LÉTA ZLATÁ
šedesátá
II
1965 – 1966
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
díl pátý
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Pulčiny
Stejně jako v minulých dílech vandráckého seriálu, i tentokrát budou prameny informací zažloutlé listy ručně psané zelené a červené kroniky. Navazujeme na čtvrtý díl, který končil někdy o prázdninách Léta Páně šestašedesát. V polovině října téhož roku tedy vyrážíme opět na Pulčiny. První zastávkou je skupina skal zvaná „Pět kostelů“. Před jedním z nich poněkud zjihne chlapská duše našeho šerifa Bena, a patrně při vzpomínce na nepřítomného anděla jeho současných snů zde začne veřejně testovat své recitační dovednosti. Možná už vzhlíží k vysněnému oltáři, který by se mohl poetickými kreacemi prezentovanými před jeho nejmilejší docela reálně přiblížit. My, tedy Hugo a moje maličkost, se však neúprosně blížíme k Pulčínskému náměstí. Sotva nás tu vášní posedlý šerif konečně dohoní, bez jakéhokoliv patetického nádechu začneme dobývat zde přítomné krasavice. Máme samozřejmě na mysli půvabné pískovcové stěny. Bez jakéhokoliv jištění zdoláváme nejbližší lezecké cesty a vůbec neřešíme, zda ještě jsou či nejsou dostatečně panenské. V dostatečné předstihu pak vyrážíme směrem na sever a míříme ke Vsetínu. Myslíme při tom na našeho nemocí postiženého kamaráda Kona. A protože nechceme k jeho lůžku přijít s prázdnou, do posledního výtisku Rudého práva mu zabalíme nádherně voňavý, u cesty nalezený koláč. Je zaručeně čistého původu, jelikož pochází od pasoucí se strakaté dojnice, oplývající jak notorickou přežvýkavostí, tak rozdvojenými čtyřmi kopyty. Jestli to byla právě tato medicína, co pomohlo našemu jednateli na nohy, netušíme, pravdou zůstává, že během několika příštích dnů už zase skákal jako jelen, hříbě, skokan zelený, případně zcela nedostižná blecha domácí.
Wendryně
Začátkem listopadu reagujeme na pozvání Amazonek, ale nejedeme do Wendryně na dyně, nýbrž na otevření zbrusu nové modlitebny. Je zajímavé, že veškerá zdejší poupata v rozpuku, kvůli nimž sem míříme, vůbec nepřipomínají barokní tvary zmiňované zeleniny, ale štíhlé, dokonale ladné kreatury vytesané v ateliérech respektovaných italských sochařů. Abychom na slezské krasavice udělali patřičný dojem, pořizujeme si poslední modely avantgardních černých klobouků. Zatímco supící parní stroj zběsile uhání krajinou, naše nesvatá trojice ve složení Hugo, Kon a moje nenápadné Veličenstvo, přecházíme z jednoho vrzajícího dřevěného vagónu do druhého. Závan svěžího beskydského vzduchu však způsobí, že Hugova elegantní pokrývka hlavy, zbrusu nové módní sombréro, najednou z otevřeného balkónu mezi vozy uletí jak vyplašené hejno vlaštovek. Je pravdou, že by jej v něm bdělá wendryňská ochranka dobrých mravů stejně dovnitř nepustila, takže při působení na city místních dorostenek jsme na tom pak přibližně všichni tři stejně. Je velmi pravděpodobné, že se během celodenního otevíracího programu chováme způsobně, protože, nejen, že nejsme ze shromáždění vyobcováni, ale je nám po skončení dovoleno shlédnout zdejší ohňostroj a dokonce i v plném počtu navštívit důvěrně známé stavení čísla popisného sto čtyřicet tři.
Na noc se však musíme uchýlit, pravděpodobně z mravnostně-bezpečnostních důvodů, do nedalekého Jablunkova. Noc trávíme, pochopitelně, zcela grátis, v dočasné ubikaci jistého otce Jůzy. Záznamy neuvádějí důvod, ale po ránu nás přepadává pohřební nálada. Nejpravděpodobnější příčinou bude skutečnost, že jsme přes veškerou snahu na půvabné Amazonky nezapůsobili podle svých vysněných představ. Ke třineckému stavení uvedeného čísla popisného potom od wendryňského nádraží kráčíme důstojným pohřebním tempem za zpěvu smutečních písní a absolvování patřičných funebráckých ceremonií. Šerifka Halina, obdařená neobvyklým citem pro situaci, hned vidí která bije, a po obvyklé hostině v domě smutku nás doprovodí na místní hřbitov. Ale protože tu ještě nemáme pronajatá místa k odpočinku, chtě nechtě se musíme odhodlat k návratu do svých domovů. Amazonská náčelnice nenechává nic náhodě. Naverbuje svoji mladší sestru, která se právě vrátila z nedělního zaměstnání, a pro jistotu pak s námi obě obětavě kodrcají až do okresního Frýdku Místku.
Kterak
šli tři synci ku Třinci
Někdy v průběhu měsíce září se k nám dostává zvěst, že jisté partě českých dobrodruhů se podařilo uspořádat pochod Praha – Prčice. Stovku kilometrů absolvovali pěšky během čtyřiadvaceti hodin. Konráda nenapadá nic moudřejšího, než tento polobláznivý nápad okopírovat. Trasa je předem jasná. Kam jinam, než ze Vsetína do Třince?! Ne náhodou je to skoro rovná stovka!
Dvacátý listopad sice není nejideálnějším termínem pro pořádání dálkových pochodů, ale je to pořád lepší než se brodit sněhem po vánocích. O šesté večerní tedy startujeme ze Vsetína. Vedle šerifa Bena a jednatele Kona ještě moje šaškovská maličkost. Hugo nám svým novým sombrérem odmávne start a pak už odhodlaně mizíme ve spoře osvícených ulicích. Až do dvacet kilometrů vzdáleného Valmezu udržujeme přímo šílené tempo, které určuje dokonale odpočatý šerif. Za tři hodiny už jsme v jeho městě, což odpovídá průměrné rychlosti necelých sedmi kilometrů za hodinu.
Večerní tmou pak míříme k Rožnovu. Někde u Stříteže vedle nás zabrzdí policejní auto. Trojice pistolemi ozbrojených příslušníků Veřejné bezpečnosti je poněkud vyvedena z míry nenadálým výskytem tří polovojensky oděných individuí s kytarou, banjem a u pasu zavěšenými dýkami. Vztah ramen zákona k nelegálním trampům je obecně známý, takže tasení občanských průkazů a následný výslech je neoddiskutovatelný. Když vyzradíme, že pádíme za holkama do Třince, poldové jdou málem do mdlob. Nakonec roztávají, dávají se do hovoru a než odstartují ke stíhání dalších narušitelů nočního klidu, popřejí nám šťastnou cestu a neméně dobré pořízení.
Sotva dojdeme do Rožnova, opět vidíme ve tmě známé uniformy. Ramenatí borci v modrém opakují stejné otázky, na něž dostávají úplně stejné odpovědi. Také od nich si vyslechneme přání šťastné cesty, které doplní doporučením k zastávce hospody U eroplána. Žádný létající stroj tam prý sice sice neuvidíme, zato po nasátí patřičného množství ohnivé vody můžeme místo trapné chůze vyletět až do nebeských výšin.
Nádražní restaurace je kupodivu otevřená. Porce telecího, horký čaj a půlhodinka odpočinku dělají divy. Nedá se nic dělat, musíme dál. „Jedině na Vsetín!“, protestuje šerif. Znavený Konrád doluje poslední zbytky diplomatických dovedností. Na vyždímanou Benovu tělesnou schránku však v této chvíli už nic neplatí. Zklamaně jej odevzdáváme dalšímu osudu a přejeme šťastný návrat k městu jeho snů. O půl osmé vyrážíme s Konem do ulic. Je sychravo a z mraků se snáší vytrvalý déšť.
Houpavou silnici mířící k Těšínu takřka nevnímáme. Každý krok je čím dál větším utrpením. Proklínáme blázny, kteří přišli s dálkovými pochody. A hlavně sebe, že jsme se nechali nalákat. Za stálého deště se blížíme k nějakému rozcestí. Třinec, patnáct kilometrů, prozrazuje ukazatel. Sílící žízeň nás donutí navštívit další hospodu. Na stojáka vyhltneme dva litry jablečného moštu a zajíme to slanými tyčinkami. Nic jiného tu k jídlu nemají. Během desíti minut postávání nám nohy zcela zdřevěněly. Nejsme schopni udělat krok. Násilím se vypotácíme na silnici. Hnojnická putyka je naneštěstí pod kopcem. Silou vůle překonáme prvních pár metrů. Suneme se nahoru tempem hlemýždě a vypadáme jako invalidé v posledním tažení. Hlavou se honí všelicos, ale především něco, co se později přetaví do jednoduchého čtyřverší: „To udělal kdosi binec – Že postavil město Třinec – Kdesi až na konci světa – Dojdem´ tam, a po nás veta!“
Kousek za Stříteží dochází k největšímu pokušení. Se svým černým minorem nás dohání Konův otec, který tu působí jako pastýř moravskoslezských stád. Otevírá dveře a bezelstně zve dovnitř. Odolat lákavé nabídce je jako vzepřít se hadovi v edenském ráji. S díky odmítáme. Auto mizí v sychravých mlhách. Krok za krokem pochodujeme dál. V dálce se objevují siluety kouřících komínů. Deset kilometrů a jsme tam! Aby těch útrap nebylo málo, sedací část mé tělesné schránky začíná signalizovat čím dál větší svědění. S každou další stovkou metrů sílí, až přejde do protivně pálivé bolesti. Na prahu města snů mě dohonil vlk! Tak, to tu ještě chybělo!
Poslední kilometr se plížím rozkročmo. Musím to dát, i kdybych měl jít po čtyřech! Opírám se o ploty a sunu nohu před nohu. Kon je na tom podobně. Kromě toho rozkroku. Ve dvě hodiny překračujeme pomyslnou cílovou čáru, práh na třineckém nádraží. Za dvacet hodin od vsetínského startu. Skoro na minutu přesně. Sice polomrtví, ale svým způsobem šťastní.
Pak už následuje jenom nenapínavá pohoda. Místní doprava nás dopraví do pravých míst, kde ve společnosti dvou hlavních Amazonek trávíme zbytek neděle a tradičně skvělé domácí pohoštění. Po láskyplném vyhoštění z domu č.p. 143 následuje noc v nedalekém hotelu Slovan se sprchou a voňavou postelí. Stokilometrové peklo střídá dokonalý ráj! Posledním zádrhelem je schodiště na třineckém nádraží. Zdevastované svalstvo toleruje rovinu, ale vzpírá se sebemenšímu převýšení. Překážky jsou však na to, aby se překonávaly. Zatneme všecky zbývající zuby a navzdory bolesti nakonec všecko zvládneme. Ať žijí dálkové pochody!
Třineckým cílem ale akce nekončí. Měsíc nato pádíme na pozvání časopisu Turista do Matičky Stověžaté. Všeho schopný Kon totiž poslal o našem putování do redakce pár informací. Dobrého půl dne pak sedíme mezi zástupci vyhlášených turistických spolků z celé republiky a připadáme si jako na jiné planetě. Trampská osada Šípy prérie konečně v dobré společnosti. Renomovaní dálkoplazi srší nápady i zkušenostmi a my jen vykuleně zíráme. Nejpřínosnější záležitostí je skutečnost, že máme jednu cestu placenou! Musíme ovšem do celorepublikového turistického kalendáře zařadit aspoň jedno daleké pochodování. Jak se později ukáže, opět povede ze Vsetína do Třince...
VWV
aneb
vsetínsko-wendryňské vylomeniny
Blíží se slavné prosincové dny, tedy Vánoce a Silvestr. A s nimi i patřičné oslavy. Slavit bez Amazonek by však nemělo tu správnou šťávu. Posíláme proto na sever nesmělé pozvání. A stává se zázrak! Poslední sobotu v roce trávíme ve společnosti nejkrásnějších dívek na světě! Amazonky, mezi kterými tentokrát nechybí ani Ilja, tedy Ilona, kterou jsme už před časem přisoudili do přízně našeho jednatele, se spolu s námi uchylují do jeho vsetínského útočiště. Dlouho do sobotního večera a pak skoro celou neděli se zpívají trampské evergreeny hrají více či méně žertovné hry. Aktuálně se zaměřují především na vzpomínanou dvojici. Jakákoliv snaha o jakékoliv splynutí srdcí se však míjí účinkem. Podobně jako ve všech minule vzpomínaných případech. Díky tomu mají valašsko-slezské kontakty nekonečné pokračování…
Týden nato se koná reciproční návštěva „Šípáků“ v domovském doupěti Amazonek ve Wendryni. Tentokrát už mimo Bena, který v souvislosti s podobnými akcemi začíná pociťovat jisté problémy. Silvestrovský večírek spřátelených Slezanů nabízí značně veselý program, do něhož se poměrně často zapojujeme. Díky spoustě nových tváří je tady totiž velice úrodná půda pro naše kanadské žertíky. Naštěstí za to nedostáváme po hubě, ale naopak po klobáse. Podle důvěrných zdrojů se jedná o vyuzené tkáně ze zaručeně čisté škály domestikovaného živočišstva. Kromě zmíněné proteinové bomby jsme navíc nezištně obdarováni velkou bonboniérou, kterážto je součástí amazonského dárku k mým nedávno proběhlým devatenáctým narozeninám. Závěr večírku jistí přítomnost Konova vlastního otce, jinak aktuálního pastýře zdejších adventních stád. Aby se předešlo jakýmkoliv nejapným podezřením, naloží nás kolem deváté do svého věrného minora a v jeho těsném interiéru pak dopraví do Frýdku na poslední vlak k jižním končinám.
Po patnácti dnech jsme ve Wendryni znovu. Sporé záznamy zvěstují, že tu během sobotního odpoledne sloužíme duchovně zaměřeným programem. I když se to navenek zdá nepravděpodobné, spirituální aktivity nám ani zdaleka nejsou ukradené. Jak to v oné době chodí, musíme si díky nim sem tam něco odříct a občas i něco vytrpět. Protože, jak se říká,“víra, která nic nestojí, za nic nestojí...“
Semetín
Jedné podmračené zimní neděle si, coby příslušníci Trampské osady Šípy prérie, dáváme sraz na Konově chatě v Semetíně. S nezbytnou kytarou na zádech vyrážím Benovi v ústrety na jablůnecké nádraží. Ten však k mému překvapení vystupuje i s lyžemi pod paží. Přemluví mě, abych si pro tento dopravní prostředek taktéž odskočil. Protože se nám nechce do pět kilometrů vzdálených Kačic odskakovat se zmíněnými zavazadly, ukryjeme je v hustém smrčí nedaleko silnice. Lyže putují na strom, kytara pod hromadu chvojí. Když se po půldruhé hodině na místo znovu vrátíme, dočkáme se tuze nemilého překvapení. Jasanové sjezdovky s pérovým vázáním jsou pryč! Nemeškáme ani minutu a vyrážíme po vyšlapané stopě. Sněhu je něco pod kolena. Kličkujeme vzrostlým i hustým lesem, až nás šlápoty dovedou do obce Ratiboř. Tady však veškeré znamení po pobertovi mizí na vyšlapaném chodníku. Zamíříme do nejbližšího domu, kde naštěstí bydlí spolupracovník mého otce. Poskytne nám velice cennou informaci o tom, že skutečně kolem kráčel muž s lyžemi na ramenou a dokonce rozeznal o ho se jedná. Za chvíli už zvoníme u dveří dotyčné osoby. Otevírá nám překvapený starší borec v myslivecké uniformě. Člen neprůstřelného zeleného bratrstva, které si hraje na neomezeného vládce hvozdů, sice ochotou neoplývá, pod tího důkazů však musí ukradené sjezdovky přece jenom navrátit. Detektivka pro nás tímto končí úspěšně a tak nám nic nebrání než se s patřičným nářadím konečně vydat do Semetína. Přestože sem dorazíme až kolem poledne, máme do večera dostatek času na nejrůznější zimní radovánky, jakož i na večerní přesun přes kopec na vsetínské nádraží.
Pulčiny
Koncem února vyrážíme v kompletní sestavě (tedy i s Bobem!) na staré známé Pulčiny. Zatímco slézáme veškeré dostupné i nedostupné skalní stěny, pověříme posledně jmenovaného, aby se ujal své funkce a ukuchtil nám něco k snědku. Inteligentně vyhlížející elegán s bohatým knírkem neváhá a na rozdělaném ohni začíná rozjíždět koncert svých kulinářských dovedností. V kotlíku postupně mizí všecko možné, především ale celý sáček pálivé papriky. Výsledek maďarské pomsty na sebe nenechá dlouho čekat. Vzápětí po pozření první ch soust se postupně ubíráme k nedalekému potůčku, abychom provedli nezbytné vodní chlazení rozžhavené ústní dutiny. Dramatický obědový zážitek poté vystřídá nedělní chvilka zpívané poezie. Trojice místních Sirén, rodné sestry Bětuňákovy, dokonale sladěným trojhlasem omámí nejen naše romantické city, ale rozezvučí i celé přilehlé pulčínské okolí. Díky nim se tu potkáme i s velice oblíbenou postavou našich vandráckých chvalozpěvů, s populárním „Vodníkem“.
O týden později jsme opět na Pulčinách. Přichvátáme večerním vlakem do Lidečka, odtud šlapeme hodinu noční tmou pěšky ke skalám a potom už zalezeme do jedné menší jeskyňky, kde se ve společnosti ohně snažíme strávit zbytek temnější části dne. Někdy po půlnoci začíná nečekaný útok. Naše útočiště je vytrvale ostřelováno drny, šiškami a velkými klacky. K našemu překvapení se nejedná o žádnou úderku zběsile vyhlížejících desperátů, ale o dvě něžná stvoření z rodinného hnízda Bětuňákovic Sirén. Gentlemansky jim uvolníme místo u ohýnku a sami zaujmeme méně příhodné pozice na okraji. Únorové počasí vlahým ozónem zrovna neoplývá, takže až do bílého rána klepeme více než slušnou kosu. Konrád do dnešních dnů nepřestává tvrdit, že právě tady lze hledat počátky jeho pozdějších ledvinových potíží. K poledni jsme už všichni shromážděni na „Pulčínském náměstí“, kde z jednoho nápadně vyvýšeného kamene zaznívají k procházejícím poutníkům má srdceryvná šaškovská kázání. K umocnění uměleckého dojmu slouží i značně zvetšelé sako, které se našlo v jedné z nedalekých pulčínských děr. Mezi posluchači se později objeví i jistý zarputilý vandrák nepříliš lichotivého biblického jména Achab. Protože s sebou nevláčí žádnou nebezpečnou Jezábel, uskutečníme v jeho společnosti i několik příštích tuláckých vylomenin.
Velikonoční padesátka
z Wendryně až do Frýdku
Velikonoční svátky šestašedesátého roku nevěští žádné nesnesitelně pěkné počasí. Přesto se Kon, Hugo, Ben, Bob, Marta, Pokorná Jarka, Zdenek, Toncek, Franta Trnka a moje maličkost vydávají na sever, aby v povědomé Wendryni odstartovali padesát kilometrů dlouhé pochodování končící až v předalekém Frýdku-Místku. Za vytrvalého mrholení, které se poznenáhlu proměňuje v hustý zahradnický déšť,vzápětí procházíme podél známé třinecké stotřiačtyřicítky. Přestože se schyluje k osmé ranní, kolem nejznámějšího ranče není k vidění jediná živá duše. Na radu jednatele Kona máme sice pokušení „chytnout každou za nohu a vytáhnout je z brlohu“, jak se píše v pozdější pravdomluvné baladě, nakonec však, jati lítostí, neviditelným Amazonkám zapějeme pouze sborovou píseň známou pod názvem „Masňák“. Jediné, čeho svojí tklivou muzikální produkcí docílíme, je letmé vykouknutí rozespalé šerifky, která se ve výloze dívčího pokoje na pár vteřin vystaví ve svém spěšně navlečeném pruhovaném županu.
Prosti jakékoliv slezské reprezentace, začneme se uchylovat do zdejších hlubokých hvozdů. Ještě než k tomu dojde, stačíme docela slušně zabloudit. Neustávající padání vláhy, kombinované s hustou mlhou, k tomu dává ty nejlepší předpoklady. Pár minut soustředěného zírání do turistické speciálky však problém úspěšně vyřeší, takže prudkému výšvihu na nejbližší horu už nic v cestě nestojí. Po hodince nelehkého stoupání jsme konečně na Javorovém. Odtud už nekonečnými lesy míříme houpavou hřebenovkou směrem k Ropici. Déšť konečně ustává. Na obzoru se objevuje nějaká opuštěná lesní bouda. Za chvíli se uprostřed rozhořívá blahodárný oheň, který vysušuje promáčené odění a na tváře vrací cestou poztrácené úsměvy. Podobně působí i následná likvidace v ruksacích ukrytého proviantu. Blížíme se k Ropici. Aby byla velikonoční pouť zajímavější, staví se nám do cesty souvislá sněhová pole. Našim vojenským půllitrům ani v nejmenším nevadí, horší jsou na překonání bílého překvapení připraveni zelenáči v teniskách či polobotkách. Za Ropicí následuje poněkud nižší Ropička. V tušení šťavnatého sousta tu ze šedé mlhy vyběhnou dva černí hafani. Už už se vidíme, jak jsme postupně trháni na kusy, když se obě šelmy na půl metru od nás zastaví a po obvyklém otestování kořisti svým neomylným čichem se otočí, aby dali najevo, že našim masem naprosto demonstrativně opovrhují.
Přestože se dnes vůbec nepráší, horská hřebenovka končí na Prašivé. Baba Jaga, která obhospodařuje zdejší chatu, na nás čučí jak na prašivé psy. Nechceme po ní totiž nic jiného, než pouhých pár pohledů. Takový kšeft jí nestojí ani za to, aby aspoň otevřela dveře. Stačí, když si na nás otevře hubu. Jadrným slezským nářečím oznámí, ať táhneme, odkud jsme přišli, protože na takové zákazníky nemá čas. Diplomat Kon z ní přece jenom pár pohledů vyloudí, ale za její zlostné pohledy nám tato koupě ani trochu nestojí.
V jakž takž dobrém rozmaru pak směřujeme k Dobraticím. Cestou narazíme na odhozené přední kolo z bicyklu. S náramným potěšením jej pak v mírném klesání směrujeme mezi korzující skupinky v patřičně svátečním odění. Především, pokud se jedná o místní napomádované dorostenky. Potrefenou však není žádná ze slezských krasavic, ale naopak náš benjamínek Hugo, netušící, co se děje za jeho zády.
Do Frýdku to už dnes nestihneme. I tak jsme ušli něco kolem čtyřicítky. Naskočíme do motoráčku, a aniž jsme si toho vědomi, okamžitě způsobujeme změnu ovzduší. Což nemůže zůstat bez odezvy. Zmiňovaná balada se o tom vyjadřuje takto: „A tu někdo říci ráčí – Voníte jak uzenáči – Vypadáte, řeknu vám tu – Jako banda diverzantů“. Jakkoli i v dalším navazujícím spoji působíme svou vizáží a nevšedním ozónem nemalé pozdvižení, přece se nám velikonočním pacifikem daří posunovat blíže a blíže k domovu. K vizuální a pachové stopě přidáváme ještě stopu fonetickou. Ve Frýdku si přisedneme k houfu cestujících slečen půvabného vzezření a za zvuků rozladěného banja jim pějeme do uší naše nadmíru romantické vandrácké chvalozpěvy. Jestli ve Frenštátě vystupují kvůli nám, nebo z jiného praktického důvodu, to se už asi nedozvíme. V každém případě jsme ani tentokrát žádné dívčí srdce patřičně nenalomili…
Javorníky
Máme tu zase první máj, svátek všech poctivě pracujících! Samozřejmě, jdeme také do průvodu! Nikoliv pod vedením strany a vlády, ale pod taktovkou vsetínského Karla Kubičíka. Nejdříve se ovšem musíme ke Kančím horám posunout vrzajícím karlovickým pacifikem zvaným Kančák. Ve dřevěném interiéru se tentokrát objevují tito výletníci: Kromě zmíněného valašského umělce ještě jičínští Dana a Petr Koneční, mořkovská Marta Matulová, dále ještě Bob, Kon a Hugo. Prvomájový průvod se od poslední karlovické zastávky posunuje údolím Podťatého až na samotný vrchol Velkého Javorníku. Návštěva blízkého pralesa však způsobí nemalé potíže nejmenšímu účastníku výpravy, Hugovi. Neprozřetelně se nasouká do dutiny jednoho mohutného buku tak, že mu ven čouhá pouze jeho hlava. Úzká štěrbina však poté nedovolí, aby se vyplazil ven. Podaří se to až díky soustředěnému úsilí několika statných pomocníků. Být tu sám, tak jej ten dutý buk uvězní na věky věků. Pokračování nejkrásnější valašskou hřebenovkou na Portáš, to je už jenom náramně přívětivá brnkačka. Pokračuje sedmikilometrový sestup do Nového Hrozenkova, a odtud pohodová cesta parním vláčkem až do cílového Vsetína.
Velké putování pod Beskydami
(opět ze Vsetína do Třince)
Slavné májové dny nemohou zahrnovat pouze jednu nenápadnou akci. Jak v předstihu zvěstuje celostátní měsíčník Turista, na sedmého a osmého května roku šestašedesát se chystá Velké putování od Beskydami. Pořadatelem není nikdo jiný, než veřejnosti zatím utajená Trampská osada Šípy prérie. Půjde se, jak je u této společnosti zvykem, z valašského Vsetína až do sto kilometrů vzdáleného slezského Třince.
Týden před startem začínají přicházet první přihlášky. Je jich kolem pětadvaceti. Zatím samá neznámá individua. Rozhodujeme se pro úspornou propagaci. Tajně si v ulicích Vsetína přisvojíme tři stojany polepené komunistickými hesly a v úkrytu je přemalujeme do našich barev. Sklopná „áčka“ zvěstující existenci blížícího se pochodu pak umísťujeme před vsetínské, frýdecké a třinecké nádraží.
Sedmého máje lije jako z konve. Z očekávaného počtu nějakých třiceti smrtelníků se na start staví sotva jedna šestina. Konkrétně Kon, Bob, Achab, neznámý borec Jiří Rohovský a také moje maličkost. Ještě před započetím akce je každý z účastníků zvážen na přistavené nádražní decimálce. Totéž všechny čeká po přetnutí cílové pásky. Borec s největším úbytkem hmotnosti v kombinaci s nejkratším časem se stane vítězem.
Je přesně dvacet hodin středoevropského času. Z zvuků slavnostní salvy z pěti papírových sáčků odmávne Hugo svým sombrérem vlastní start. Liják neustává, naopak mírně sílí. Navzdory krajní nepohodě vyrážíme k Jasénce. Překonáme společně Dušnou a klesáme k přehradě. Máme toho už t plné zuby. Jsme mokří až na kost. Popojdeme k Valašské Bystřici a tajně vnikneme do malé stodůlky. Až po uši se tu zahrabeme do uskladněných plev. Pršet stále nepřestává. Za ranního kuropění se přesuneme pod nedaleký most. Přeneseme sem starý proutěný koš s plevami, které nám poslouží jako potrava pro nezbytný oheň. Bob, přestože leží na mohutných ostrých balvanech, okamžitě usíná. Po chvíli zběsile vyskočí a za neustálého plácaní se po zádech volá: „Fanouši, já hořím!!!“ Po rychlé likvidaci požáru mu na košili i tričku zůstávají velké, docela úhledné díry. Je pravděpodobné, že bez újmy nezůstalo ani jeho typické, celoplošné černé ochlupení. Přesto se však poté zvedá a spolu s ostatními vyráží k Rožnovu. Tedy, až na Achaba, který vzdává pro nesnesitelný otlak na jedné z jeho dolních končetin.
Díky neplánovanému zpoždění nasazujeme přímo zběsilé tempo. Bob se snaží jak může, ale v městě pod Radhoštěm jej opouští poslední zbytek sil. Čestně tu další boj vzdává. Naše zbylá trojka odhodlaně pokračuje dál. Do Frýdku přichvátáme jednodušší trasou se značným zpožděním. Takže vysunutí účastníci v podobě Huga, Toncka a dalších už tady nečekají. Na zmíněném plakátu nechávají zprávu, že míří na Hukvaldy, kudy měla vést původně plánovaná varianta. Je jasné, že s nimi nepotkáme. Něco jako mobilní telefony je teprve hudbou předaleké budoucnosti.
Ve městě Bernarda Žóra si dopřáváme půlhodinovou zastávku. Po načerpání kalorií zvedáme zadky a svištíme k Těšínu. Udržujeme si pekelné tempo pohybující se kolem sedmi kilometrů za hodinu. Nějakých dvanáct kilometrů za Frýdkem se tážeme klábosících ženských, kolik je to odsud do Třince. Když dodáme, že tam míříme až ze Vsetína, málem se před námi kácí do mdlob. Nezmenšenou rychlostí pokračujeme dál. Do cíle zbývá pouhá dvacítka. Kon, který si stěžuje na sílící bolesti, definitivně zastavuje. Jeho chodila jsou totálně odrovnaná.
S vychrtlým Jurou, který je, na rozdíl ode mne, na dálkové pochody zvyklý, startujeme do posledního dějství. Díky důkladnému promazávání patřičných tělesných partií se mi tentokrát zlověstný vlk velkým obloukem vyhýbá. A tak míříme přímou cestou k blížícímu se cíli. Na třinecké nádraží dorazíme kolem devatenácté podvečerní. Pod náporem vnitřních tlaků mířím na nejbližší toaletu. Zamknu dveře a klesám k záchodové míse. Usínám okamžitě. Vzbudí mě až rachotění hajzlbaby, toužící po všeobecné očistě svěřených rajónů. Čekající souputníci, mezi které přibyl i zdevastovaný Konrád, už chtěli přivolat pomoc. Mysleli, že jsem buď ochrnul nebo odešel do věčných lovišť.
S Jiřím posléze vstupujeme na nádražní váhu. Oba jsme shodně shodili po dvou kilogramech. Takže stokilometrové klání končí remízou. Povinnost ujít zmíněnou vzdálenost během čtyřiadvaceti hodin máme rovněž splněnou. Navzdory dlouhé vynucené přestávce zbývá k dobru nejméně celá jedna hodina. Čistý čas pochodování se pohybuje kolem sedmnácti hodin. Na netrénované amatéry asi docela slušný výkon.
Díky pomalu skomírajícím vztahům s Amazonkami snad poprvé v životě upouštíme od návštěvy jejich lyžbického ranče. Máme před sebou poslední velmi vážnou překážku. Překonání onoho vysokého nádražního nadchodu. Usilovnou snahu o jeho zdolání pozoruje v přímém přenosu nejméně desítka přítomných zvědavců. Někteří nás po právu řadí k invalidům, většina k opilcům. Záchranka ani sanitka však nepřijíždí, zato se co nevidět přiřítí rachotící pacifik. Přemístí nás do Frýdku, kde přenocujeme v Konově novém přechodném útočišti. Příštího dne, tedy 9. května, slavíme svůj Den osvobození (od protivného pochodování) už každý sám ve svém vytrvalém bydlišti.
Hronov
Nejmenovaná osoba z východočeské Luže má na svědomí pozvání na tak zvaný Adventní Hronov. Jedná se naprosto ojedinělou, v komunistické době nevídanou akci. Už několikátý rok po sobě se do Jiráskova města sjíždí křesťansky orientování mládežníci z bezmála celých východních Čech, dokonce i z části Moravy. Konrád nás už v předstihu neprozřetelně přihlásí do hlavního sobotního programu. Sice s tím většinou nesouhlasíme, ale všeho schopnému jednateli se jenom těžko odporuje.
Marta, Hugo, Ben, Bob a Jarka s Jožkou Pokornými vyrážejí časně ranním Cikánem k západu. Protože spolu s Konem nocležíme ze čtvrtka na pátek u Novosadů na Horní Jasénce, podaří se nám, navzdory nataženému budíku docela úspěšně zaspat. Naštěstí stačíme doběhnout na první ranní vlak a pak několika roztodivnými spoji docestovat až do zmíněného Hronova. Po odložení věcí v provizorní ubytovně zamíříme vlakem na nepříliš vzdálené Jiráskovy skály. Na prohlídku skal a překonání desetikilometrové vzdálenosti nám zbývají pouhé dvě hodiny. Takže všechno probíhá v docela slušném spěchu. Zpáteční cestu k teplickému nádraží si zkracujeme jak to jen jde. Což se nám občas nevyplácí. Do cesty se nám například postaví obrovské hnojiště u kravína. To sice zdoláme, ale následný plot chránící nějakou fabriku, už ani náhodou. Nezbývá než rozlehlý průmyslový objekt velikým obloukem obejít. S jazykem na vestě přijíždějící pacifik sice stíháme, ale vychází nám to jenom tak tak.
V Hronově jsme díky tomu už kolem patnácté hodiny. Narychlo mrkneme do spisovatelova rodinného domku a vracíme se k ubytovně. K naší nemalé radosti tu konečně potkáváme dochvilnější zbytek naší sedmičlenné výpravy. Následně jsme sice převeleni do jiné ubytovny sídlící na opačném konci města, ale večerní nácvik ve sborové budově nakonec v pohodě stíháme. Během krátkého naslouchání zkoušejícím pěvcům a muzikantům ztrácíme i poslední zbytky už tak chabého sebevědomí. Pouze vytrvalé žehrání Kona nás nakonec donutí vystoupení nevzdávat, ale navzdory očekávané ostudě se do něj sveřepě zahryznout. Opustíme církevní prostor a uchýlíme se do přilehlého lesíku. Zkoušíme a zkoušíme. A přitom se docela vytrvale modlíme.
Nadchází obávané sobotní odpoledne. Vsetín je na programu jako druhý v pořadí. Je jasné, že nás berou jako vyložené outsidery. Se dvěma kytarami a Bobovou mandolínou míříme přes celý sál k podiu. „ Jé, kytara!“, ozývá se pološeptem ze všech stran. V té době ještě problematický církevní nástroj mezi mladšími evidentně zabodoval. Hrábneme do strun a spustíme dvouhlasou sborovou variantu neznámé písničky „Na druhém břehu Jordánu“. Mezi duetty, kvartety, sborovými písněmi a klasickou hudbou působíme jako dokonalá rarita. Tleskání se v oné době ještě na církevních akcích nenosí, takže po dozpívání ovládne sál docela zřetelné zašumění. Jsme svědky zázraku. Nejen, že jsme nepropadli, ale naopak většinu přítomných inspirovali k radosti. Neslyšné modlitby byly vyslyšeny…
Večerní soutěž o ceny už tak slavná není. Díky Bobovi a Benovi, kteří na kytaru a mandolínu zahrají melodii písně „Chtěl bych jak v sluneční záři“, sice získáváme v kategorii hudebních čísel druhou cenu, mezi zpěvy však se svým polodivokým stylem víceméně propadáme. Není se co divit. Body neuděluje lid obecný, ale odborná komise složená z klasických nažehlených muzikantů.
Další noc opět trávíme na známé provizorně upravené ubytovně. Je zajímavá tím, že mládeneckou a dívčí část uděluje pouze stěna z přitlučených prken. Mezi nimi zejí docela výrazné škvíry, díky čemuž je separační zábrana víceméně non stop obležena zvídavými slídily rodu mužského. Jak se zdá, i nepočetná množina věřících je uplácána ze stejného materiálu jako jejich světácké protějšky, takže jakýkoliv podiv nad naznačeným faktem je v daném případě naprosto neopodstatněný. Akorát se o něm nesmí mluvit buď vůbec nebo nanejvýš dobře maskovaným pološeptem.
Dalšího dne, tedy v neděli, se většina účastníků vydává na Ostaš. Naše banda se opět dostává do centra pozornosti. Pískovcové skály, které až příliš důvěrně připomínají naše Pulčiny, nabízí bezpočet lezeckých výstupů. Vybíráme si samozřejmě jen ty, které lze bezpečně zvládnout bez patřičného jištění. Po obědě, který tu je pro všechny zcela zdarma, se divokým sprintem přesunujeme k nejbližšímu nádraží. Až tady, celí zchvácení, zjistíme, že dotyčný vlak zkrátka nejede. Nezbývá než se střelhbitě přesunout do Polic na autobus. Sundáváme obutí a naboso pádíme děravou asfaltovou silnicí ke zmíněné lokalitě. Spoj na poslední chvíli zázračně stíháme, stejně jako následný vlak z Hronova do Chocně. V rychlíku, supícímu závratnou rychlostí k východu, potkáváme zajímavou dvojici. Jsou ruského původu a matka jednoho z nich žije až v dalekém Vladivostoku. Vybalíme kytaru a pak už pohybujícím se interiérem zní internacionální písničková všehochuť. Ozývá se nejen obligátní čeština, ale díky sympatickým světoběžníkům také tóny obalená ruština, němčina, maďarština, dokonce i kubánská španělština. Na našem domovském Dálném východě jsme, jak je v kraji zvykem, opět někdy kolem půlnoci.
Z Damašku na Čantoryji
Koncem července se na damašském ranči strýce Wagnera schází početná pospolitost ze vsetínského a gottwaldovského okrsku. Po sobotním duchovním programu, který se, jako obvykle, odehrává v zelené Boží přírodě, dochází na zapálení tradiční večerní vatry. Mládežníci obou zmíněných rajónů společně prozpěvují, klábosí a především organizují nejrůznější, zaručeně zábavné hry a soutěže. Aktivity i sálající táborák začínají pohasínat až kolem půlnoci. Spolu s Konem pak ještě chvíli pobudeme u žhnoucích uhlíků, abychom kolem druhé hodiny noční vyrazili na první ranní vlak. Cestou k jablůneckému nádraží zaháníme sílící hlad konzumací nezralých jablek za stromů rostoucích kolem zmíněné komunikace. Spoji Československých státních drah pak docestujeme do Třince, odkud se kupodivu nevydáme k domu čísla popisného 143, ale k poněkud vzdálenější Čantoryji. Hned na startu volíme docela šílené tempo, takže na 15 km vzdáleném vrcholu se ocitáme už za dvě a čtvrt hodiny. Potkáváme tu známé tváře z Ostravska, později také docela velkou skupinu mládežníků ze sousedního Polska, sídlící tohoto času na úpatí zmiňované, zatím ještě bezlesé pohraniční hory. A stejně jako včera na Damašku, i tady se vesele zpívá a dovádí při nejrůznějších společenských hrách. Tentokrát už s docela početnou mezinárodní účastí. Skvěle rozjetý spontánní program však musíme v nejlepším opustit. Před námi je patnáct pěších kilometrů zpět do Třince a celá stovka večerním vlakem do Vsetína. Ve valašské metropoli se ve zdraví ocitneme čtvrt hodinu před půlnocí. Ráno se jde sice do práce, ale na to jsme už dávno přivykli…
Znovu na Pulčiny
Máme tu stále ještě dlouhé dny dvou prázdninových měsíců. Jednoho sobotního večera se po čase opět ubíráme k Pulčinám. Sotva dojdeme na „náměstí“, zjistíme, že je okupováno nějakými nedospělými táborníky. Jedná se o soustředění vybraných čtenářů populárního dětského časopisu ABC. Ještě téhož večera se v utajení vypravíme na důkladný průzkum jejich základny. Navzdory maximální opatrnosti jsme odhaleni a neúprosným strážcem pořádku nemilosrdně zahnáni na útěk. Přesunujeme se proto k nedaleké lanovce natažené od skal dolů k potoku. Protože nevlastníme kladku, zkoušíme sjíždět pomocí dřevěných kolíků. Kupodivu to docela jde. Až na to, že nikdy nedojedeme do cíle za potokem, ale zpravidla nedobrovolně zastavíme nad docela slušnou proláklinou. Chtě nechtě tu musíme seskočit. Kon dlouho odolává, nakonec se přece jenom nechá přemluvit. Dojede nad zmíněné místo a zůstává nehnutě viset dva a půl metru nad zemí. Chvíli tu povlává jak vyvěšený ruský prapor, a když už nemůže vydržet, padá do hlubin. Docela těžký kolík jej v pádu slepě následuje. Aby v příští setině sekundy přistál přímo na Konrádově moudré hlavě…
Neuplynou ani dva týdny a jsme na stejném místě znovu. Dosyta si užíváme „volnosti vtačí“, abychom se s přicházejícím večerem opět vrátili do svých rodných vigvamů. Cestou k vlaku narazíme u neobývané staré hájenky na pohozený dvoukolový dostavník. Až ke známému nádraží nám pak slouží jako prostředek místní hromadné dopravy. Za železniční stanicí vůz rozebereme a uschováme v roští pro případné příští využití.
Zanedlouho, opět jednoho sobotního večera, mířím zase k Pulčinám. Tentokrát pouze ve společnosti šerifa Bena. V temných křovinách vypátráme zmíněný dopravní prostředek a po jeho složení vyrazíme silnicí proti proudu potoka. Dodržujeme při tom všecky žádoucí dopravní předpisy. Osvětlení i funkci blinkrů zajišťují naše kapesní svítilny. Před křižovatkou k Pulčínu předpisově signalizujeme změnu směru a poté zabočíme doleva. Ve tmě najednou spatříme dvě statné postavy. Uniformovaní členové Sboru národní bezpečnosti samozřejmě okamžitě vyžadují předložení patřičných dokladů. Řidičák k ovládání dvoustopých vozidel, stejně jako technický průkaz dotyčného dopravního prostředku však nevlastníme. Poldové nasvěcují nekrytý vůz ze všech možných i nemožných stran a nepřestávají kroutit hlavami. Vehementně nás usvědčují z krádeže. Když jim posléze slíbíme, že vůz opět zaparkujeme u hájenky, dovolí nám konečně pokračovat v jízdě. Dokonce bez jakékoliv pokuty.
V potu tváře se kolem půlnoci i s dostavníkem přibelháme ke skalám. U plápolajícího ohýnku vyčkáme svítání a po vlastnoručně ukuchtěné snídani začneme prostřednictví zmíněného stroje sjíždět ne zrovna mírné pulčínské svahy. Krkolomné sešupy směrem k potoku oplývají značnou dávkou adrenalinu. Naštěstí je zvládáme bez jakýchkoliv závažnějších karambolů. Na scéně se najednou objevuje trojice Bětuňákovic Sirén. Poté, co je omrzí neobvykle harmonické pozpěvování, vystaví své poloobnažené tělesné schránky hřejivým slunečním paprskům. Bylo by divné, kdybychom jim jejich kratochvíli nezačali narušovat. Přestože nás posílají na patřičná místa, najíždění nekrytého vozu na jejich pozice neustává.
Ve chvíli, kdy se snědé bojovnice odhodlávají k útoku, takticky opouštíme potencionální bojiště. S kamarády Jardou a Pavlem pádíme na průzkum jedné z pulčínských jeskyní. Poté, co si dosyta užijeme temného podzemí, vynoříme opět hlavy na světlo denní, abychom si ještě do večera trochu užili okolních skalních stěn. Na vrcholech některých z nich totiž právě dozrávají sladké maliny. Jenom co jimi napěchujeme své poloprázdné žaludky, zamíříme zpátky na náměstí. Sbalíme vercajk, osedláme dostavník a zamíříme k Lidečku. Během absolvování cesty skalnaté začíná náš nekrytý vůz vyzpěvovat svoji labutí píseň. Ještě než dosáhneme zmíněné hájenky, musíme zklamaně konstatovat, že přestože jsme neorali moc ani málo, kolečko se nám i tak polámalo…
Ježonky
Oslava 40. výročí založení sboru na Ježonkách nemůže zůstat bez povšimnutí. Zvlášť, když sem dnes míří celé Slezsko a snad i polovina Moravy. Jsme tady výjimečně v plném počtu a po delší době se tu dokonce setkáváme s Amazonkami. Sobotní program probíhá, jak je to tady obvyklé, pod širým nebem. To je až příliš štědré na sluneční záření, takže se každý snaží urvat aspoň trochu blahodárného stínu. Pekelný srpnový žár později přechází do vlahého večera. Většina později narozených se přesouvá k „Pavoukovi“, kde už od soumraku plápolá veliká vatra. Věci znalí domorodci v dokonalém utajení šíří informaci, že jeden nenápadný účastník večerního posezení je tak zvaným „pomocníkem Veřejné bezpečnosti“. Což znamená, dát si bacha na jazyk, protože dotyčný borec tu není kvůli ohni ani pohledným děvuchám, ale kvůli sběru citlivých informací. Agent StB díky tomu moc nepochodí, zvlášť, když se takticky končí už o desáté. Zatímco se slušnější množina zúčastněných pak na vymezených místech spořádaně ukládá k nočnímu odpočinku, s Benem odcházíme do nedalekého lesíka. Zapálíme ohýnek a za zvuků kytary obšťastňujeme beskydské sovy vandráckými chvalozpěvy. Zničehonic se před námi otevřou husté smrkové větve a do romantické atmosféry vpadnou dvě individua. Strážci pořádku si vyžádají naše občanské průkazy a poté začnou vypočítávat veškeré hříchy, kterých se právě dopouštíme. Kromě rušení nočního klidu k nim především náleží vesele sálající zdroj našeho tepla. Říkají, že se jedná o oheň v kultuře. Ten pojem se nám natolik zalíbí, že jej pak na dlouhý čas znovu a znovu používáme. Po ránu opustíme kulturu, kterou vyměníme za stoletý vzrostlý les. Vyšplháme na nejvyšší, asi třicetimetrový krajní smrk a z houpajících se korun častujeme probouzenou ježonskou paseku našimi notoricky známými trampskými popěvky. Muzikální produkci uvedeme oblíbenou americkou lidovkou začínající slovy „Teď poslouchejte všichni, co zpívat budu vám, já měl jsem kdysi děvče a teď jsem zase sám...“ U Bena to neplatí, u mne částečně ano, ale na tom vůbec nesejde, hlavně, že je veselo. Ve stylu Tarzana pak ladně sjedeme po větvích až na zem, abychom dali přednost přízemnějším záležitostem. Můj kamarád se s mojí sestřenicí uchýlí na skryté místo, kde potom kují plány týkající se jejich společné budoucnosti, zatímco moje maličkost vyhledá zbytek naší osady, kterýžto si právě smysluplně krátí nedělní chvíle. S kým jiným než s Amazonkami!
Kačice
Vzhledem k tomu, že se náš jednatel chystá odebrat do lůna Matičky na studia, rozhodneme se s ním rozloučit na našem osadním místě v kačické Jungli. Za svitu plápolajícího ohně dumáme nad zašlými zlatými časy a zároveň se pokoušíme zamyslet nad naší budoucností. Na jedné straně všichni bez rozdílu (tedy, kromě Bena, který je už víceméně za vodou) prahneme po ulovení nějaké sličné squaw, na druhé donekonečna opěvujeme přenáramně sladkou „volnost vtačí“. Abychom si jí co nejvíce užili, sjednáme společně smlouvu, na základě které se nikdo z přítomných nesmí během příštích pěti let oženit. Každý z přítomných, mezi nimiž je, kromě členů osady, výjimečně přítomen i Toncek, navrhne jeden bod, jež bude součástí rejstříku, kterým bude případné porušení potrestáno. Celý seznam je poté napsán na ohořelý cár papíru, slavnostně stvrzen šesti podpisy, neprodyšně uložen do sklenice a poté zahrabán u smrku do země. V dokumentu jsou jako tresty uvedeny tyto body:
1. Sníst půl kilogramu syrových brambor (navrhl Toncek)
2. Zaplatit účet všech účastníků smlouvy v hospodě ( navrhl Kon)
3. Přespat na hřbitově (navrhl Hugo)
4. Vypít sklenku šaratice (navrhl Bob)
5. Přejít v poledne náměstí svého města v trenkách, námoř.tričku, půllitrech a slamáku(navrhl Ben)
6. Vypít odvar ze špinavých ponožek (navrhl Feri)
(Neuplynou ani dva tři roky a realita ukáže, že žijeme v poslední době, vyznačující se výskytem lidí „smluv nezdrženlivých“. Za vším je třeba hledat ženu, v daném případě vdavekchtivou Martu. Podle svědectví mé mladší sestry Marie, ji jednou její výše jmenovaná sestřenice obalamutí natolik, že jí prozradí místo, kde je závazná smlouva zakopána. Martě pak už nic nebrání v tom, aby ji vyhrabala, rozervala a zanedlouho se tak mohla beztrestně houpat v přístavu manželském. Samozřejmě, s prvním mužem osady, našim šerifem. Do roka a do dne neexistenci smlouvy využije také Bob. S Konem, Hugou a mojí maličkostí musíme po pěti letech naopak hrdě prohlásit, že naší nadpoloviční většinou byla smlouva přece jenom dodržena…)
Vršatec
Začátkem nejsychravějšího měsíce roku se spolu s Hugou a Benem vydáváme ke slovenskému Vršatci. Ve vlaku, který se posunuje od Vsetína k Lidči, vstoupí do vagónu průvodčí. V tu chvíli si uvědomím, že nevlastním žádný cestovní lístek. Uniformovaný zástupce Československých drah je nekompromisní. Požaduje zaplacení normální částky a k tomu ještě 40 Kčs jako pokutu. Vykrucuji se jak nejlépe umím, až dojedeme do Polanky. Na nádraží je právě ve službě moje sestřenice Marta. Ben využije nadstandardní známosti a jeho milá mi obratem patřičnou jízdenku zajistí. Průvodčího však právoplatný doklad nezajímá a stále se dožaduje nejen pokuty, ale i normální sumy, kterou jsem v Polance vlastně zaplatil. Dohadování pokračuje až do Horní Lidče. Tady mě zřízenec sbalí a odvádí k náčelníkovi stanice. Ten se však zrovna věnuje důležitějším záležitostem. Využiji malé nepozornosti a rychlým úprkem mizím v útrobách místních záchodků. Ve vhodném okamžiku potom přeskočím do přistaveného vlaku do Návojné, který vzápětí odjíždí. V roztržce s ČSD tím pádem zcela jasně vítězím!
Za tunelem vystoupíme a přes Návojnou a Nedašov šlapeme na hřeben, kudy míří značená cesta ke zmiňované zřícenině. Těsně za slovenskou hranicí narazíme na několik prázdných stavení, která slouží k letnímu bydlení majitelů přilehlých polností. Jsou většinou otevřená, a tak pojímáme nápad, že by nám mohly při některém z budoucích čundrů posloužit k přespání. Pokračujeme dál. Polní cesta se protáhne ve skále vytesanou dírou a před sebou uvidíme neuvěřitelné panoráma. Vysoká hradba vápencových bradel a na nich zbytky vršateckého hradu. Za chvíli už prozkoumáváme veškerá dostupná zákoutí. Poté, co si vychutnáme luxusní výhled z uzoučkého hřebínku, zalezeme do někdejší skalní komnaty. Protože venku sviští protivně chladný severák roznášející vločky prvního sněhu, rozděláváme uvnitř potřebný ohýnek. Nahříváme zábnoucí nohy, vaříme a především se non stop dusíme štiplavým dýmem. Což nám nebrání v tom, abychom si za doprovodu banja pořádně nezazpívali. Spontánně zde vzniká populární popěvek „ Hugo Sarajevo“, který se stane součástí našich budoucích produkcí.
Kromě zimy a dotěrného kouře na nás později začíná dotírat i čím dál zřetelnější hlad. V kapsách ani v lehkých mošnách však žádný náznak žvance nenalézáme. Sejdeme proto do Vršateckého Podhradí. Chodíme od chalupy k chalupě a ptáme se domorodců, zda by nám neprodali pár vajec. Všude ale říkají, že nemají, protože v listopadu už slepice vajíčka nesnášejí. Zamíříme proto do turistické chaty. Je po sezóně, takže není otevřená. Nezbývá než vyhlásit nedobrovolný půst. A spolu s ním pak pěšky putovat až do dvanáct kilometrů vzdálené Návojné…
Žádné komentáře:
Okomentovat