Albánie,

země s vůní tymiánu

část první

Kdybych si měl Albánii před svou první cestou spojovat s nějakou vůní, pak by to byla nevábná zatuchlina betonových bunkrů. Od letošního září mi však voní tymiánem. Mohou za to nejen rozkvetlé louky Děravých hor, ale především jedna prostá žena připomínající albánskou rodačku, Matku Terezu. Aniž bychom ji o cokoliv žádali, strčila nám oknem do auta celou náruč čerstvě natrhaných voňavých stonků. Když jsme se jí chtěli nějak odměnit, velice rázně odmítla a dodala: „Taková je Albánie...“

Je časné ráno, druhého září. V záři pouličních lamp se i se svým totálně zaplněným báglem dobelhám na meziříčské nádraží. Na lavičce tu posedává šikmooký borec středního věku. Po třech letech práce v místním masokombinátu vyráží domů, do Ulánbátaru. Kromě dvou nadrozměrných kabelí s sebou tahá i historickou mlékárenskou konev. „Ovca maso“, prohlásí s labužnickým úsměvem a pak už ve své mateřštině vychvaluje slastné chutě skopového. Pomohu mu s jeho movitým majetkem do vagónu a přisedám k Lucii. Cestuje ze Vsetína a letos poprvé ochutná výhody trajdání v barvách osvědčené CK Sleva. Majitelé agentury, tedy Slávek a Eva, už pobývají v blízkosti Ruzyně. Než tam uhánějícím pacifikem dorazíme, povídáme si s Luckou o Albánii. Zaslechne to bystrý pán sedící šikmo vzadu. Nedávno se z tajemné země navrátil a náš cíl hodnotí jako jednoznačně dobrou volbu.

Ve Stověžaté září slunce a parádně opravená budova historického nádraží. Vklouzneme do totálně narvaného busu mířícího k největšímu tuzemskému aerodromu a všimneme si smíšené dvojice sedící přímo naproti. Oba mají tričko s nápisem Milujeme Valašsko. Dáma je z Valmezu a její partner z těsné blízkosti mého rodiště. Hodlají spolu lenošit ve stínu řeckého Olympu. Každopádně dnes všichni čtyři upalujeme k Balkánu.

Máme s Luckou času nad hlavu a tak se přes veškeré pražské terminály protáhneme k samému závěru zastřešených prostor. Na travnatém náspu rozvineme maskáčovou celtu a v příjemném zářijovém sluníčku likvidujeme zásoby příručního proviantu. Hned vedle si dlouhou chvíli krátí skupina uniformovaných policajtů. Naše volné táboření v těsné blízkosti strategického areálu jim kupodivu ani trochu nevadí.

Setkání s náčelníkem i psychologicky fundovanou souputnicí z minulých dalekých cest se už odehrává v reprezentativnějším prostředí letištní haly. Vidím je po nějakých třech letech. Eva, věrná pověsti své edenské jmenovkyně, neztratila nic ze své krásy a Slávek jako vždy oplývá nestrojenou důstojností. Lucie, rozšafná Valaška s věčným úsměvem ve tváři, si z toho nic nedělá a do nové party vplouvá spontánně a bez jakýchkoliv rozpaků.

Po nezbytném odbavovacím rituálu se usadíme do sevřeného interiéru štíhlého letounu společnosti Lufthansa. Nějaká nerudná cestovatelka českého původu není spokojena s přidělenou sedací pozicí a vehementně se dožaduje výměny. Ukazuje se, že je to zhola nemožné. Přesunutím své hmotnosti na jiné místo by údajně narušila těžiště a vzdušný koráb vystavila riziku nekontrolovaného skácení se k zemi. Překvapivá informace nás ujišťuje v domněnce, že ani Lufthansa nemusí být v luftu suverénní záležitostí.

Přistáváme v Mnichově. Kupodivu tu nevidíme ani jediného mnicha. A tak hned po příletu uzavíráme Mnichovskou dohodu, že společnými silami uchvátíme několik míst v nejbližší kavárně. Což není tak jednoduché. Všehoschopná země železné Andělky zatím překvapivě prohrává boj s neviditelným covidem, takže vstup do kavárenského prostoru musí každý kofeinový narkoman prokázat certfikovanou koronavirovou bezúhonností. Deci jihoamerického moku průměrné kvality nás pak sice nakopne k větší výkonnosti, zacvakáme za něj však rovných pět éček.

Po několika hodinách německé nudy, zpestřené namátkovou kontrolou užívání anticovidových náhubků, nastupujeme do eroplánu mířícího k Tiraně. Opustíme germánská teritoria, připlachtíme nad území divokých jižních Slovanů a civíme k západu, kde rudé slunce končí svoji dnešní osvětlovací misi. Okopírujeme jadranské pobřeží a poté už začneme klesat k rodné hroudě neohroženého suveréna Envara Hodži a shrbené stařenky v hábitu, Matky Terezy. Hádejte, po kom z nich je pojmenováno letiště, na jehož dráhu právě dosedáme?

Při čekání na naše objemnější zavazadla si všimneme jednoho nevšedního zákoutí. Pod anglickým nápisem Lost and Found Office parkují desítky kufrů a jiných batožin. Takže, je to pravda, čím je Albánie pověstná! Zavazadla náleží lidem, kteří se záhadně ztratili. Nepochybně kvůli jejich orgánům. Alespoň tak to vyplývá z knížky, kterou Eva před cestou narychlo zhltala. Příběh tří krajanů, kteří se zde z tohoto důvodu dokonale vypařili, začíná mít konkrétní obrysy.

Sedáme do přistaveného taxíku. Po pěti minutách odbočuje z osvětleného bulváru do nízkého lesa. Kolem je tma tmoucí a komunikace připomíná tankodrom. V ostrých zatáčkách, které osvěcují naše tlumené reflektory, potkáváme akorát zatoulané psy. Albánská anabáze začíná více než zajímavě. Eva znovu vzpomíná dočtenou publikaci. Určitě nás odvážejí na popravu!

Temnou desetiminutovku naštěstí vystřídá přesladký rozbřesk. Záře neonů pokračuje až k osvětlenému hotelu. Moc jsme tomu nevěřili, ale opravdu nás tu čekají. Lucka, která ubytování v patřičném předstihu zabukovala, sklízí první pochvalu. Pro velký úspěch je hned odměněna. Na příštích deset dnů se stane ministryní financí. Je jí svěřen Národní důchod poskládaný z albánské národní měny, což jsou tak zvaná leka. Nemáme je z lékárny, ale z přehlcené směnárny na letišti.

Čekají nás dva objednané pokoje. Zřízencům hotelu je podivné, že do jednoho z nich proudí dámy, do druhého méně atraktivní pánové. Z pochopitelných důvodů bude po celou dobu albánského pobytu naše družina považována za poněkud podivnou. Že nepatříme do přetřásané množiny čtyřprocentních, to někomu jenom těžko objasníme. Nevím, jak to řeší děvčata, ale my se Slávkem máme pro společné trávení noci odzkoušenou strategii. Pokud jsou postele oddělené, tak, jako v tomto případě, není co řešit. Když se naskytne pouze manželská postel, navíc jen s jednou přikrývkou, začíná jít do tuhého. Při představě, že by se Slávkovy kůže dotkla cizí tkáň, plazí se po něm pijavice. Střed dvojlůžka je proto vyhlášen za přísně bezdotykovou zónu a oba nocležníci jsou povinni noc přečkat na samých okrajích rozložité postele. Praktikování této zásady přinášelo v minulosti jeden drobný problém. Oba jsme trávili zmíněnou část dne pod vysokým napětím, takže se nikdo pořádně nevyspal. Letos to bude jednodušší. Slávek se v takovém případě schoulí pod maxideku, moje maličkost zaleze do vlastního spacáku.

V ceně ubytování je i ranní snídaně. V jídelně jsme skoro sami. Nastávají první problémy. Pikolíci jsou úslužní, usměvaví, ale neumí anglicky. A tak se například stane, že místo jednoho jogurtu, přistanou na stole hned čtyři misky. Překvapením jsou pro nás i neobjednané číše teplého mléka. Jak se později ukáže, v severnějších oblastech je to běžný zvyk. Jinak je snídaně pestrá, chutná a docela vydatná. Jak se zdá, hladem tu trpět nebudeme.

Vracíme se zpátky na letiště, kde máme objednané terénní přibližovadlo. Dacia Duster, která se tu honosí jménem Renault vyhlíží sebevědomě a vzbuzuje dojem, že každou přírodní překážku, která se jí postaví do cesty, zdolá levou zadní.

Místo řidiče a spolujezdce zaujímá podle zasedacího pořádku náčelník  a dozorkyně nad psychikou družstva, nejmladší a nejstarší účastník v podobě svěží Lucie a mé chátrající maličkosti obsadí zbytek. Předek i zadek je tedy na svém místě, takže můžeme vyrazit. Sotva opustíme letištní areál, vplujeme do nedohledné kolony nejrůznějších vehiklů. Rachotící náklaďáky i osobní auta všech možných i nemožných značek se posunují rychlostí šneka. Nedá se nic dělat, snažíme se to brát jako nácvik trpělivosti. Ta není nikdy, a na cestách zvlášť, k zahození. Máme tak trochu štěstí, že jsme poměrně daleko od tiranského centra. Provoz postupně slábne a my se ocitáme na skoro prázdné dálnici. Slušná autostráda zamíří horám. Lucka, která bez kopců nedokáže žít, zajásá. Nejen ona, ale každý, komu zbyla špetka citu pro krajinnou nádheru. Vypadá to, že jsou pro nás připravena samá pěkná překvapení.

Odbočujeme do sevřeného zeleného údolí. Šotolinová cesta kopíruje tok malé říčky a vytrvale stoupá nahoru. Vysoko nad námi se poté objeví nějaká moderní fabrika a pod ní shluk podivných, dokonale vybydlených činžáků. Okolí prozrazuje, že se tady něco kutá. My však máme namířeno do někdejšího pracovního lágru, takže pod taktovkou vševědoucí navigace pokračujeme dál.

Opustili jsme poslední stavení a poměrně slušně sjízdná cesta začíná vykazovat čím dál závažnější nedostatky. Máme terénní čtyřkolku, takže je s přehledem ignorujeme. Ale jen do chvíle, kdy nám v jednom prudším stoupání podhrábnou kola a naleštěná rumunská technika odmítá pokračovat. Vyjma řidiče opustíme interiér a snažíme se zatlačit. Jemný štěrk působí jako kuličková ložiska a přestože kola zabírají ostošest, vehikl se ani nehne. Představa, že dacia vše zvládne levou zadní, tím pádem definitivně pominula. Vzadu nezabírá levá ani pravá, z nějakého neznámého důvodu celý zadní náhon prostě nefunguje. Slávek v roli kočího to nevzdává a vytrvale práská do koní. Ty se s velkým kvílením vzpínají, rozžhavené přední gumy oblažují horský vzduch blahým ozónem a mračna narůžovělého prachu sedají na svěže zelené jehličí okolních pinií. Sebevědomý duster však stále stojí na místě.

Jakkoli to děláme neradi, musíme uznat porážku. Rozproudí se živá diskuze, zda ji přijmout nebo jen akceptovat. Lucka, která hájí první variantu, navíc přilije oheň do ohně tím, že podle jejího spirituálního přesvědčení tím Nejvyšší šéf něco sleduje a pravděpodobně má pro nás připraveno něco lepšího. Eva tajemně mlčí, Slávek odlišný názor akceptuje a lehké dusno rozptýlí až výhledy do neporušené okolní přírody. Hlavně jej ale rozeženou dva domorodci, kterých se ptáme na zaniklý pracovní tábor Spac, do něhož máme namířeno. K našemu velikému překvapení ukazují na směr, odkud jsme přijeli. Pokud bychom respektovali navigaci, dovedla by nás jen do obtížně dosažitelné osady stejného jména, která leží až za skalnatým horským hřbetem. Zdá se, že Lucčino tvrzení má přece jen něco do sebe…

Vracíme se zpátky a zastavujeme u pozůstatků někdejšího těžebního areálu. Rezavě červené jizvy v krajině prozrazují rozsáhlé kutací práce při těžbě měděné rudy. Můžeme si jen představovat, co dobývání nerostu pro horníky představovalo. Škoda, že nerozumíme albánsky a nemůžeme se poptat na podrobnosti. Ti, kteří se o to pokoušeli, stejně prý moc informací nedostali. Stejně jako v Rusku, i tady prý pamětníci trpí „špatnou pamětí“. Pokud prý přešla řeč na pracovní tábory, rychle měnili téma hovoru. Možná byli členy obávaní tajné policie Sigurimi, možná pracovali jako kápové. Z nějakého důvodu mají strach a tak drží jazyk za zuby.

Sjíždíme o něco níž. Je tu něco na způsob muzea, které je přece jen o něco sdílnější. Přímo na ráně jsou zbytky širokého schodiště. Mířilo k podstavci, na kterém údajně postával kamenný soudruh Hodža v nadživotní velikosti. Osobně dohlížel na provoz jednoho z nejtěžších gulagů v zemi. Krutý diktátor už po zásluze zmizel v pekelném propadlišti dějin a jeho místo na podstavci teď zaujímá jedna z účastnic naší výpravy. Nemává vězňům v pruhovaném, ale horníkům, vracejícím se z dopolední šichty v malém autobusu.

Se smíšenými pocity postupně obcházíme celý areál. Hned za zděnými ubytovnami pro „svobodné“ kutače se nacházejí nejrůznější stavení sloužící někdejším vězňům. Jenom v tomto gulagu, jehož součástí byly ještě dva doly v okolních horách, pracovala najednou více než tisícovka trestanců. Většinou intelektuálů, kteří se třeba jen náznakem vzepřeli totalitnímu režimu. Makali v horku i mrazu, spali pod dekami na zemi, jedli jednou denně a celé hodiny museli postávat na buzerplace, kde byli ponižováni a systematicky převychováváni na jedinou správnou, tedy komunistickou víru. Není divu, že tu v roce 1984 došlo ke vzpouře. Povstalci čtyři dny ovládali věznici a na stožár vyvěsili tradiční albánskou vlajku bez rudé hvězdy. Organizátoři byli do jednoho popraveni. Tento lágr přitom nebyl záležitostí padesátých let, ale fungoval od osmašedesátého do osmdesátého osmého roku. Statistiky uvádějí, že každý patnáctý Albánec byl v onu dobu ve vězení. Celkem se v nich vystřídalo na 200 tisíc lidí.

Podle všech náznaků se hornina těží i v současné době. Svědčí o tom obnažené stráně a barevné potůčky či jezera v údolí. Doufejme, že za nesrovnatelně lidštějších podmínek než v ještě nedávné minulosti. Albánie se rychle překlápí k evropským standardům, naštěstí nejen v oblasti rabování nerostného bohatství.

Vracíme se zpátky a pak odbočujeme do údolí řeky Mat. Kupodivu tu není žádný Pat, ale parádní soutěsky, nad nimiž se zrcadlí tyrkysová hladina údolní nádrže. My však pokračujeme k ještě větší přehradě. Začíná vysokou hrází, nad níž se vypíná městečko Ulez, chcete-li Ulza. Vjezd do něho střeží dojná kráva postávající na nádherně hladké asfaltové silnici.

Tuto lokalitu nám doporučili kamarádi, kteří se tu před léty potkali se slovenskými misionářkami. Podle jejich tvrzení šlo o náramně sympatické řádové sestřičky, které jim nabízely nejen srdečné úsměvy, ale i ubytování v jejich sídle na druhé straně nádrže. Zastavíme proto před katolickým kostelem se sochou Matky Terezy a snažíme se dobýt do jeho interiéru. Všechny dveře jsou však nedobytně uzavřeny. Narazím na dva bodré domorodce. Pomocí rukou, nohou a ruského jazyka se snažím doptat na slovenská děvčata v dlouhých róbách. Chlapíci mi ve své mateřštině o překot něco vyprávějí, ale albánská řeč je pro mne španělskou vesnicí. Zkouším zvídat u mladších ročníků na náměstí. Opět bez výsledku. České pravidlo tvrdí, že veškeré praktické informace nabízí pouze hospoda. Brzy se ukáže, že to platí i v Albánii. Dovíme se tady, že sestřičky jsou k dostižení pouze v protější vesnici s názvem Bushkash. Dneska už to nestihneme a tak pátrání odkládáme na zítřek.

Restaurace nám nabídla nejen cenné informace, ale i nevšední výhled na přehradní jezero. Kromě toho také zralé hrozny visící na přilehlých vinicích. My však své zraky upínáme k nabídnutému menu s místními specialitami. Od rána nám docela vyhládlo. Za chvíli se na stole objevují fazole, olivy, sýry, marmelády, kvašené okurky a náramně chutné řezy z lístkového těsta. První večeře na albánském území je jedním z nejkrásnějších překvapení!

Rodinný penzion, kde se naše dvě ubytovací náčelnice pídí po noclehu, leží jen o kousek níž. Je už docela tma a my se neosvětleným schodištěm posuneme na prostornou terasu. V pološeru si všimnu dost podstatného detailu. Přestože jsme vystoupali nějakých pět šest metrů nad okolní terén, okraj plošiny nezdobí žádný náznak zábradlí. S plnou vervou proto zamířím k osvícené hale. Najednou, prásk! Vší silou jsem narazil do prosklené stěny! S modřinou na čele to oznamuji Slávkovi. Příštího dne opakuje totéž sám…

Ještě za svítání se můj spolubydlící nenápadně vypařuje, aby zachytil atmosféru probouzejícího se dne. Něčím podobným se na jiném místě zabývá i fotografováním posedlá psycholožka Eva. Budoucnost ukáže, že přitom vzniká hned několik pozoruhodných výtvorů. Lovce ranních záběrů následuji až po hodince slastného ranního dospávání. Přestože už mlhy vystoupaly do větších výšek, stále je pohled na hladinu jezera nezapomenutelný. Klopýtám po břehu, pozoruji ptáky, mraky i rybáře a náramně si užívám samoty i parádních výhledů.

Být přímo u vody a nedopřát si alespoň letmou ochutnávku, to v mém případě dost dobře nejde. Vetšící stařeckou kostru ponořím do lákavé tekutiny a nestačím se divit. Je skoro průzračná a přitom náramně teplá. Ze žabí perspektivy pozoruji protější panoramata. Jsou součástí přírodního parku Ulza, vyhlášeného před nějakými sedmi lety. Chrání nejen nevšední biologickou rozmanitost krajiny, ale i pozoruhodnou čistotu vod, které tady vyvěrají na povrch.

S pocitem znovuzrození se vracím na základnu. Slávek si půl metru od ničím nechráněného okraje terasy a nad přehradní hrází s šumící hydroelektrárnou čte o radostech lidské duše od Maxe Kašparů, zatímco dámy už netrpělivě vyčkávají na ranní žvanec od našich sympatických ubytovatelů.

Během deseti minut už na stole voní čerstvě připravené pirohy s vajíčkem , sýrem, olivami a číšemi nezbytného teplého mléka. Otec majitel se svojí na slovo poslušnou dcerou kolem nás obletují, jako bychom náleželi k urozeným smrtelníkům s modrou krví. Modrá je nejen obloha, pod jejíž klenbou snídáme, ale i hladina přehrady, kterou odtud máme zase jako na dlani.

V dobrém rozmaru sbalíme svá zavazadla a vyrážíme na druhý břeh. Navigace, do níž jsme zadali náš cíl se jménem Bushkash, nás poměrně brzo svádí na polní cestu prudce stoupající někam nahoru. Natřásání přes vymletá koryta a trčící balvany netěší nás ani utrápené auto, takže zaparkujeme v křovinách a dál upalujeme pěšky. Podobně jako včera, i dnes potkáváme dva chlapy, kteří tvrdí, že směřujeme špatným směrem. Bushkash je na protější straně a ukazují k přehradě.

Vracíme se k silnici a pátráme v každé příští odbočce. Narazíme však jen na skládky odpadů, neprostupné keře ostružin a dotěrné štěkající psy. Slávkovi, Lucii, dokonce i psychicky odolnější psycholožce dochází trpělivost a důrazně doporučují zastavit pátrání. Je mi trochu líto vzdávat těsně před cílem a tak si pokorně vyprošuji ještě jeden, poslední pokus. Zmiňovaná většina poněkud nerada souhlasí. Další odbočka už představuje regulérní silničku vedoucí k obydlenému pobřeží. Pro jistotu stopujeme místní auto jedoucí z protisměru. Posádka, v níž nechybí řádová sestra ve sváteční uniformě, nás ujišťuje, že jedeme správně. Během dvou minut jsme na místě!

Podlouhlá budova nevelkého stáří má na střeše kříž, takže bez jakýchkoliv obav vstupuji dovnitř. Otevře mi lehce překvapená žena v dlouhé šedomodré říze. „Dobrý děň“, pozdravím po slovensky. Sestřička se rozzáří a opřekot se vyptává, co tady, na konci světa pohledávám. Přiblížím jí situaci a ona hned navrhuje, ať počkáme do oběda, případně až do příštího dne. Vracím se pro své vyčkávající souputníky a předávám pozvání. Díky zběsile uhánějícímu času velkým nadšením zrovna neoplývají, přesto se vybatolí z vozu a svolí ke kratičké zastávce.

Slovenská misionářka je s širokým úsměvem na tváři uvítá a v přítomnosti dvou místních lidí odpovídá na naše, tedy, hlavně náčelníkovy, otázky. Dovídáme se, řeholnice že patří ke Komunitě milosrdných sester Svatého Vincenta, k tak zvaným Satmarkám a v této oblasti, která je centrem albánských katolíků, spolu s několika dalšími sestrami pomáhá nadlehčit dosti svízelný život zdejších venkovanů. Součástí jejich pomoci je pochopitelně i oživení spirituálních aktivit, které byly během rudého období nejen zakázány, ale dokonce poměrně tvrdě stíhány. Prohlédneme si zahrádku s vysázenou zeleninou, prostor kde odchovávají ovečky a také neokázalou kapli uvnitř budovy. Jenom litujeme, že jsme tu nezakotvili už včera večer. Dověděli bychom se o současné Albánii daleko víc, než na co stačí internet či turistický průvodce.

Zamáváme sympatické křesťanské trojici a uháníme zpátky k Tiraně. Zastávku u houpací lávky si však neodpustíme. Přecházíme po ní na druhou stranu modrozelené vyrovnávací nádrže. Nejdříve opatrně. Když usoudíme, že celou naši čtveřici udrží, zkoušíme visutý most lehce rozhoupat. Pokud je někdo vyveden z psychické rovnováhy, pak je to psycholožka. Buď nemá svůj den nebo nestačila uzavřít pořádnou životní pojistku. Nejpravděpodobnější příčinou však bude skutečnost, že dnes nestihla doping v podobě návykové mléčné čokolády. Naštěstí máme namířeno k civilizaci, kde milovaná Milka určitě nechybí.

(-: pokračování někdy příště :-)