Albánie,

země s vůní tymiánu

část třetí

Z Maliku, města červené hlíny a hořkosladkých vzpomínek na zrušený cukrovar, opět uháníme ke Korče. Není bez zajímavosti, že v ní mezi válkami studoval sám velký Hodža a později zde dokonce vyučoval francouzštinu. Proto ani trochu nepřekvapí, že právě tady vznikla v jednačtyřicátém roce Albánská strana práce, tedy neprůstřelná komunistická záležitost, která v budoucnosti nedovedla zemi ke slibovaným světlým zítřkům, ale do doby nejtemnějšího, skoro až středověkého temna. Zajímavé lidské sídlo, kde by se dal strávit celý týden, však jen rychle projedeme a zamíříme přímo k jihu. Mineme nejvýše položené albánské město Erseke, které se usadilo v rovných devíti stovkách metrů, nezastavíme ani v Borově, kde za války Němci zmasakrovali všechny obyvatele, ale zužující se silnicí začneme stoupat do liduprázdných, řídce zalesněných hor. Nepotkáváme tu skoro žádná auta. Ale to, které míjíme v extrémně úzké pravotočivé zatáčce, nás málem smete s cesty. Zachrání nás jen Slávkova duchapřítomnost a štěstí, že hluboký sráz začíná až o pár centimetrů dál.

Po dvou hodinách jízdy konečně odstavíme náš zablácený vehikl na jednom z mála rovných plácků. Užíváme si výhledů na horskou krajinu a navazujeme kontakt s volně se pasoucím koníkem. Lucie, jak je jejím pravidelným zvykem, vyráží pěšky zamýšlenou cestou dál. Na rozdíl od Hanáků či Středočechů, se jako správná Valaška potřebuje o samotě nadechnout čerstvého vzduchu, nerušeně pokochat přírodní nádherou a roztřídit kmitající myšlenky. Jako obvykle, i tentokrát ji po nějakých sedmi osmi minutách v našem autě následujeme. Ujedeme pustinou dobrý kilometr, ale kyprá černovláska nikde! Evě se okamžitě vybaví příběhy z nedávno přečtené knížky o albánském stylu zajišťování náhradních orgánů. Vracíme se urychleně zpátky. Lucka nikde! Smiřujeme se s tím, že je už lovci spoutána a teď ji odvážejí na dobře ukryté místo. Dvě podezřelá auta tu totiž během naší zastávky skutečně projela. Znovu otáčíme a s narůstajícím adrenalinem uháníme kupředu. Prosvištíme několik serpentin, zdoláme pár přímých úseků a začínáme s klesáním. Vidíme jen skalnaté stráně a zakrslé zelené pinie. Červenolící krasavice stále v nedohlednu. Kámen ze srdce nám padá až za kamenitou zatáčkou. Rozšafná amazonka kráčí prostředkem cesty, bezstarostně nadhazuje pozadím a evidentně si užívá nespoutané svobody. Poté, co ji vtáhneme do vozu, začne se hluboce kát a svatosvatě slibovat, že se napříště už bez řádného ohlášení ani na milimetr nevzdálí.

Zbaveni nepříjemného stresu pokračujeme jižním směrem dál. Mineme fotogenické městečko Leskovik a podél řecké hranice dojedeme k celnici. Za čárou se už nachází divoké pohoří Pindos, kde jsem v dokonalém osamocení vandroval před nějakými jedenácti roky. Kraj vysokých skal a hlubokých kaňonů však ponecháme jižnějším sousedům a podél řeky Vjosy zabočíme zpátky k albánskému vnitrozemí.

Na radu Adamova osvědčeného itineráře zastavíme v podhorské vesnici s názvem Carshove. Mezi necelou tisícovkou obyvatel se tu má nacházet, podobně jako v jiných místech této části Albánie, tak zvaná arumunská menšina. Jedná se o románský národ mluvící jazykem podobným rumunštině. Ve chvíli, kdy sem přijíždíme, nemáme o této skutečnosti tušení, mimo jiné proto, že veškeré vjemy přehlušuje čím dál zřetelnější hlad. Naše dámy, které trpí zdaleka nejvíce, přepadnou nevelkou hospůdku u cesty a bez velkého rozmýšlení objednávají odpolední krmi. Stůl se plní zeleninou, sýry, bílým chlebem a nakonec na něm přistává i mísa s osmahnutým skopovým. Kuchařka možná spěchala někam na rande, protože tepelné úpravě zvířecích tkání moc nedala. Maso je z jedné strany nedopečené, ze druhé evidentně přehřáté. Výrazná uhlíková stopa způsobuje, že se stává z větší části nepoživatelným. Dva sebevědomí borci, kteří jdou posléze inkasovat, nás dorazí úplně. Suma, ze které nemíní za žádnou cenu slevit, je o čtvrtinu vyšší než v mnohem honosnějších podnicích, které jsme zatím stačili navštívit.

Mírně otráveni zalézáme do auta a po proudu řeky Vjosy pokračujeme dál. Znovu se ocitáme v kraji, kde i cesta může být cílem. Horská silnice vyšplhala vysoko do svahu a nabízí nám přenádherné výhledy na protější svět dramatických dvoutisícovek. Neméně fascinující podívanou oplývá i pohled do hlubin. Neregulovaný vodní tok tyrkysově namodralých odstínů se svobodně klikatí údolím a nechává kolem sebe stříbřitě šedivé plochy štěrkových nánosů.

Za obcí Petran zahneme doprava a po nějakých pěti šesti kilometrech zastavujeme na docela zaplněném parkovišti. Jen o kousek dál se k nebi tyčí architektonický skvost, starý otomanský most Kadiu. V jeho těsné blízkosti se navíc nacházejí čtyřicet stupňů teplé minerální prameny Benje. Za koupel se tu zatím vůbec nic neplatí, proto není divu, že všecky přírodní bazény jsou plné čvachtajících se domorodců.

Historické přemostění řeky Langarice obklopují dramaticky tvarované skály vyšperkované několika jeskyněmi. Tento přírodní výtvor samozřejmě neušel pozornosti Hodžových militaristických expertů, kteří je v duchu tehdejší obranné strategie využili jako bezpečné úkryty před zarytými nepřáteli socialistické Albánie. V oné době je představoval prakticky celý civilizovaný svět. Aby toho nebylo málo, do skály byly vytesány další prostorné úkryty. Bunkrové šílenství paranoidního samovládce se tedy nezastavilo ani před nevšední symbiózou kulturního a přírodního bohatství.

Dopřáváme si lehký špacír proti proudu jmenované řeky. Kaňon, kterým sem voda přitéká, je považován za nejatraktivnější soutěsku celé albánské země. Škoda, že nemáme dost času na důkladnější průzkum. Ale i letmé nahlédnutí naznačuje svět nevšedních krás. Netvoří jej pouze nebetyčné kolmé stěny, ale i rostliny a řasy vyčuhující z pomalu tekoucího vodního proudu.

Náčelník má už dost únavných suchozemských aktivit a bez předchozího svolení doktorky, která je pověřena bděním nad jeho psychickým i tělesným zdravím, se vrhá do namodralých hlubin jedné z termálních tůní. Eva zrudne, vyhodnotí to jako krajní ohrožení svěřencovy bezpečnosti a nekompromisně jej tahá na suchou zem. Ten se z nějakého neznámého důvodu nezmůže na adekvátní odpor a s poslušností sobě vlastní vyhřátý vodní svět pokorně opouští.

Protože je však Slávek odjakživa liška mazaná, přesune se zanedlouho o nějakou stovku metrů dál a nepozorovaně vnoří svoji tělesnou schránku do nesrovnatelně většího, dokonce o mnoho teplejšího bazénu. Zakotví daleko od břehu s vědomím, že tady už na něj bdělá opatrovatelka nedosáhne. Jelikož se jedná o nadprůměrně bystrou, navíc psychologicky fundovanou odbornici, další nátlak vzdává a s vědomím trpké prohry uděluje náčelníkovi sladkou svobodu. Ten si teď může ve společnosti Lucie užívat nejen blaženého čvachtání v příjemně hřejivém minerálním nálevu, ale i pohledů na řasami porostlé okolní kameny, které oplývají snad všemi tóny lahodných zemitých odstínů.

S narůstajícím šerem přichvátáme do městečka Permet. Hned poté, co se ubytujeme v hotelu přímo na náměstí, vyrazíme na nedaleký, ani ne dvě stě metrů dlouhý bulvár. Každý večer se tu shromáždí snad všichni obyvatelé a při družném rozhovoru korzují tam a zase zpátky. Přitom se zastaví v některé z mnoha otevřených zahrádek a společně si lupnou slzu kávy, vínka nebo rakije, případně si život osladí nějakou místní delikatesou. Jsme svědky neopakovatelné atmosféry, která z našeho, individualismem pokřiveného světa už dávno vymizela.

Slávek věnuje následující chvíle pravidelnému telefonickému rozmlouvání se svou drahou, schopnou a neobyčejně tolerantní chotí, Eva zpytuje mapu, Adamův itinerář a vlastní svědomí, zatímco maličkost neposedná Lucynka si v mé stařecké společnosti dopřává malý výlet za krásami večerního města. Našim cílem je nedaleký výrazný kamenný masiv tyčící se nad řekou Vjosou. Jmenuje se Městská skála a za osmanské nadvlády sloužila jako pozorovatelna. O pár století později ji Hodža ještě zvelebil uměle vydlabanou jeskyní, která měla za úkol skrýt zdejší papaláše před očekávanými útoky imperialistů, sionistů a jinak smýšlejících komunistů. Temnou díru k ničemu nepotřebujeme, a tak po schodišti vystoupáme na vrcholovou plošinu. Naskytne se nám parádní pohled na osvícené město, kde stále ještě špacíruje pár zamilovaných párečků, stejně jako několik podvraťáků, hltavě konzumujících pohozené, případně ukradené zbytky všelijakých potravin.

Náš hotýlek oplývá několika specifiky. Z nějakého důvodu je hlavní barvou interiérů sytě červená. Ve větších či menších plochách se objevuje na pokojích, v halách, dokonce i na toaletách. Zdejší balkony, ze kterých je luxusní pohled na přilehlé náměstí, mají zase tvar nepravidelného trojúhelníku. Samozřejmě si ten náš vybírám za své nocležiště. Netuším, že budu muset na sladké pospávání úplně zapomenout. Do dvou hodin se pode mnou s hlasitým štěbetáním potuluje místní omladina, aby ji poté vystřídala velká rachotící plechovka, která se pod náporem svěžího větru bez přestání kutálí po kamenném dláždění. Abych náhodou nezaspal, budí mě při ranním kuropění pronikavý zpěv mohamedánského muezína. Noční hudební produkci uzavírají kostelní zvony, lákající albánské křesťany na první ranní bohoslužbu.

Permanentní permetské bdění mi vynahrazuje snídaně v hotelové restauraci. Je vyzdobena vkusnou výstavkou několika druhů džemů, sušených růžových květů a fotografiemi zdejších přírodních či architektonických zajímavostí. Jsme totiž ve městě růží a vyhlášených marmelád. Některé z nich se pochopitelně objevují i na našem prostřeném stole.

Než nadobro z desetitisícového města odjedeme, dopřejeme si ještě jeden pohled na náměstí s velice nápaditým dlážděním, na vodáky oblíbenou modrozelenou řeku a na skálu, odkud jsme včera pozorovali večerní panoráma. Permet to neměl nikdy lehké a za Druhé světové už vůbec ne. Krutí hitlerovští Germáni jej hned čtyřikrát po sobě vypálili. Proto nepřekvapí, že se právě tady pod taktovkou neustále vzpomínaného Hodži zformovala partyzánská družina, které se podařilo osvobodit poměrně velkou část tehdejší Albánie. Nadaný vojevůdce si tím zadělal na své budoucí výsadní postavení. To jej, jak známo, brzy znetvořilo do podoby nerudného diktátora, na kterého v dobrém už skoro nikdo nevzpomíná.

Do města Gjirokastra, kam máme dnes namířeno, to vzdušnou čarou není až tak daleko. Malý problém představuje velké pohoří, které nám tak trochu stojí v cestě. Nezbývá než jej velkým obloukem objet. Údolí Vjosy, podél níž budeme pokračovat, však slibuje zajímavou podívanou. Může za to vzpomínaná řeka, jež se tu zařezává do kamenného podloží. Kombinace romantického nábřeží, políček a vzdálené horské hradby by stála za nejednu vděčnou zastávku. Musíme však, navzdory mírnému deštíku, pokračovat dál.

Na Albánii je teď trochu kosa a tak se zastavujeme ve vesnici Kosina. Láká nás tu raně křesťanský kostelík postavený v roce 1460. Sakrální stavba z plochých pálených cihel nedávno prošla rekonstrukcí. Interiér, kterým nás provází kněz ortodoxní albánské církve, byl za komunismu takřka dokonale zdevastován. Z původní bohaté výzdoby zbyly jen sotva patrné nástěnné malby na vysokém stropě a části stěn, protože zbytek přelíčil nějaký nadšený Hodžův malíř bílým hašeným vápnem. Naštěstí se někomu podařilo zachránit vzácné obrazy a další předměty, které dnes posvátný prostor decentně oživují.

Za návštěvu stojí i samotná vesnice. Mezi původními domky s černými kamennými střechami se promenádují oslíci, slepice či krocani a ze zabezpečených pozic štěkají lehce rozdovádění psi. Zahradnický déšť pomalu ustává. Vracíme se k naší zablácené dacii, abychom nádherným údolím tyrkysové Vjosy pokračovali k západu.

Netrvá dlouho a my zase stojíme. Krajinné scenérie kolem zmíněného toku nám jinak nedovolí. Soutěsky poblíž Kelcyry nabízí celou náruč dramatické nádhery. Proudící voda měnících se studených odstínů hřejivou nabídku pozitivních vjemů ještě umocňuje.

Úzké údolí se poněkud rozevře až při soutoku Vjosy se řekou Drinou. Tady se stáčíme k jihovýchodu a poměrně frekventovanou silnicí dojedeme do Gjirokastry. Eva, která právě svírá otěže, tu má úžasnou šanci dokázat své nevšední jezdecké umění. Navigace ji totiž nekompromisně směruje do patrně nejužších a zároveň nejstrmějších uliček. Dopravní situaci tu navíc komplikuje hustý provoz a znovuzrozený jemný déšť. Atraktivní dáma za volantem černého vozu se však s veškerými nástrahami trasy elegantně vyrovná a bez jediného škrábnutí dacii zaparkuje vysoko nad městem, na malém, dobře placeném soukromém parkovišti.

Přibyli jsme do míst, kde se nachází rodný dům Envera Hodži. Při masových nepokojích v roce 1997 jej rozvášnění Albánci vypálili. V současnosti v něm sídlí etnografické muzeum. Gjirokastra, jejíž vznik se vztahuje k roku 1336, se v době osmanské nadvlády stala ohniskem protitureckého odporu. O město se později přetahovali Řekové, Němci i Italové, ale nakonec všem vypálil rybník už vzpomínaný rodák, díky kterému bylo dlouhá budoucí léta vnímáno jako albánské centrum kultu osobnosti.

Hlavním magnetem však nejsou dávno zesnulí chrabří bohatýři, ale stará zástavba, tvořená bílými kamennými domy s tmavě šedou břidlicovou střechou. To je také důvodem, proč byla historická část tohoto lidského sídla zapsána na seznam památek UNESCO.

S rychle hladovějící Lucií si po letmé prohlídce centra vybíháme na nejvyšší bod, kde se k nebi vypíná rozložitá, zdaleka viditelná citadela. Už za tureckých dob sloužila její část jako vězení, na což s náramnou chutí později navázali Hodžovi rudí patolízalové. Izolovali tu především nejnebezpečnější složku totalitní společnosti, což vždycky bývali, a dosud jsou, přemýšlející intelektuálové. Dojem z návštěvy pěkně upravené pevnosti je poněkud rozpačitý. Čučet na nejrůznější zabijácké nářadí, mezi kterým nechybí houfnice, tanky a rezavá děla, každého dvakrát nebaví. Pokud je tady něco opravdu krásného, pak je to výhled na město.

Za povšimnutí však stojí zaparkovaná americká stíhačka, která měla v roce 1957 přistát někde u Tirany. U stroje jsou hned tři verze vysvětlení. Komunistická, která tvrdila, že nepřátelské letadlo zastavily v letu neohrožené albánské vzdušné síly, americká, že pilot letící z Francie do Neapole ztratil ve špatném počasí kurz a kvůli nedostatku paliva musel nouzově přistát a nezávislá, že bojovému éru nad Albánií vyplivl motor.

Nejzávažnějším důvodem, proč jsme zavítali do Gjirokastry je skutečnost, že se tu nachází jeden z největších Hodžových bunkrů. Je asi osm set metrů dlouhý, obsahuje skoro šedesát místností a podzemním tunelem navazuje na sídlo tehdejší Komunistické strany. V případě jaderného útoku měl na tři měsíce ochránit všecky městské papaláše. Takže tu byly zásoby potravin, čistička vzduchu a také elektrický generátor vyrobený v socialistickém Československu. Hlavně nesměly chybět schůzovací místnosti a propagační nástěnky. Úkryt byl budován v naprostém utajení, pravděpodobně vězni, kteří byli internováni v pevnosti, která se nachází přímo nad bunkrem. Vykutaná hornina se odvážela výhradně v noci, takže se o podzemním dění mezi místními obyvateli údajně vůbec nic nevědělo.

Po dvaceti minutách v šestnáctistupňové teplotě vylézáme na čerstvý vzduch. Narazíme tu na postarší manželskou dvojici, která se už nějaký čas potlouká po balkánských končinách. Doporučí nám, kde lze narazit na nějaký jedlý žvanec a poté mizí v okolních křivolakých uličkách. Náčelník vyhlásí dvě hodiny svobodného pohybu, takže se každý ubírá kam ho to právě napadne.  S Luckou prolezeme pár pestrobarevných krámků, kde si můžeme koupit talíře, housle, kamennou sochu či pistoli a pak  zaparkujeme v nevšedním restauračním interiéru, který vyhlíží jako někdejší průjezd do dvora. Čekáme dvacet minut, a kromě toho, že nám uštvaný pikolík v poklusu přihraje na stůl po pohárku nějaké koly, nic dalšího se neděje. Uplyne dalších dvacet minut a zase nic! Když už tu civíme skoro tři čtvrtě hodiny a kvapem se blíží čas smluveného odjezdu, chytnou ve mně saze, s patřičně důrazným komentářem v rádobyangličtině ruším objednávku, popadnu vyplašenou Lucii a s ostrým startem vyrážíme na kopec k zaparkovanému autu. To jsem naší nepolepšitelné labužnici ale neměl dělat. Celou dobu, chudinka, vyhlížela slastné chvíle, kdy se s náramnou chutí zakousne do vytoužené delikatesy, o níž celou dobu vysedávání u prázdného stolu nepřetržitě básnila.

V pozdním odpoledni zvedáme kotvy a míříme zpátky k městečku Tepelene. Právě tady se narodil jeden z nejrozporuplnějších Albnánců, Ali Paša Tepelenský. Pomník tohoto krutovládce, který mu v jeho rodišti potomci postavili, nás příliš nezajímá, proto odbočíme doleva a novou silnicí, klikatící se nad hlubokým údolím, uháníme k jihu. V parádní krajině si všímáme zajímavého akvaduktu, přemosťujícího snad třicetimetrovou údolní kamennou průrvu. Později opustíme hladkou asfaltku a odbočíme do malé osady uvelebené nad strmými stametrovými srázy. Nepřipadáme si ani tak na Balkáně, jako spíš někde v americkém Utahu. Dojem, kterým tu svět rozervaných roklin na člověka působí, nedokáže přenést sebedokonalejší fotografie. To se musí prostě zažít!

Velkým obloukem poté obkroužíme závěr rozvětveného údolí. Z přilehlých návrší nás vítají opravené komunistické památníky s rudými hvězdami a postávajícími strakatými dojnicemi. Hnáni rychle chvátajícím podvečerem přidrkotáme do obce jménem Nivice. Naše talentovaná ubytovávací dvojka zkouší štěstí v malém, nově vybudovaném penzionku. Nerudný zlatokop, jemuž stavení náleží, by chtěl za přespání majland a o nějaké slevě striktně odmítá vyjednávat. Proto se na jeho prašném dvorku svižně otočíme a pelášíme pátrat po nějaké lidumilnější konkurenci. Nachází se ani ne kilometr odsud, navíc na neskonale atraktivnějším místě. Rodinná hospodářská usedlost si vybrala okraj strmého útesu, jehož kolmé stěny padají do úctyhodných hloubek. Nocovat na samé hraně kaňonu, to se jen tak každému nepoštěstí.

Spolu se slepicemi, jedním škorpionem a několika západními turisty se stáváme součástí zdejší příbuzenské pospolitosti. Nad prostorným dvorem visí hrozny několika druhů vína, z rozložitých fíkovníků uzobáváme sladké, náramně šťavnaté modrofialové plody. K areálu náleží také krytá venkovní jídelna a hned dvě vyhlídky, ze kterých se při pohledu dolů hlava pokaždé docela slušně zatočí.

Časné ranní probuzení v pěkně vyzdobených pokojích nezpůsobují škorpioni, ale líbezně prozpěvující kohouti. Východ slunce stíháme až na poslední chvíli, ale to dnešní přivstanutí opravdu stálo za trochu sebezapření. Nízké paprsky olizují svislé stěny a dramatický svět hlubokých roklí zvýrazňují ostrými kontrasty černých stínů. Svobodně se potloukáme po samých okrajích srázů a málem zapomínáme, že nás čeká objednaná teplá a čerstvá snídaně. Obsluhujícím se tentokrát stává velice sympatický pan majitel. Nabízí křupkavé voňavé pečivo, sýr od zdejších ovcí a vajíčka snesená jejich vlastní drůbeží. Všecko, jak je v současné Albánii pravidlem, v dokonalé biokvalitě.

Od zmíněného pana domácího dostáváme při loučení i jednu nedocenitelnou radu. Nemusíme se vracet zpátky do Tepelene, ale můžeme otestovat zbrusu novou komunikaci, která ještě není v cestovních mapách. A tak opustíme chátrající nivické centrum, které mělo sloužit k ubytovávání cizinců, zamáváme dvěma nablýskaným bustám nepřemožitelných bohatýrů a začínáme doporučenou silnicí stoupat k nejbližším horám. Jako další důkaz nedávné bolševické přítomnosti míjíme polorozbořený kostelík, v jehož okolí se už dávno nevyskytují místní věřící, ale nevěřícně se tvářící nahnědlé chlupaté kozy.

(-: pokračování někdy příště :-)