LÉTA ZLATÁ

šedesátá

IV

1968 - 1969

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

díl sedmý

Benovo ženění

Šerif Ben, stejně jako kuchař Bob jsou jednoho krásného dne povoláni do zbraně. První z nich vyfasuje pracovní nářadí a nastupuje k pétépákům, zatímco druhý dělá lapiducha u dělostřelců. Zamilovanému šerifovi se pomocí nejrůznějších fint daří poměrně často navštěvovat svoji milou a tak není divu, že si ještě v kamizolce zelené nechá strčit hlavu do chomoutu. Pochopitelně, jak už bylo v minulých dílech naznačeno, za cenu porušení smlouvy, zavazující jej k pětiletému celibátu. Mazaná budoucí nevěsta na základě vyzrazení úkrytu už v předstihu vyhrabala ukrytou listinu a dokonale ji skartovala. A tak se jedné letní neděle shromáždí široké příbuzenstvo obou dotyčných stran a v někdejší židovské synagoze, která už nějaký pátek slouží jako adventistická modlitebna, se odehrává patřičně důstojný svatební obřad. Snoubencům tam pějeme nějakou narychlo poskládanou tklivou písničku, která v reálu připomíná vytí sirény. Jinak se tentokrát z naší strany nic moc zajímavého neděje, až na to, že jsme spolu s Valou neprozřetelně přizváni za svědky. Veselice pak probíhá v hospodě u zbrojováckého hřiště. Není známo, že by při ní došlo k výtržnostem či nějaké více méně obvyklé svatební šarvátce.

Annino údolí napodruhé

Už od lednových dnů roku osmašedesát dýchá celé Československo tak zvaným Pražským jarem. Což se ani trochu nelíbí rudým zabedněncům v moskevském Kremlu. Jednadvacátého srpna sem proto pošlou po zuby ozbrojenou Rudou armádu. Pamatuji si to jako dnes. Pracuji zrovna v Novém Jičíně a jsem ubytován v bývalé věznici. Celou noc je slyšet hluk letadel přistávajících na nedalekém mošnovském letišti. Přijedu do Valmezu a náměstí je plné lidí. Nejen lidí, ale i ruských vojáků. Stojím u levého horního rohu, když se od Mostní ulice přiřítí obrněný transportér. Nahoře sedí samopalníci v bojové pohotovosti. Chlápek, který stojí hned vedle mne, neudrží nervy na uzdě a vrhne na jednoho z vojáků právě koupenou zmrzlinu. Zásah je přesný. Tající růžově bílá hmota stéká Rusákovi po tváři. Ten zrudne a zamíří samopalem přímo k nám. Jeho velitel naštěstí neztratí hlavu a vystrašeného bojovníka stačí zavčasu uklidnit. Moc nechybělo a meziříčské náměstí mohlo být potřísněno krví.

Právě v tuto dobu probíhá v Annině údolí u Vítkova v pořadí druhý tábor adventistických mládežníků. Sbalím svých pár švestek a jedním z mála vlaků, které v tu dobu ještě jezdí, se přesunu ke břehům řeky Moravice. Cestou sleduji větší či menší hesla zdobící zdi, ploty, mosty i fabriky. V češtině i ruštině vybízí okupanty, aby laskavě odtáhli tam, kam patří. Silniční směrovky jsou zabílené nebo opatřené nápisem Moskva s udáním patřičného počtu kilometrů. V tábořišti se setkám s Konem a dalšími kamarády. Celou noc sedíme na hřejících kamnech v polní kuchyni a posloucháme tranzistorové rádio. Ráno sepisujeme petici vyzývající Rusáky k odchodu. Papír s podpisy všech účastníků tábora vložíme do obálky adresované prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi a pěšky odnášíme na poštu do pět kilometrů vzdáleného Vítkova. Tedy do města, kde se později upálí následovník Palacha, Jan Zajíc.

Velký zelený vandr, aneb na pitomou vojnu do Chebu

Na vojnu se může těšit jenom blázen. S posudkem náboženského tmáře obavy ještě narůstají. Brzo po odvodu si mě soudruzi pozvou na Okresní vojenskou správu a dobré dvě hodiny dusí ve vlastní šťávě. Zatímco podplukovník připomíná rozzuřeného vlčáka, jemu podřízený major vykazuje občasné náznaky pochopení. Celý roztřesený předávám celou záležitost Nejvyšší podatelně. Nemálo mých kamarádů se kvůli respektování hlasu svědomí dostalo do basy. Čas běží a přichází datum obvyklého nástupu na vojnu. Vrstevníci odjíždějí, mně však povolávací rozkaz nepřichází. Uplyne další rok a pořád nic. Časem mě znovu předvolají na vojenskou správu. Za stolem sedí jen mírumilovný major. Oznamuje mi, že právě vešla v platnost alternativa tak zvané náhradní vojenské služby. Devatenáct měsíců práce ve vybraných podnicích a pak pět měsíců výcviku. Do tří dnů si mám rozmyslet, jestli to beru. „Nemám si co rozmýšlet,“ pohotově odpovídám, „podepíšu to a to hned!“

Devatenáct měsíců manuální práce si nakonec odbývám ve stejném podniku a na stejné pozici, v jaké jsem byl doposud zaměstnán. Takže, další ze série zázraků. Aby jich nebylo málo, jsem odvelen do Chebu, navíc do kasáren, kde už celý rok slouží náš někdejší kuchař Bob. Dokonce jako lapiduch asistuje při vstupní prohlídce vykulených bažantů, mezi něž dnes taktéž náležím. Tři týdny přijímače sice nejsou procházkou růžovým sadem, ale dají se se zaťatými zuby vydržet. Dávám si záležet, abych neudělal ani jeden pohyb navíc a když to jen trochu jde, tak se vynalézavě zašívám. Na půdě, kde mám svoji kovovou skříňku, brzo najdu celou řadu solidních úkrytů. Socialistická armáda, jíž sloužím, je mi nejen ukradená, ale přímo z duše protivná. A tak všechno, co se mi podaří pokazit, vnímám jako dobrý skutek. Hlavně střílení na terč, který nikdy pořádně netrefím. Ta silueta, na níž mířím, mi totiž až příliš důvěrně připomíná člověka…

Nadchází den slavnostní přísahy. Kvůli politické situaci se tato šaškárna nekoná na náměstí, ale v kasárenské klubovně. K mé velké radosti přijíždí i vysoká dívenka, od níž mi tak dvakrát do týdne přichází lahodné psaníčko. Po měsíci v socialistickém koncentráku mám konečně dovoleno vyrazit do městských ulic. Ze všeho jsem tak vykulený, že v přítomnosti své milované zdravím nejen lampasáky, ale i uniformované železničáře.

Nedlouho po přísaze nás vétřieskami vyvezou do Doupovských vrchů. Mrzne, fouká severák a my musíme vykopat palebné postavení pro velkou houfnici. Celý týden pak nacvičujeme dělostřelecké zmasakrování imperialistů, jejichž zóna začíná jen pár desítek kilometrů od nás. Ostré střelby vychází na sobotu. Což o to, v kasárnách bych se na můj sváteční den někde mazaně odklidil, tady je to ovšem problém. Po poradě s Horní podatelnou se osmělím a zajdu za našim zdravoťákem. Navzdory tomu, že se mi po celou dobu z mé víry škodolibě vysmíval. A tady dochází k dalšímu překvapivému zázraku. Nařídí mi, že jsem od této chvíle nemocen, vrazí mi hrst léků a přikáže, ať celý sobotní den proležím ve velkém vojenském stanu. K radosti mých zmrzlých kamarádů, kteří jsou nuceni v protivné fujavici blbnout kolem kanónu, od rána pravidelně přikládám do kamen, ke kterým se pak na střídačku chodí ohřívat. A také si předčítám celou hromadu dopisů, která mi během mé týdenní nepřítomnosti v kasárnách na zdejší frontu dorazila. Nejen od mé milé, ale také od několika kamarádů i kamarádek, dokonce od školou povinného Zdenka Válka. Jedno psaní je k mému překvapení podepsáno většinou členů valašských sborů, kteří se patrně sešli na nějakém významnějším shromáždění. Každopádně jsem na naší kanonýrské baterii znám jako ten, komu chodí zdaleka nejvíce poštovních zásilek. Moji spolubojovníci nechápou, jak je to možné a nesmírně mi ten nával dopisů závidí.

Brzy nato vyjde najevo, že náležím k cechu malířů. Nadřízení i obyčejní mazáci mě začnou zaměstnávat drobnými malůvkami. Hlavně pomalováváním hedvábných padáčků, na kterých se v noci snáší k zemi světlice. Objednávek rychle přibývá, takže se stěhuji k Bobovi na ošetřovnu. Fotokomora o rozměrech pět krát jeden metr se na příští měsíce stává mým výhradním cvičištěm. Nešaškuji kolem děla, jak to mám v popisu práce, ale zápasím jen se štětcem a barvami. Programově zanedbávám nejen povinné ranní a večerní nástupy, ale i závěrečné ostré střelby. Moji nadřízení naštěstí nepatří mezi klasické zelené mozky, takže kvůli barevným padáčkům pro jejich milenky mi vše blahosklonně tolerují. Navíc dostávám, jako jeden z mála, tak zvaný opušťák a aby toho nebylo málo, na samý závěr pětiměsíční vojny je mi slavnostně předáno prestižní vyznamenání. Za co? Přece za vzorné plnění bojové a politické přípravy!

Zatrne mi až dva dny před koncem. Podstatná část mého civilního odění se totiž skrývá v bytě Bobovy snoubenky, kterou se mu podařilo v Chebu ulovit. Nám už sebrali vycházkové knížky a Bob má, poprvé za dobu mé přítomnosti, zaražené vycházky. A telefonovat z kasáren jednoduše nejde. Zbývá jediné. Přes vojenskou cvičební uniformu přehodím tmavě modrý šusťákový tříčtvrťák, na hlavu narazím Bobovu rezavou, dlouhovlasou paruku a v temném místě za ošetřovnou přelezu kasárenskou zeď. Večerní tmou se vydávám na maskovanou dvoukilometrovou pouť s cílem vyzvednutí zbývajícího oblečení. Ve svitu pouličních lamp si všimnu jedné podstatné drobnosti. Vojenské gatě z hrubého sukna mám krátké a vytrvale sjíždějící khaki ponožky mi obnažují deseticentimetrovou část lýtka mezi předpisovými hnědými polobotkami a koncem zelených nohavic. Najednou, zrovna v místě, kde je nejvíc světla, vedle mne zastaví vojenské auto. Krve by se ve mně nedořezal! Určitě mě sbalí a já místo do civilu poputuji do basy! Srdce mi bije až v krku, ale sebevědomě pochoduji dál. Z gazíku vystoupí vysoce ohvězdičkovaný lampasák a v mé bezprostřední blízkosti vstoupí do domovní branky. Přesvědčuji se, že i chrabrá Československá armáda má své slabiny, když její význačný představitel nedokáže na metr od sebe odhalit záškodníka. A to jen kousíček od západoněmeckých hranic! Hluboce vydechnu a v duchu slavím své poslední vítězství ve vojenské uniformě. Za necelé dva dny ji už měním za vytoužený civil. Tato pěrestrojka je jedním z nejkrásnějších okamžiků celého života!

Vzhůru do Curychu!

Čtvrt roku po návratu z komunistického vojenského poloblázince se mi naskytne příležitost legálního průniku do světa rozvinutého kapitalismu. Ve švýcarském Curychu se totiž koná celosvětový slet adventistické mládeže. Doslova na poslední chvíli mě tam protáhne kamarád Kon, který je náčelníkem jednoho z celkem jedenácti autobusů, které tam přes alpská vysokohorská sedla z Československé republiky putují.

Už samotná cesta je neobyčejným zážitkem. V Alpách jsem úplně poprvé a tak se nestačím té velkolepé nádhery nabažit. Neopakovatelným dojmem poté zapůsobí i naplněná hala curyšského hokejového stadionu. Černí, bílí, žlutí a možná i strakatí, mluvící nejméně stovkou nejrůznějších jazyků si tu kupodivu bez problémů rozumí. Sjednocuje je pohled na hlavní postavu lidských dějin, živého a Duchem přítomného nazaretského tesaře, který všechny bez rozdílu zve na cestu následování. „Fallow me“, tak zní motto celého týdenního programu. Kromě duchovních písní, nejrůznějších úvah a vyprávění zkušeností, je součástí i postupné představení většiny přítomných národů. Naše výprava přichází s komponovaným čtvrthodinovým programem přibližujícím postup české reformace. Spolu s Petrem Konečným a dalšími podobnými výlupky představujeme překližkovými meči vyzbrojené křižáky. Když na pódiu dojde k zuřivé bitvě s husity, vžijeme se do boje s takovou vervou, že nejeden hrdinný kališník si pak odnáší na těle namodralý suvenýr. Jsme sice spoutáni a pravda zvítězí, nadšený potlesk mnohatisícového davu však patří také nám. Natáčí to i místní televize, takže se ještě téhož večera objevujeme v hlavních zprávách.

Zmíněné představení má totiž i aktuální politický rozměr. Necelý rok po ruské okupaci obecné povědomí o hrdinném Československu nevyprchalo a ve svobodném světě naše země pořád výrazně rezonuje . Diváci z celé planety si reformaci spojují s nedávno potlačeným Pražským jarem a náramně nám fandí. Dokonce, když se na ulicích objevíme s českou vlaječkou nebo jen trikolórou, kolemjdoucí nás zastavují a nešetří sympatiemi. Přestože v onu dobu nemám o žádném světovém jazyce kromě ruštiny ani ponětí, v doprovodu podobně postižených tuzemských kamarádů obcházíme všelijaké stánky a dáváme se do „řeči“ s exotickými slečnami všech možných i nemožných barev pleti. Díky tomu, že nám na zadní stranu pohledů kromě svých podpisů zpravidla připojí i poštovní adresu, musím se po návratu konečně vrhnout na němčinu a později i angličtinu. A tak si pak několika úspornými holými větami dopisuji nejen s pohlednou německou tmavovláskou, ale i se snědou indiánkou z Venezuely, černoškou z Etiopie, žlutě zbarvenou asiatkou ze Singapuru, a pokud mě paměť neklame, také s karibskou krasavicí z Kostariky. To už ale v době, kdy nám soudruh Husák a jeho pacholci zadrátovali hranice a o návštěvě zmíněných končin si teď můžeme nechat jen zdát. Což mi až tak nevadí, protože nejkrásnější dívka celého světa přebývá jen dvacet kilometrů od mého kateřinického útočiště.

Ježonky sněhem zaváté

Důvěrně známé místo v srdci Beskyd si zatím spojujeme pouze s teplým letním počasím. Tentokrát uděláme výjimku a spolu s Dášou, sestrou Marií, Wábítkem a pravděpodobně ještě dalšími Valachy uháníme k onomu místu uprostřed bílé zimy. Setkáme se tady mimo jiné také s Halinou a Zikmundem, kteří, jak známo, před nedávnem vpluli do přístavu manželského. Při té příležitosti od nás dostali obrovský hrnec naplněný samými užitečnými věcmi. Vařečkami, drátěnkami a struhadly počínaje a krajně nedostatkovým toaletním papírem konče. Černý smaltovaný hrnec byl opatřen adresou a nekonečně dlouhou rýmovanou básničkou. Zásilka dorazila na třineckou poštu v předvečer svatby, a protože veškerá rodina šílela přípravou veselky, poslali pro balík Halinina tatínka s dvoukolákem. Sotva vešel do poštovních dveří, vrhly se na něho vyjevené oči všech poštovních pracovnic. Celý text si předtím přečetly a na jeho základě byly nesmírně zvědavé, jaký exot si pro takovouto zásilku přikluše. Všeobecně vážená hlava rodiny nečekanou ostudu sice hrdinně překousla, ale před svatebními svědky poté odpřisáhla, že na zmíněnou poštu jej už nikdo nikdy nedostane.

Dnes je už většina kuchyňských potřeb v Halinině kredenci a toaleťák dávno spláchnutý v třinecké kanalizaci. Novomanželé vypadají spokojeně, až na to, že čerstvě ženatý Zikmund žádá svoji půvabnou choť o jedno noční volno. Roztoužená manželka sice skřípe zuby, nakonec ale soustředěnému nátlaku povolí. A tak milý Zigo popadne lopatu a spolu s Wábítkem a mojí maličkostí se vrhne do stavění sněhového iglú. Ono to není iglú v pravém slova smyslu, ale pouze sněhem uzavřený prostor pod malým dřevěným mostkem. V tomto nevelkém útočišti totiž míníme společně strávit nadcházející noc. Malým problémem je však skutečnost, že nikdo z nás s sebou nemá nic, co by se podobalo spacáku. Po ruce je pouze celta a vypůjčená ojetá deka. Venku se setmělo a na krajinu padá noční mráz. Olámeme veškeré okolní suché větve a před vstupním otvorem rozděláme oheň. Příští chvíle si může každý lehce představit. Části těla, které se nacházejí v blízkosti vatry, trpí žárem, zatímco ostatní omrzají. Převalování a přemísťování trvá celou nekonečně dlouhou noc. V jednom okamžiku se docela vylekám. Vzbudí mě velké světlo a ještě větší teplo. Plastový kšilt mé vojenské čepice se rozhořel plamenem! Kromě zdeformované umělé hmoty to odnesla jen zkrácená ofina a ožehlé obočí.

Těsně po svítání se u našeho iglú shromáždí všechny snoubenky, manželky, sestry a kamarádky. Celou noc totiž trpěly obavami, zda přežijeme. Nešetří uznáním a pasují nás za hrdiny. Na rozdíl od nich sice nejsme vyspaní, zato zase o něco dospělejší. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí…

Bob si bere Jiřinu

Jiřina je natolik výrazný typ, že mi zůstala v paměti už z dávných mládežnických akcí. A pak se s ní najednou potkávám v Chebu. Poté, co se mi na vojně podaří vyhrát závod v běhu na jeden kilometr, je mi přidělena průkazka tak zvané spojky, která má v případě poplachu běžet do bytu velitele a přimět ho k tomu, aby urychleně doklusal do kasáren. Kartičku si mazaně okopíruji a tak se mohu, kdykoliv je to potřeba, protáhnout přes kasárenskou bránu. Což činím skoro každý páteční večer. Mé kroky pravidelně míří do bytu zmíněné Jiřiny. Bob tam chodí už dávno, ale na nějakou náklonnost k dívce květnatého jména to ani trochu nevypadá. Buď to oba úspěšně tají nebo láska na ně spadne jako blesk z čistého nebe. Zkrátka a dobře, když je poprvé vidím, jak se drží za ruce, málem mi vypadnou oči z důlků.

Uplyne necelý rok a Bob míří do civilu. A s ním takřka současně i do chomoutu. Svatba, na níž jsme jako staří dobří valašští mládežníci pozváni, se koná jednoho sychravého podzimního dne. Naše početná tlupa přijede nejdříve do Karlových Varů. Přespáváme tu v bytě kazatele, který se nachází v nějakém postarším činžáku. Někdo na křesle, někdo na gauči a většina na zemi. Albín, který se potuloval po kolonádě a nestihl večerku, nocuje zabalený ve vyřazeném koberci přímo pod schodištěm.

Příštího dne se přesunujeme do domu nevěsty, do Chebu. Právě tady by měla proběhnout svatební hostina. A tak se zapojujeme do nezbytných úprav a kromě toho s Benem vymýšlíme zbrusu novou písničku, kterou si Bob na svůj významný den objednal. Společně sesmolíme jednoduchý text a v předvečer svatby vymyslíme melodii. Před spaním s ní letmo seznámíme budoucí zpěváky, což je v dané situaci naše smíšená valašská parta. Do rána se nám vše vykouří z hlavy a protože nemáme žádný notový záznam, zkoušíme to nanovo. Několikrát si vše společně přezpíváme a nasedáme do autobusu, který s námi uhání do karlovarské modlitebny. Během jízdy uděláme poslední generálku a pak horkou jehlou ušitý muzikální výtvor odložíme k ledu. Svatební obřad probíhá na západě Čech, takže oplývá patřičnou důstojností. Na pódium se konečně staví nesourodá pospolitost s východomoravským přízvukem a ručně popsanými šmíráky. Hrábnu do strun mírně rozladěné kytary a v tu chvíli si za žádnou cenu nemohu vzpomenout na nedávno složenou melodii. Hledím po pěveckém sboru, ale z vyplašených očí usuzuji, že ten také neví, která bije. Nedá se nic dělat, nějak začneme a pak se nám sled tónů třeba nějak vybaví. Příští chvíle ukážou, že nevybaví. Opravdu něco zpíváme, ale původní verzi se to ani trochu nepodobá. Spíš si každý notuje to, co ho právě napadne. Trapas jako blázen! Sorry, Bobe, to sis opravdu nezasloužil! Navzdory až přehnaně originální valašské lidovce je však Bobova ruka v Jiřinině rukávě a autobus může vyrazit k chebskému svatebnímu veselí.

Po slavnostním obědě v nevěstině bytě dojde na předávání darů. V našem případě to nemůže být nic jiného než osvědčená valašská sada. Kuchyňské nádobí, hrnec na vyvařování plen, nočník, motyka, vidle a rýč a pro jistotu i semena bobu a jiřin. Vše je naskládáno do koupací vaničky ve tvaru truhly. Ve sklepě utvoříme smuteční průvod a za zpěvu pohřebních písní obřadně vstupujeme do hodovní místnosti. Původně jsme chtěli vejít v čele s živým beranem ustájeným v suterénu, ale to nám na poslední chvíli paní domu nekompromisně překazí. Naopak se jí už nedaří překazit další oblíbené vylomeniny, které provází svatební veselení až do pozdních večerních či spíše nočních hodin.

(-: pokračování někdy příště :-)