Albánie,

země s vůní tymiánu

část čtvrtá

Nivický svět hlubokých kaňonů máme za zády a z romantického sedla pohoří Kurveleshi zíráme do nejbližšího zeleného údolí. Už za chvíli by se v něm, díky mnoha serpentinám, mělo objevit naše černé auto. Zatím se tu ale promenáduje velice početné stádo strakatých koz. Netrvá dlouho a v jedné z dalších nepřehledných zatáček jej skutečně dostihneme. Domestikovaná družina si i se svým pastýřem spokojeně vykračuje prostředkem hladké asfaltky a permanentně ji obšťastňuje svými černými bobky. Šedivý povrch komunikace tak dostává vítané zpestření v podobě nepravidelně rozesetých tmavých puntíků.

Krajina, do níž přijíždíme, občas zavoní po spáleništi. Letní teploty, které pravidelně překračovaly čtyřicítku, si i v Albánii vybraly nejednu daň. Není výjimkou, že tu a tam zahlédneme ohněm sežehnuté stromy, někdy i celé lesní stráně. V některých případech se nám dokonce podaří zahlédnout stoupající oblaka namodralého dýmu. Je to poněkud smutná podívaná, ale k tomuto kousku světa svým způsobem tak trochu patří.

Nacházíme se v povodí říčky Shushica. Napravo i nalevo se tyčí nádherně ježaté hory. U jedné z údolních vesnic nás zaujme parádní visutý most. Kromě Lucynky, která dnes neoplývá houpavou náladou, jej postupně všichni podrobujeme dynamické zatěžkávací zkoušce. Zdaleka největším překvapením je při tom nadprůměrně opatrná Eva. Promovaná psycholožka přesvědčivě dokazuje, že i v krajně nestabilním prostředí už dokáže udržet nade vše potřebnou psychickou, dokonce i fyzickou rovnováhu.

O kousek níž se příšernou spojovací cestou odvážíme do další z mnoha zdejších vesniček. Uvítá nás tu značně obtěžkaný osel, který pod vedením svého pána zajišťuje nejlevnější formu transportu kukuřičných stébel. O kousek dál mě zaujme zajímavý detail vstupní brány vybudované Léta Páně 1986. Podle zřetelné rudé hvězdy tu musel bydlet nějaký zapřísáhlý vyznavač proletářské ideologie.

Jinak se jedná o velice přívětivou dědinu zasazenou do ještě přívětivějšího horského prostředí. Stačí překonat nedaleký dvoutisícový hřeben a ocitnete se v důvěrné blízkosti vyhřátého Jaderského moře.

Vracíme se zpátky na hlavní silnici. Zastavíme u starší ženy svírající v náruči velký svazek nějakých stonků. Sotva se stačíme vzpamatovat, výsledek jejího sběru přistává na klíně značně vyděšené Evy. Interiér vozu okamžitě zaplní omamná vůně čerstvého tymiánu. Snažíme se domorodé babce kořenářce vnutit nějakou odměnu. Naprosto nekompromisně ji odmítá. Rozloučí se s námi nezapomenutelnou větou: „Taková je Albánie...“

Našim příštím cílem je jedna z mnoha albánských archeologických památek. Jmenuje se Amantia a datum jejího vzniku sahá až k 350 letům před Kristem. Bezmála celých příštích tisíc let bylo toto místo centrem kultury a vzdělanosti. Naší první zastávkou jsou velice zachovalé zbytky někdejšího stadionu. Místo hojně navštěvovaných kulturních akcí se tu dnes pasou ovce a podle bílých branek je rovné prostranství využíváno jak fotbalové hřiště. Nesmírně zajímavě působí i zaparkovaná postel s rozestlanými přikrývkami. Jedná se samozřejmě o záležitost ryze současnou. Bezdomovec, který ji prakticky využívá, si vybral tu nejatraktivnější lokalitu.

Věhlasný terénní vůz začíná před nastávajícím stoupáním opět stávkovat, takže k dalším pamětihodnostem musíme dojít po svých. Což není vůbec na škodu. Můžeme se v klidu porozhlédnout po zvlněné krajině vyvedené v několika odstínech zemitých barev. Když se posléze zadíváme na odvrácenou stranu, všimneme si prastarých zbytků Afroditina chrámu a dalších, tisíce let starých památek. Některé leží poněkud stranou, jiné máme hned po ruce. Třeba za drátěným plotem v sousedství provizorních chlívků pro dobytek.

Kamenná slávobrána, která je vyobrazena snad ve všech turistických průvodcích, se však před našimi zvídavými zraky stále ukrývá. Třeba nám poradí domorodci, bydlící přímo v historickém areálu. Kromě toho, že nám nabízejí značně předražené domácí produkty, naznačí i směr, kudy se k vytoužené připomínce starých časů dostat. Nejdříve je třeba otevřít chatrná vrátka, vstoupit do značně stylové ohrady a překonat dvacetimetrový prostor dokonale vystlaný autentickými kozími bobky. Budiž v té souvislosti zdůrazněno, že koza domácí má podle nepohnutelné Darwinovy teorie před člověkem značně velký náskok. Díky milionům let pracného vývoje dokázala vytvořit zařízení, které nestrávené zbytky potravy zpracuje do úhledných granulí. Kdyby se v této ohradě vyskytoval druh Homo sapiens, a podobně jako koza využíval možnosti svobodného odkládání odpadu, tak se k pradávné starověké slávobráně ani náhodou nedostaneme.

Na bájnou připomínku starých zlatých časů tady navazují i předměty ze žhavé současnosti. Vysloužilý televizor zde zastává funkci strašáka v poli. Zatímco ještě nedávno strašil mladé i staré domorodce v jejich obývácích, dnes činí totéž s nevítanými návštěvníky zdejších latifundií.

Až při opouštění Amantie si všimneme jedné drobnosti. Hned u vchodu do areálu se vyjímá zřetelný firemní nápis Duka. Opravdu netušíme, jestli tu má svoji filiálku jedna z výrazných osobností českého veřejného života nebo se jedná o čirou náhodu. Možná  jde jen  o vyvěšenou reklamu. Není ovšem vyloučené, že dotyčný našinec o zviditelnění svého jména v místě bývalého pohanského sídla ani pořádně neví.

Konečně míříme k moři! Eva se už přímo tetelí pomyšlením, jak své záviděníhodné křivky ponoří do zpěněných vln jadranského tyrkysu. Auto kvílí ve vysokých otáčkách a navzdory nadživotnímu partyzánovi, který střeží strategický úsek silnice směřující ke vlorskému přístavu, uhání značnou rychlostí k pobřeží. Míjení s jedním plně naloženým kamionem však nejen řidiče probudí z bezstarostného klimbání. Šutr velikosti chlapské dlaně, vymrštěný uhánějícím náklaďákem, zasviští vzduchem a s tupou ránou narazí do levého okenního sloupku naší vypůjčené dacie. Na místě dopadu se okamžitě tvoří nápadně viditelná prasklina. Navzdory všemu, čeho jsme právě svědky, musíme opět uznat, že štěstí, případně něco významnějšího, stálo i tentokrát na naší straně. Pokud by balvan dopadl jen o pár centimetrů dál a udeřil přímo do čelního skla, mohli bychom si o dalším bezproblémovém pokračování nechat jen zdát.

Nedbáme na rozrůstající se prasklinu a s poškozeným oknem pokračujeme k Jadranu. Zaparkujeme na takřka prázdném plácku jen kousek od města Vlora. Bez dlouhých řečí se napěchujeme do patřičných utajovacích textilií a s náramnou touhou svěříme své více či méně chátrající tělesné schránky blahodárné slané tekutině. A tu dochází k nečekanému překvapení! Naše milovaná psycholožka, jejímž hlavním albánským snem bylo smočení se v moři, vystartuje na břeh jako první! Voda, která svojí teplotou připomíná vlažné kafe, ji hned při první ochutnávce zmrazí natolik, že s ní až do večera nebude chtít mít už cokoliv společného. A tak se, podobně jako za chvíli všichni ostatní, vrhá na intenzivní, přitom bezplatný výlov nezbytného vitaminu D. Liduprázdná pláž a pozdně odpolední sluníčko z toho činí nanejvýš přívětivou záležitost.

Posledním bodem dnešního programu je návštěva nedalekého vodního kláštera. Obkroužíme výše zmíněné město a zastavíme nějakých dvě stě metrů od cíle. Monastýr Zvernec, jak se nízké stavení nazývá, je však už po zavírací hodině. A tak se promenádujeme po nádherném dřevěném molu a obdivujeme nejen barevnou duhu na nebi, ale i podobně vystínované koberce mořských řas pokrývající velkou část okolní hladiny.

Náčelník Slávek, který už dlouho neměl příležitost si s někým kvalitně porozprávět, konečně narazil na vhodnou oběť! V sousedství komunistického bunkru potkává vnadnou, přitom náramně komunikativní Rusku z Moskvy. Švitořivá ruština zní modravým albánským éterem a vysedávajícím staříkům možná připomíná zašlé časy narudlých padesátých roků. Lucie přitom zírá k obzoru a živě si v představách vychutnává nadcházející bohatou večeři. Bílým vodním ptákům je to jedno. Večeři si už loví v přilehlé mělčině.

Ještě dřív než dojde na večeři, musíme najít nějaké místo k přenocování. Lucka žhaví svůj mobil až se z něho kouří, ale příliš mnoho ubytovacích možností se v rozumném okruhu nenalézá. Jedno číslo popisné sice v nabídce figuruje, ale přestože jezdíme po severním předměstí křížem krážem, nic, nač upozorňuje internet, nenalézáme. Rudé slunce už dávno zapadlo k italskému obzoru, stmívání se převtělilo v černou tmu, my však bezvýsledně popojíždíme sem a tam. Nedá se nic dělat, chtě nechtě musíme do Vlory, která nás však ani trochu neláká. Postupně se prokoušeme přes osmdesátitisícové přístavní město a hlavním bulvárem doputujeme ke šňůře vícehvězdičkových hotelů. Rozumnou ubytovací alternativu však mezi těmi Ambasadory a Imperialy nenacházíme. Vtom nám na rušné boční ulici skočí do cesty nějaký domorodec a ukáže místo k zaparkování. Lovec vyplašených zahraničních turistů nabízí nocleh v úplně normálním činžovním bytě. Naše dámy to po zběžné prohlídce schválí a za chvíli už se svým přenosným majetkem stoupáme po schodišti nahoru. Manželka zmíněného agenta nám ukáže, kde je plná lednice jídla, jak se co zapíná či vypíná a poté, co nám svěří své telefonní číslo, mizí neznámo kam. Jsme tedy na jednu noc pány bytu a tak se tu hned chováme jako doma.

Po lehké improvizované večeři z vlastních zdrojů se vydáváme do ruchu velkoměsta. Sotva vkročíme na páteřní širokou ulici, připadáme se jako v Las Vegas. Sviští tu auta, blikají reklamy a z většiny otevřených hotelových restaurací se ozývají roztodivné melodie tvrzené tupými tóny vybuzených baskytar. Tady může vydržet jen blázen, vyhulený puberťák či rakijí umrtvený přímořský rekreant. Rychle proto přeběhneme na nedalekou dlouhou, širokou, liduprostou pláž. Šumění vln milosrdně utlumí ozvěny z pekel a lehké brodění slaným nálevem tak udělá snesitelným. Nostalgicky zavzpomínáme na minulou noc pod stříbrnými hvězdami nad hlubokým kaňonem. Tomu se žádný hotel, i kdyby měl sto padesát hvězdiček, jednoduše nevyrovná.

Do pronajatého kvartýru, kam se po dvaceti minutách pekelných muk vracíme, naštěstí popisované běsnění neproniká. Až ráno se začnou ozývat sbíječky, rány kladivem a motory stavebních strojů. Hned naproti totiž vyrůstá další mnohaposchoďové ubytovací zařízení. Lupneme proto do sebe ranní kafe s nějakým luxusnějším rohlíkem, předáme nezdevastovaný byt spokojené majitelce a svižně uháníme k přívětivějším končinám.

Po půldruhé hodince jízdy jsme v Beratu. Jedná se o jedno z nejstarších balkánských měst, které si vysloužilo přezdívku albánský Bělehrad. Bezmála čtyři sta let bylo jedním z center Osmanské říše, takže islámský vliv je tu více než patrný. Díky velice zachovalému historickému jádru a na něj navazující pevnosti se Berat, podobně jak Gjirokastra, dostal až na seznam památek UNESCO.

Hned poté, co se ubytujeme v sympatickém rodinném hotýlku na kraji starého města, startujeme k dobytí vysoko položeného kamenného hradu. Využívám možnosti svobodného pohybu a protože netrpím závislostí na vysedávání v kavárenských a jim podobným zařízeních, potloukám se křivolakými uličkami, kam mě nohy právě nesou. Současná podoba pevnosti získala svůj vzhled ve 13. století a kromě nejrůznějších krámků v sobě zahrnuje muzeum, několik kostelů a také obytné prostory, kde v poněkud spartánských podmínkách dosud spokojeně žijí zdejší domorodci.

Okraje hradního areálu také poskytují hned několik příležitostí k nezapomenutelným výhledům. Hluboko dole je jako na dlani vidět čtvrť Gorica, obývanou v minulosti především místními křesťany. Nalevo odtud se zrakům otevírá modernější část města a celé údolí řeky Osum, která jím svým klikatým korytem protéká.

Seběhnu od hradu dolů a protože mám času habaděj, vydám se proti proudu zmíněné řeky. Zatímco zatím všecky albánské horské toky přímo oplývaly tyrkysem, v tomto v korytě proudí tekutina nevábných šedobéžových odstínů. Místo očekávaných štěrkových pláží vidím jen mazlavé či rozpraskané bláto, ve kterém se povalují dětské hračky a rochní potulující se prasata. Sen o romantickém obědě u čistých šplouchajících vod se definitivně rozplývá. Z pesimistického rozjímání mě navíc vyruší z rákosí se vynořivší rybolovec s udicí a všecky slastné chutě mě opustí při pohledu do malého baťůžku. Tabulka milované čokolády na vaření je díky žhavým slunečním paprskům rozžhavená natolik, že svou temnou hnědí ozdobuje veškeré uložené sousední předměty.

Vysněná siesta u modré řeky poněkud nevyšla a tak se vysokými rákosovými porosty prodírám zpátky k civilizaci. Přede mnou se najednou vynoří monumentální budova, kterou jsem při pohledu shora tipoval na nějakou velevýznamnou křesťanskou katedrálu. Stavba, připomínající americký Kapitol, však není nic jiného než prachsprostý, mnohahvězdičkový hotel pro zazobané. Honosí se názvem Colombo, ke vchodu vede červený koberec a jak se později ukáže, hostí jen bezvýznamný počet individuí, které by se daly spočítat na prstech jedné, maximálně dvou rukou.

Podél kalného proudu se protáhnu k zajímavému mostu, který ve stávající kamenné podobě spojuje muslimský a křesťanský břeh už od roku 1780. Měří na délku skoro 130 metrů a nad řekou Osum jej drží sedum impozantních oblouků.

V polovině hradního útesu si všimnu ke skále přilepeného kostelíku. Úzkým chodníčkem se k němu škrábu nahoru. K mému překvapení je dokonale zabedněný. Slunce se posunulo k západu a díky novému nasvícení činí pohled na Goricu ještě zajímavějším. Navíc se odtud právě ozývá nádherná a překvapivě dlouhá zvonkohra. Křesťanské stopy potvrzuje také odvrácená strana hradního návrší. Kostel Svatého Michala sice stojí za kamennou hradbou, zato jej tu hlídá mohutná busta nějakého historického papaláše, pravděpodobně prvního křesťanského císaře Konstantina.

Začíná se smrákat. Z Olověné mešity zní podmanivý zpěv muezína, protější katedrála svatého Dimitrije na to odpovídá harmonicky pojatým cinkáním různě naladěných zvonců. Domorodci se začínají srocovat na širokém bulváru v nové čtvrti, odkud se ozývá balkánsky pojatá živá hudba, doplněná zpěvem zdejších muzikálních idolů. Někdo se dá do tance, někdo posedává u stolu, ale většina ve větších či menších skupinkách korzuje sem a tam. Podobné je to na další promenádě, která je v přímém sousedství historického centra. Nechávám se unášet davem a připadám si jako na jiné planetě. Vlahý večer mezi příjemně naladěnými lidmi vhodně doplňují také nevšední okolní kulisy. Jedná se především o citlivě nasvícenou muslimskou čtvrť Mangal, která pod nezvykle velkým úhlem šplhá skoro až k ozářenému, vysoko položenému hradu.

Nedá mi to, abych do zmíněné části města, plné strmých klikatících se uliček, nezavítal. Po desáté večerní tu nepotkávám ani živáčka. Potloukám se tu úplně sám a plnými doušky nasávám zdejší neopakovatelnou atmosféru. Starobylé se tu pojí s novými, dnes už neodmyslitelnými vymoženostmi. Zdrojem světla nejsou louče, pochodně či petrolejky, ale žárovky. Na domech upevněné elektrické rozvody, které osvícení umožňují, však po výtvarné stránce vyhlížejí zajímavě, v daném případě skoro až bizarně.

Slušnější část populace už míří do svých důvěrně známých doupat, pouze návštěvníci barů zůstávají. Nikdy bych netušil, že aktuální pastor křesťanského společenství, kam se víceméně pravidelně uchyluji, jedno takové zařízení provozuje i v této zemi. Vypadá to, že s výše zmíněným profesním kolegou Dukou, jehož jméno se pro změnu vypínalo v areálu památné Amantie, tvoří utajenou podnikatelskou dvojici. Ať už je to jakkoli, do baru Dona nevkročím. Tento způsob trávení volného času mě zatím neoslovil. Možná ale oběma jmenovaným pánům křivdím. Přesněji řečeno, křivdím jim určitě, navíc zcela záměrně. Pokud náhodou na tyto řádky narazí, díky jejich inteligenci jim nepochybně snadno dojde, že zmínka o nich je pouze nadlehčující vsuvkou v jinak suchopárném cestopisném povídání.

Černá noc v hotelu Belgrad přechází v bílé slunečné ráno. Snídaně se dnes podává na stylové terase uprostřed starého města. Voňavé speciality zdejší kuchyně však nezpůsobí jen nekontrolovatelné sbíhání našich slin, ale i vytrvalé nálety vzdušných sil, v tomto případě dotěrných albánských vos. Paní domu je na podobné invaze zcela jistě zvyklá. Zapálí speciální kadidlo, jehož modrý dým nevítané agresorky nekompromisně zahání. Sytí, spokojení a především náležitě okadění pak sestoupíme do spodních pater, abychom sbalili svá pyžama, nabíječky, zubní pasty, v případě dam ještě nejméně devatero krémů, esencí a voňavek a tak se přichystali na poslední díl letošního putování. Hanácký rodák Slávek si nechá na recepci orazit svůj totálně orazítkovaný pas svrchovaného Valašského království a s povznesenou náladou dá povel k odjezdu.

Definitivně opouštíme kraj vysokých hor a čím dál placatější krajinou směřujeme k moři. Díky nezbytnosti všeobecného odpuštění nadbytečných tělesných tekutin zastavíme u nepoužívaného vlakového nádraží. Poté, co zdejší přírodě svěříme obsah močových měchýřů, narazíme na názornou ukázku procesu úpravy sklizených červených paprik. Domorodec, který je v korbě koněm taženého vozu dopravil do prostoru zaniklé železniční stanice, bere do rukou velkou lopatu a jejím prostřednictvím rozhazuje sklizenou úrodu po někdejší nakládací rampě. Betonové podlahy polorozbořených interiérů, stejně jako nástupní peróny jsou už plné a teď oblažují široké okolí svou nepopsatelně pronikavou vůní. Po dokonalém vysušení se papriky zase stejnou lopatou shrábnou, rozemelou na prášek a prodají gurmánům, kteří se bez pálivého guláše ve svém životě jednoduše neobejdou. Naše útlocitné dámy unisono tvrdí, že po této zkušeností ono červenohnědé koření ze svého jídelníčku rády a nenávratně vyřadí.

Před námi se už rozprostírá dokonalá rovina. Přijíždíme do městečka Divjake, které je branou do chráněné oblasti Karavastských lagun. Posunujeme se co nejblíž k vodní hladině a bedlivě vyhlížíme nějaké levné a zároveň přiměřeně atraktivní nocležiště. Solidní hotel ve tvaru paneláku po první obhlídce vylučujeme. Lucka tvrdí, že předposlední albánská noc nesmí postrádat patřičnou atmosféru. A tak ve společnosti angličtinou šermující Evy zvolí zelení obalený přízemní areál s podkrovními pokojíky, drůbežím dvorkem a přeochotným mladým majitelem v bílé kuchařské čepici.

Jen pár kroků od naší budoucí ubytovny se nachází půjčovna masivně vyhlížejících kol s neobvykle širokými pneumatikami. Talentovaný vyjednávač Slávek ukecá významnou slevu a jako první si z vystavených bicyklů vybírá ten nejpohlednější kousek. Po několika desítkách metrů však narazí na nečekaně krutou skutečnost. Velociped rachotí, nepřehazuje a skoro vůbec nebrzdí. Prostě, křáp k pohledání! Zbytek výpravy je na tom velice podobně. Protože se budeme posunovat po rovině, převody hravě oželíme a brzdit budeme nohama, případně jen očima.

Mírné nedostatky aktuální dopravní techniky nám už brzo vynahradí výhledy do nejbližšího okolí vyvýšené dřevěné cyklostezky. Nádherně zelené piniové lesy střídají romantická jezírka s nápadně červenými travnatými okraji. Naprosto fascinující podívanou pak nabízí poslední úsek trasy, kam se přes blátivé úseky už protáhnu jenom já sám. Nedohledná plochá krajina mělkých lagun, modrých kanálů a dvoubarevných porostů vodomilných rostlin dává zapravdu všem, kteří tvrdí, že Národní park Divjaka – Karavasta je nejkrásnějším svého druhu na celém Jadranu.

Poté, co se zase všichni na jednom místě sjedeme, plánujeme další zamýšlenou trasu. V mapě vyhlíží bezproblémově. Když zamíříme do borovicových porostů, velice brzo zjistíme, že něco, co by se dalo nazvat značením, tady vůbec neexistuje. Neujedeme ani kilometr, abychom se ujistili pádem do bludu. Skutečnost, že bloudíme, nám ale v daném případě ani trochu nevadí. Svět mělčin, lesů, rákosí a pískem vysypaných chodníků si, navzdory trápení s našimi nebrzdícími dvoustopými křápy, náramně užíváme.

Později se vykašleme na víceméně nepoužitelné mapy a orientaci svěříme intuici. Kupodivu tentokrát dorazíme přímo na místo, které jsme si vysnili. Vyvýšená vyhlídková plošina nám pak slouží nejen jako bod parádních výhledů do okolí, ale také jako místo k nezbytnému doplnění kalorií. Hltavě je čerpáme ze zapomenutých zbytků českých trojúhelníkových sýrů a rozdrcených oplatků značky Opavia, které v minulosti uvízly na dně jednoho z přítomných baťůžků. Lehce posilněni pak dojedeme až na samý konec toto trasy. Placatý kraj bez lidí tu zdobí nejen už známé červenozelené travní kombinace, ale také zvláštní druh rybářských sítí vytažených nad jemně zvlněnou vodní hladinu

Vášnivá milovnice cyklistických výletů Lucie se po návratu na základnu vzdává dalšího šlapání do pedálů a dává přednost nasávání zdejší atmosféry. Náčelník se svojí věrnou opatrovnicí naopak touží prozkoumat i zatím nepoznané lokality kolem nedaleké mořské šíje. Navzdory evidentní stařecké sešlosti vyrážím do nových dobrodružství spolu s nimi. Sotva dojedeme na dohled zvlněné jadranské hladiny, začínají se pneumatiky našich bicyklů bořit do písku. Pohyb vpřed je čím dál namáhavější. Poslední metry už vystřídá nevyhnutelná tlačenka. Společně pak našim přibližovadlům dopřejeme letmý křest ve slaném nálevu, abychom zjistili, že další pokračování písečnou mořskou kosou je přinejmenším problematické.

Eva i s náčelníkem zatroubí k návratu, moje maličkost však zkusí popojet o nějakou tu míli dál. Osedlám svého oře a letmo otestuji vodou omývaný okraje pláže. Kupodivu je tu jízda o hodně snadnější než po auty vyježděné písečné cestě. Konečně přichvátám místu, kde mám hladinu po obou stranách. Široko daleko nevidím jedinou lidskou duši. To je ta správná chvíle k dokonale svobodnému vychutnání zpěněných vln. Nechávám se volně pohupovat, unášet, ovívat větrem a nahřívat občas vykukujícím sluníčkem. První letošní jadranský kontakt v dokonale naturistickém stylu nemá ani tu nejmenší chybu. Až na to, že má jen velice krátké trvání. Hodina návratu silostroje se totiž neúprosně blíží. Dopřeji si ještě krátkou vyjížďku do značně blátivých mělčin a pak už ze všech sil uháním písečnými pláněmi k půjčovně. Totálně zaneřáděný bicykl vracím do stojanu doslova v poslední minutě. A rychle mizím v atmosférické ubytovně mezi své souputníky a kdákající slepice.

Ještě před slunce západem se společně vydáváme k nedalekému molu. Podle českých motorkářů, kteří uvízli v protější hospodě, bývá o víkendech slavnostně nasvícené. Nic podobného se však tohoto dne nekoná. Zato zde natrefíme na lovce krabů. Nejen místní chlapi, ale i ctihodné dámy tu do mělké vody nahazují návnadu v podobě kuřecích prsíček a poté, co se do nich korýši zahryznou, vyhodí je na molo a posléze shrábnou do připravených igelitek. Jiní je ještě zaživa napíchávají na speciální kovové trojzubce. Tento způsob dobývání obživy se nám jeví poněkud nepatřičný a tak se s Luckou posuneme k vlnící se mořské hladině. Slunce si hraje na schovávanou za velkým šedým mrakem, takže loučení s tímto dnem proběhne v jeho nepřítomnosti. I tak tato chvíle dýchá zvláštním, skoro až posvátným mystériem.

Dnes jsme dali konečně aspoň trochu do těla, takže nastávající noc v poměrném zapadákově slibuje kvalitní, ničím nerušené pospávání. Byla by to pravda, kdyby náš pokoj nesousedil s kurníkem. První část noci jsou slyšet jenom slepice. Co si mezi sebou nestačily vyřešit přes den, řeší po setmění. Kolem druhé hodiny ranní přicházejí na řadu jejich partneři. Nesmělé počáteční kokrhání postupně nabývá na síle i frekvenci. Podle vyluzovaných zvuků musí být těch kohoutů víc. Slávek tvrdí, že jich napočítal nejméně pět. Chtěli jsme mít ubytování s atmosférou, máme jej mít. Dokonce v typicky albánské bio kvalitě!

Poněkud nevyspalí vyrážíme za časného rána na stejné místo. Molo tentokrát neokupují vášniví milovníci krabů, ale lovci zdejších pelikánů. Loví je prostřednictvím předlouhých teleobjektivů. Naštěstí nikoliv kvůli jejich masu. Kromě zmíněných opeřenců nás tady zaujmou nezvyklé, na kůlech postavené domečky, malé, krásně barevné mušličky a další drobnosti vyloženě přírodního charakteru. Především ale nekonečný prostor, který se ztrácí až v dalekém šedivém nedohlednu.

Nasedáme do auta a pádíme na samý závěr zmiňované písečné šíje. Desítky rybářů tu s dlouhými udicemi čekají na nějaký kapitální úlovek. K našemu překvapení ale berou i kousky, které se u nás běžně vypouštějí na svobodu. Místo vyzařuje poklidem, voní mořem a působí dojmem úplného konce světa.

Pár věcí tu ale způsobuje jisté rozčarování. Na to, že se nacházíme na území národního parku, je zde patrná až příliš pestrá igelitová výzdoba. Neválejí se tu jenom plasty, ale i pozůstatky různých svérázných rekreačních objektů. A hlavní bulvár, kde jsme trávili prokokrhanou noc, výstavností přímořských vil také dvakrát neoplývá. Je otázkou, jestli to není nakonec dobře. Za dva tři roky tu už mohou stát pyšně se vypínající hotelové komplexy. Ty, kterým se z různých důvodů vyhýbáme skoro jako čert kříži.

Dříve než nadobro opustíme svět mělčin, lagun a komárů, využijeme možností zdejší lodní dopravy. Za rozumný peníz pronajmeme loďku i s lodivodem a za šeptavého zvuku motoru vyrazíme do nádherně stojatých vod. V hladině kanálů se odrážejí pobřežní porosty vyšperkované vyčnívajícími skupinami fotogenických borovic. Občas dokonce zahlédneme i některého ze zdejších vodních ptáků. Spanilá plavba, během níž skoro nikoho nepotkáme, v nás zanechává hluboký, velice příjemný dojem. Pokud by to měla být tečka za albánskými přírodními krásami, byla by to tečka dokonalá.

Ticho a klid je zanedlouho vystřídán ruchem nedalekého města Kavaja, ve kterém pobývá kolem čtyřiceti tisícovek smrtelníků. Kdysi tudy vedla slavná římská silnice Via Egnatia spojující středomořské pobřeží s Konstantinopolí. Někdejší významné obchodní centrum zabodovalo i během druhé světové války. Před poblázněným nadčlověkem s knírkem se tu ukrývaly asi dvě stovky Židů, nejvíc v celé tehdejší Albánii. Kavaja je proslavená také tím, že zde v roce 1988 vypukly vůbec první protikomunistické nepokoje. Možná také proto, že v sedmdesátých letech bolševici zbourali starobylou mešitu. Ta byla po pádu prohnilého režimu znovu postavena a spolu s tzv Hodinovou věží a dalšími budovami dnes tvoří důstojné centrum tohoto lidského sídla. Mne především zajímá zvláštní několikapatrové stavení vypínající se k nebi hned nad náměstím. Jestli je jeho současná podoba, která svým náklonem připomíná věž v Pisse a zastřešením venkovskou stodolu, provizoriem nebo uměleckým záměrem, to pro mne zatím zůstává neosvětleným tajemstvím.

Náčelník tady velí zastavit především kvůli vyhlášeným pouličním trhům. Musíme dodat, že opravdu nezklamaly. Kolem cesty se prodává všecko možné i nemožné. Zajímavá je třeba hromada různých bot, ze kterých si kupující vyhrabávají ty pravé, případně levé. Není výjimkou, že se mezi běžnými hrnci nabízí i kompletní zařízení na pálení domácí rakije. Za povšimnutí stojí také nejrůznější technické unikáty na zajištění logistiky. Inspirace je tu tolik, že za chvíli jde našinci hlava kolem.

Samostatnou kapitulu tvoří nabídka drůbeže. Slepice, kuřata, krůty i kačeny čekají na své zákazníky v poněkud nezvyklých pozicích. Slabší povahy, mezi nimiž nechybí obě naše krasavice, se na to nemohou dívat a raději mizí v nejbližší cukrárně. Být na takovém trhu častěji, tak buď rychle zvlčí nebo se z nich stanou vegetariánky.

Třešničkou na dortu, alespoň pro technicky deformovaného Slávka, je návštěva cykloservisu. Borci, opravující přímo na ulici různé kostitřasy z roku raz dva, jsou z naší návštěvy nejdříve nevrlí, ale poté co prokouknou náčelníkovu vášeň pro šroubky, matičky, klíče a kolomaz, překvapivě zjihnou a v dotěrné fotografické dokumentaci už nikomu z nás ani trochu nebrání.

Poslední volný půlden chceme samozřejmě prolenošit někde u vody. Na radu jednoho odchyceného všeznalce se vracíme poněkud k jihu, konkrétně k obci jménem Spille. Měly by tam být překrásné pláže bez lidí. Na místě vidíme, že to druhé je víceméně pravda. To první už méně. Překrásné pláže si představuje každý jinak. V mém případě by to byly opuštěné mořské zátoky bez trapných slunečníků, zbytečných sprch a přilehlých hospůdek s nezbytnými zahrádkami.

Usadíme se tedy pod vysokou palmu a navodíme atmosféru edenského ráje. Lucka neodolá pokušení a nabízí sladké ovoce, Eva se až na pár nepodstatných textilních výjimek promenáduje v rouše Evině a náčelník v roli bdělého strážce na všechno pozorně dohlíží. Je pochopitelné, že mezi přelíbezné rajské slasti zařadíme i občasné namočení do parádně načechrané jadranské hladiny.

Nedá se nic dělat, i ráj má svoje limity! Slunce se blíží k západu a my startujeme na sever. Svištíme po dálnici jako draci a během necelé hodiny jsme u Drače. Zastavujeme u myčky. Což o to, většina z nás se během týdne možná dvakrát třikrát umyla, pronajaté auto je na tom podstatně hůř. Na zablácenou dacii se okamžitě vrhá šlachovitý mužíček. Černá karoserie mizí pod nánosem bílého šamponu a za chvíli už kolem proudí potoky šedivé špíny. Borec své kosmetické manévry poté zaměří na interiér. Během patnácti minut zmizí veškeré fleky, dokonce i ty, kvůli kterým byla moje stařecká maličkost vytrvale podezřívána z inkontinence. Pokud je někdo zvědavý na cenu, bude asi překvapen. Téměř hodinu trvající ruční práce nadprůměrné kvality nás vychází na směšnou českou stokorunu!

Zatímco si krasotinky s náčelníkem dorovnávají hladinu životně důležitého kofeinu, pozoruji velice rušný cvrkot na přilehlé autostrádě. Proti té naší je vůči uživatelům nesrovnatelně vstřícnější. Jejich výhod může využít prakticky kdokoliv. V daném případě například řidič jednostopých koleček, převážející na nich svým strakatým dojnicím náklad zeleného větvoví.

Docela slušně se setmělo. Najít něco tak přehlédnutelného jako je mezinárodní letiště, dá v nepřehledné soustavě tiranských předměstí docela zabrat. Díky navigaci, která tentokrát kupodivu příliš nechybuje, se nám to však nakonec podaří. Dokonce v té čím dál černější tmě narazíme i na osvícený hotel, kde jsme trávili úplně první albánskou noc. Začátek té poslední je poznamenán rudou září. Nikoliv nad východně orientovaným Kladnem, ale nad západním obzorem Tirany.

Poslední večeře musí být slavnostní! A kromě chleba, případně jiných dobrot, samozřejmě nesmí chybět víno! Podle křesťanské tradice by jej měl podávat teologicky fundovaný náčelník. Vzhledem k tomu, že z jistého důvodu ignoruje inspirovanou radu apoštola Pavla a skromně neužívá plod révy, máme smůlu. Situaci zachraňují naše neohrožené amazonky. Dvě číše ušlechtilého moku o sebe lehce zavadí a jejich něžné cinknutí symbolicky uzavře letošní albánské putování. Nebylo dlouhé, nebylo nudné a dopadlo nad očekávání. Bohu díky! A Adamovi Blažejovi jakbysmet! V neposlední řadě rovněž nedostižnému vrcholovému managementu CK Sleva, tedy Slávkovi a Evě, kteří za vše, co se událo, kromě prvně jmenovaného, nesou největší vinu...

Po ránu a po snídani drkotáme znovu k letišti. Důvěrně známou hrbolatou cestou, která nás hned po nedávném příletu pořádně vyděsila. Obkroužíme dokonale zadrátovaný strategický prostor a nablýskané auto odstavujeme na příslušném parkovišti. Jediná vada na kráse, tedy prasklé čelní sklo, není pro přebírajícího technika žádným problémem. Slávek to na místě cvakne ze svého účtu a po návratu se bude dohadovat s pojišťovnou. Coby rozený rváč za spravedlnost je očekávaným soubojem evidentně potěšen.

Jako malý problém se však ukazuje aktuální covidová situace. Albánie, která byla při příletu v zeleném, během našeho pobytu úplně zrudla. A neočkované Lucii právě skončila ochranná lhůta. Pokud to myslí vážně s návratem ke hlavě rodiny a svým medvíďatům, nezbude jí než se postavit do fronty a podstoupit regulérní testování. Je to tu za babku, za směšných třicet stříbrných! Samozřejmě, v eurech…

Do odletu zbývá ještě pár hodin. Vyšplháme na vyvýšenou terasu, kde rozbijeme svůj poslední tábor. Eva myslí přirozeně na psychiku, takže v horizontální poloze upadá do nirvány. Lucka má opět prázdný žaludek, a tak rozkrajuje velký meloun. Bojovně naladěný náčelník se vydá obdivovat nedaleko zaparkovaný historický eroplán a vedle něho stojící speciální vozidlo pro účinné zahánění antikomunistických demonstrantů.

Zírám z terasy dolů a všimnu si skupiny postávajících řeholnic. Od jisté doby k nim chovám velikou úctu. Z vlastní vůle se vzdaly rodiny, aby byly naplno k dispozici potřebným. Tak jako jejich albánská sestra, Matka Tereza, po níž je zdejší letiště pojmenováno. Ta převážnou část svého života prožila mezi nejchudšími z nejchudších. Založila řád Misionářek lásky a dlouho stála v jeho čele. Získala Nobelovu cenu míru a šestnáct dalších mezinárodních vyznamenání. Roku 2016 došlo na její svatořečení. Po Hodžovi zbyly v Albánii trosky bunkrů, po Tereze stopy lásky. Nevím jak komu, ale mně voní po tymiánu…

V pozdním odpolední vzlétáme k oblakům. Občasný spánek střídáme s výhledy z okýnka. Jadranské pobřeží vystřídají mraky nad pevninou a pak už se pod námi rýsují nudličky barevných políček. Jsme v Rakousku!

Vídeňské letiště připomíná vojenské manévry. Nekompromisně jsme posunováni od jedné kontroly ke druhé. Ďábelský covid tu v žádném případě neberou na lehkou váhu. Na rozdíl od frivolní Albánie si tu bez náhubku málem ani neškrtneme. Chvíle čekání si zpříjemňujeme všelijak. Něžná část výpravy testuje flaštičky s vůněmi, Slávek, po Evině tiranské inspiraci, upadá do nirvány. K životu jej vzkřísí až hlasité volání letištního rozhlasu, oznamujícího, že bíločervené letadlo do zlaté Prahy má konečně zelenou!

Večerní přelet nad rakousko českým hnízdem zabere jen slabou hodinu. Doplachtíme k Ruzyni a definitivně se rozdělujeme. Slávek si jde do pronajatého pokoje chystat řeč na ranní vyhlašování Ceny Michala Velíška v jeho oblíbené televizi Nova, kladně naladěná Eva do kladenského doupěte oprašovat odpočatou hasičskou uniformu a naši dálněvýchodní dvojku odváží starý kamarád Kon do ještě staršího stavení na druhém konci Stověžaté.

Zatímco se příštího rána naše milovaná psycholožka nacpává pěti tabulkami nedostižné Milky a chrabrý náčelník potí před televizní kamerou vlastní krev, my si s Lucií v poloprázdném rychlíkovém vagónu užíváme nerušeného hlasitého rozjímání nad právě končící albánskou anabází. Vzadu, šikmo od nás, na úplně stejném místě jako před desíti dny, opět sedí pozorně naslouchající pán. Ještě dříve než v Zábřehu na Moravě vystoupí, popojde k nám a prohlásí: „ Albánii znám. Coby expert přes zemětřesení jsem tam několikrát pracoval. A ten čtvrtý, který měl původně odjet s onou později pohřešovanou trojicí, to je můj dobrý známý…“

Olomouc, Hranice a konečně i Valmez. Vsetínská světoběžnice pokračuje ještě o číslo dál. „Takže, ahoj, Lucie! Byla jsi, jako vždy, skvělá! Šťastnou cestu domů a šťastnou cestu životem! A jak obvykle dodávám, nejlépe pod dohledem Všemohoucího!“

(-:  ahoj  :-)