo, že by bylo záhodno vyhlásit příměří. Začaly totiž prosakovat obavy z toho, že by Římem ovládaný severní soused mohl reagovat patřičně razantním křižáckým tažením.
Podél hraniční čáry pak procesí putovalo k východu. Výřečná šerifka Halina si i tentokrát vydobyla nadstandardní způsob posunu. Poslušní poddaní ji tentokrát poponášeli na svých ramenou. Díky tomu se celé její komando postupně probojovalo až na Sošov. Kvůli absenci jakéhokoliv proviantu tu však většině poutníků hrozil kolaps z podvýživy. Naštěstí tu stála chata s otevřeným kioskem. Byla ovšem na polské straně. Ale protože tenkrát česká koruna nad polskými zlaťáky jasně triumfovala, nebyl nejmenší problém tu vykoupit veškeré zásoby čokolády a wody sodowe.
Za projevenou mezinárodní solidaritu se Polákům dostalo improvizovaného cirkusového představení. Některé lehčí váhy vyšplhaly k vrcholkům okolních smrků a předváděly zde nejrůznější „tarzaní“ variace. Jeden nejmenovaný jedinec měl přitom na hlavě šátek. Při pohledu na divoce se kymácející štíhlé smrky to přihlížející uznale komentovali slovy: „Paňstwo kochane, to bardzo odwažna děvucha!“
Cesta do údolí však probíhala ve vyloženě důstojném duchu. Většinu přítomných už přepadla plnoletost, takže chtě nechtě hrozil dřívější či pozdější vstup do manželství. Někoho napadlo, že by se taková záležitost měla patřičně natrénovat. Jako dotyčnou dvojici si vybrali Halinu a moji maličkost. Ruda a Zigo zastávali roli svědků, šerif Ben dělal faráře. K tomuto účelu byl, podobně jako my, snoubenci, patřičně zušlechtěn. Obřad nepostrádal nezbytné svatební kázání, slavnostní slib ani navlékání improvizovaných prstenů. Třešničkou na dortu byl samozřejmě manželský polibek. Pokud mě paměť neklame, v případě Haliny můj první i poslední…
Doly
Je kolem 20. listopadu, když se s Benem opět vydáváme na Kysuce, což je krycí název pro Wendryni, Třinec a přilehlé okolí. Vyrážíme z Meziříčí posledním večerním vlakem a cestu si v prázdném dřevěném kupé zpestřujeme nejrůznějšími akrobatickými kousky. Šplháme po poličkách, zavěšujeme se hlavou dolů a tak podobně. V jedné stanici stojí vagón naložený cukrovou řepou. Velká bulva se okamžitě mění v kopací míč, aby později uvízla jako dokonalá zátka ve vlakové záchodové míse.
Po frýdeckém přestupu na Český Těšín se nám naopak podaří docela tvrdě usnout. Konečnou samozřejmě nevnímáme. Vzbudí nás až ostré rány na karosérii, způsobené nějakým uniformovaným nádražním poběhlíkem. Takže, kabáty rychle pod paži, boty do rukou a střelhbitě uhánět podchodem k navazujícímu spoji. Uniká nám však doslova před nosem. Co teď? Je půlnoc a venku nevlídný listopad. Naštěstí existuje v Českoslovenku zhusta se vyskytující zpoždění. Rychlík mířící k bratrům Slovákům zastavuje i v Třinci. Tady není k vidění jediná živá duše, až na pár v čekárně klimbajících pobudů. Sedáme si k jednomu z nich. Před sebou má půllitr nedopitého piva. Bena nenapadá nic rozumnějšího, než zbytek chmelového moku přemístit do sousedova převráceného klobouku. Ten se po chvíli probudí a naučeným pohybem nasazuje širák na svou holou hlavu. Co následuje, to určitě nechtějte slyšet. Jadrná slovenština vyšperkovaná gynekologickými pojmy je slyšet až do dopravní kanceláře. V příštích vteřinách vpadne do čekárny nějaký vysoce postavený železniční zřízenec a aniž by se na cokoliv ptal, popadne hulákajícího příslušníka bratrského národa za límec a vyhodí jej na mráz. Je nám ho tak trochu líto.
Do rána je ještě daleko, a tak vcházíme do nádražní haly, kde se v rohu ukrývá kriketový míček. Rozlehlý prostor se tím pádem mění ve fotbalové hřiště. Když nás omrzí nejpopulárnější sport planety, rozhodneme se vyrazit na obhlídku třineckého nočního života. Je celkem pochopitelné, že časem dojdeme až k domu čísla popisného 143. Všichni tu spí, až na jednoho člena rodiny. Hlídací pes je hodný svého jména a začne na nás hlasitě dotírat. To je voda na náš mlýn. Chráněni bytelným plotem jej škádlíme až k nepříčetnosti. Ale jenom do chvíle, než se v chalupě rozsvítí světlo. Okamžitě mizíme v nejbližších temných zákoutích. Po zklidnění situace podlezeme trvale svěšené závory a vyhledáme nejbližší lavičky u autobusové zastávky. Natáhneme na ně svá povadlá těla a užíváme si slastí bezdomovců.
Sotva stačíme trochu zdřímnout, dočkáme se nemilého probuzení. Určitě příslušníci milované Veřejné bezpečnosti! Podle zvyku začínáme automaticky tasit občanské průkazy, když v nad námi se sklánějících občanech poznáváme Rudu, Halinu a další jim podobná individua. Okamžitě nás napakují do prvního ranního autobusu, který nám zprostředkuje rychlý návrat k nedávno opuštěnému nádraží. Rychlý vlak potom všechny přemístí až do kutači podkopané Karviné. Zmíněný Ruda tu totiž pravidelně fárá do podzemí, aby v černé díře dobýval svůj denodenní bílý chléb.
Před námi se objevuje obrovská těžní věž dolu Doubrava. Pestrobarevné odění vyměníme za slušivý havířský stejnokroj a s nemalou bázní pak v zadrátované kleci klesáme do neznámého podsvětí. Pod vedením zkušeného „štajgra“ začínáme poznávat zatím absolutně neznámý svět. Prostorné chodby, kterými projíždějí důlní vláčky se rozdělují do užších odboček a ty zase do těsných chodbiček. Nakonec musíme na kolena a později i na břicho. Ve světle úsporné hornické čelovky se plížíme podzemím. Neumíme si představit, že bychom tu měli prolézat se sbíječkou, krompáčem či lopatou a k tomu ještě pracovat! Ať si říká kdo chce co chce, havíři jsou, zkrátka, borci!
Vracíme se k výtahu. Osm stovek metrů nás dělí od denního světla. Když k němu konečně vyfáráme, nestačíme se divit! Pár hodin v podsvětí z nás udělalo dokonale genderovou společnost. Bez rozdílu pohlaví vyhlížíme úplně stejně. Stejný úbor, pokrývka hlavy a stejná barva pleti. A na nohou stejně slušivé gumáky! Pokud stále ještě feministky touží po zrovnoprávnění, ať sfárají do některé z ostravských šachet. Třeba se proberou ze snění a pak poberou špetku rozumu…
Dvacetiny
Alespoň v něčem jsem na špici! V počtu roků! Sedmého dvanáctý šedesát šest překračuji dvacítku! Slaví se doma, na mládežnickém večírku a samozřejmě i s kamarády z osady. O jednoznačně největší překvapení se však postarají Amazonky! Spolu s přidruženými Amazony natočí na magnetofonovou pásku speciální, asi dvcetiminutový pořad určený právě k mým narozeninám. Citlivě vyvažuje trampskou i duchovní rovinu, přesně tak, jak se v ní při našich společných setkáních pohybujeme. Nahrávku si pouštím nejméně stokrát po sobě a po každé mě úplně stejně dojímá. A vzpomenu na ni i po nějakých dlouhých patnácti letech. To když Ruda, jeden z amazonských kamarádů, tragicky zahyne. V závěru zmíněné nahrávky totiž cituje z posledních stránek Knihy knih pasáž o zemi, kde Bůh stírá slzy, kde nebude smrt, nářek, křik ani bolest…
Patrně největší potěšení mi působí malá obálka. K mému nemalému úžasu se v ní ukrývá jedno nejmenované malé a milé stvoření. Že by byly dvacetiny bodem zlomu? Mám dnes nejlepší důvod tomu uvěřit!
Vršatec
Je týden před vánočními svátky. Rýsuje se reálná naděje, že se v našich končinách v ony volné dny slétne celé hejno Amazonek! Musíme pro něj tedy v předstihu zajistit nějaké patřičně luxusní ubytování. Napadá nás využít několik opuštěných stavení, která jsme před měsícem zahlédli při vandru na Vršatec. Je tedy rozhodnuto. S týdenním předstihem vyrazíme na místo a všechno jaksepatří nachystáme. Až to slezské krasavice uvidí, samým úžasem oněmí. Kdo především? Samozřejmě, jak zpívá Neckář, „můj bůh jménem Anča, co do ní jsem paf!“
S Hugou a Benem tedy vyrážíme k jihovýchodu. V údolích je sněhu sotva po kotníky. Ale už na horním konci Nedašova ho začíná nápadně přibývat. Když jednomu z domorodců odtajníme plán naší cesty, nešetří důrazným varováním: „Nechoďte nahoru nebo zahynete!“
Rady tohoto typu házíme za hlavu a začínáme stoupat bukovým lesem k výšinám. Netrvá dlouho a boříme se po kolena. Každý krok představuje čím dál větší utrpení. Když se po půldruhé hodině vydrápeme na hřeben, zjišťujeme, že tu leží asi sedmdesáticentimetrová sněhová vrstva. Přesto pokračujeme dál. Před námi se otevírají širé pláně. Značená cesta úplně mizí. Navíc padá na kraj čím dál hustější mlha. Zabloudění je jen otázkou času.
Beznadějně křižujeme zamlženou krajinu a vůbec netušíme, kde jsme. Zasněžené louky střídají hluboké hvozdy. Najednou narazíme na běžkařskou stopu. Přestože se to nemá, vydáváme se po ní. Vtom se odněkud přiřítí udýchaný borec a jak se zdá, je pěkně naštvaný. Svojí chůzí totiž ničíme trasu právě probíhajících lyžařských závodů. Navzdory tomu nám závodník ukazuje správný směr. Během další hodiny jsme u cíle. Tvoří jej několik zchátralých stavení, která už dlouho nikdo neobýval. Vybíráme si ten nejzachovalejší objekt. Promočení, promrzlí a krajně vyčerpaní zkoušíme rozdělat v polorozpadlých kamnech oheň. Štiplavý kouř směřuje všude, jenom ne do komína. Nezbývá než se pustit do provizorní opravy. V kamnech sice začnou problikávat oranžová světýlka, ale pořádný oheň ne a ne rozdmýchat. Aby bylo možno pocítit trochu tepla, je třeba se posadit přímo na plotnu. Každou chvíli z ní s patřičným zvukovým zabarvením vystřelují odlupující se plátky rzi. Začíná nám docházet, že tímto bychom Amazonky dvakrát nepotěšili. Sny o definitivním útoku na nedobytnou Aničku, přezdívanou Nšo-či, se začínají rozpadat.
Střídáme se v sezení na stole a na již zmíněné plotně. Najednou se v začouzené místnosti ozve hromová rána. Stůl nevydržel nápor Hugova a Benova těla a s rachotem se kácí k zemi. Poté ucítíme stále sílící specifický zápach. Pálí se několikeré ponožky a jedny zánovní pohory. Akce, od které jsme si mnohé slibovali, končí dokonalým fiaskem. Narveme se do nedosušených textilií, obujeme propálené či polomokré obutí a vyrážíme na zpáteční cestu. Den je krátký a začíná se stmívat. Čeká nás desetikilometrový návrat k nejbližšímu vlaku. V bílém sněhu a čím dál černější tmě. Ať žije romantika!
Pulčiny vskutku vánoční
Máme tady pětadvacátý prosinec, první svátek vánoční. Časně zrána naskakujeme v plné sestavě na osobní vlak, ve kterém už posedává pětičlenná reprezentace personálně inovované trampské osady Amazonka. Ilonu, Pavlu a Zdenku tentokrát nahrazují Zigo, Krista a její rodný brácha Ruda. Natěšená slezská skupina žije představou slíbené vyhřáté chaty poblíž atraktivních vršateckých skal. Jídlo mají po taškách a odění připomíná cestu na módní přehlídku. Kristýnu například zdobí béžové kozačky a tmavě modrá skládaná sukně.
K vystřízlivění dojde už na lidečském nádraží. Tady se naši přátelé dovídají nezáviděníhodně krutou pravdu. Nemíříme k chatě, ale pod skalní převis! První kilometr vede po prohrnuté silnici, takže žádný větší problém. Následná lesní cesta kolem potoka však začíná naznačovat, že patrně nepůjde o žádnou brnkačku. Leží na ní neprošlapaná, půlmetrová vrstva nadýchaného sněhu. Začínají se ozývat první náznaky reptání. S narůstající bílou peřinou a zvyšujícím se úhlem stoupání stížností přibývá. Konečně jsme u skal! Jsou nádherně zachumlané a visí z nich velké stříbřité rampouchy.
Představa konečné však po chvíli oddychu bere za své. Může být tak deset pod nulou a chvíle nečinnosti způsobuje rychlé chladnutí nedostatečně zakrytých údů. Chtě nechtě se musíme znovu obtěžkat úeskami, batohy, teletinami a především nákupními taškami a vyrazit příkrým svahem nahoru. Zamýšlený cíl cesty je až za docela vysoko položeným horizontem. Protahujeme se mezi skálami, obcházíme spadlé stromy a necháváme za sebou slušně vyšlapaný hluboký chodník. Sněhu už není po kolena, ale skoro po pás! Nejkouzelnější umělecký dojem zanechává už dvakrát vzpomínaná Kristýnka. Brodit lesem v sukni s nabitou cestovní kabelí, to se hned tak nevidí!
Nedávné reptání postupně vystřídalo tupé odevzdání. To je jediné, na co má plížící se dav ještě sílu. Překonáme hřeben a klesáme ke skalnímu městu. Je tu absolutní ticho. Pohádkové kulisy sněhem obalených stromů a skal však vnímá málokdo. Představa, že tady budeme trávit vánoce, je nepředstavitelná.
Jsme na místě! Skalní převis má plochu menšího obýváku a průměrnou výšku kolem metru dvaceti. Za chvíli se v rohu rozhořívá malý, slušně kouřící ohýnek. Každý chce být co nejblíže jeho životodárným plamenům. Při počtu deseti individuí, je to ovšem malý problém. Amazonská rota však tasí svůj překvapivý trumf. Rozepíná tašky a na place se ihned objevují žluté citrusy, těšínská jablíčka, kubánské pomeranče, nedostatkové mandarinky a dokonce i vánoční cukroví doplněné celou sérií nedostižných domácích zákusků. Jakkoli tato díra připomíná dýmající peklo, začínáme si připadat jako v nefalšovaném edenském ráji.
Začíná se stmívat. Hugo a Bob nás musejí opustit a odejít zpátky k nádraží. Dokonale unaveným ostatkům však nezbývá než si připravit nějaké snesitelné nocležiště. Amazonská reprezentace je na tom opět výrazně lépe. Někteří jedinci vybalují vypůjčené spací pytle. My zatím málem ani nevíme, jak vypadají. S Konem to řešíme po svém. Bereme si noční službu u ohně. Což ale obnáší občasné opuštění stanoviště a vyhledání nějakého topiva. Při mínus dvanácti a metrové vrstvě sněhu to není nic příjemného. Pravdou je, že tento nezbytný úkon v drtivé většině zajišťuje moje maličkost. Má to svůj pádný důvod. Půvabnou Nšo-či, kterou jsem měl v plánu konečně nalákat do své přízně, poněkud nešetrně zaměstnává neskonale úspěšnější lovec dívčích srdcí, privilegovaný šerif Ben. Navzdory tomu, že je už definitivně zadaný. Nezbývá mi než to chodit rozdýchávat. Vymýšlím všecko možné, abych situaci zvrátil, ale dělám to absolutně nemožně. Růžové sny se oné zimní noci rozplývají jako letní sníh. Indiánská kráska mi asi opravdu není souzena.
Po jedné z nejdelších temnot roku se konečně objevuje denní světlo. S ním také kamarád Hugo, kterému jsem během vzpomínaných nočních vycházek ztratil sekerku. To mě však trápí neskonale méně než naznačená ztráta nadějí. K větší či menší újmě však přichází i ostatní. Jen málokomu během té začouzené vánoční noci něco neshořelo nebo se alespoň nepřipálilo. Náčelnici Halinu však nepoškodil žár, ale naopak chlad. Po vyplutí ze spacáku začíná mutovat. V pětičlenném dívčím pokoji tak konečně zazní chlapský hlas!
Sváteční dopoledne už probíhá v obvyklém módu. Prozpěvuje se a hrají důvěrně známé společenské hry. A pak už nezbývá než zvednout kotvy a zamířit k Lidečku. Ben je opět nečekaně aktivní. Neustále skloňovanou Nšo-či rozdovádí natolik, že se jí díky nekontrolovanému přistání podaří rozmnožit jeden kus kytary na kusy dva. Ale to není to úplně nejhorší! Po návratu na sever se amazonská reprezentace bezelstně pochlubí svojí chrabrostí. Přečkat vánoce pod převisem, to jen tak každý nedokáže! Problém nastane ve chvíli, kdy se slezská sborová rodina doví, že se pod onou skálou nacházeli příslušníci obou pohlaví. Rozebírají to výbory i vybraní pastoři. Naštěstí ten nejvrchnější dobře ví, co jsme zač. Strýc Svrček, jemuž přezdíváme Velký otec, nakonec nabídne elegantní rozhřešení. Ale naprosto zbytečnou aféru, která údajně přeskočí až do sousedního Polska, už neuhasí. A tak se Amazonky a Šípy prérie konečně prosazují až na mezinárodní scénu…
Narozeniny Haliny a Zikmunda
Narozeniny amazonské šerifky jsou vždycky nezapomenutelnou událostí. Jednou jí chceme u příležitosti životního mezníku udělat obrovskou radost, a tak s Konem prolezeme polovinu vsetínských obchodů, abychom z nich odnesli co nejvíce krabic co nejrůznějších velikostí. Do té úplně nejmenší, která nemá na délku víc než tři čtyři centimetry, vložíme vlastní dar. Potom postupně skládáme škatule do sebe až dojdeme k monstru, ve kterém byla původně zabalena lednice či něco podobného. Vezeme to na saních a jen tak tak se vejdeme do dveří. Pracovnice Československé pošty váhají, zda takovou zásilku vůbec převzít. Nakonec svolí, a jak se později dovíme, atypický balík do týdne zdárně přistane před sídlem naší milované Haliny. Ptáte se, co bylo jeho ústředním obsahem? Malinká obdélníková žvýkačka.
Čas se posunul, přežili jsme další oblet kolem Slunce a začíná se psát rok 1967. Koncem prvního měsíce se v Třinci slaví hned dvě významné události. Šerifka Halina sahá po dvacítce a Zigo po plnoletosti. V onu dobu ani jeden z nich ještě zdaleka netuší, že za nepříliš dlouhý čas k úžasu všech kamarádů splynou do jednoho těla.
Na oslavu jsme neprozřetelně pozváni i my, reprezentanti spřátelené osady Šípy prérie. Hostitelé zatím netuší výši naší spotřeby. Na druhou stranu je pravdou, že dálný sever nenavštěvujeme s prázdnou. Ústřední dvojice je obdarována těmito praktickými dary: Jeden pár půllitrů, jeden pár kolečkových bruslí, jeden ešus, jeden kus pasti na myši, jedna pomalovaná placka a jeden dvacetiramenný svícen na jedno použití.
Slova se ujímá Konrád, který má za sebou čtvrt roku studií na pražském farářském učilišti. Tak jak ho to na škole učí, začíná s vážnou tváří a patřičným patosem. Halině je představována blížící se role zrající ženy a zodpovědné matky, Zikmundovi nezáviděníhodný úděl dobyvatele chleba vezdejšího. Posluchače to příliš netankuje. Daleká budoucnost je jim ukradená, protože z kuchyně domu číslo 143 už proudí omamné vůně nachystaných pokrmů.
Sotva shromážděná pospolitost zlikviduje obsah hluboce prohnutých stolů, na řadu přichází obvyklá série her, písniček a kanadských žertíků. Dlouhý večer se protahuje až do velice pozdních nočních hodin. Navzdory tomu, že máme s Benem jisté zkušenosti z trávení noci v tomto objektu, jsme pro jistotu i s Konem přesunuti do nedalekého Zigova panelového útočiště. Zalehneme všichni tři do uvolněného manželského lože, kde se v naprosté počestnosti dočkáme ranního svítání.
Neděle je plynulým pokračováním včerejšího programu. Bohatá konzumace těch nejlákavějších dobrot musí být něčím vyvážená. Pohybové soutěže střídají hlasité výbuchy smíchu. Promasírované bránice a důkladně protažená hmota ostatních svalů způsobí, že k vytvoření zásob podkožního tuku tentokrát nenastává jediná šance. I nadále tak zůstáváme tradičně vychrtlými dorostenci a Amazonky svůdně štíhlými laněmi.
Opět na Pulčiny
Kalendář ukazuje na první únorový týden a pohled z okna přímo ukázkovou hromniční zimu. S kamarádem Benem si ji jdeme užít na důvěrně známé Pulčiny. Cestou vzpomeneme na vtip, který jsme nedávno zaslechli v nějakém křesťanském společenství : Soudružka učitelka dá svým žákům domácí úkol složit nějakou rýmovanou básničku. Příští den je jako první vyvolán Pepíček, který spustí: „ V moři se koupe Habrdel, voda mu sahá po..“ „ Dost, dost, Pepíčku, ve škole se sprosté básničky neříkají,“ vlomí se do přednesu pedagožka. „Ale, to není sprosté, soudružko,“ odpoví Pepíček. „Tak tedy pokračuj!“ „V moři se koupe Habrdel, voda mu sahá po kolena.“ To není žádná básnička, Pepíčku, vždyť se to vůbec nerýmuje,“ reaguje učitelka. „ Ale to se bude rýmovat,“ říká Pepíček, „ jenom, co začne příliv!“
Nedělní chvilka poezie nás ovlivní natolik, že některé prvky začínáme přenášet do aktuální praxe. Když stoupáme sněhem k výšinám, tvrdíme, že se boříme až po habrdel a skálu, pod níž se utáboříme, pojmenujeme jako Tvrz Svatého Habrdele.
Inspirováni čerstvým novotvarem, pokračujeme v zavádění češtinářských prvků dál. Oheň už nehoří, ale podle kamaráda Rudy „jončí“a naše dosavadní pojmenování se podle obdivovaného habešského císaře Selassieho slévá do společného Hailé. Nepřítomnou amazonskou náčelnici přejmenováváme na královnu Halžbětu a jejího současného nápadníka, právě jmenovaného Rudu, na prince Phillipa.
Poté, co zkonzumujeme čtyři tepelně upravená slepičí vejce a plný ešus jablečného kompotu, k jehož přípravě jsme použili ze skály odkapávající vodu výrazně uzené chuti, začneme s obvyklým programem většiny zimních vandrů. Sušením promáčených bot a intenzivním zahříváním promrzlých chodidel. Terapie je rychlá a dokonale účinná. Vyzáblé nohy strkáme do popela…
Tvrz Svatého Habrdele opouštíme těsně před setměním. Mimo jiné proto, že musíme opět brodit sněhem. Stejně jako po ránu, je ho i tentokrát až po habrdel…
Šutrák
Dostáváme se k úplně poslednímu záznamu, kterým končí dosud používané trampské kroniky. Týká se březnového vandru na Kamenárku, jíž se mezi kamarády přezdívá Šutrák. Přítomna je opět kompletní dvojice Hailé, tedy Benova a moje maličkost. Hugovi upláchl před nosem ranní pacifik, takže do Zubří se mu podaří dorazit až o dvě hodiny později. Bloudí celé dopoledne neznámým terénem, leč marně. Hailé v tu dobu operuje u zašité, dokonale zabedněné lovecké chaty. Vylovíme z báglu obligátní, do Rudého práva zabalená domácí vajíčka, nakrájíme cibuli s paprikou a na oranžových plamenech ukuchtíme přímo ukázkovou delikatesu. Na zdraví si poté přiťukneme originálním čajem uvařeným z rašících kopřiv, jehličí a stále zeleného listí divokých ostružin.
Následují slastné chvíle prožité v horizontální poloze na těžkém slamníku vyloveném z otevřené půdy uzamčeného mysliveckého doupěte. Březnové slunce se usadilo na modré obloze a teď posílá zimou povadlým smrtelníkům své oživující paprsky. V domnění, že kromě laní a veverek není v nekonečných hvozdech jediného živáčka, rozezvučíme struny kytary a do éteru vysíláme více či méně snesitelné popěvky. Začínáme trampskou klasikou, pokračujeme lidovkami a končíme ruskou Kaťušou a komunistickou Internacionálou. Po skončené produkci se před námi v plné kráse vyjeví přenádherná lesní víla. Nechtěla prý rušit a celou dobu trpělivě vyčkávala za bukem. Na naši adresu pronese pár překvapivě uznalých frází a dbajíce na dobré vychování nenápadně mizí v okolních houštinách.
Zvedáme se k odchodu a zamíříme do nejbližšího města pod Radhoštěm. Na nádraží už vyčkává známý dřevěný vláček. Stoupneme si na otevřenou plošinu prvního vagonu a jenom co se dá parní lokomotiva do pohybu, zavěsíme svoji kytaru na její červenou hvězdu. Až do cílového Valmezu totiž stroj supí na zpátečku.
Na Damašku a v okolí
Valašské scéna začíná plodit další nepřehlédnutelné hvězdy. Brdečko, Jonáš, Toncek, zvaný Koloděj, Uhlíř, Albín, Vala, Luboš a další výlupci se spolu s naší partou shromažďují ve valašských sborech, vsetínských lázních, ale nejvíce na hošťálkovském Damašku. Občas se jim do cesty připlete Svaťoš, Sataja či jeho mladší brácha Pchořt. Především prvně jmenovaná trojice, která si říká Jupeto, má na svědomí celou řadu nejrůznějších vylomenin. V pevné víře, že páchá nanejvýš bohulibou činnost, pořádá například o některých vybraných svátečních dnech na Hostýně letecké dny. Talentovaní mládenci vyrobí velké draky či makety letadel, oblečou dlouhé kabáty, hlavu přikryjí kloboukem či koženou kuklou a na travnatém prostranství před svatostánkem demonstrují sílu protivzdušných antiklerikálních sil. V nedalekém lomu zase osedlají zaparkovaná kolejová vozidla a pořádají závodní či manifestační spanilé jízdy. Vzpomínám na jednu návštěvu hostýnské katedrály, kde právě probíhá nějaká mše. Spolu s bráchou Antonínem se aktivně zapojujeme. Když věřící společně zpívají, ochotně jim asistujeme. Na rozdíl od nich však hlaholíme velice zvučně a strašně falešně. Než nás urostlý strážce dobrých mravů vyprovodí na čerstvý vzduch. Vnímáme to jako formu nezbytného mučednictví. Teď, když se ledy hnuly, a mezi katolíky máme spoustu skvělých přátel, nezbývá než se jim za naše tehdejší vylomeniny přenáramně omluvit.
Annino údolí
Annino údolí mě obdaří i jedním doživotním suvenýrem. Když jednou na táborovém prostranství divoce zápasíme s kamarádem Zigou, dostane se můj nos do přímého kontaktu s podrážkou jeho okovaných půllitrů. Zatímco měl až do této chvíle tvar skokanského můstku, tato událost jej dokonale narovnala. Takže, Zigo, díky!!! Snad teď konečně u něžného pohlaví prorazím!
Matička Stověžatá
Koncem roku sedmašedesát pádí většina naší mládežnické pospolitosti do lůna Matičky. Kamarád Kon tu už přes rok zahřívá studentské lavice budoucího protestantského kléru, navíc v centru právě probíhá celostátní církevní konference. Přijíždíme, pro jistotu, už v pátek po ránu. První společnou akcí je nákup jednotných módních kšiltovek. Navštěvujeme v nich nejen místní vyhlášená muzea, ale i nevyhlášené zapadlé bazary.
Pražský kamarád má o nás nevšední péči. A tak nám zařizuje přespání v poměrně noblesním hotelu naproti nádraží. Sotva se nahrneme do výstavních pokojů, začneme s nejrůznějšími soutěžemi. Jsou, pravda, poněkud hlučnější, takže už na startu vybudíme ostražitost našich sousedů. Ve večerních aktivitách se neomezujeme pouze na přidělené místnosti, ale využíváme i přilehlé hotelové chodby. Při bojových hrách se plížíme přítmím a nakukujeme do temných zákoutí. Jedna jablunkovská rodinka, která rovněž cestuje na konferenci, si to vysvětluje po svém. Bdělý otec několika vnadných dcer má zato, že máme políčeno právě na ně, a tak, aniž to víme, jde naše manévry oznámit bodrým vyhazovačům na recepci. Borec s postavou gorily vpadne do pokoje právě ve chvíli, kdy absolvujeme masový volný seskok se skříní do matracemi vystlané postele. Strážce pořádku nás patřičně usměrní a ve věci nastíněné jablunkovské stížnosti jen lehce oznámí: „Chlapci, když to s těmi dívkami neumíte, tak se raději o nic nepokoušejte...“
Bohoslužebné shromáždění souvěrců z celé Československé republiky probíhá ve velkém protestantském kostele poblíž Staroměstského náměstí. Tady se chováme umírněně, dá se říct, že přímo slušně. Možná, až na jednu výjimku. S Benem toužíme prozkoumat technickou stránku místních varhan. Představujeme si, že když dáme naše nové kšiltovky na vrchol velkých píšťal, mohl by je při příslušném tónu proud vzduchu vymrštit ke stropu, odkud by se pak snesly mezi bohabojně naslouchající věřící. Při horolezeckých manévrech v zákulisí se nám však podaří nevědomě odpojit prodlužku vedoucí k asi padesáti zapnutým cívkovým magnetofonům. Amatérští nahrávači okamžitě zavětří a v houfu vyráží hledat příčinu přerušeného spojení. Jsme načapáni přímo při činu a tak naši teorii už nemáme šanci v praxi odzkoušet.
Na další noc nás Kon pro jistotu odklidí dále od centra. Vypátrá sportovní ubytovnu na jednom vltavském břehu. Zrovna tu pobývá nějaká namakaná družina poslušných armádních borců. Když procházíme kolem jejich vzorného špalíru, někdo z nich se otáže, v čem že to budeme v Praze soutěžit. „ Jsme boxeři“, prohodí Brdečko s Kolodějem a sebevědomě odkráčíme k šatnám. Zatímco se Československé vojsko ukládá po večerce ke spánku, naše družina vyhlašuje ostrý trénink. V převlékárně si vypůjčíme pohozené teplákové soupravy, patřičným zauzlováním z nich utvoříme bojové nářadí a vyhlásíme cvičnou bitvu ve volném stylu. Šatna se okamžitě mění v arénu. Plechové dveře duní od úderů teplákovými obušky, ale hlavně od častých pádů našich tělesných schránek způsobených neustávajícími hokejovými bodyčky. Přestože jsou noclehárny hned za tenkou stěnou, k našemu všeobecnému překvapení si nás nikdo netroufne zpacifikovat. Jsme prostě boxeři, a to něco znamená!
Další den už se zase vtělíme do pokojných návštěvníků. Ve společnosti Mirky Žídkové a jistého pražského Krále navštívíme židovský hřbitov. Královské přání, evidentně toužící po zmíněné valašské krasavici, zůstává nevyslyšeno, a tak se v plném počtu houfujeme k návratu na Dálný Východ. Kona, stejně jako jeho vysokoškolské spolužáky v podobě Petra Krynského a jeho nápadné nápadnice Jany pošleme k vltavské vodě a večerním pacifikem uháníme k našim domovským sídlištím. Mám tu čest sedět v těsné blízkosti jedné poměrně čerstvé členky naší valašské pospolitosti. Je hodně mladá, dost vysoká a na rozdíl od většiny z nás, slušně vychovaná. A jak se zdá, i něčím neznámým přitažlivá. To ještě netuším, že vedle ní ani zdaleka nesedím naposled.
Výpravy pozemní i podzemní
Protože se všecky ručně psané trampské kroniky odmlčely, nezbývá než pátrat pouze v hodně proděravělé stařecké paměti. Přestože je dávnověk značně zažloutlou záležitostí, několik fragmentů tam přece jenom zůstalo. Třeba na pár spanilých výprav do nejbližšího podsvětí. Taková Pulčínská jeskyně byla pro nás poměrně dlouho neobjevena. Když ji společně se Zigou jednou konečně vypátráme, po půlhodině plížení podzemím nám dojdou baterie v jediné svítilně a nakonec i všecky po kapsách ukryté zápalky. Zpáteční cesta za světlem se proto odehrává v absolutní temnotě. Trvá dobrou hodinu a je zpestřena nesčetnými návraty ze slepých zákoutí. A protože je v onu dobu pulčínské podsvětí důkladně provlhčené, vynoříme se na vzduch jako prasata vyválená v kališti.
Série podzemních průzkumů o něco později pokračuje na nepříliš vzdálených vrcholech příznačně nazvaných Kopce. Sejde se tu docela početná družina vandrování chtivých individuí, ale do temných pískovcových skulin klesáme pouze se zvídavým šerifem Benem. Průzkum nepřehledného labyrintu by jistě trval docela dlouho, kdybychom si poměrně brzo nevšimli celé řady neukotvených balvanů hrozivě visících nad našimi hlavami. Od té doby zažíváme při výpravách pod zemský povrch patřičný respekt, který nás však od dalších podobných akcí ani trochu neodradí.
Turistický průvodce Hostýnskými horami například tvrdí, že se ve skalnaté lokalitě rezervace Smrdutá rovněž nachází nějaká jeskyně. První pokusy o její nalezení jsou však neúspěšné. Když se tu vypravíme napotřetí, je krajina pocukrována lehkou vrstvou čerstvého sněhu. Bloumáme kamenitou strání, ale opět na žádnou díru nenarazíme. Blíží se soumrak a kamarádi odcházejí na základnu pod jedním z převisů. Odhodlám se k poslednímu zoufalému pokusu. V docela nenápadném místě najednou narazím na malý otvor. Vsoukám se do něj a k mému překvapení se lehce rozšiřuje. Plazím se škvírou vytrvale dál a dál. Někde je tak úzká, že se jí sotva protáhnu. Objevitelská vášeň dává zapomenout na veškerá rizika a popohání mě stále dopředu. Nejednou před sebou uvidím náznak světla. Po nějakých padesáti metrech komplikovaného plížení se ocitám u dalšího otvoru. Až o dost později se někde dočtu, že tady dávní zlatokopové objevili žílu stříbrné rudy, takže tento podzemní prostor není ani tak dílem Matky přírody, jako spíš silných paží vytrvalých kutačů. Později tudy protáhnu celou řadu kamarádů a jejich známých. Především dámy, které se dírou protáhnou, pak mluví o nevšedním zážitku na celý život.
Když už jsme na Smrduté, nelze zapomenout na vůni modrého dýmu. Neline se však z nedalekého osadního místa, které v onu dobu pravděpodobně navštěvoval i tehdejší zlínský vandrák Wabi Daněk, ale z padlého dutého stromu. Žhářstvím posedlý kamarád Hugo si totiž skoro nikde neodpustí malý test zápalnosti různých hořlavých materiálů. Zkouší to i na konci sedmdesáticentimetrové dutiny padlého smrkového velikána. K jeho překvapení jsou stěny docela lehce zápalné. Hugova radost z plamínků však netrvá dlouho. Pomalu se rozrůstající ohýnek nejde uhasit. Vykulený žhář, který se rázem převtěluje v hasiče, se začíná dusit a musí urychleně uzavřený prostot opustit. Dutina začíná vypouštět čím dál větší oblaka dýmu. Na střídačku se na jeden nádech noříme do pekel s cílem oheň svými kanadami zadupat. Nedaří se to ani náhodou. Sekerkou se rychle prosekáváme k epicentru požáru. To je to nejhorší, co nás může napadnout. Umožňujeme přístup kyslíku a dáváme impuls k velice výraznému rozhoření. Z otvoru šlehají dvoumetrové plameny. Voda je v nedohlednu a zem na kost promrzlá. Asi po dvou hodinách zoufalých pokusů se nám díky malinké sekerce podaří dlouhý kmen rozdělit na několik částí. Ty postupně přemísťujeme na bezpečná místa. Ohořelé zbytky drtíme podrážkami vojenských kanad a zasypáváme kamením. V podvečer jsou hasební práce u konce. Stejně máme víc štěstí než rozumu. Kdyby vzdálený smrkový les vyrostl o něco blíž, mohlo dojít k velice nepříjemnému lesnímu požáru. Hugo je však i poté nepoučitelný. Když jednou spíme ve stohu slámy, posvítí si na hodinky. Samozřejmě, zápalkami. Andělé strážní naštěstí bdí, takže k ničemu nedochází. S našim kamarádem si během jeho trampského života užívají až přespříliš…
Zůstaňme ještě v Hostýnkách i u Hugy. Jedné časně jarní neděle spolu vyrazíme k Liškárně. Psovitou šelmu tu sice nezahlédneme, zato si všimneme do vysoka čnících, horolezci nepolíbených pískovcových skal. Netrvá dlouho a už se po nich drápeme k výšinám. Pochopitelně, bez jakéhokoliv jištění. Lezu první, Hugo se drží nějaké tři čtyři metry pode mnou. Stěna je místy téměř kolmá, navíc porostlá mechy a líšejníky. Nejednou pod sebou uslyším zlověstné zapraskání. Zahlédnu dolů se řítícího kamaráda, jehož následuje velký, čerstvě odlomený balvan. V dráze jeho pádu naštěstí roste ke skále přilepený statný buk. Hugo se jej v setině vteřiny zachytí, zatímco šutr s velkým rachotem skáče do údolí. Když zírám na to drama, rozklepou se mi kolena. Celý roztřesený dost dobře nevím, co si počít. Nade mnou je kolmá stěna a dolů totéž. Navíc s dvojnásobným počtem výškových metrů. Protože veškeré horolezení je především o hlavě, snažím se ji donutit ke klidu. Přitom se naprosto zoufale obracím k Nejvyššímu. Vibrování těla postupně ustává. Centimetr po centimetru se sunu nahoru. Po desíti minutách už se s Hugem objímáme. Díky Bohu, jen s několika zanedbatelnými odřeninami.
Sejdeme k potoku. Přepadl nás hlad a tak a rozděláváme oheň. V zelené mošně nacházíme pár vajec, zbytek másla a kromě špetky soli také kousek polámaného starého chleba. Ten rozdrtíme na strouhanku a smícháme s vajíčky. Přidáme několik hrstí nakrájených kopřiv a medvědího česneku. Vše řádně uhněteme, osolíme a z hutné směsi vyválíme malé karbanátky. Vložíme do kotlíku s máslovou lázní a nad mírným ohněm opatrně smažíme. Chutná to náramně! Právě jsme vymysleli recept na zbrusu nové jídlo. Protože jedna z mých aktuálních přezdívek zní Vincek, delikatesu příznačně nazveme jako Hugovince. Recept se po dlouhých desetiletích dočká i tiskové podoby. To, když mě v souvislosti s jistou událostí osloví novináři z valašského Blesku, jemuž se říká Jalovec. Vyslovují přání, abych jejich čtenářům odtajnil návod na zhotovení nějakého netradičního pokrmu.
A protože nejen vandry živ jest mladý člověk, tu a tam se mé oči střetnou s tmavými kukadly jedné, už vzpomínané štíhlé brunety. Občas se dáme do řeči a jak se zdá, docela si rozumíme. Problémem je však její nízký věk a vysoká postava. Navíc se mi z krajiny srdeční dosud nevypařila několikrát zmiňovaná malá černá čiperka z odvrácené strany beskydských kopců. Jednoho krásného jarního dne sem zavítám s právě dokončeným samorostem určeným pro její nejstarší sestru Danu. A protože už nějaký ten pátek mé nitro vibruje mezi oběma naznačenými kladnými póly, rozhoduji se pro konečné řešení. Pokud mi během této výpravy projeví indiánka Nšo-či božskou náklonnost, je o mém dalším směřování definitivně rozhodnuto. Pokud ne, mé srdce se přikloní ke štíhlé tmavovlasé bříze. Jak celá záležitost nakonec dopadne, je už nejméně půlstoletí více než jasné. Ale mohla dopadnout ještě úplně jinak. Když jsem během oné návštěvy nasměrován se svým samorostem do bytu příjemkyně daru, zrovna tu amazonská šerifka hlídá její dceru a svoji neteř, pozdější muzikální virtuosku Irenku. S Halinou bděle střežíme aktuální chloubu celé rodiny a naprosto spontánně rozmlouváme o všem možném i nemožném. Až poté, co se spolu rozloučíme, sáhnu do boční kapsy mé cestovní bundy. Najdu tam šerifkou napsaný lísteček tohoto znění: „Láska je jako píseň. A složit píseň není snadné.“ Protože jsem v jistém směru dokonale natvrdlý, vůbec netuším, co to má znamenat. Halina, potažmo královna Halžběta, je v oné době, alespoň podle mého mínění, pevně zadaná princi Philippovi, a navíc, jak dosvědčují mé dávné pokusy, oplývá absolutní nedobytností. Pravý smysl citovaných vět se dovím až o pěkných pár desetiletí později. Na setkání Chátry je odtajní sama autorka. Život ukáže, že se díky mé tehdejší imbecilitě vyhne obrovským zklamáním. Borec takového formátu, jakým je její Zikmund, není ani náhodou na celém širém světě k nalezení...
(-: pokračování někdy příště :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat