bágly vlečem

POD TRÍBEČEM

Velikonoční čundr 2024

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tradice velikonočních vandrů pokračuje. Po létech se opět vrací na Slovensko. Tentokrát do tajuplného pohoří Tríbeč, kde jsme ještě nikdy nebyli. Doufáme, že se v něm, jako mnozí před námi, beze stopy neztratíme. Velkopáteční přesun Michalovou fordkou nejdříve zamíří do Zlína. V jednom z Baťových domků tu vyzvedneme starého dobrého kamaráda Roberta, který si přibírá i svého jedenáctiletého potomka Jáchyma. Do cíle se nemíníme dostat cestou nejkratší, ale nejkrásnější. Nádhernou krajinou přes Luhačovice a Slavičín dokodrcáme až  do Brumova. První zastavení bude u golfového hřiště, kam Robert s Michalem a zesnulým Filipem pravidelně jezdívali. Nostalgickou procházku mezi jamkami provází parádní jarní počasí, svěže zelená tráva a první rozkvétající keře a ovocné stromy.

Vlárským průsmykem se protáhneme do Pováží a v Ilavě pak odbočíme ke Strážovským vrchům. Zamáváme špičatému vrcholu Vápeče a o něco později už klesáme do povodí řeky Hronu. Slunečné počasí začíná ustupovat šedým mrakům. Zamýšlenou trasu napříč pohořím Tríbeč nám překazí zákaz vjezdu na opravovanou silnici. Do cílové Nitry se tak dostáváme až po více než čtyřhodinovém posunování. Bylo dlouhé, ale stálo za to. Auto zaparkujeme u hřbitova v okrajové čtvrti Dražovce. S dobrou vírou, že jej tu po třech dnech opět  nalezneme.

Nahodíme nacpané bágly na svá záda a podél útočiště nebožtíků a vraku auta, který je už také dávno po smrti, stoupáme nahoru. Vyšplháme na otevřené návrší s parádním výhledem na údajně nejstarší město celého Slovenska. Pod námi jsou malé, sympatické jeskyňky a na holém kopci už od jedenáctého století ční do vesmíru nevelký kostel Svatého Michala.

Dál už pokračujeme nerovnými stezkami, které vytrvale stoupají vzhůru zatím ještě bezlistými  listnatými lesy. Rozkvetly v nich nejen ostře žluté sasanky, ale především bílé a fialové květy dymnivek. Tak nádhernou přirozenou jarní výzdobu jsme snad ještě nikde neviděli. Všímáme si rovněž podezřele bohatého výskytu některých brouků. Rozkvetlým koridorem planých trnek postupně vystoupáme na nezalesněný plochý kopec. Je odtud vidět další dílčí cíl našeho putování, 587 metrů vysoký vrchol Zobor.

Netrvá to ani hodinu pomalé chůze a jsme nahoře. Typická kovová věž vévodí otevřenému půlkruhu, který nabízí nečekaně vděčné výhledy. Nitra, kterou prý střeží celkem sedm okolních pahorků, nabízí domov bezmála osmdesáti tisícům obyvatel. Mít celé takové město hned pod sebou, to se hned tak nevidí. Jsme tady úplně poprvé  a nestačíme se divit, kolik půvabů tento zatím nepoznaný kout světa dokáže nabídnout.

Značená cesta pokračuje romantickým hřebenem. Hned stoupá nahoru, hned zase dolů a úzká pěšina, která jej kopíruje, se neustále klikatí. Prakticky všecky okolní stráně zalily pestré koberce květů  s výraznou převahou dvoubarevných dymnivek. Čím jsme dále od města, tím je v lese méně lidí. Podvečerní putování je proto poklidné a absolutně pohodové.

Přiblížili jsme se výraznému vrcholu s názvem Žibrica. Zastavíme u uzamčené lesnické chaty s ohništěm. Ještě za světla se nám daří nasbírat zásobu chrastí na oheň a vypátrat zdroj  vody k přípravě večeře. Protože v okolí nerostou smrky ani břízy, máme nemalý problém s rozkřesáním nezbytné vatry. Spolupráce Jáchyma a jeho otce Roberta, kteří se nevzdávají, dokud se plamen zapalovače nezakousne do nepříliš suchých větviček, nakonec slaví úspěch. Oranžové plameny ozáří čím dál temnější okolí a navodí tu nejsprávnější čundráckou atmosféru. První teplé jídlo tohoto dne ji ještě patřičně umocní a posedávání u poctivého sálajícího tepla a lákavě hnědnoucích topinek všechno nakonec přívětivě završí.

Mladí, jimž je už kolem padesátky, včetně dospívajícího Jáchyma se už kolem deváté vydávají na krátký večerní přesun k nedaleké rozlehlé louce. Moje stařecká maličkost si však chce příjemné chvíle u žhavých uhlíků co nejvíce prodloužit. Vysoký věk v kombinaci s mírnou únavou se však až překvapivě brzo hlásí o slovo. Po hodince bdění a usínání konečně nemotorně vztyčím své zchátralé tělo o línou chůzí klopýtám ke svým kamarádům. Zalehnu vedle nich do rašící trávy, pozdravím nebeský Velký vůz, poděkuji Všemohoucímu za to, že ještě dýchám a pak už, stejně jako všichni ostatní, takřka nerušeně pospávám až do bílého rána.

Začátek nového dne ohlašuje bledé slunce, které se prodírá mezi pokroucenými větvemi vzdálených stromů. Vylezu ze spacáku a zamířím na obvyklý průzkum okolí. Mírně svažitá louka pod špičatým vrchem nešetří  samými milými překvapeními. Kromě ledabyle pohozených keřů a řídkých porostů huňatých borovic k nim patří čerstvě rozvité květy nádherně žlutých hlaváčků. Krajina oplývá božským tichem, které jen občas přeruší prozpěvování probuzeného ptactva. Teplá snídaně v takovém prostředí je tisíckrát příjemnější než ranní stolování v namachrovaném desetihvězdičkovém hotelu.

Zatímco moji výrazně mladší druhové podstupují nezištnou oběť v podobě návštěvy vzdálené studánky, z níž nabírají pro celou výpravu dostatečné zásoby nezbytné vody, já se v osamění zakusuji do kamenitého svahu zmiňované Žibrice. Na 617 metrů vysokém vrcholu už sice melu z posledního, ale překonání povážlivé stařecké lenosti ani trochu nelituji. Tak bohatou škálu nejrůznějších kvítků jsme na své tríbečské pouti zatím nezaznamenali. Kromě běžně známých jarních druhů, jsou mezi nimi i taková, která se v našich domovských zeměpisných šířkách vůbec nevyskytují.

Klesání z Žibrice je kruté, ba přímo morbidní. Vykutálení značkaři vytyčili  trasu v tom úplně nejprudším krpálu. Pokud zaprší, musí tady nastat nepředstavitelná zábava. Sjezd po zadnici je v takovém případě naprosto nevyhnutelný. Dál už vede značka pohodlnou lesní cestou, která protíná příjemně nazelenalé listnaté porosty. Krajina se opět otevírá a z družstevních lánů vystupuje docela velká dědina s názvem Žirany. Žije v ní okolo čtrnácti stovek usedlíků, z nichž pouze jednu třetinu tvoří Slováci. Zdobí ji nápadný kostel se žlutou fasádou a maďarskými nápisy a také nepřehlédnutelná vápenka zásobovaná surovinou z velkého lomu na východním svahu zmiňované Žibrice.

V předstihu opouštím centrum dědiny a v osamění putuji rozbahněným okrajem velké louky k nejbližšímu lesu. Značené pěšiny i širší cesty dál pokračují průsvitnými dubovými porosty až k rekreačním středisku Remitáž. Nemilosrdní těžaři dřevní hmoty se tu vyznamenali. Vyvrátili kovový turistický rozcestník a nechali stát opřený o strom. Terénu neznalý pěšák je tím pádem naprosto dezorientovaný. Turisty tu zdejší dřevobaroni asi nemusí, protože to je už druhý případ tohoto pohoří, kdy se setkáváme s podobnou devastací orientačního značení.

Totálně zablácenou úzkou cestou se protáhnu ke zmíněné rekreační lokalitě a na rozdíl od mých kamarádů, kteří si zde dopřejí vítané pivní zastavení, pokračuji po širokých vyšlapaných chodnících   ke zřícenině hradu Gýmeš. Potkávám přitom barevná procesí vracejících se poutníků, tvořených spokojenými rodinkami s dětmi, zchvácenými stařenkami i starci a pobíhajícími ratlíky všech možných i nemožných plemen.

Zmíněná zřícenina se tyčí na výrazném kopci s nadmořskou výškou 514 metrů. Hrad Gýmeš byl postaven v polovině třináctého století jako reakce na pustošivé vpády polodivokých Tatarů. Jak to už u takovýchto panských sídel bývá, zažil během své historie celou řadu čekaných i nečekaných zvratů. Poslední významné stavební úpravy sahají do osmnáctého století. V devatenáctém věku jej postihl zničující požár a dílo zkázy dokonali komunisté, kteří aristokratickou pevnost v neblahých padesátých létech vzali pod svá ochranná křídla. Rozsáhlé sídlo se tím pádem proměnilo v ruinu. Nebýt ušlechtilých snah současných nadšenců, kteří nezištně zachraňují, co se dá, tak by toto impozantní místo už dávno sloužilo jen jako skrýš lišek, netopýrů, zmijí a houkajících sov.

Krkolomným chodníčkem klesáme od hradu dolů. Mineme funkční houpačku, jíž neposedný Jáchym samozřejmě nemůže minout, a najednou se ocitáme ve zvláštním pralese. Leží tady vývraty kdysi mohutných jedlých kaštanů, jinde ční k nebi jejich trouchnivějící pahýly. U sloupu nějaké dávno nefunkční ohrady visí záhadný nápis zvěstující přísný zákaz vstupu. Gaštanica, jak se porostu zmíněných stromů na Slovensku přezdívá, tedy v nějaké podobě na tomto místě neustále přežívá. Nesmyslné sdělení pochopitelně ignorujeme a navzdory varování vesele ve svém posunu pokračujeme dál.

Prales postupně vystřídá vzdušná doubrava. Zdobí ji souvislé koberce právě rozkvetlého jaterníku. Modrá barva jeho květů nádherně kontrastuje se svěží jarní zelení bující lesní trávy. Nečekaná výzdoba nás provází až do  nenápadného sedla. Následuje mírné stoupání, které nás po necelé hodince chůze dovede nejen k vrcholu mělkého návrší, ale i k zásadnímu rozhodnutí. Nebudeme pokračovat k Oponické zřícenině, ale stočíme se zpátky ke krajskému městu, kde na nás čeká odstavené přibližovadlo. Mapa totiž odtajnila vyvýšenou skálu, na jejíž hraně bychom mohli strávit pomalu, ale jistě se přibližující noc.

Vybrané místo po další hodince svěží chůze skutečně objevujeme. A to přesto, že krajinu opanovala neprůsvitná tma. Díky nečekanému nálezu březové kůry je rozžehnutí ohně naprosto bezproblémové. S výhledem na obydlené údolí řeky Nitry, kde blikají stovky malých světýlek, si chystáme chystáme teplou večeři, kterou poté s náramnou chutí hltavě likvidujeme. Nad hlavou nám sviští burácející uragán a vzrostlé duby mávají svými rozdováděnými haluzemi.

Romantický večer střídá stejně romantická noc. Navzdory neustávajícímu vichru nám nic na hlavě nepřistálo, takže ranní probuzení je dokonale optimistické. Nikam zvlášť nespěcháme, a tak si pobyt ve spacáku prodlužujeme na nejvyšší možnou míru. Rovněž chystání snídaně a její následná konzumace  probíhá v permanentní, neutuchající pohodě. Čas mírně tlačí pouze našeho řidiče Michala. Musí nás v předstihu opustit, aby v nedaleké dědině stihl spásný autobus mířící do Nitry. Tam se pokusí najít zaparkovanou bílou fordku a posléze ji po vlastní ose přemístit co nejblíže našemu současnému útočišti.

Spolu s Jáchymem a jeho dvojctihodným otcem Robertem pak v Michalových stopách míříme k západu. Nevyužijeme však značené cyklotrasy, ale klopýtáme neprošlapaným hřebenem. Míjíme všelijak pokroucené stromy i vyčnívající skaliska, až doputujeme k dalšímu skalnímu ostrohu. Jmenuje se Plieška a jak se za chvíli přesvědčíme, skrývá se tu keška. Samozřejmě krabičku okamžitě otevřeme a odtajníme její obsah. A vděčíme všem, kteří bohulibou aktivitu vymysleli a udržují při životě. Když už nic jiného, pak tato hra vyžene celou řadu peciválů z pelechu a přinutí je k jaké také pohybové aktivitě.

Na Pliešce nečučíme jen do kešky, ale rozhlížíme se i po kraji. Za zády vidíme skálu, nad níž jsme nocovali, napravo zříceninu Gýmeše a uprostřed krále tohoto pohoří, výrazný, 830 metrů vysoký kopec Tríbeč. Krajina však vězí ve zvláštním, už dva dny trvajícím tajemném oparu. Údajně se jedná o pouštní prach, kterým sem doletěl až z nekonečně vzdálených plání vyprahlé Sahary.

Netrvá dlouho, a jsme na další pozoruhodné vyhlídce. Přestože tudy nevede žádná turistická trasa, nějací neznámí dobrodějové tu na strom zavěsili další funkční houpačku. Opojného zhoupnutí si zde užívá nejen benjamínek výpravy Jáchym, ale i jeho solidně vyhlížející padesátiletý zploditel.

Do cílové vesnice zbývá je půlhodinka pohodové chůze. U malého mraveniště, kde se tísní velké množství rojících se mravenců nejde nezastavit. Postávali bychom tu o mnoho déle nebýt těch malých prevítů, kteří začali okamžitě ve velkých houfech šplhat po Jáchymových obnažených dolních končetinách. Briskní otcovský zásah okupanty rázně zažene a tak můžeme v poklidu absolvovat poslední lesní klesání. Zelený nádech jarem probuzených porostů nás provází až do Bádic, což je finálová lokalita našeho pěšího putování.

 

Bádice existují už od začátku třináctého století a v současné době mají něco kolem 320 obyvatel. Římskokatolický kostel tu k nebi ční od roku 1903 a nedaleký obchod úsporných moderních tvarů si na své postavení teprve zvyká. Přestože zde převládají pěkně upravené rodinné domky, všímáme si především těch postarších. Dýchá z nich historie a romantika zašlých časů.  V pohodovém centru obce se však zdržíme jen necelou čtvrthodinu. Přiřítí se povědomý bílý kočár, v jehož útulném interiéru se pak uháníme k našim domovským moravským končinám. Ve Zlíně i ve Valmezu jsme ještě za světla. Mírně znaveni, ale dokonale spokojeni. Především bohatší o nové, až nečekaně krásné zážitky. Tajemné pohoří Tríbeč ani v nejmenším nezklamalo. Nezmizli jsme beze stopy, a to se počítá !!!

----------- (((-:  ahoj  : -))) -----------