Albánie,

země s vůní tymiánu

část druhá

Opustíme kouzelný kraj kolem říčky Mat a matně zavzpomínáme na trasu, kterou jsme už jednou projeli. Řízeni osudem, ale především řidičkou Evou, uháníme zpátky k Tiraně. K nevelké radosti ji nejde minout, i když mapa naznačuje, že ji šmírneme jen jejím okrajem. Čím jsme hlavnímu městu blíž, tím jedeme pomaleji. To se ještě dá. Když se ale ploužení změní v kratší či delší postávání v nekonečné koloně, začne humoru ubývat. Vyznačené dva pruhy zdaleka neplatí, protože se do nich vecpe nejméně jeden další. Místní borci se tlačí zprava i zleva a sebemenší zaváhání využívají ve svůj prospěch. Slávek v roli navigátora vytrvale popohání naši řidičku k tomu, aby piráty následovala. Ta se mu hrdinně brání a navzdory stoupajícímu nátlaku udržuje svoje tempo. Dlužno podotknout, že jej udržuje asi dvě hodiny. Za dobu, kdy běžný český smrtelník zvládne trasu z Prahy do Brna, se nám podaří překonat jedno půlmilionové město. Na konci anabáze před Evou smekáme. A opakujeme si čerstvě narozené úsloví: „ Tirana, Tirana, řidička týraná...“

Tuze rádi vyjíždíme ze zdejšího Babylonu a svištíme k nejbližším horám. Napojujeme se tu na trasu, kterou nám na míru vyprojektoval vášnivý milovník Albánie, mladý a perspektivní balkanista Adam Blažej. Po nějakých čtyřiceti kilometrech od hlavního města si konečně dopřáváme blaženou první zastávku. Vehikl svěříme nenápadnému parkovišti a pomocí odpočatých dolních končetin se vydáváme proti proudu malého potoka. Úzký chodník později šplhá do skalnaté stráně. Pokud bychom byli Američané či jiní vystrašení zápaďáci, tak tu Slávek ani já nemáme co pohledávat. Anglicky psaný průvodce totiž tvrdí, že tento úsek je pro děti a třetí věk nebezpečný. Teď se nedivím, proč jsou reprezentanti špičkové civilizace tak bachratí či jinak zdeformovaní. Protože tuto informaci získáváme až dlouho po návratu, cestou si ani nestačíme všimnout, jestli tam nějaký náznak rizika vůbec existoval. Důležité je, že se před námi objevuje třicet metrů vysoký vodopád. Obklopují jej zajímavé skály a početné skupiny domorodců. Mezi nimi i jeden osmdesátiletý profesor se svou vlastní dcerou. Velice slušně vládne angličtinou, ruštinou a údajně i několika dalšími jazyky. Učil je prý na jedné z albánských univerzit. Na svůj věk ani trochu nevypadá. Pravděpodobně proto, že ignoruje anglicky psané průvodce a vyráží i tam, kam to v žádném případě nedoporučují.

Vracíme se k autu a za chvíli už vjíždíme do vesnice s krkolomným jménem Shengjergj. Silnice se tu převtěluje v náramně hrbolatou polňačku. Ta neustále stoupá nahoru, až se ocitneme v úctyhodných výškách kolem patnácti set metrů. Zprohýbaná náhorní plošina poskytuje nezapomenutelnou podívanou. Sotva vystoupíme na čerstvý vzduch, ovane nás výrazná vůně. Tymián je zrovna v plném květu. Nejen tymián, ale i další, u nás víceméně neznámé květy. Po dnešní dvouhodinové velkoměstské štrapáci si vychutnáváme další díl přirozeného osvěžení.

Našim cílem je 1 827 metrů vysoký vrchol Maja e Micekut, chcete-li Děravá hora. Pokoušíme se jí přiblížit na co nejmenší vzdálenost. Poté, co se náš duster na obrovských šutrech a skalních prazích málem rozpadne, od dalšího pokračování raději upouštíme. Přestože jsme ušetřeni famózních pohledů na dramaticky zvlněnou vrcholovou nádheru, zažíváme i tady spoustu milých překvapení. Krasová oblast v nejbližším okolí dosud hostí nejen zbytky bunkrů a komunistických památníků, ale i parádní louky, lesy a skály, kolem nichž právě projíždí domorodý kovboj na svém věrném koníkovi.

Při zpáteční cestě si neodpustíme další zastavení. Nízké slunce ozařuje kouzelnou horskou krajinu a dopřává jí romantického rezavého ladění. Zvýrazní barvy, tvary i stíny. Vápencové hřebeny, příkré stráně i polorozbořené zbytky kamenných domů připomínají kulisy z divadelních pohádek. Všechno ještě umocní nahnědlé kozí stádo, vracející se ze své dnešní pastvy do svých bezpečných ohrádek. V okolních lesích totiž operují krvelační rysi, šedí vlci a divocí medvědi.

Ráno jsme byli v katolické zóně, večer už trávíme u muslimů. Soudíme tak podle malé mešity, kterou nasvěcují poslední paprsky zapadajícího slunečního kotouče. Dědina jménem Shengjergj se ukládá k očnímu odpočinku. My však zatím nevíme, kam uložit svá znavená těla. Dámská polovina výpravy, která se díky naprosto rozdílným povahám skvěle doplňuje, něco nepochybně rychle a elegantně zajistí.

Sjedeme do vesnice a zastavujeme u osvědčeného zdroje informací. Od hospody vystartuje auto a rozbitou úzkou cestou nás vede na místo určení. Mezi ploty se tu ukrývá slušně vyhlížející penzion. Za chvíli už, jako jediní hosté, sedíme u prostřeného stolu. Zdobí jej čerstvě osmahlé hranolky, domácí zelenina, chleba i sýr a třešničku na dortu představují dozlatova ožehlé kousky skopového. To, jak se Slávek olizuje, Lucie hledí do cizích talířů a Eva blaženě sní rajský sen, svědčí o tom, že se nám o takové večeři v tomto zapadákově určitě ani nesnilo. Je totiž v nefalšované bio kvalitě. Albánci totiž na umělá hnojiva a všelijaké chemické postřiky jednoduše nemají.

Slunečné ráno nás vyláká na rozlehlou zahradu. Venkovnímu posezení vévodí prastarý ruský pásový traktor typového označení DT 54, který si i s náčelníkem pamatujeme ze svých dávných dětských let. Na stromech visí jablka, vinné kmeny jsou obtěžkány zralými hrozny a mezi tím se plazí dlouhé šlahouny s velkými zlátnoucími dýněmi. Jsme zkrátka v penzionu, na jaký ve městě nenarazíte. Náčelníkem reprodukované Slovíčko na cestu od Maxe Kašparů tak má kolem sebe ty zdaleka nejlepší kulisy.

Podle narýsovaného plánu se vracíme na čtyřproudovou dálnici. Než ji stačíme zahlédnout, za volantem sedící Eva dochází k podezření, že jí vůz táhne na stranu. Zběžná prohlídka potvrdí neblahou předtuchu. Levé přední kolo je píchlé. Hledat pneuservis v albánských horách nebude žádná brnkačka. Ti, co věří na zázraky, svěřují i takovéto pitomosti Nejvyšší podatelně. Není to zdaleka pravidlem, ale tentokrát si podatelna pospíšila. Na toužebně vyhlíženou provozovnu narazíme během patnácti minut. Borci vytáhnou do gumy zaražený šroub, odborně zacelí ránu a za půl hodiny už zase svištíme k dalším dobrodružstvím.

Údolím řeky Shkumbin pádíme k městu Elbasan. Právě tady se Albánie dělí na severní a jižní polovinu. Každá z nich mluví údajně poněkud odlišným jazykem. Což je nám víceméně ukradené, protože kromě poděkování neumíme zhola nic. Před Elbasanem odbočíme doprava a kopírujeme břehy nějaké nové přehrady. Adamův projekt nás postupně zavede do těsné blízkosti ježatých hor. Netušíme, co nás v nich čeká, ale určitě to bude něco zajímavého.

A taky, že ano! Ze sevřeného kaňonu vytéká malá říčka. Kromě vody tu proudí i celá řada zvědavců. Drtivou většinu však zastaví hluboký brod. Pokračovat po pás ve vodě se každému dvakrát nechce. Náčelník včetně mojí maličkosti patří k výjimkám. Oháklí vzdušnými trenkami překonáme vodní příkop a pokračujeme dál. Nad hlavou se tyčí stometrové kolmé stěny. Říčka obtéká větší či menší balvany, po stranách vykukují převisy a tajemné jeskyně. To musí vidět i naše krasavice! Vracím se zpátky a přemlouvám je, ať kašlou na přehnanou důstojnost a vyrazí na hloubkový průzkum.

Dámy kupodivu souhlasí, překonají zábrany i vodní překážku a během chvíle mizí v kaňonu. Hlídám jejich ošacení a připadám si jako neobrácený Pavel při kamenování Štěpána. Je mi jasné, že se od pohozených zakrývacích značkových textilií nesmím vzdálit, protože bych byl kamenován já sám. Pozoruji proto aktuální dění v mojí blízkosti. Domorodí borci hereckého zjevu tu balí tlustou a škaredou Američanku. Ta za žádný svět nechce do chladného hlubokého proudu. Vychrtlý donchuán si ji bez řečí hodí na záda a pak s ní hrdinně brodí na druhou stranu. Je to více než zajímavá podívaná! Posléze k brodu dorazí dívčí trojlístek. Určitě se nejedná o Američanky! Jsou totiž útlé a nadprůměrně pohledné. Podle všech vnějších znaků bych je tipoval na manekýnky. Potvrzovala by to i skutečnost, že tu nejméně celou půlhodinu šermují s mobily, na které postupně zaznamenávají vyvinuté vnady svých kolegyň. Nejen při pózách na suchu, ale hlavně ve vodě. Musím doznat, že se i v tomto případě jedná o docela zajímavou podívanou.

Naše tříčlenná průzkumná úderka se konečně vrací k parkovišti. Vrcholně uspokojeni nejrůznějšími podívanými se pak už v plném počtu vydáváme na další cestu. Zamíříme na Gramsh a podél řeky Devol vytrvale drkotáme k jihovýchodu. Nová silnice se zařezala do svahu a tak nám nabízí fascinující pohledy do hlubokého údolí i na protější divoké hory. Vybavuje se mi citát z písničky našeho krajana Petra Fialy, který spolu s celou Mňágou tvrdí, že i cesta může být cíl.

Zastavujeme až v místě, kde je parádní výhled na další přehradní jezero. Hory tu padají přímo do vody a v dohledu není vidět pražádné lidské sídlo. Dokážu si tu představit ideální dovolenou. Bez otravných plážových povalečů, jen ve společnosti lišek, rysů a medvědů, kteří tu dennodenně dávají dobrou noc.

Cesta se prostřednictvím serpentin posléze vyšplhá až k bodu zlomu. Na deštěm provoněné náhorní planině zastavíme a postupně opouštíme jemně zasmrádlý interiér. Lucka najednou zkoprní a velkými skoky se vrací nazpátek. Na obzoru se objevil pes! Minulé zkušenosti totiž dosvědčují, že tyto šelmy na šťavnatou černovlásku jednoznačně berou. Někteří z nich, mít tu možnost, tak ji přímo žerou! Není tedy divu, že před tímto druhem nápadníků bere nohy na ramena. Oni si ti ratlíci ale neuvědomují, že má za partnera Medveda! Před takovou konkurencí by stáhli ocas a zavčasu uháněli do bezpečí.

Čtyřnohý hlídač ovčích stád nás očividně ignoruje, a tak se vystrašená Lucy vrací zpátky na plac. Určitě neprohloupila, protože výhledy na všecky možné světové strany opravdu stojí zato. Vyholené stráně, jalovce, bodláky a neobyčejně romantická krajina způsobují, že cvakání spouští našich fotoaparátů nebere konce. Blíží se však večer a do obydlených končin to máme ještě dosti daleko. Svěříme proto své osudy naší černé dacii a v jejich útrobách začínáme klesat do protějšího údolí. Je dlouhé a opět skoro bez lidí. Jen tu a tam trčí k nebi smutné ruiny někdejších fabrik a opuštěných těžebních zařízení.

Za šera a mírného deště přijíždíme do městečka Malik. Přestože má kolem pěti tisíc obyvatel, nepodaří se nám tu sehnat žádný slušnější kout k přenocování. Už za tmy proto popojedeme o sedm kilometrů dál, do padesátitisícového města Korča. Bloumáme tu skoro hodinu než se nám podaří zakotvit u hotelu Edea. Dámy, které mají při výběru pokoje přednost (aby si pokaždé vybraly špatně:-), volí přespání pod osvíceným hlavním bulvárem. Přenesla ho sem rozměrná fototapeta, zakrývající málem celou stěnu nad postelemi.

Příštího rána pochopitelně míříme do centra. Korča je půvabné historické město, které si vysloužilo přezdívku Paříž Albánie. Najdeme tu mešity, kostely, staré čtvrti i moderní budovy. Za zmínku stojí například divadlo, které zde sídlí už od padesátých let minulého století. Český turistický průvodce tvrdí, že vedle zajímavé architektury tu lze narazit i na vůbec nejkrásnější dívky z celé Albánie. Rozhlížíme se kolem, ale moc se nám to nezdá. Buď jsou zrovna někde v práci nebo zavřené doma, aby je náhodou nějaký vyšinutý cizinec neunesl.

Tak jako většina návštěvníků, i my směřujeme do tak zvaného Starého bazaru. Jedná se někdejší osmanské tržiště, kde se potkávali obchodníci ze všech možných koutů tehdejšího světa. Byznys tu vládne až do dnešních dnů. Nabízí se tu skoro všechno, nač si člověk vzpomene. Tedy, kromě oněch pěkných dívek…

Pokud je tu někdo ve svém živlu, nebude to nikdo jiný, než sám náš velký náčelník. Zvlášť, když se mu podaří navštívit jednu potemnělou kovářskou dílnu. Poté, co si od sympatického řemeslníka zakoupí kovový zvonec, rozezní se v něm touha po kladivu, ohni a kusu nějakého železa. Mistr mu nastíní technologický postup a Slávek se nadšeně pouští do kutí. Mlátí do nějakého nástroje tvaru motyky tak dlouho, až jej promění v užitný předmět podobný popravčí sekeře. Jen málokdo by v něm při práci poznal faráře. Umazaná kovářská zástěra mu sedí daleko víc než než běloskvoucí talár dvojctihodného bohoslovce.

Z Korče se kolem poledne vydáváme na sever. Zemědělsky využívanou náhorní plošinou ležící ve výškách kolem osmi set metrů míříme k Pojanu a poté k pohraničnímu Prespanskému jezeru. Sjedeme k vesnici Ligenas a poté, co zamáváme vysedávajícím babkám na místní návsi, popojedeme k plážím naproti ostrovu Maligrad. Místo slunečníků a přepychových hotelů tu uvidíme jen pár loděk a odstavenou postarší ojetinu. A také jednoho plážového povaleče. Jedná se o osla, přivázaného k malému dřevěnému kůlu.

Na koupání to dnes dvakrát nevypadá a tak poměrně brzo zvedáme kotvy. Přes Podgorie zamíříme k Podgradci, abychom odtud sérií ostrých serpentin vystoupali na hřeben tyčící se vysoko nad městem. Cestu nám zpříjemňují z protisměru klesající, plně naložené náklaďáky, které za sebou táhnou obrovská mračna zvířeného prachu. Nejvyšší bod trasy, kde na chvíli zastavujeme, se nám ale odmění překrásným výhledem. Pod námi se krčí Podgradec a za ním probleskuje další, tedy Ohridské jezero.

Překlápíme se na druhou stranu. Rozbitou prašnou polňačku tu brzo nahradí právě budovaná široká silnice. Jen kousek pod ní se nachází vesnice Potkozhani. Tvoří ji staré domy kryté tradičními kamennými taškami. Po zdech se plazí vinná réva obalená právě dozrávajícími temně červenými hrozny. Přestože to tu vypadá jako na samém konci světa, do dědiny zajíždí po blátivé cestě také školní autobus.

Slávek náleží mezi šejdíře nejvyššího stupně a tak mu nedělá nejmenší problém nahlédnout do všech dveří, které jsou v jeho dosahu. Což je jedině dobře, protože jinak bychom se neocitli u báječné dvojice obývající jeden ze zdejších domků. Energická hospodyně okamžitě připravuje tradiční balkánskou kávu, bodrý pantáta tasí zásoby vlastnoručně vypálené rakije. Jakkoli je čeština od albánštiny na hony vzdálená, oba jazyky tu jedou na plné obrátky. Nejde ani tak o porozumění řeči, jako spíš o nastavení srdcí. Ta se dorozumí i beze slov. Dosvědčuje to i poslední gesto zmíněné paní domu. Když už jsme konečně na odchodu, rychle odskočí do komory a nekompromisně nám do rukou strčí pár nejkrásnějších jablek z jejich zahrady.

Jak mapa, tak i navigace nám avizují možnost dalšího pokračování. Už tak hrozná cesta se stává ještě hroznější a tak zákonitě přichází chvíle, kdy musíme našemu kvílejícímu autu odlehčit a do prudkého kopce šlapat po svých. Během nedobrovolného pěšího výletu narazíme na malou obydlenou osadu. Okamžitě nás obklopí místní ženy i se svými dorůstajícími ratolestmi. Zvou nás na kafe a na rakiji. Nemáme už před sebou moc času a tak jim pohodíme pár sáčků českých bonbonů, cvakneme pět šest fotek a v prašných stopách dacie šlapeme zase dál. Získali jsme ale další důkaz o pohostinnosti zdejších prostých lidí. V civilizací pokřivené západní společnosti je podobné chování už pradávno vyloučené.

Trasa se poněkud narovnala a tak naskakujeme do vozu. Vševědoucí navigace nám velí jet přímým směrem. Tam se ale nachází obytný dům se dvorem, hnojištěm a pobíhajícími slepicemi. Majitele nemovitosti, který tu postává s dřevěnými vidlemi, se ptáme na cestu. „Není problém“, naznačuje ve své mateřštině a ukazuje na nejbližší odbočku. V doprovodu jeho synů kráčíme za autem, které za chvíli uvidíme opět stát. Slávek na nás mává rukama, že to dál opravdu nepůjde. Naděje však umírá poslední. Cesta je sice sjízdná jen pro lesní traktor, zato posečené louky naznačují možnosti i pro naši dacii. Domněnka se brzy potvrzuje. Vítězslavovi se podaří elegantně překonat několik mezí a příkopů a za chvíli nám už vítězoslavně mává z vrcholu stoupání. Jsme tedy nahoře a dolů to už bude brnkačka!

Osobní obhlídka terénu však ukazuje, že nákres mapy i tvrzení navigace, které shodně doporučují pokračovat dál, jsou od skutečnosti vzdálené ne na hony či kilometry, ale nejméně na světelné roky. Jedna cesta je příšerně skalnatá a projetá jen od těžkých traktorů, druhá prošlapaná od kozích či ovčích stád. Obě končí neznámo kde. Dál by se vydal, zvlášť teď, když slunce zapadá, jenom kaskadér nebo sebevrah.

Pokorně se vracíme stejnou trasou nazpátek. Poslední sluneční paprsky olizují zalesněné svahy a osli se vrací domů s nákladem nařezaného dříví. Jsme znovu v Podgradci. Obkroužíme osvětlené město a kopírujeme hotely poseté nábřeží Ohridského jezera. Nadprůměrně nadané náčelnice pro ubytování nahlédnou do několika variant, a jako vždy pak zvolí tu zdaleka nejlepší.

Sice nám chvíli trvá, než se vymotáme z podzemních garáží a výtahem vystoupáme do posledního patra, ale všecko nakonec v pohodě stíháme. Dokonce i večeři v prostorné hotelové restauraci. Polévka i řecký salát chutnají výtečně, ale na těstoviny, které si objednala labužnice Lucie, široko daleko nikdo nemá!

Protože pánské dvojici dnes nepříznivý osud přisoudil manželské letiště, volím zatím neodzkoušenou noční variantu. Veškeré náhradní přikrývky, polštáře a ručníky přesunu na přilehlý balkon a s čepicí na uších zalehnu pod hvězdnaté nebe. Příští chvíle dosvědčí, že je to více než dobrá volba. Mohu pokukovat nejen po hvězdách, ale nad ránem i po hladině rozlehlé, přívětivě zvlněné vodní plochy. Ty protější břehy už náleží někdejšímu jugoslávskému satelitu, dnes už suverénní Severní Makedonii

.

Podgradec, tedy město, které kdysi vyrostlo pod hradem, dnes žije především turistickým ruchem. Až 240 dní v roce tu údajně září slunce, a tak není divu, že právě toto místo si vybral komunistický monarcha Hodža k utajeným vodním radovánkám a lapání bronzu ze štědrých zlatavých paprsků. Správně by jej však měl zachytávat z rozžhavené rudé hvězdy. Ať už je to tak či tak, dnes tu má hlavní slovo studený severní vítr, který sympaticky rozčechrává vodní hladinu s pohupujícími se rybářskými loďkami. Loví se tu prý hlavně jezerní pstruh koran, jež platí za nejvyhlášenější místní lahůdku. Nevím, co na to zdejší ortodoxní křesťané. Ti mohou rybu díky názvu považovat za vyloženě muslimskou záležitost. Protože jsme ale v zemi, kde nejrůznější náboženství koexistují v naprosté pohodě, koranovou pochoutkou se nepochybně ládují návštěvníci katedrál, mešit i pravoslavných monastýrů.

Dny ubíhají šíleným tempem a nám ještě zbývá objet polovinu Albánie. Bez velkého zdržování proto zvolíme jižní kurs a uháníme k Maliku. Slávek by nepřežil, kdybychom vynechali zdejší Černobyl, vzpínající se k nebi na východním okraji. Podle obnažené červené hlíny v okolí tipujeme ruiny na zbytky nějaké železárny. Až dlouho po návratu internet prozradí, že se tu netavilo železo, ale z místní řepy vyráběl sladký cukr. Fabriku, kterou v jednapadesátém postavili sověti a oslazovala život skoro celé albánské zemi, zavřeli noví mocipáni někdy na začátku devadesátých let.

Hned naproti někdejšího cukrovaru se evidentně kdysi kutalo. Tipujeme to na železnou rudu. Pokud by to nebyla ruda, pak rudá barva horniny mohla sloužit k vysypávání chodníků kolem nesčetných památníků rudého diktátora Envera Hodži. Každopádně kontrastní ladění zelené s červenou působí zajímavě a zamlouvá se i domorodým houmlesákům. Jinak by si tu nepostavili svá nízkonákladová obydlí.  

(-: pokračování někdy příště :-)