lákavé kontury

FUERTEVENTURY

aneb

„konečně jsi nás vyvez, dědku!“

první část

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

něco jako úvod

 

Kulatiny se mají oslavit! A ne jenom tak, na oko. Naší familii potkaly tohoto roku hned tři. Zatímco čtyřicetiletý synátor Jakub obdrží prachy na nové zuby, jeho o deset roků starší sestra Ester a o rovných třicet let let letitější matka Dáša dostávají k jubileu příslib výletu na jeden z Kanárských ostrovů. K oslavenkyním se kromě mé maličkosti ještě přidává osvědčená partnerka z minulých spanilých výprav do těchto zeměpisných šířek, naše adoptivní dceruška Eva. „Konečně jsi nás vyvez, dědku!“ bude se v duchu ozývat po celou dubu plánovaného exotického pobytu.

den první

 

Šestý den měsíce března se spolu s Evou o sedmé hodině ranní houfujeme kolem Michalovy bílé fordky, která nás pak přemístí k meziříčskému nádraží. Tady se k nám přidruží vzpomínaná Esterka, v jejíž tradičně družné společnosti pak v náramné pohodě pádíme Valašským expresem až do lůna naší zlaté Matičky Stověžaté. Tady kvapně přeskočíme na slušně narvaný bus, přímočaře mířící k ruzyňskému přístavišti vzdušných korábů.

Času máme habaděj, a tak na letišti pátráme po nějakém shluku volných lavic. Nacházíme jej v rohu prvního terminálu, přímo pod svalnatou zadnicí mohutného Pegase. Létající bájný kůň nemá vrtuli u zmíněné části těla, ale na straně úplně opačné. Takže vytrvale civíme na do vysoka zvednutý ocas a snažíme se věřit, že na nás z patřičného otvoru neoblaží voňavou nažloutlou sprchou, popřípadě neobdaruje úhlednými čerstvými koblížky.

Následné odbavení i prosvícení rentgenem proběhne bez větších zádrhelů, takže můžeme zaujmout skvěle situované pozice v přední části přistaveného airbusu. Motory zahučí a obrovskou silou nás katapultují k pražskému nebi. Netrvá dlouho a z bílé peřiny pod námi vidíme vyčuhovat zasněžené vrcholky švýcarských a francouzských Alp. O nějakou hodinku později se přímo pod námi objevují špičaté kopečky Pyrenejí. Končí třetí hodina bezproblémového plachtění a my začínáme klesat k hlavnímu španělskému městu Madridu. Zajímavě zbarvená políčka i nenápadně se zelenající louky dosvědčují vyzpívané tvrzení našeho krajana, že i samotná cesta může být cílem.

Madridské letiště patří mezi nejpůvabnější, jaké jsem kdy viděl. Žádná nudná šeď, ale nekonečná řada sloupů v jemných přechodech barev duhy nese sympaticky zprohýbanou vysokou stropní klenbu okrových odstínů. Po hodince přívětivého vyčkávání přestupujeme na vnitrostátní spoj k cílové Fuerteventuře. Nabereme patřičnou výšku a pak docela dlouho zíráme na kouzelnou sestavu světel a  světýlek, kterou do výšin vysílá největší lidské sídlo Pyrenejského poloostrova. Za nějaké dvě a půl hodiny v ovzduší se snášíme ke zmíněnému pouštnímu ostrovu. Jsme jen nějakých sto kilometrů od pověstné Sahary. Šestý díl dnešního cestování zajistí malý mikrobus, která nás černou tmou během hodiny jízdy přemístí k našemu novému útočišti, přímořskému letovisku Costa Calma.

den druhý

První noc, jíž naše dcerušky tráví v regulérní ložnici a my, jejich rodní i adoptivní rodičové na značně rozvrzané přistýlce, probíhá v klidu a relativní pohodě. Silný vítr, který vytrvale ohýbá okolo stojící palmy, mě nad ránem vyhání z vyhřáté postele. Nedaleká hlavní pláž je už vyzdobena postavičkami klusajících, postávajících či v rouše Adamově a Evině se koupajících lidiček. Ocitli jsme se v náramně sympatickém světě, kde si každý užívá osobní svobody a nikdo  ji nikomu nevyčítá, ale očividně přeje. Dojmy jsou navýsost příjemné, doufejme, že vydrží i do všech nastávajících dnů.

Vracím se k našemu bílému domečku s číslem popisným dvacet šest. Akční EE dvojka servíruje snídani a všichni společně se pak v různých pozicích uvelebujeme před vchodem. Nad hlavami šustí palmové listí a z azurové oblohy padají přívětivě hřející sluneční paprsky. Lepší ubytování, navíc za docela levný peníz, jsme si snad ani vybrat nemohli. Jak se zdá, tato jarní přímořská dovolená nebude mít chybu!

Před polednem se společně vydáváme k pobřeží. Po zlatavém písku i po tmavých kamenech putujeme přes menší pláže dál k jihu. Uvelebíme se na středně velké písčině s ideálním vstupem do vlnící se vody. Lážo-plážové lenošení právě začíná.

Avizovaná sedmnáctistupňová teplota vzbuzuje obavy. Ty se ale poměrně brzy rozplývají. Tyrkysová kladina, která postupně míří k ultramarinovému obzoru překonává všecky představy. Čvachtání, plavání a pohupování ve vlnách je příjemné a nádherně osvěžující. Bledé tkáně poté vystavujeme blahodárnému sluníčku. Tedy, ne úplně všichni. Nejmladší členka výpravy si své Evinou roucho před rezavým nádechem naopak úzkostlivě chrání. Buď pleteným huňatým pončem nebo jasně červenou zimní bundou. Jde na to mazaně. Naháčů si nikdo nevšímá, zato ona je středem zasloužené pozornosti.

Dámská trojice, včetně Evy od Bárů, pak zamíří do baru. Ten se vypíná se hned za rohem a kromě překvapivě bohaté nabídky nejrůznějších dobrot nabízí i nádherný pohled na oceán. Ségry, včetně jejich adoptivní i rodné matky sázejí na mořské úlovky. Vracejí se až po dobré hodině. Syté, spokojené a natěšené na další kanárské gastronomické návštěvy.

Podvečernímu návratu do bílého domečku předchází frontální útok na regály blízké samoobsluhy. Máme pobyt bez jídla, a tak nezbytná večeře musí být ve vlastní režii. Čtyřnásobná matka a trojnásobná babička Ester, jíž velice obratně doplňuje zatím bezdětná Eva rozehrává kuchařský koncert ve velkém stylu, v jehož úvodu nesmí chybět skromná dávka nějaké lahodné tekutiny na sladění dechu a úsměvů. Nejlepší holička střední Evropy, jíž není nikdo jiný než naše přítomné adoptivní dítě, se poté chopí hřebene a profesionálními tahy s náramnou chutí prohrabává nazrzlou hřívu své vděčné spolubydlící. Všechno je prošpikováno vzpomínkami na nejrůznější úsměvné historky, takže apartmán číslo 26 se až do pozdních večerních hodin nepřestává otřásat opakovanými výbuchy srdečného smíchu.

den třetí

 

Vstávám kolem šesté ranní a dokonale temnou hlavní pláží mířím k severu. Jitřenka postupně bledne a východní obzor se začíná rozjasňovat. Po necelé hodince pokusů a omylů doputuji až za hranice našeho městečka. Uvítá mě tu zajímavá černobílá pláž. Světlý písek s lávovými kameny tvoří velice působivou kombinaci. Bez jakýchkoliv hlasitých fanfár se z nízkých marků prodírá slunce. Jsem přímým svědkem zrození bílého dne! Každou takovou událost vnímám jako nový, ničím nezasloužený zázrak bytí. Díky, Pane Bože, díky!

Další zázrak se odehrává během příští minuty. Skutečný déšť jsem na vyloženě pouštní Fuerteventuře ještě nezažil. Ostré paprsky za pomoci vodních kapek vykouzlují na obloze překrásnou duhu.  Okolní ruiny chátrajících konstrukcí její působení ještě umocňují. Vydatné padání nebeské vláhy mi v dané chvíli ani trochu nevadí. Vracím se k základně a v duchu zpívám chvalozpěvy.

Vítá mě čerstvá snídaně a trojice největších krasavic celé Fuerteventury. V jejich rozjařené společnosti strávím příští pohodovou hodinku a poté znovu vyrážíme do ulic. Z našeho bíločerveného satelitu tentokrát zamíříme k modravým lagunám vyhlášené pláže Sotavento.

Mineme architektonicky zajímavé rekreační komplexy a pak se už pomalu a líně posouváme vyloženě pouštní krajinou. V dálce se nám rýsuje písečná šíje, jejíž velikost a tvar je  v neustálé proměně. V danou chvíli začíná příliv, takže pevné půdy pod nohama povážlivě ubývá. Zavčasu se raději utáboříme na mírně vyvýšeném místě. Mořská voda postupně zaplavuje okolí a vytváří kolem už zmiňované, náramně působivé laguny.

 

Ani tady si nemůžeme odepřít osvěžující koupel. Přestože zužující se pevnina představuje Václavák, ve vlnách jsme úplně sami. Může za to silný studený vítr, který tu nenaráží na žádnou  překážku. Tedy, kromě plachet zvláštních plavidel, které se divoce prohánějí po mělkých vodách v okolí. Na opalování to tentokrát nevypadá ani náhodou. Eva má opět navrch. Zateplená červená větrovka a zelenošedý huňatý přehoz, který používá jako přenosnou převlékací kabinku, vše jistí. Tak jako tak na větrné hůrce chvilku pobudeme a pokud blizard nepovolí, zavelíme k ústupu.

Zatímco dámská trojka polehává na písčině, moje maličkost si dopřává letmý průzkum čerstvě napuštěné nádrže. Někde je vody po kotníky, jinde po kolena. Procházka mezi zatopenými zelenými keři nabízí bezpočet příjemných překvapení. Mimo jiné i častá setkání s bílými ptáky připomínajícími volavky. Courám bezcílně mezi ostrůvky svěžího chrastí a většinová okolní společnost mě má za blázna. Ve vodě jsem opět úplně sám.

Otáčíme k severu a míříme, kam jinam, než k baru!? Tentokrát  to rozjíždíme ve velkém stylu! Nadprůměrně skvělá zeleninová polévka, výtečná smažená ryba, a jako třešnička na dortu, vynikající španělská specialita sangria. K moři se už nespouštíme, ale s úměrně naplněnými žaludky a tím pádem i úměrně dobrou náladou, klopýtáme k našemu běloskvoucímu domovskému útočišti.

 

Jakkoli jsme si v baru dopřáli gastronomické hody, společné večeři se ani tentokrát nevyhneme. Obložená mísa s okurkami, rajčaty, sýry, salámy a skvělými plody vinné révy vyhlíží až nebezpečně jedle. EE dvojka opět nezklamala, takže jakkoliv vyhlášené All inclusive musí blednout závistí!

den čtvrtý

 

Dnešní časně ranní výšlap se vymyká všem prozatímním parametrům. Plánuji přechod ostrova od východu na západ. Pochopitelně, v jeho nejužším místě. To se naštěstí nachází přímo v naší lokalitě. Ještě za tmy tmoucí zamířím z letoviska k pustinám. Poměrně brzo narážím na problém. Tedy, na solidně oplocenou dálnici. Vydávám se podél plotu s nadějí, že někde musí být regulérní přechod. Po čtvrthodince chůze na přechod sice narazím, ale nikoliv regulérní. Nějací dobří borci zde drátěné pletivo s velkými oky drasticky snížili, takže běžné individuum s dostatečně dlouhýma nohama jej dokáže překonat. Teď už zbývá jen opatrně přeběhnout levý i pravý pruh místní autostrády a v místě obdobné protější úpravy se přehoupnout do svobodného teritoria zdejší pustiny. Mezi nízkými trnitými keříky směřuji vytrvale k západu.  Přibývá světla a za mými zády se vybatolí oranžové slunce. Jeho východ v bohapusté poušti jsem také asi zatím nezažil. Působí kouzelně, skoro až mysticky.

Po dobré hodince klopýtání v přehledných pláních  jsem na odvrácené straně. Už zdálky je slyšet burácení příboje. Konečně jsem na okraji prudkého srázu. Západní pobřeží se mi ukazuje ve své působivé, dramatické kráse. Celkový dojem ještě umocňují od západu se přibližující modrošedé mraky. Zvedá se vichr a do očí mi vmetává vydatné porce zvířeného písku. Do toho se mísí z boku šlehající, překvapivě velké kapky deště. Pětimetrové vlny se rozbíjejí o skaliska a vyzdobují pobřeží bílým pásem zčeřené vody. Ochutnávka apokalypsy trvá jen nějakých deset minut, ale do paměti se vryje natrvalo.

K mému překvapení se hluboko pode mnou objevuje lidská postava. Asi nějaký blázen mého typu. Každopádně však nabízí naději, že lze sráz někde překonat. Netrvá dlouho a skutečně narazím na pískem zavátý svah, jímž se dá celkem bezpečně dostat až k nebezpečně rozdováděné hladině. S patřičným respektem se posunuji schůdným pásmem mezi zpěněnou vodou a nádhernými, světle zbarvenými skalními útesy. Barevný kontrast jim poskytují divoce tvarovaná černá skaliska s rudočervenými či krémovými žílami. V některých místech toto drama přechází do zlatavé pouště vyšperkované stále se měnícími pískovými dunami. Ten, kdo nebyl na západě, neví, co je Fuerteventura.

Vracím se až kolem desáté, což není v daném případě vůbec na závadu. Kanárské nebe totiž ovládla slušná oblačnost, ze které dokonce občas lehce zaprší. Po opožděné snídani proto zalézám do pelechu. Moje životní souputnice mě poslušně následuje. V horizontální poloze si doléčuje nedávno operované oči, zatímco moje maličkost dopřává odpočinutí mírně znaveným chodidlům. Naše nejmladší poupě, které se postupně převtěluje v dokumentaristku, nás  z velkým potěšením a malým odstupem vášnivě fotografuje.

 

Protože barové potěšení neopustilo nejen Evu od Bárů, ale ani ostatní účastnice výpravy, odpoledne společně zamíříme na toto důvěrně známé místo. Pod dohledem domestikovaného holuba si tu objednáváme několik osvědčených i zcela nových delikates. Také tentokrát jsme obslouženi s tradičním úsměvem a v rekordně krátkém čase.

Na blízké pláži si dopřáváme jenom krátké zastavení. Po nebi se honí cáry temných mračen a pofukuje studený severák. V domovském Španělsku, dokonce i v okolí Madridu prý měl padat i sníh. Do vody by vlezl jenom blázen! Světe div se, ale jednoho máme mezi sebou! Ke všeobecnému překvapení je to ta, která se s velkým potěšením odívá do několika vrstev. Eva se skutečně nasouká do zapůjčených optimistických dvoudílných plavek, které už včera definitivně zaměnila za své skafandrové jednodílky a navzdory velice slušné kose svěřuje své svůdné tělo svěžím oceánským proudům. Jenom co však vystoupí z vody, navleče na sebe nerozlučnou červenou větrovku i pletený zelený přehoz a na hlavu natáhne zimní čepici přes uši. Každopádně platí za jednoznačnou hrdinku dne. Díky jejímu dnešnímu odhodlání nebyl ani jediný kanárský den bez kratší či delší koupele. Hned po Evině hrdinském činu zamíříme k dočasnému domovu. Protahujeme se podél romantického pobřeží a kromě zelenými řasami obrostlých kamenů si všímáme i rudě zbarveného velkého kraba. Zatímco on zalezl pod černý šutr, my po chvíli zalézáme do našeho útulného bílého domečku.

den pátý

 

Ráno pátého dne pobytu trávím na prostorné hlavní pláži. Divoký noční vítr ve spojeni s mohutným přílivem hnal vlny daleko od břehu a v písku vykreslil celou řadu impozantních obrazů. Spolu s barevným slunečním východem tvoří náramně zajímavou podívanou. Ani trochu nelituji, že příjemné ranní pospávání v rozvrzané posteli pravidelně měním za nezaměnitelné ranní vycházky. Východní strana pobřeží k tomu nabízí naprosto ideální podmínky.

 

Po snídani už potřetí vyrážíme na osvědčenou, půl hodiny vzdálenou pláž. Čvachtání ve vlnách střídáme s poleháváním v písku či krátkými špacíry po blízkém okolí. Naše osvědčená holička si ani tentokrát neodpustí nácvik nových účesových kreací na hlavě své nevlastní ségry, což pochopitelně nemůže projít bez větší či menší pozornosti okolních povalečů. Přítomné dámy kategorie šedesát plus tak mají inspiraci k případnému zatraktivnění své málo zajímavé vizáže.

Zmíněná kadeřnice je pověstná tím, že i ve své domovině výkon své profese pravidelně vyvažuje vycházkami do přírody. Ušlechtilého návyku se nehodlá vzdát ani dnes. Narazí širák do čela a vyrazí k už jednou navštívenému Sotaventu. Vytrvale směřuje písečnou šíjí k jihu, odvážně překonává převalující se proudy a toužebně se snaží bájnou písčinu zdolat v celé její délce. Naneštěstí si vybrala tu nejméně vhodnou dobu. Příliv je tak silný, že pevná zem rychle mizí pod nohama, takže naše plážová turistka musí chtě nechtě svůj pokus předčasně vzdát a pokorně se vrátit do základního tábora.

Neplánovaně se s Evou potkáváme na vyvýšeném břehu a dál pokračujeme společně. Jenom co překonáme jednu velkou pláž, musíme se protáhnout podél kolmých skal a rozhoupané hladiny. V nové dokumentaristce hned přeskočí jiskra  a s vášní sobě vlastní se vrhá do fotografování. Díky jejímu nadšení a nečekanému talentu tak vznikají záznamy, které dokazují, že ani vetchý praděd v doběhu si nemusí odpírat dovádění ve vlnách či veškeré dostupné přímořské radovánky.

Zčeřené hladině později neodolají ani výrazně šťavnatější členky naší rodinné pospolitosti. S dětskou hravostí si dosyta užívají všeho, co průzračné moře právě nabízí a jejich pozdější návrat na břeh prozrazuje, že zákonitý nával veskrze užitečných endorfinů dosáhl svého vrcholu. Vypadá to, že lehce neduživá Eva bude po svém návratu domů zase zdravá jako rybička. Pokud ovšem nezapomene na pravidelné dávky tekuté medicíny.

Končí další krásný den a nastává neodmyslitelný večer. Závěrečnou krmi znovu zajistí naše osvědčená kuchařská úderka. Těstoviny s čerstvým krůtím masem, rukolou a dalšími ingrediencemi nemají chybu. Ušlechtilý mok z červených hroznů, který v souladu se Svatými Písmy začíná ze zdravotních důvodů  skrovně užívat i naše nevinné poupátko, zajistí skvělé trávení, které ještě umocní velice časté výbuchy nanejvýš prospěšného veselí.

den šestý

 

Na vítání nového dne tentokrát vyrážíme v plném složení. Někdo drobnými, někdo mílovými kroky míří na jednu komornější písčinu. Slunce se právě klube ze šedé mrakové peřiny a jeho nízké paprsky nádherně nasvěcují všecko, nač v patřičném úhlu dopadnou. Především na atraktivní dámy, které tvoří základní součást naší letošní výpravy. Přítomná kadeřnice při pohledu na zrzavě prozářenou hřívu Esterky výská nadšením. Něco tak vydařeného, jako je právě tento obraz, se prý jen tak někdy nevidí.

Zatímco odcházím své stařecké tělo svěřit nenápadným ranním vlnám, moje choť Dáša v duchu zabrousí do dávno zašlých zlatých časů. „Esterko, vzpomínáš, jak jsi během svého dětství excelovala svými bezchybnými hvězdicemi? Nechceš to tady po čtyřiceti letech zkusit?“ Naše rodná dcera je ženou činu a tak jde okamžitě na věc. Ladné pohyby trojctihodné babičky dokazují, že se toho u ní od dětství až tak mnoho nezměnilo. Stále je svěží a kdejaká usedlá třicátnice by jí mohla jen tiše závidět.

Po ránu a po snídani opět míříme na osvědčenou, nepříliš vzdálenou písčinu. Vlny nabyly lehce na síle, což je jasný signál k vyběhnutí do jejich náruče. Tentokrát si jich užívám se svou vodomilnou bělovlasou partnerkou. Zatímco se jí jakž tak daří držet důstojně nad hladinou, moje nemotorná tělesná schránka občas končí ve zpěněné vodě či zcela nekontrolovatelném veletoči. Znovu musíme vzdát díky pilné fotografce, která nás, šedovlasé penzisty, prostřednictvím chytrého mobilu právě  posunula do nesmrtelnosti.

Na scénu poté přichází nevybouřené mládí. Sesterská dvojka, která spolu dokonce sdílí stejné lože, dokáže řádit nejen u sporáku v kuchyni, ale stejně rozkošně i v rozdováděné mořské hladině. Vodoléčebná terapie je nedílnou součástí celé řady našich kanárských lázeňských procedur, kde, samozřejmě, nesmí chybět pravidelný pitný režim, takže  míříme k šanci stát se nejzdravější čtveřicí nejen na rodném Valašsku, ale možná i v celé střední Evropě.

Včerejší Evina sotaventská výprava dnes inspiruje zatím klidně odpočívající Ester. Za chvíli už ale  vyráží ve stopách své předchůdkyně. A to  s úplně stejným cílem. Tedy obejít široširou lagunu, pokud možno suchou nohou. Dopadá však úplně stejně jako Eva. Odpolední příliv sice i Esterčiny plány zhatí, ale to prý není důležité. Osamělé putování omývanou písečnou šíjí jí prý nabídlo zatím nejhlubší vnitřní zážitky celého dosavadního pobytu.

Také dnešní večerní posezení zpříjemňují kulinářské výtvory naší nedostižné dvojice. Přidušený lilek s plísňovým sýrem a bramborami završí nažloutlý chmelový mok, který pohladí žaludek a způsobí bezproblémové noční trávení.. Je to už podezřelé, ale ani tohoto večera neopouští obyvatele apartmánu číslo dvacet šest jednoznačně povznešená nálada.

den sedmý

 

Ani dnes nesmím vynechat už tradiční časně ranní procházku. Seběhnu jen pár stovek metrů na rozlehlou hlavní pláž. Tak nádherné výtvarné kreace, jaké vytvořil noční příliv ve spolupráci s vícebarevným pískem, jsem tu ještě neviděl. Fotoaparátem zvěčněné detaily by mohly klidně putovat na nějakou výstavu. Pokud je mi tu něco divné, pak je to skutečnost, že naprostá většina korzujících či pobíhajících ranních ptáčat si jí vůbec nevšímá. Buď jsou ti lidé slepí nebo  zatím nepochytili smysl pro krásu.

Dnes máme v plánu Esmeraldu. Nejedná se o bájnou hrdinku dávného televizního seriálu, ale o půvabnou rozlehlou pláž, která leží stranou rekreačních komplexů. Povaleči se tu uvelebují na mírném svahu mezi pouštními trnitými keříky a malými dunami navátého písku. Někteří svá těla zahalují většími či menšími kousky textilu, nejméně jedna třetina se však vůbec nestydí za to, jak je Stvořitelova ruka uplácala. Pofukuje tu snesitelně silný vítr, září zlaté slunce a svěží, tyrkysově modré moře láká k přerozkošné koupeli.

Ještě dříve, než se většina z nás svěří proudům oceánu, musí zcela zákonitě dojít k nezbytné úpravě účesu naší starší dcery. Holička Evička tentokrát volí atraktivní cop. Copatá Esterka se okamžitě stává ozdobou celé rozlehlé písčiny. Nadmíru zdařilý výtvor nejlepší kadeřnice všech dob opět slaví zasloužený úspěch, o čemž svědčí neskrývaný obdiv pánské části polehávajíci společnosti  a závistivé pohledy jejich nepříliš atraktivních partnerek.

Je zcela samozřejmé, že ani na Esmeraldě si neodpustíme občerstvující pohoupání ve slaném nálevu. Když se pak v závětří našeho stanu vyhříváme s Dášou na sluníčku, neposedná dokumentaristka se s velkou vervou zmocní mobilního fotoaparátu a začne zvěčňovat výskyt naší šedovlasé dvojice na vyhlášené písčině. S razancí talentované režisérky vybízí k vrcholné partnerské aktivitě a popichuje k co nejtěsnějším tělesným kontaktům. Neustále šermuje foťákem a svými pohyby připomíná baletku v nejdivočejším tanci divadelního představení. Její aktivita nemůže zůstat  bez odezvy. Lehce se zvedá nálada a nejen nálada. V zápalu boje si toho nikdo nevšimne. Pravý stav věci odtajní až večerní prohlížení nekonečné série pořízených obrázků. Jakkoli se chechtáme takřka nepřetržitě, tak vydatné erupce smíchu apartmán číslo dvacet šest ještě nezažil. Ozývají se opakovaně a ve velkých dávkách málem až do půlnoci. Co si o nás myslí distingovaně vyhlížející hosté z vedlejších domečků, si lze celkem snadno domyslet.

Se skvělou náladou, jíž prozrazuje permanentní masáž vibrujících bránic, se pochopitelně snoubí i neméně skvělé pohoštění. To je také tohoto večera dílem naší nápadité tvůrčí dvojky E plus E. Středomořská kombinace brambor, lilků, dýní, sýrů a dalších darů přírody bude i tentokrát díky neustávajícímu pochechtávání brzo a beze zbytku strávena, takže můžeme v absolutní pohodě a horizontální poloze očekávat návrat nového dne. Sestřičky na důstojné manželské posteli, zbytek světa na rozvrzané, houpající se přistýlce.

(-: pokračování někdy příště :-)