LÉTA ZLATÁ
šedesátá
1963 - 1965
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
díl čtvrtý
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na bicyklech do Rožnova
Podobně jako v případě Blážových táborů, popisovaných v předešlých dílech vandráckého seriálu, i tentokrát budou zdrojem informací staré, ručně psané trampské kroniky. První zápisy se vážou k roku 1963, konkrétně k májovému cyklistickému výletu do Štramberka, o kterém byla řeč hned v úvodní části. O nějaký měsíc později opět sedláme odpočaté bicykly a spolu se Zdenkem Svrčkem, který nahrazuje nepřítomného Mirka Škrlu, pádíme údolím dvou Bečev do Rožnova pod Radhoštěm. Po prohlídce zdejšího muzea zamíříme přes kopec k Valašské Bystřici a poté kolem přehrady až na konec Bystřičky. Tady však narazíme na stažené závory. Jak je v oné době zvykem, stahují se otáčením klikou a než dojde k přejetí vlaku a jejich opětovnému vytažení, uplyne nejméně pět až deset minut. Rozhlédneme se, zda po kolejích nepádí nějaký supící pacifik. Poté rychle podlezeme i s koly červenobílé šraňky. Na druhé straně však okamžitě padneme do náruče prodlouženého ramene zákona, mazaně ukrytého za nejbližším keřem. Nevyhnutelný trest je předem jasný. Příslušník Sboru národní bezpečnosti nařídí nekompromisní vypuštění veškerých duší, odevzdání ventilgumek a další pokračování do dvanáct kilometrů vzdáleného Vsetína pěší chůzí vedle bicyklů. Sotva však zahneme za první zatáčku, vytasíme gumky rezervní, vrzající pumpou napěchujeme vzdušnice čerstvým luftem a po státní silnici číslo 57 uháníme vesele k okresní metropoli. Předjede nás přitom pár módních spartaků, nějakých devět deset rozhrkaných osobáků z válečné éry, pět vétřiesek a dva tři natřískané linkové autobusy. To je tak zhruba všechno, co je v oné době na hlavní valašské výpadovce během necelé hodiny jízdy k vidění.
Semetínské letní táboření
První červencový týden Léta Páně 1963 se před výstavní chatou rodiny Svrčkových v Semetíně vypíná trojice plátěných stanů, do nichž se na každou noc pravidelně napěchuje rovných deset individuí. Podle dochovaných zápisů se jedná o Petra Válka, Pavla Dorazina, Petra Hurtu a Machálka, Zdenka a Luďka Svrčkovy, Martu Hurtovou, Janu Mozgovou a moji šestnáctiletou maličkost. Domácí devítku doplňuje přespolní mladý dorostenec, který oplývá nápadně kyprými barokními tvary. Jeho stěžejní potravinou jsou sušenky, díky nimž se vysluhuje příznačnou přezdívku. Neřekneme mu jinak než Sušenka. Vrchní náčelnicí je nezapomenutelná teta Svrčková, která vaří stejně nezapomenutelnou zelňačku, bedlivě dbá na patřičné rozestupy mezi dívkami a chlapci a nepřestává mi připomínat, že bych měl zapomenout na nedbalou ofinu, ale naopak vhodným účesem permanentně odhalovat vysoké inteligentní čelo tak, jak to dělají všichni slušní mládenci, jejich Luďka a Zdenka, samozřejmě, nevyjímaje. Její manžel, tehdejší vševalašský kazatel mi zase při každém loučení opakuje stejnou větu: „Nezapomeň na slušné vychování!“ Odpovídám mu příznačně: „Nápodobně, strejdo!“
Výlet na Slovensko
Šestero vsetínských mládežníků, mezi nimiž nechybí Marta Hurtová, Bohuška Slováková, sestry Jana a Alena Mozgovy, Luděk Svrček a moje maličkost pádí v srpnu třiašedesátého roku na sraz slovenské mládeže konaný pod horským masivem malofatranského Kriváně. Zatímco sličné dorostenky okupují vlakové kupé, naše mládenecká dvojice uhání k východu prostřednictvím dvou dvoutaktních limuzín značky Minor I. Bratří Slováci se prezentují poutavým sobotním programem a dokonale romantickým ubytováním přespolních. Tak jako drtivá většina ostatních, i valašská reprezentace tráví noc na krásně voňavém seně. Ráno čeká ospalce nečekané překvapení. Jejich odloženým ošacením je ozdobeno veškeré okolní stromoví. Nedělní soutěžní dopoledne se pak odehrává na louce u potoka, kde se v padesátilitrovém kotli připravuje naprosto bezkonkurenční guláš. Zpáteční cestu k domovu už všichni absolvujeme ve vlaku. Dlouhou chvíli si krátíme karbanictvím. Hrajeme v onu dobu nesmírně populární Biblická kvarteta.
Do Brna a do Těšína
Polovina září je už pověstná Mezinárodním brněnským veletrhem. Kdo nezavítá do moravské metropole, jakoby nežil. U příležitosti této populární akce se už poněkolikáté koná i tak zvaná Veletržní sobota. Odpoledne je zasvěceno soutěži duchovních písní. S Luďkem se účastníme také, ale pouze jako vděční diváci. Přespáváme v bytě jedné starší věřící ženy maďarského původu. Návrat k valašským končinám nemá chybu. Venku je kolem třiceti ve stínu a v linkovém autobuse jsou přepravovány namačkané sardinky. Coby mladí holobrádci strávíme celou cestu ke Vsetínu samozřejmě ve stoje.
K jaru roku čtyřiašedesát pro změnu míříme na sever. Ve společnosti Marty, jejího bráchy Petra a sester Mozgových navštěvujeme tak zvané čtvrtletní shromáždění v Českém Těšíně. Před zpáteční cestou si dopřáváme i lehký špacír po zdejších ulicích. Těšínská jablíčka sice nikde nezahlédneme, zato nás dokonale okouzlí některé polské nápisy. Partiové zboží se například překládá jako Towary wybrakowane.
Znovu pod Malou Fatru
Loňský výjezd pod hřebeny Malé Fatry se do paměti zapsal velkými písmeny, takže po roce svištíme k východu znovu. Tentokrát tvoříme mezinárodní kvarteto ve složení Mirek Škrla, Luděk Svrček, moje maličkost a mladý Jugoslávec Milan Vukičevič. Sestry Mozgovy se už stačily šťastně zamilovat, a proto naši pospolitost ani náhodou nevyhledávají. Podobně dopadla i jistá Bohuška Trusinová, na níž si brousí zuby přítomný Ladislav Wagner z Ořechova. Konkurenční společnosti přezdíváme ČMP, nebo-li Členové mileneckých párů. Vědomi si své jasné fyzické převahy, nemilosrdně nás vyhazují z vyhlédnutého nocležiště. Odvděčujeme se jim po svém. Veškerá jejich zavazadla vyneseme během noci do korun okolních stromů. Když to po ránu zjistí, rozhorlí se natolik, že jsou odhodláni k použití pěstního práva. Bojovou náladou oplývá především vzpomínaný ořechovský bivoj Wagner. Luděk je však rozený diplomat, proto k žádné občanské válce nakonec nedochází. Milenecké páry necháme jejich narůžovělým kratochvílím a na rozdíl od nich jdeme rozproudit krev nejrůznějšími sportovními soutěžemi. Třešničkou na slovenském dortu je opět maďarsky ochucený guláš. Nadopovaní pálivou paprikou obšťastňujeme pak vlakové cestující hlasitým zpěvem folklórních evergreenů. Postupně od sebe odháníme jak útlocitné pasažéry, tak kolem trati poletující zpěvné ptactvo. Především při podání známé lidovky upozorňující na to, že „sedí sokol na javori“…
Amazonky na Vsetíně
O Blážově premiérovém táboře a válce s Amazonkami je pojednáno už v některém z předchozích dílů. Stejně jako o závěrečném zakopání válečné sekery a startu budoucího mírového soužití. První příležitostí k oboustrannému setkání se stává padesáté výročí založení vsetínského sborového společenství. Pětice šťavnatých slezských krasavic přijímá pozvání a o poslední srpnové sobotě přijíždí v plné sestavě do hlavního města všech Valachů. Po skončení slavnostního shromáždění se v našem přeochotném doprovodu přesouvá do Svrčkovic rodinného ranče na Štěpánské ulici. Je celkem pochopitelné, že celý sobotní večer, část noci a skoro celou neděli prozpíváme, propovídáme a prošpikujeme nejrůznějšími žertovnými hrami a soutěžemi. Dost dobře nevím, jak na tom jsou moji soudruzi, ale moje sedmnáctiletá maličkost si při napěchovaném programu stačí všímat i jiných náležitostí. Už od nedávných Ježonek mě v hlavě straší nepřehlédnutelná náčelnice slezské družiny, Halina. Nejrůznějšími šaškárnami se snažím upoutat její pozornost, ale veškeré krkolomné pokusy o navázání jakéhokoliv kontaktu vyznívají naprázdno. Nechávám ji tedy plavat a během vlakového doprovodu do Meziříčí si zklamaně přisednu k její mladší sestře Aničce. Vyměníme si adresy a poté i pár kamarádsky laděných dopisů. Čiré přátelství se u mne začíná přetavovat v cosi hlubšího. Dívka mých snů však na bláznivě kostrbaté projevy náklonnosti nereaguje. Dělá dobře. Díky tomu naše úsporná, víceméně distanční komunikace pokračuje ještě po padesáti, šedesáti letech. Malé milé černé stvoření se tak stává suverénně nejvěrnější kamarádkou všech dob.
Bezesná noc třinecká
Začátkem října čtyřiašedesátého roku se koná velké jubileum jednoho ostravského sboru. Ubožáci ze žlutého stanu tu samozřejmě nemohou chybět. Zvlášť, když se doví, že na stejné místo směřuje také reprezentace spřátelených Amazonek. Jak už to na takových setkáních bývá, drtivá většina účastníků směřuje k večeru do svých rodných hnízd. Kdoví proč, ale mně ani Petrovi Válkovi se domů dvakrát nechce. Poněkud bezmyšlenkovitě naskočíme do vlaku, ve kterém cestuje i vzpomínaná reprezentace. Probíráme s ní v kupé všecko možné i nemožné až dorazíme k lesu dýmajících komínů. Svůdné krásky nás zaujmou natolik, že tady s nimi i vystoupíme. Bystré Halině to najednou docvakne. „ Kde budete v noci spát, máte něco zamluvené?“, táže se nás starostlivě. „ Ne, nemáme“, odvětíme bohorovně, „lehneme si někde na lavičku“. „Tak, to ani náhodou“, opáčí amazonská šerifka. „ Je zima, půjdete pěkně s námi a přespíte u nás !“ „Zapomeň, Halino, nikdo nás tam nezná! Navíc, je vás pět dívek v chalupě! A už za chvíli bude odbíjet půlnoc!“
Náčelnice jako by neslyšela. Se svými soudružkami kráčí dál krajinou posedlou tmou a my ji tupě následujeme. Plán je jasný. Coby správní gentlemani doprovodíme bezbranné děvy k jejich útočišti a v poslední chvíli nepozorovaně zmizíme. Aniž bychom si toho všimli, najednou se ocitáme u stavení čísla popisného 143. Halina zabouchne branku a pološeptem rázně zavelí: „ Lehnete si v ložnici do mé postele, zatímco já se přitlačím k některé z mých sester v dívčím pokoji. Ale potichu, protože rodiče už spí! A ráno se nelekněte. Moje maminka mě každé nedělní ráno budí, abych šla roznášet noviny. Dobrou noc!“
Krve by se v nás v tu chvíli nikdo nedořezal. Odkládáme kostelové odění a v nejnutnějších textiliích zalézáme pod peřinu. Rodiče šerifky, kteří spokojeně pochrupují v manželském loži, si ničeho nevšimli. Sotva uloží. 9me svá uvadlá těla do horizontální polohy, začínáme si uvědomovat hrůznou situaci. Dva nezvaní holobrádci v doupěti pěti nezadaných dívek! Navíc v těsném sousedství pana a paní domu. V hlavě se nám honí ty nejdivočejší myšlenky. Zahrabaní pod duchnou necháme trčet jen dýchací aparaturu. Husí peří za chvíli generuje přímo tropickou teplotu. Abychom nežádoucím šustěním nevzbudili pozornost, otáčíme se jen ve chvíli, kdy kolem chalupy projíždí rachotící vlak. Na jakékoliv usnutí, natož klidné spaní není ani pomyšlení.
Nekonečná noc přechází v nenápadné svítání. Hladina adrenalinu se blíží maximu. Z manželské postele zaregistrujeme náznak pohybu. Zavrtáme hlavy pod peřinu. Místo Halininých dlouhých černých vlasů ven trčí jenom dvě nevzhledné střapaté kštice. Zavřeme oči a fingujeme hluboký spánek. Někdo vstává! Bere za horní část duchny a hned ji vrací do původní polohy. Děláme, že o ničem nevíme. Maminka odchází do kuchyně. Nic netušící pán domu ovšem vesele pospává dál. Odbije sedmá, půl osmá a pořád se nic neděje. Zmobilizujeme poslední zbytky odvahy. Vyplížíme se z rozžhavené postele a nenápadně vklouzneme do kostelového. Nesměle otevřeme dveře kuchyně. Na stole voní připravená snídaně. Kolem kmitá čiperná, usměvavá paní domu. Nulové sebevědomí nabírá na síle a zmrazená slovní zásoba začíná roztávat. Pomocí nesouvislých vět obnažujeme svoji totožnost. Maminka pěti dcer prohodí něco humorného a zve nás ke stolu. Během chvíle se kuchyň podobá včelímu úlu. Cítíme se tu jako doma.
Zatímco mladší sestra Haliny musí v neděli za prací, rozšafná šerifka vytasí nejoblíbenější stolní hru této domácnosti, Člověče, nezlob se! Po prožité noci působí účinněji než nejvymakanější protistresový seminář. Stejně jako následný výlet za krásami Třince. Nečekaný přepad domu číslo 143 vrcholí vydatným, náramně jedlým nedělním obědem. To neměla dobrosrdečná paní domu dělat! Od té doby jsme tu pečení vaření…
Volby
Zní to divně, ale i v éře rozvinutého socialismu proběhnou tu a tam volby. V daném případě se jedná o volné seskupení UZŽS nebo-li tak zvaných Ubožáků ze žlutého stanu. Některým členům, především Luďkovi Svrčkovi, částečně i Petrovi Válkovi se zmíněný název sdružení jeví jako poněkud nedůstojný. Na 19. prosince L.P. 1964 je tedy svoláno Valné shromáždění. Mělo by být usnášeníschopné, protože se jej účastní nadpoloviční většina. V našem případě tři členové. Na programu je odsouhlasení nového pojmenování. Děje se tak osvědčeným vylučovacím způsobem. Do semifinále postupují tyto názvy: Zrádci civilizace, Hoši z Arizony a Šípy prérie. Do finále postupují poslední dva. Pak už dojde k losování. Štěstěna tentokrát přeje nejpichlavější variantě. Týden před Vánoci je tedy oficiálně založena Trampská osada Šípy prérie. Brzy nato se konají i volby šerifa. Těsný souboj mezi Petrem a Luďkem vyhrává na základě tajného hlasování prvně jmenovaný. Každému právoplatnému členu je poté přidělena nějaká funkce. Nepsanému trampskému zákonu je tedy, alespoň podle byrokraticky postiženého Luďka, učiněno zadost. Zmíněná pospolitost má tedy rovných pět členů a stejně tolik funkcionářů: Petr Válek – šerif, Luděk Svrček – jednatel, Mirek Škrla – kuchař, Franta Tomanec – šašek, Petr Hurta - příručí.
Silvestr
Máme tu konec roku a s ním i neodmyslitelný Silvestr. Naší trampské osadě je svěřen velice milý úkol. Uspořádat na poslední datum roku 1964 zábavný program pro vsetínský sbor. Prostor pro celonoční řádění neprozřetelně poskytne rodina Juřínkových. Přestože pozvané Amazonky z vážných důvodů na tuto akci nepřichvátají, silvestrovská estráda se rozjede do nevídaných rozměrů. Lidové i nelidové písničky střídají společenské hry, ale absolutní vavříny sklízí především nejrůznější žertovné záležitosti. Vyvrcholením večera je scénka v podání divokého šaška a důstojného jednatele. Během gradujícího dramatu bere za své poslední výplň Juřínkových skleněných dveří. Pokud opravdu střepy přinášejí štěstí, pak je to nejlepší start do právě se vlamujícího Nového roku.
Do Nového Bohumína
Šestého února roku 1965 se koná otevření nové modlitebny v Novém Bohumíně. Šípy prérie tu samozřejmě nemohou chybět. Důvod je pochopitelný. Účast už dopředu přislíbila část spřátelené osady Amazonek. Celosobotní program probíhá v tradiční důstojné atmosféře plné sborových písní, křesťanské poezie a jiných duchovně orientovaných projevů. Po skončené slavnosti odjíždí příručí s kuchařem zpátky na Valašsko, zatímco jednatel, šerif a moje maličkost zamíří na noc k šerifově babičce do Dětmarovic. V doprovodu zmíněných Amazonek nastupujeme do vlaku. Kromě běžného žertování se celkem nic moc neděje. Ale jen do chvíle než do kupé nastoupí průvodčí. K nevýslovné hrůze zjistím, že nemám jízdenku. Spoléhal jsem totiž na své pořádné kamarády, kteří však byli tak nepořádní, že si pořádně nezapamatovali, že jsem je před nástupem pořád a zcela pořádně žádal o řádné zakoupení řádného cestovního lístku. Situaci řeším bez dlouhého rozmýšlení. Zatímco uniformovaný příslušník Československých drah dírkuje lístky mých kamarádů, vrhnu se ke dveřím a rychlým sprintem svištím úzkou chodbičkou. Než se konduktor vzpamatuje z šoku, jsem už ve vedlejším vagónu. Vtom se mi do cesty postaví nečekaná překážka. Tři objemné ženské s ještě objemnějšími zavazadly. Není na co čekat. Přidám na rychlosti a zdánlivě nepřekonatelnou barikádu jednoduše přeskočím. Zda při tom nohama zavadím o obézní babiny nebo o jejich zavazadla už nevím, důležité však je, že můj náskok před drážním zřízencem se zvětšuje. Sotva se zabouchnu na jediném volném kupé s nápisem WC, rychlík vjíždí do nádraží s názvem Dětmarovice. Moji soudruzi se mě v domnění, že nevím kde vystoupit, sice snaží s průvodčím v zádech stíhat, narazí však na zmíněnou hradbu z trhu se vracejících slovenských překupnic. Ta je pro ně absolutně nezvládnutelná. Vystoupí proto z vlaku. K jejich překvapení jim už z dálky mávám béžovou diplomatkou a kostelovým hnědým sombrérem. Dokonce si ještě odskočím narychlo se rozloučit s pokračující trojicí svůdných Amazonek. Zbytek noci je prozaický. Šerifova babička nám nabídne pokoj pro hosty. Je v něm jediná postel. Zalezeme všichni tři pod duchnu a až do rána klábosíme. O čem asi? Samozřejmě o ženských…
Valovka
Přichází jaro a s ním i neodolatelná chuť vyrazit někam do přírody. Jak prozrazuje zrýmované historické pojednání, první výlet roku je naplánován na velikonoční neděli. Počasí je pro tento svátek příznačný. Ze zataženého nebe se k zemi snášejí velké kapky deště. Nevadí, trochu vláhy nám určitě neuškodí. Spolu s Konem a Benem tedy chvátáme ke vsetínskému nádraží. Čekáme, čekáme, ale Hugo ani jeho starší sestra Marta se tu neobjevují. Vlak samozřejmě ujíždí. Pod vedením nasupeného šerifa, který má s uvedenou dívkou dalekosáhlé plány, proto vyrazíme k nejproslulejšímu vsetínskému pavlačáku oné doby, k pověstné Rafandě. Sourozenecká dvojice se chová jako by se nechumelilo. Ono skutečně nechumelí, nýbrž vytrvale prší, což je dostatečným důvodem k tomu, aby Peťánek s Martičkou zůstali doma za pecí. Jsme tedy pozváni k vyhřátému vincku a při bohatém pohoštění, kterým je tato rodina pověstná, plánujeme, co s načatým dopolednem. Šerif s vnadnou brunetou sice nacházejí vlastní náplň velikonočního rána, ale i bez jejich přispění nakonec vymyslíme všeobecně akceptovatelný náhradní program. Vyrazíme na okraj Vsetína, ke skále zvané Valovka.
Vydrápeme se na návrší nad Sychrovem a pak už přes louky, háje a lesíky míříme ke jmenovanému pískovcovému útvaru. A jak bývá v oné době našim dobrým zvykem, s trampskými písničkami doprovázenými brnkáním na struny kytary a zbrusu nového šestistrunného banja. Je zcela samozřejmé, že ihned po příchodu ke skalním stěnám se pokoušíme o jejich pokoření. Dobové snímky dokazují, že bez jakýchkoliv předchozích zkušeností, o horolezecké výbavě ani nemluvě, zdoláváme i nejvyšší bod Valovky, docela obtížně zvládnutelný štíhlý balvan na vrcholu. Podaří se ho nejen zdolat, ale na něm i s banjem docela ledabyle pózovat. Když toto místo po nějakých padesáti letech znovu navštívím, nestačím se divit, jakého bláznovství jsme byli za našeho nevybouřeného mládí schopni. Dovědět se, že se tam bez jištění škrábou moje děcka, tak hrůzou asi zešílím.
Po skálolezecké premiéře rozkřesáme nezbytný oheň, na kterém opékáme salám zaručeně čistého, tedy hovězího původu. Nemůže chybět ani náramně populární hra na špiony. Plížení zabláceným terénem však náhle přeruší intenzivní spad nebeské vláhy. Sjedeme po zadku do bezpečnějších pozic pod mírným převisem, odkud se po chvíli ozývají slova čerstvě narozené písničky tohoto znění: „ A ty děti pod tou skálou - Tam, s tím banjem a s kytarou - Ty vesele si zpívají – a na déšť vůbec nedbají „ Velikonoční neděle nakonec ukáže svoji přívětivější tvář. Nechá vykouknout jarnímu sluníčku. Zablácení jak v kališti vyválená prasata se vracíme k okresní metropoli. S písničkou na rtech a neopakovatelnými zvuky našich strunných nástrojů.
Soláň
Den po prvním máji nastupuje na karlovický pacifik bezmála čtyřicetihlavá skupina výletníků, jejichž podstatnou část tvoří slezská delegace křesťanské mládeže z Horní Suché. Mokré aprílové dny jsou minulostí a tak se za svitu jarního sluníčka pochoduje z Karlovic ke kultovnímu místu výtvarných umělců, na Soláň. Není to náhoda. Vedoucím výpravy není nikdo jiný než uznávaný valašský krajinář Karel Kubičík. Zatímco zmíněný kumštýř reprezentuje solidní, přímo vzorovou část valašské křesťanské obce, naše trampská osada představuje pravý opak. Už ve vlaku rozezvučíme struny dvou kytar a jednoho banja, abychom pak v hudební produkci pokračovali až na samý vrchol zmíněného návrší. Jakkoli se v daném případě jedná o víceméně umírněnou pospolitost s nevelkým sklonem k bezuzdnému řádění, na bájné hoře i tak dochází k nejrůznějším pohybovým hrám a soutěžím. Usedlejší část Slezanů oděných do slušivých dlouhých baloňáků sice dává přednost vyprávění zmíněného mistra štětce Karla Kubičíka, ale i tak své tělesné schránky během desetikilometrové pěší chůze docela slušně rozpohybuje. Jak se zdá, díky počasí a všeobecné pohodě jsou nakonec všichni evidentně spokojeni a v tomto rozpoložení se párou taženým drkotavým vláčkem vracejí zpátky ke Vsetínu. My jsme víceméně doma, vzornější pospolitost Slezanů však musí pokračovat ke svým severněji položeným poddolovaným končinám.
Do Rožnova na závody
Šestého června roku čtyřiašedesátého se pod Radhoštěm konají závody historických vozů. Nic podobného zatím nevlastníme, a tak se tam spolu s Konem vydáváme na bicyklech. Přestože valašskou zemi skrápí zahradnický deštík, třicet kilometrů ze Vsetína zvládáme v relativní pohodě. S náramným zaujetím pak zíráme na nejrůznější rachotící kostitřasy, jimž naprosto suverénně kraluje nepřekonatelné sportovní kupé značky Buggati. Zpáteční cesta k domovu však příliš komfortu neslibuje. Lije jako z konve. Možná díky tomu jsme v Meziříčí za pouhých pětadvacet minut. Tady však musíme vykonat neodmyslitelnou zastávku v bytě našeho Náčelníka, Blahoslava Balcara. Koná se tu totiž pravidelný, velice populární večírek mládeže. Nevíme, co jsme komu provedli, ale během účasti na nepovolené akci nám někdo vypustil kola. Jestli to byla všudypřítomná StB, už nikdo nikdy nezjistí. Něco tak zbytečného jako je pumpa, samozřejmě s sebou nevozíme. Je už devět večer pryč a nikde ani živáčka. Prošmejdíme proto veškerá zákoutí panelového přízemí až narazíme na zamaskovaného pionýra, který má hustilku v povinné výbavě. Jsme tedy zachráněni. Teď už zbývá jen urazit směšných dvacet kilometrů. Bez oběda a bez večeře se však příliš sladce nešlape. Do okresního města dorazíme z posledních sil hodinu před půlnocí.
Ze Vsetína do Třince
Ze Vsetína se do Třince zpravidla pěšky nechodí. Je tady však polovina června a v mém případě i tak zvaný svatý týden. Ležet v sešitech se mi zrovna nechce, proto přemluvím kamaráda Kona, ať společně vyrazíme do uvedeného města. Menší problém ovšem vězí v tom, že sídlo chrabrých hutníků a neohrožených Amazonek leží až na opačném konci Beskyd. To znamená, v úctyhodné vzdálenosti celé stovky kilometrů.
A tak jednoho krásného dne přepadneme samoobsluhu a nezbytný proviant přesuneme do Konova turistického batohu, který po patřičném vycpání připomíná značně nalité kravské vemeno. Pokud máme věřit dobovým ilustracím, pak se moje maličkost vyzbrojí pouze lehkým chlebníkem přes rameno a o něco těžším šestistrunným banjem. Před polednem konečně vystartujeme od Svrčkovic rodinného ranče. Namíříme si to přímo kolem sídla bezpečnostních složek, obávaného Lidového domu. Bdělá StB si nás nemůže nevšimnout. V kožených půllitrech, s dýkou za pasem a s americkým nástrojem na zádech vyhlížím značně podezřele. Trampové jsou v oné době považováni za nebezpečnou škodnou, takže patřičný výslech nemůže v tomto případě chybět. V červené občance ani na khaki zeleném odění však rudí mohykáni nenachází nic protistátního a tak jsme bez dlouhých průtahů propuštěni opět na svobodu.
Sotva se dostaneme na druhý břeh Bečvy, končí veškerá legrace. Značka stoupá do příkrého kopce jménem Čup. Dýcháme jako dvě supící lokomotivy, ale v potu tváře nakonec hlavní nástup na předlouhý hřeben bez větších problémů zvládáme. Směrem k Dušné se střídají lesíky, louky či pastviny s občasným výhledy na rázovité valašské okolí. K turistické chatě na Cábu už pochodujeme úzkou lesní silnicí. Zničehonic před sebou spatříme celofánový sáček. K našemu překvapení je plný bonbonů. O kousek dál si všímáme dalšího překvapení v podobě naprosto luxusně vyhlížející masivní dýky. Zatímco sladkosti okamžitě oblažují naše mlsné jazýčky, z druhého nálezu se příliš dlouho neradujeme. Během půlhodinky doženeme skupinu podobně vyhlížejících vrstevníků a zmíněný nůž jim, k jejich nemalé radosti, v pořádku vracíme. Trampi jsou, zkrátka, kamarádi…
Přechod Vsetínských vrchů se ukazuje jako docela pohodová záležitost. Trasa přes Ptáčnici, Beskyd a Tanečnici neskrývá žádná krkolomná převýšení, takže k vrcholu bájného Soláně přicházíme sice utahaní, ale v naprosto skvělé náladě. Najdeme šikovně zašité zákoutí a za chvíli se už rozhořívá sálající oranžová vatra. Slepičí polívka ze sáčku není sice žádná kulinářská výhra, ale po pětadvaceti poctivě ušlapaných kilometrech chutná lépe než nejdražší menu v grandhotelu.
Není od věci připomenout, že éra spacích vaků je teprve hudbou budoucnosti. Jedna vojenská deka dva lidi sice zachrání před kolapsem z podchlazení, ale ke komfortnímu nocování zas až tak moc nepřispěje. Ležíme tedy přitulení jak čtyřprocentní andílci a o nějakém tvrdém spánku nemůže být ani řeči. V hlavě se honí divoké myšlenky v podobě desperátů, vlků či Amazonek, jakýkoli náznak lehké dřímoty okamžitě přeruší neustále klesající noční teplota. Ta se před svítáním dá nazvat spíš zimnicí a tak je znovuvzkříšení ohně naprosto nevyhnutelné. Když se ke všemu ještě přidá teplá káva ze slazené Melty a k tomu vycházející sluníčko, zavládne na Soláni zase ten úpěnlivě očekávaný nadpozemský ráj.
Po nezbytném načerpání kalorií pokračujeme k Beneškám, Vysoké a Bumbálce. Tady narazíme na někdejší uherskou hranici, za níž už sídlí naši bratia Slováci. Kolem desáté se hlásí nejen očekávaná únava, ale i docela slušný hlad. Konzervované tkáně z vysloužilých krav či tažných volů okamžitě putují do nachystaného kotlíku, aby se po patřičné tepelné úpravě na úsporném pohraničním ohýnku proměnily v báječně chutnající voňavou krmi. Osvícení vegetariáni sice tvrdí, že čím se nacpáváš, v to se také obrátíš, ale v danou chvíli je nám víceméně jedno, zda se převtělíme v domácího tura nebo v mrkev, kedluben či vrcholně zdravou topinamburu.
Zatímco až k Bumbálce jsem si užívali jen mírně zvlněného terénu, tady je už změna výšek čím dál častější. Hřebenová trasa přes Bobek a Konečnou sice působí nekonečně, na druhou stranu ale přímo oplývá výhledy na romantický pasekářský kraj našich východních sousedů. Červená turistická trasa později vytrvale stoupá až na frekventovaný Bílý Kříž. Tady se rozhodujeme pro malou odbočku. Včerejší noc pod širákem se dvakrát nevyvedla, takže zkusíme vyškemrat nějaké místo v posteli. Na nedalekých Ježonkách nás určitě neodmítnou.
Velká víra se brzy proměňuje ve skutečnost. Foldynovi za války neodmítli partyzány, a coby správní křesťané neodmítají ani nás. Tamtelův ranč, místo loňského prázdninového táboření, války s Amazonkami i pozdějšího usmíření, opět dýchá svojí tradiční přívětivou pohostinností. Zvláště ve chvíli, kdy nám dobrosrdečná teta domácí přináší na stůl svůdně vonící teplou večeři. Že po ní spíme jako zabití, netřeba zajisté připomínat. Rozestlané patrové postele a voňavé peřiny dělají divy! Červnové slunko už pere do oken, ale na nějaké svižné vstávání teď není ani pomyšlení.
Nedá se nic dělat, do Třince nás čeká ještě dobrých třicet kilometrů. Uctivě poděkujeme ochotným pasekářům a vracíme se zpátky k Bílému Kříži. Modré nebe hostí šedobílé mraky a zelené lesy dýchají lehkým oparem. Teplota se od standardní dvacítky posunuje stále výš. S velkým úsilím překonáme Malý Polom a jako polámaní směřujeme ke Kalužnému. Zdejší kaluže nesou stopy častých návštěv černých lázeňských hostů. Jednoho divočáka také později dostihneme. Jeho dny jsou už dávno sečteny. Král zdejších hvozdů tu nechal na památku jenom část své vybělené kostry. Jeho kly i tak působí více než hrozivě.
Nekonečně hrozivěji však působí čím dál temnější obloha. Jsme právě na vrcholu Ostrého, když nás oslní ostré světlo. Blesk z černého nebe ozáří šedivějící hory a nebeské varhany rozehrávají svoji dunivou symfonii. Vichřice rozkymácí okolní stromy a k zemi začínají padat čím dál větší dešťové kapky. K lijáku a uragánu se ještě přidají půlcentimetrové kroupy. Jako naschvál není nikde v dosahu jakýkoliv huňatý strom.. Krčíme se ke kmenům polosuchých smrků, které už nezdobí skoro žádná jehličnatá koruna. Z turistického chodníku je dravá řeka, ale lijavec stále nepřestává. Nemáme na sobě jedinou suchou niť. V tu chvíli mi zatrne. Moje lehká mošna ukrývá školní sešity, které jsem si přibral v bláhové naději, že se budu cestou učit. Hrozivá předtucha se potvrzuje. Veškeré inkoustem pořízené záznamy jsou dokonale rozpité. Během několika dnů mě čekají závěrečné zkoušky a já vůbec netuším, odkud na ně posbírám rozumy.
Necelé dvě hodinky ostré chůze z úpatí Ostrého nás přiblíží k definitivnímu cíli pochodu. Během této doby s z našich nasáklých textilií sice stačí odpařit většina napršené vody, nánosy všudypřítomného bláta však neustále narůstají. Je pochopitelné, že v třineckém stavení čísla popisného 143 toužíme zazářit co nejoslnivějším dojmem, stávající situace tomu však ani v nejmenším nahrává. Navíc se na nepřehledné periférii hutnického sídla takřka dokonale ztrácíme. Konečně narazíme na železniční koleje. Díky jim se brzy dostáváme ke hlavnímu stanu veškerých Amazonek. Povadlí, špinaví a trémou roztřesení zaklepeme na dveře. Paní domu spráskne rukama a s úsměvem na rtech nás pozývá dovnitř. Za chvíli se rozezvučí struny mého dokonale rozladěného banja, k němuž se vzápětí přidá šerifka se svojí kytarou a mladší sestrou Aničkou. Hraje se výhradně v D-duru, protože jiné tóniny Halinin prstoklad zatím ještě nezvládá. Sotva se zábava roztočí do vyšších obrátek, musíme k nádraží na poslední rozumný vlak. Dojedeme jako cvoci, ve dvanáct, no, o půlnoci…
Oslava v kačické džungli
V divoce bujícím smíšeném lese, jemuž už od raných pasteveckých let přezdíváme s kamarády džungle, dochází k velice významnému aktu. Právě jsem završil tříletou učňovskou éru, čímž moje studijní kariéra definitivně končí. I kdybych měl intelektuální výbavu na další postup (jakože nemám:-), komanči by mě k němu stejně nepřipustili. Jsem jim za to dodnes neskutečně vděčný. Na rozdíl od svých studovaných vrstevníků budu mít díky neustávajícím malířským fuškám zajištěnu stálou finanční nezávislost, aniž bych musel hrbit hřbet při šprtání rudých pouček duchaprázdného marx-leninismu a vědeckého materialismu.
Zmíněný životní předěl, kdy se má učňovská éra převtěluje v tovaryšskou, musíme tedy řádně oslavit. Během sobotního soumraku zapalujeme nezbytnou vatru a za hlasitého prozpěvování si ve vší myslitelné parádě obřadně přiťukáváme hořčicovými poháry naplněnými patřičně uleženým jablečným moštem. Zmíněné pití střídáme s tak zvanou whisky v prášku, což není nic jiného, než obyčejná, do papírových čtverečků zabalená šuměnka. Oslava plná vzpomínání, her a trampských písniček se protahuje až do druhé hodiny ranní. Nemáme s sebou žádné kryté přístřeší, takže zaléháme pod širák. Díky vytrvale dohasínajícímu ohni vydržíme v horizontální poloze sotva dvě následující hodiny. Kolem čtvrté ranní, kdy je klepání kosy nesnesitelné, vztyčujeme zvadlá těla a vyhlašujeme pátrání po všech poživatelných houbách rostoucích v dostupných vzdálenostech okolní divoké džungle. Lehce je pak opečeme nad znovuvzkříšeným ohněm, čímž elegantně a grátis řešíme nezbytnou ranní snídani. V její síle se pouštíme do sportovního soutěžení ve vandráckém trojboji. Vrh kamennou koulí vyhrává s přehledem kuchař Bob, překážkový běh moje šaškovská maličkost a v královské disciplíně, což není nic jiného než plivání na dálku, jednoznačně vítězí nepřekonatelný borec, šerif Ben. Ještě téhož podvečera se všichni svorně scházíme na pravidelném, víceméně nelegálním Blážově večírku mládeže. Jakkoli je program už tradičně zajímavý, padající víčka nám v bdělosti permanentně zabraňují. Pohodlí Balcarovic obýváku nám v kombinaci s probdělou nocí neumožní ani tu nejmenší šanci ke sledování probíhajícího programu. Do bdělého stavu mě vrací až pozdně večerní, pět kilometrů dlouhý pěší pochod do mého současného kačického útočiště.
Na Damašku a v okolí
Damašek je už odedávna centrem nejrůznějších společenských aktivit. Jsou výhradně duchovního rázu, což znamená, že se jedná o záležitosti více či méně protistátní. Státní bezpečnost nenechává nic náhodě a veškeré šustnutí neustále rafinovaně zaznamenává. I v evangelické dědině, jakou odbojnická Hošťálková už od pradávna je, se nachází dostatečný počet režimu oddaných špiclů. Jden z nich bydlí v těsné blízkosti přístupové cesty. Jeho úkolem je hlásit poznávací značky aut, která na Damašek přijíždějí. Jura Wagner, zvaný Jonáš se to doví, a kdykoliv sviští podél dotyčné chalupy, neváhá zastavit a na celé kolo zahulákat číslo svého přibližovadla. Když se na zmíněném místě pořádají pravidelné prázdninové tábory, stojí u cesty ukryté hlídky, které dávají znamení, zda je vzduch čistý, či zda se k posledním dvěma podezřelým stavením neblíží nějaké nebezpečí. Navzdory nastíněným hrám na schovávanou to na Damašku žije a především zásluhou poměrně blízkých Zlíňáků tu skoro každou letní sobotu probíhá nějaká větší či menší mládežnická akce.
Je zcela samozřejmé, že v době největší slávy tu nemůže chybět ani naše pětice. Jednoho červencového večera zaplane obvyklý táborák a od něj se hned ozývají zpěvy a velice časté salvy srdečného smíchu. Kanadské žertíky hrají samozřejmě prim. S domorodým Valou se například převlečeme za vášní napadeného strýce a tetku a přítomným divákům předvádíme velice vděčné milostné scénky. Nově příchozí třeba také zapojíme do hry nazvané „Socha lásky“. Netušící borec má na dvou živých modelech i se svou partnerkou ztvárnit výše zmíněné sousoší. Poté co jej dokončí, musí navlas stejnou pozici zaujmout právě oni dva. Pozvou se další neznalí, aby stojící model upravili podle svých představ. Tak se to opakuje, dokud se nevystřídají všichni čekající neználci. Poté co, oheň i nálada začíná pohasínat, zalehne zdravější jádro k blednoucím uhlíkům. Náš spánku milovný kuchař má díky silným dioptriím tentokrát smůlu. Aniž by si toho všiml, ukládá svoji objemnou tělesnou schránku do těsné blízkosti miniaturní stružky s lehce proudící životodárnou tekutinou. Nekontrolované noční překulení způsobí, že je až do bílého rána předmětem neustálého zavlažování.
Půl hodinku svěží chůze se nachází Troják, další ostře sledovaná tmářská lokalita. Se svými rodiči zde sídlí nadějná dorostenka české národnosti jménem Bohuška Slováková. Jejich rozlehlý ranč s poli, loukami, bučícími kravami a kokrhajícími kohouty se stává cílem jedné z našich spanilých cyklistických vyjížděk. Kromě mé zanedbatelné maličkosti se jí účastní také Kon, Bob a Hugo s Martou, tedy všichni kteří kromě jednostopých kostitřasů oplývají i schopností udržet na nich za jízdy jakou takou rovnováhu. Jenom, co prací zaneprázdněné rodince pomůžeme od plného hrnce výtečné kyselice, přehoupneme se přes údolí rajnochovického potoka na konkurenční návrší jménem Tesák. Poté, co zde nezastihneme ani Jacka Londona, ani jeho populární bílou psovitou šelmu, uděláme otočku a vracíme se zpátky ke svým domovům. Jak uvádějí dobové prameny, děje se tak jízdou svižnou, ba přímo pekelnou. A to přesto, že nacházíme na území vrchů, jež se nazývají Hostýnské.
Zakopane
Koncem srpna pětašedesátého roku vyrážíme spolu s Konem půlnočním rychlíkem k východu. V Žilině se k nám, k naší nemalé radosti, přidává půvabná sesterská trojice se známého města oceli a poměrně vysokých pecí. V Popradu přestoupíme na autobus, který nás pak podél Belanských Tater doveze do polského Zakopaného. Má se tu totiž konat něco jako setkání křesťanské mládeže adventistického ražení. Budoucí profesionální teolog Konrád začne ihned po příjezdu obíhat veškeré viditelné kostely s nadějí, že o dokonale odpadlické sektě, jak tady adventisty vnímají, dostane nějaké informace. Reprezentanti jediné správné církve však z nějakého důvodu pražádné zprávy o kacířské denominaci neposkytnou. Dost možná by se tím dopustili nesmazatelného smrtelného hříchu. Situaci zachraňuje až jeden český krajan z moravského Slezska, který o zmíněném podezřelém stádu, jakož i konání sletu jejich mladých adeptů má docela slušné povědomí. Na základě jeho rady vyhledáme jeden sympatický ranč, kde ještě téhož dne vztyčíme dvojici nevelkých plátěných stanů.
Sobotní bohoslužebné shromáždění se koná kupodivu v přírodě. Účastní se jej nejen čelní pohlaváři polské církve, ale i dechová kapela z Vojkovic a moravskoslezský kazatel Ludvík Svrček, jinak vlastní otec mého kamaráda Konráda. Zatímco se naši krajané při vystoupeních drží centra křesťanské zvěsti, Poláci buší do většinové „beštie“ s takovou razancí, že máme oprávněné obavy, aby je nějaká katolická lidová milice nezlynčovala.
V neděli se pádí do přilehlých Tater. Zatímco se naše slezské děvuchy infiltrují mezi rodově bližší polské soukmenovce, spolu s Konem a několika dalšími individui navštěvujeme jednu z místních jeskyní. Návštěvu temného podsvětí později vystřídá odhodlaný výplaz na nejbližší skalní ostroh. Samozřejmě, i s nezbytnou kytarou. Zatímco na výčnělku skály, který se odvážně vypíná nad hlubokým údolím vysokými tóny opěvujeme romantiku a volnost „vtačí“, divokým kaňonem pod námi vesele poskakuje centrální objekt mé tehdejší touhy, malé černé stvoření ve společnosti vysokého tuzemského domorodce. Přímý zásah na komoru srdeční nemůže zůstat bez odezvy. Bez nějakého dlouhého rozmýšlení se za chvíli nad údolím ozývá refrén právě narozeného trampského popěvku: „Čekám a čekám a čekat budu stále, čekat Tě budu na tý skále. Já vím, že se vrátíš zas, byť třeba za dlouhý čas, vím, že se zas vrátíš k naám...“
Zcela náhodou poté narazíme na ostatní účastníky masového výletu. Žádnou z Amazonek tu však nevidíme. Patřičně zklamáni práskneme do bot a bez jakýchkoliv předchozích informací, a hlavně patřičného jištění, si dopřáváme horolezecký výstup na 1 800 vysokou horu. Pulčínská skalní průprava a především pořádný vztek na zatoulané kamarádky přináší ovoce. Rychlý výšvih po drolících se vápencích zdoláváme ve slušném tempu a bez ztráty kytičky. Tu, kterou nalézáme v příštích okamžicích, nám později v údolí málem zabaví procházející ochránce zdejší přírody. Horské protěže jsou prý přísně chráněné a jejich trhání se tu rovná zločinu. Když v nás rozpozná naivní neškodné cizince, zjihne a doporučí vzácné květy nepřenášet provokativně v hrsti, ale ukrýt je v nějakém neviditelném místě sporého odění.
Poté, co se najatou bryčkou taženou jedinou koňskou silou dostaneme k zastávce autobusu, obklopí nás ziskuchtivý polský dav ve snaze získat jakýkoliv obnos vysoce ceněné české měny. Severním bratrům pochopitelně v rámci možností vyhovíme, za což se nám odmění nezištným přemístěním našich tělesných schránek jejich autobusem až do samotného centra Zakopaného. Spolu s jistým Johanem Kubečkou pak zamíříme do místních podniků. Usadíme se v luxusním hotelu první třídy a prostřednictvím Konovy němčiny si tu objednáváme dvě „wody sodowe“. Za hlasitého zpěvu písně o námořníkovi a jeho volnosti „vtačí“ pak kráčíme hlavním bulvárem a odháníme nastřádané chmury. Nalepily se na nás nejen v podobě zhrzené lásky, ale i odcizeného Konova foťáku, který během naší nepřítomnosti zmizel ze zaparkovaného stanu. Srdceryvné balady znějí i během následného pobytu na jedné za zastrčených laviček. Rušení půlnočního klidu neunikne pozornosti místní milice, takže ještě před započetím jejího zátahu mazaně mizíme v nejbližších temných zákoutích. Po návratu do domovského ranče zjistíme, že nepříliš svatá třinecká trojice už spokojeně pochrupuje polohlasitým spánkem spravedlivých. Bereme spravedlnost do svých čistých rukou a za jejich zběhnutí začínáme řízeným borcením jejich plátěného přístřeší. Bystré uši jablunkovského krajana, tábořícího s rodinou ve vedlejším stanu, však způsobí, že pozice svých slezských souputnic míní za každou cenu uchránit. Nečekáme na otevřený souboj a navzdory nedokončené práci bleskurychle mizíme v našem vedlejším útočišti.
Šerifka Halina opouští družinu ještě před svítáním a spolu s polskými bratry pádí obtěžkat dřevěné vory na nedalekých vlnách krásného modrého Dunajce. Osiřelá dvojka v podobě Anny a Evy najednou zůstává v cizině napospas všem světským vlivům, takže se blahosklonně nad nimi slitujeme a bereme je pod svá ochranná křídla. Následující společný program je jasný. Smyslem se stává utracení co největšího balíku polských peněz za co nejkratší dobu. Centrální třída k tomu nabízí tisíce možností. Nejdříve vychutnáváme parádně měkké a náramně sladké hrušky máslovky. Následuje nářez špičkových kvašáků lovených přímo ze sudu. Na zdraví si pak ťukáme třemi litry domácího kefíru. Záznamy tvrdí, že drtivá část bílého moku přistává právě v mém žaludku. Jeho reakce přichází během příští půlhodiny. To už sedíme v najaté čtyřmístné bryčce a míříme k pětadvacet kilometrů vzdálené hranici. Sílící přetlak hrozí nekontrolovatelnou erupcí, ale periférii Zakopaného stále není konce. V okamžiku, kdy už už dochází ke katastrofě, vymrštím se z krytého vozu, divoce přeskočím dřevěný plot a během vteřiny mizím v nejblaženější stavbě celého okolí. Dřevěnou kadibudku na zahradě před domem tu nechalo umístit snad samo milosrdné nebe!
Dvě hodiny nepředstavitelně romantické jízdy na palubě vrzající koňské bryčky pak končí až u slovenské čáry. Naskakujeme na autobus a setkáváme se s Halinou. Letmý pohled prozradí, že celodenní pobyt mezi cizinci přečkala nejen bez zjevné újmy na těle, ale i na své neposkvrněné duši. V dobrém rozmaru dojedeme k Poradu, kde se přemístíme do specificky provoněného interiéru nejdelšího expresu celého Československa nazývaného Cikán. Co se děje během noční jízdy, příliš nevnímám. Centrem mého zájmu je výhradně jedno nejmenované malé černé stvoření. Dřepíme vedle sebe v přeplněné vlakové chodbičce a vůbec nic nám mezi černými v té černé tmě nechybí...
Žádné komentáře:
Okomentovat