lákavé kontury

FUERTEVENTURY

aneb

„konečně jsi nás vyvez, dědku!

druhá část

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  

den osmý 

Kolem šesté ranní opouštím apartmán číslo dvacet šest a liduprázdnými ulicemi Costa Calmy se pomalu a líně ploužím k jihu. Sestoupím k pobřeží. Nad nedalekou Saharou začíná svítat. Nový den tak mohu v dokonalé samotě uvítat na nádherné pláži Esmeraldě. Příliv tu během noci vytvořil parádní oválnou lagunu. Loudám se kolem, naslouchám šumění vln a velebím Všemohoucího za návrat slunce a impozantní proměnu černé tmy v čím dál zářivější životadárné světlo.

Příštích pět dní nám bude sloužit vypůjčené auto. Zbyl na nás akorát postarší bílý Fiat Tipo s nepříliš výkonným motorem. Chvíli mi trvá než si na jeho vrtochy zvyknu, ale nakonec se přece jenom jakž takž skamarádíme. První vyjížďka míří do pětadvacet kilometrů vzdáleného města Morro Jable. Hlavním cílem je zjistit možnost autobusové dopravy na všemi vychvalovanou divokou pláž Cofete. Našim vehiklem to nepůjde, protože nám to v půjčovně jednoduše zakázali. Vede tam prý hrozná cesta, kterou by náš málo odolný sedan nemusel přežít. Máme smůlu. Na autobusovém nádraží se dovídáme, že pravidelná ranní autobusová linka je pro nás rovněž nedostupná. Terénní bus údajně pojme pouze dvacet smrtelníků. A tak naše nejbližší město opouštíme dřív, než v něm stačíme cokoliv vyfotografovat. Vracíme se k severu a zastavíme až u nejoriginálnějšího lidského obydlí, na jaké jsme zatím  na ostrově narazili. Podobá se šlehačkovému dortu a v kamenité pustině působí jako fata morgána.

Podivná silnička prudce klesá k mořskému břehu. Bílé přibližovadlo odložíme nad hranu černé skály a potom už zlatým pískem pochodujeme k závěru vzdušné, nepříliš lidnaté pláže Dorada. Sotva vztyčíme plátěný přístřešek, naše milované dcerušky se vzdávají rodičovského dohledu a nezávisle na sobě vyrazí na svobodný průzkum zatím nepoznaného okolí.

Jenom co se plážové turistky poslušně vrátí zpátky na základnu, zláká je přívětivě zčeřená modrozelená oceánská hladina. Svedou i moji vodomilnou choť a společně pak zamíří k lákavě se houpajícím vlnám. Ester v rouše Evině, Eva v rouše Dášině a Dáša něco mezi tím. Naše adoptivní holoubátko si totiž od své nevlastní matky opět vypůjčilo zbrusu nové, ještě nezajeté dvoudílné plavky. Díky tomu jsou některé záběry dámských vodních radovánek publikovatelné. Z pochopitelných důvodů na nich většinou exceluje pouze optimisticky přioděná rozkošnice Eva. Podobně jako její jmenované souputnice hrdinně zápasí s příbojem a v přímém přenosu prezentuje spontánní kotrmelce a obdivuhodně odvážné přímořské veletoče.

Divoké řádění ve vlnách, které si naše akvabely s náramným potěšením užívají, si však vyžádá i svou zapeklitou daň. Především u vzpomínané nejmladší účastnice. Eva, jež v úsporném koupacím oděvu trojnásobné prababičky platí za ozdobu celého pobřeží, musí po opuštění vodního živlu dlouho zápasit s dolováním značného návalu jemného písku, který se během rozjařeného vystoupení spontánně uvelebil v místech obvyklého textilního utajování. Evino roucho její starší sestřičky Esterky naopak po stejném výkonu žádnou podobnou operaci nevyžaduje.

Naše svůdné dámy přepadla chuť na něco dobrého. Plážový bar je, naštěstí, poměrně po ruce. U sangrie, národního nápoje všech Španělů, vydrží až překvapivě dlouho. Návrat ke stanu pak využijí typicky dámsky. Svůdným pózováním na romantických šutrech zdejší písčiny.

 

Štědré sluníčko se pomalu převaluje k západnímu obzoru. Ještě dříve, než se za něj úplně schová, musíme navštívit jedno pozoruhodné místo za nejbližším návrším. Vítr si tu nádherně pohrál se světlým a tmavým pískem a vykreslil parádní přírodní kreace připomínající kůži zebry. Naše parádnice se okamžitě převtělují v žurnálové modelky. Pózují vestoje, vleže i vsedě  a nadhazují otázku, co je v dané chvíli hlavním předmětem obdivu. Zda svůdně vlající průsvitné šály nebo to, co jimi poněkud mazaně zakrývají.

Na pruhované scéně se v samém závěru objevuje i nejmenovaný usychající stařec, ale to jenom proto, aby jednou jeho pravnoučata věděla, že i v sedmasedmdesáti může být člověk hravým dítětem a plnými doušky si užívat všeho, co život na každém kroku nabízí. Stíny se postupně prodlužují a vyhlašují návrat k dočasnému útočišti. Osmý den míří ke konci a opět svádí k děkování. Za nepřebernou nabídku krásy, kterou jsme mohli na Doradě zadarmo ochutnat.

Třešničkou na dortu je i tentokrát večerní posezení kolem prostřeného stolu. Z talířků voní výtečná polévka a k zakousnutí lákají čerstvě uvařená bílooranžová vajíčka. Chmelové spláchnutí ani předchozí žaludeční kapky na sladění úsměvů nejsou nikomu proti srsti, dokonce ne ani naší něžné, zdravotně handicapované pacientce. Už týden se Evička přesvědčuje o tom, jak ji tato terapie pomalu a jistě staví zpátky na nohy. Samozřejmě, za asistence neustále se natřásající bránice.

den devátý

Uvítání dalšího dne se odehrává na hlavní pláži, jenom kousek od chalupy. Také dnes se tu už od rozbřesku probíhají nedočkaví maratónci, belhají oplácané rádobybaleríny a do nasvícené hladiny noří svá nezamaskovaná těla pupkatí strýčci či seschlé germánské stařenky. Všichni se vzájemně tolerují a všichni jsou tím pádem navýsost spokojeni.

Zatím jsme vytrvale směřovali k jihu, takže tentokrát vyrazíme na dálný sever. Esterce se za žádnou cenu nedaří zařadit zpátečku, takže za volant opět usedá moje blahorodí. Navigace vytrvale hlásí každé nepatrné zakřivení a tak není divu, že se před komplikovaným dopravním zauzlením kolem hlavního města dočista zadře. Nesvištíme tím pádem po obchvatné dálnici, ale nedobrovolně se seznamujeme s krásami zdejší metropole. Jenom co však opustíme nekonečnou sestavu nejrůznějších kruháčů, opět se ocitáme ve svobodné krajině připomínající nehostinné pláně nevadských pustin. Stokilometrový přesun máme konečně za sebou, takže zaparkujeme italské přibližovadlo a regulérní kanárskou pouští kráčíme k oceánu.

Končiny poblíž města Corraleja jsme sice už dvakrát navštívili před čtyřmi lety, ale tak pohodové místo ke koupání jsme tenkrát nezahlédli. Vztyčíme náš plátěný větrolam, nakrémujeme narudlé tkáně a tak, jako vždy a všude, svěřujeme svá přizastřená i jiná těla blahodárné mořské lázni. Není sice kdovíjak teplá, zato funkci božského osvěžení plní naprosto dokonale.

 

Díky nanejvýš příjemnému poflakování na pláži málem zapomeneme, že bychom měli opustit náznaky civilizace a aspoň na chvíli zabloudit do nedalekých pouštních dun. Stačí popojít jen pár set metrů od parkoviště a našinec už nenarazí na jedinou živou duši. Jakkoli se nacházíme v písečné pustině, stále je tu něco zajímavého k vidění. Drobné květy zdejších bylin a keřů, úžasné krajinné scenérie, naprosté, skoro až nadpozemské ticho. Není divu, že spirituálně nadaní jedinci se právě do takovýchto lokalit často a velice rádi uchylovali.

Eva i Esterka bloumají každá svou vlastní cestou, takže jsem uprostřed svérázného písečného světa úplně sám. Pobíhám od jedné atrakce ke druhé, rozmlouvám s Neviditelným a jen tak, naboso a s lehkým hadříkem přes rameno si užívám svobody a ničím nerušené posvátné atmosféry. Není divu, že na nějaký návrat do reality dočista zapomenu, takže na něj musím být upozorněn spásným mobilním telefonem. K mému údivu jsem během dvou sladkých hodin zabloudil až na samý konec pouště, takže mi pak nezbývá než donutit své líné tělo k nezbytně nutnému zrychlenému přesunu.

Nasedáme do našeho čtyřmístného bílého kočáru. Esterka na volném parkovišti konečně odhalí taje záludného zařazování zpátečky, elegantně vycouvá na volnou asfaltku a pak už přímým směrem uhání k jižním končinám. Navzdory nadprůměrně svižnému tempu, které je mé dcerušce vlastní, se nejméně celou polovinu cesty prodíráme černočernou tmou. Na nebi blikají drobné hvězdičky, kterým dnes vévodí uzoučký srpek sotva viditelného měsíce.

Výlet na druhý konec ostrovního světa máme úspěšně za sebou. Originální sangria z dílny naší nedostižné kulinářské kouzelnice nám sladí úsměvy, včerejší polévka, jež během dne dozrála k dokonalosti, vrací sílu i chuť do života, takže zbytek večera můžeme opět provzdychat či prochechtat nad vzájemně sdílenými posledními fotografiemi.

den desátý

Neodbytná tělesná potřeba mě z pelechu nesmlouvavě vymrští už před šestou. Takže zamířím až k Sotaventu a pokusím se o pěší obchvat celé, zatím nepokořené laguny. Temný východní obzor se začíná nenápadně prosvětlovat . Na nekonečné písečné šíji jsem úplně sám. Nádherný, dokonale povznášející pocit přetrvává až do vykouknutí slunečního kotouče z peřiny dalekých temných mraků. Odliv vykouzlil na obnaženém dně neopakovatelné výtvarné kreace. Připadám si jako bych přistál na úplně jiné, člověkem nedotčené planetě.

Přibývá světla a na protější straně se objevují první postavy. Kráčíme proti sobě až do chvíle, kdy narazíme na padesátimetrovou průrvu, jíž se voda  hrne zpátky do oceánu. Slušný proud a hloubka do půli pasu jsou více než výmluvné. Na druhý břeh se v danou chvíli nedostanu. A tak si ještě na chvíli užívám svobody i narůstající teploty, čvachtám se v mělkých vodách a znovu donekonečna obdivuji to neskutečně krásně vyzdobené písečné pobřeží.

Na základnu se tentokrát vracím o dobrou hodinku později než je obvyklé. Nezbytné ranní kadeřnické úpravy proto probíhají před vchodem do apartmánu. Tradiční protagonistky, tedy holička Eva a její oběť Ester se i na tomto místě  stávají středem zasloužené pozornosti. Nedlouho nato už opět sedláme vyčkávajícího fiata a pod rázným vedením včerejší osvědčené řidičky uháníme ve vysokých otáčkách k jihu. Pomalejší účastníci provozu jsou bombardováni šťavnatými pobídkami k razantnější jízdě, protože jsou ale pronášeny v české mateřštině, naprosto se míjí účinkem.

 

Poměrně brzo zahýbáme k údajně nejkrásnější pláži omývané Atlantikem. Bájné Sotavento jsme sice navštívili už před léty, ale pro jeho výjimečnost jej ani tentokrát nemůžeme vynechat. Svůj tábor rozbíjíme v mírném závětří na hranici souvislého keřovitého porostu. Postupně vyrážíme na vycházky mezi parádně zbarvené laguny, ve kterých se čvachtají lenošící povaleči a neustále padající adepti plachtařského umění.

Je pochopitelné, že ani zdejší mělké vody nemůžeme nechat bez povšimnutí. Nadprůměrně cudná Eva to má, chudinka, složité. Pokud se nechce po vykoupání  nechat mučit mokrými obklady, musí se jich pokaždé nějak sofistikovaně zbavit. Pozorovat ji při této neobyčejně složité operaci, je vždycky nanejvýš napínavý zážitek. Nutno konstatovat, že odkládání obou dílů promáčeného textilu náš andílek zvládá naprosto bravurně, takže nechtěné odtajnění vzhledu nejmenovaných tělesných partií se díky její šikovnosti ani náhodou nekoná.

S lehkým přehozem kolem boků se vydávám na průzkum okolí. Mezi nízkými keři, pravidelně zaplavovanými mořskou vodou, začínají rašit drobné, narůžovělé květy. Před čtyřmi lety jich tu byly v tuto dobu už celé koberce. Posunu se k souvislé písečné duně a pomalu po ní vystoupám na nejbližší kamenité návrší. Pohled na Sotavento je odtud nepopsatelný. Příroda i korzující lidé  s nejrůznějším stupněm utajení těla zde koexistují v naprosto dokonalé harmonii. Člověku se vybavují jiné části zeměkoule, kde se lidé naopak surově zabíjejí. Jsou sice slušně zahaleni od hlavy až k patě, ale jednají na úrovni doby kamenné. Ať už se jedná o primitivy na území Ukrajiny či o stejné divochy v oblasti Středního východu.

Vracím se do tábora ve chvíli, kdy naše dcerušky představují dvě odlišné spirituální oblasti. Ester, samozřejmě naoko, směřujeme k budhismu, Evička je typickou reprezentantkou islámu. Poukazují na to, že i přes nejrůznější pohledy na zásadní věci, mohou v pohodě sedět vedle sebe, respektovat rozdíly a místo násilí se pokoušet o sladění úsměvů. Škoda, že to nejde i v globálnějším měřítku…

Na Dášin mobil přistává esemeska od její dávné spolužačky. Přeje nám šťastný zbytek pobytu s dcerou Esterkou a pravděpodobnou vnučkou. Soudí tak z fotek, které jsme jí před pár dny odsud poslali. Na jedné straně je převtělení Evy v naše  vnoučátko předmětem nebývalého veselí, na straně druhé málo informovanou kamarádku Miriam chápeme. Netušíme, čím to je, ale na některých snímcích skutečně Evička vypadá tak na šestnáct, sedmnáct.

Tohoto dne je vůbec hodně veselo. Esterka si vzpomene na jednu z dávných dovolených v Řecku. Jejího partnera tam místní hovado zničehonic uštklo do nezapouzdřené části reprodukčního aparátu a údajně ho proměnilo v lilek. Ve chvíli, kdy přímá svědkyně nešťastnou událost velice barvitě popisuje, ozve se z jejího mobilu hlas nejmladšího syna. „Co to vedete za konverzaci, mami?“, táže se patnáctiletý Vojta v domnění, že je řeč právě o něm. Ester totiž nechtě zmáčkla synovo číslo a umožnila mu tak si vyslechnout její velice šťavnaté vyprávění. Že je v dané chvíli postaráno o opakované, nekontrolovatelné výbuchy srdečného smíchu, není třeba zajisté dále připomínat.

Ze Sotaventa vyrážíme už po čtvrté odpolední. To abychom se stačili včas přesunout na západní pobřeží. Houpavou silnicí, která až příliš důvěrně připomíná Ameriku, se přesuneme do blízkosti městečka La Pared. Zaparkujeme nad místní černou pláží a na úvod si dopřejeme lehký špacír po hranách kamenitého pobřeží. Oceán tu divoce mlátí do kamenných srázů a s náramným rachotem vrhá do výšin tuny zpěněné vody. Pohled na východ i západ poskytuje naprosto stejné divadlo. O klidných východních plážích s ideálním vstupem do vody si tady můžeme nechat jen zdát.

Ještě před slunce západem zde otevírají zatím zabedněnou restauraci. Poměrně rychle se naplňuje hladovými návštěvníky. Jejich mateřštinou je z devadesáti procent němčina. Germáni to tu berou útokem a za chvíli už není místa k sezení. Máme štěstí, že jsme přichvátali s předstihem. Můžeme si tak v klidu objednat nějakou speciální krmi z jídelního lístku. Tentokrát ale střílím vedle. V mé polévce plavou samé mořské potvory. Připomínají tasemnice a nepozřel bych je ani náhodou. Před průšvihem mě zachraňuje moje vlastní dcera. Na rozdíl od svého otce tento druh potravy vášnivě miluje, takže se drtivý obsah mého talíře postupně přesouvá na její stranu.

Holičce Evičce nadešla další chvíle slávy. Rusovlasou Esterku proměňuje v princeznu. Dobře ví, že ostré západní slunce její mistrovský výkon ještě umocní. I tentokrát je nanejvýš zajímavá kadeřnická operace pozorována nedalekými návštěvníky. Možná ještě víc než samotný západ slunce, kvůli kterému sem vlastně přijeli.

Poprvé a naposled máme možnost v přímém přenosu pozorovat sklouznutí oranžového kotouče za oceánskou hladinu. Dokumentaristka Eva se zmocní aparátu a s vášní sobě vlastní pořizuje jeden záběr za druhým. Výsledek je naprosto přesvědčivý. Není jen nedostižnou kadeřnicí, ale nejméně stejně tak skvělou fotografkou!

den jedenáctý

Dnešní ráno je naprosto výjimečné. Na Esmeraldě se ještě za šera potkávám s vlastní dcerou Esterkou. Bez jakýchkoliv komentářů pak zíráme k východu a nasáváme posvátnou atmosféru narození nového dne. Slova jsou zbytečná. Velkolepé divadlo obřích rozměrů mluví dostatečně zřetelně. Prozrazuje velkého režiséra, který za vesmírnou oponou bdí nad svým stvořením a vnímavým lidem dává najevo, jak je má rád.

Strnulé postávání na pláži poté přechází do pohybu. Ranní tanec na dokonale prázdné písčině vyvolává euforii, která by za bílého dne nenastala. Může za to nízké slunce, které se pohupuje jen kousíček nad hladinou. Jak říká klasik, kdo si chce užít kouzla přírody, musí se venku vyskytovat za stmívání anebo brzo ráno. Druhá varianta je pro nás přijatelnější. Pobýváme totiž  na východní straně ostrova.

Přibývá světla, ale sluneční paprsky stále ještě ozařují zemi v ostrém úhlu. Zatímco si hraji na divocha, moje prostřední dítě dává vyniknout ženským půvabům. Je předem jasné, která fotografie chytí za srdce. Trojnásobný praděd v doběhu na ní určitě nebude.

Vracíme se podél pobřeží nazpátek, a co nevidíme! Holčička Evička se v přestrojení za Červenou Karkulku uvelebila v  jenom skalnatém zákoutí. Spirituální potřeba ji na chvilku zahnala do samoty.   V utajení předčítá ze Svatých Písem, která mívá skoro vždycky po ruce. Vzácná to žena! Harmonie čisté duše, hlubokého ducha a vnadného těla. Stvořitel si na ní dal nadprůměrně záležet!

 

Kolem našeho apartmánu se, tak jako skoro vždycky, pohybuje mladý, urostlý muž černé pleti. Všemožně dává najevo, že naše starší dcera je mu nadmíru sympatická. Někdy ji obšťastní drobným dárkem, jindy decentně vyslovenými komplimenty. Každopádně se jedná o velice přívětivé kontakty, které ani v náznaku nepřekračují obvyklé hranice.

Pláž Dorado Esterce neobyčejně učarovala, takže cíl cesty je předem jasný. Tentokrát volíme poněkud jižnější variantu. Dášu naneštěstí přepadly žaludeční potíže. První zastávkou je proto nedaleký sympatický plážový bar. Pár doušků ušlechtilého chmelového nápoje způsobí, že tělo, duše i duch bělovlasé krasavice jsou opět v souladu a nejexotičtější dáma naší pospolitosti si může dosyta užívat přímořských vodních radovánek.

Do modrozelených vln se posléze noří nejen první dáma výpravy, ale především naše nevybouřené mládí. Šedivý stařešina se sice také snaží, ale k razanci rozdováděných sestřiček se nemá šanci přiblížit. Dovádějí ve vodě jako malá děcka a přesvědčivě dokazují, že na společenském postavení, vzhledu či výši íkvé ani náhodou nezáleží.

Také dnes musí najít své místo nezbytná kadeřnická operace. Nejlepší holička všech dob během chvíle vykouzlí výrazný hnědozrzavý cop. Netřeba zajisté dodávat, že i tato úprava vlasů je, tak jako vždy a všude, předmětem tichého obdivu všech veřejných i tajných pozorovatelů.

Nádherný slunečný den, kdy teploty atakují šestadvacítku, přirozeně láká k častějším návštěvám vodní náruče. A také k následnému lapání veskrze užitečného bronzu. Jarní slunce je nemilosrdné a tak je třeba pobledlou kůži patřičně ochránit. Eva, která zvolila image muslimky, to má opět složité. Stejně jako její opakované, tajuplně realizované sundávání dvoudílných plavek, i nanášení patřičných krémů na maskovaná místa její pokožky poskytují neobyčejně napínavou podívanou. Určitě nesrovnatelně zajímavější, než kdyby preferovala běžný způsob natírání, který zvolila drtivá většina aktuálních plážových povalečů.

Podobně jako všichni ostatní, i moje maličkost se dnes častěji  oddává čvachtání ve vlnách. Letmo se přitom zahledím ke břehu a můj zrak přirozeně zaostří na k vodě kráčející  postavu. Vysoká bruneta ideálních tvarů dokonale uniká průměru, který svým věkem šedesát plus ovládl zdejší písčinu. Poté, co však důkladněji prolustruji zmíněnou krasavici, k mému překvapení zjistím, že se jedná o moji vlastní dceru a zároveň zasloužilou trojctihodnou babičku. Důkazné foto však musíme pominout. Příslušné filtry by Esterkou použité použité Evino roucho neakceptovaly.

Dnešek je vůbec zcela výjimečný den. Především pro naše adoptivní poupátko. Zatím se naprosto striktně vyhýbalo jakémukoliv významnějšímu odhalení svého nadprůměrně vydařeného božského originálu. Po seriózní diskuzi na toto téma však přichází nečekaný zlom. V bezpečném prostředí se dobrovolně vzdává veškerých utajovacích textilií a své tělo, na němž si dal Stvořitel opravdu záležet, svěřuje blahodárnému, dokonale svobodnému oceánskému proudění. Ten, kdo zná naši dcerušku blíž, určitě potvrdí, že jde o hrdinství, jež se dá srovnat s prvním seskokem padákem či s osamělým bivakováním v kraji medvědů. Převtělení muslimky v Evu pochopitelně probíhá v mé nepřítomnosti, navíc s absencí fotoaparátu, takže zmínka o završení dívčina plného rozpuku se zakládá pouze na svědectví dvou přímých svědkyň z naší výpravy, které však oplývají opakovaně dosvědčovanou spolehlivostí.

Večeře je hodna uplynulých událostí dnešního dne. Čerstvé krůtí maso s vynikajícím salátem a podpůrným spláchnutím chmelovým mokem dosvědčuje, že jedenácté dějství bylo opravdu výjimečné a zaslouží si patřičnou závěrečnou oslavu.

den dvanáctý

Toto ráno je zcela jiné než všechna ostatní. Tak, jako vždy, i dnes se ještě za tmy vydávám k pobřeží, abych uvítal další vynoření oranžového slunce z mořské hladiny. Vzdálený horizont však zahaluje neprůsvitný šedomodrý opar. Až po delší době se na něm konečně objeví nevýrazný bílý kotouč. Nikde žádné barvy, všude jenom ta vzpomínaná nudná šeď. Ale i tato kulisa má své neopakovatelné kouzlo. Působí tajemně a dává tušit nějakou změnu. Počkáme a uvidíme. Naděje, že zlaté paprsky opět zaplaví Fuerteventuru, umírá jako poslední.

Po snídani skutečně dochází k zázraku. Opar sice úplně nezmizel, ale už nebrání slunci v jeho nadvládě. Dneškem nám končí zapůjčení auta. Kam že se to vydáme? Dámská volenka vybírá osvědčenou Doradu. Není to daleko a nic tam nechybí. Plátěný větrolam vztyčujeme na známém místě a po pečlivém promazání veškerých neutajovaných tělesných lokalit postupně míříme do vln. Jsou příjemně chladivé a nádherně houpavé.

Kadeřnická virtuoska pro dnešek navrhla dva copy. Trojnásobná babička Ester tak bude své okolí znovu svádět k obdivným či závistivým pohledům. Nadšená musí být i kreativní autorka účesů. Takové pozornosti se jejím výtvorům jen tak někde nedostává.

Nad hlavou se pořád vznáší jemný opar. Zjemňuje kontury a propůjčuje krajině tajuplný ráz. Popadnu svůj lehký přehoz a jen tak, naboso, vyrážím do nejbližších pustin. Nepotkám v nich ani živáčka. Občas narazím na nějaký keř či dokonale osamělou bylinu. V kamenité poušti působí skoro jako přízrak. Vracím se blíž ke břehu. Dopřávám si nejen únavné brodění v navátých dunách, ale i slastné pobíhání mezi plážovými balvany. Těch pár Božích stvoření, jež se tu občas vyskytnou, mi ani trochu nevadí. Jedná se totiž o podobné blázny, mezi něž se řadí i moje maličkost.

Další pohodový den zvěstuje své brzké zakončení. Stan i ledabyle rozházený majetek sbalíme do vaků či přenosných baťůžků a naposled využijeme služeb vypůjčeného přibližovadla. Klíček vhodíme do smluvené poštovní schránky a bezstarostně zamíříme k apartmánu. Čeká nás nejen výtečná polévka vyšperkovaná kozím sýrem, ale i neodkladné natáčení videa. Vzdálená kamarádka Lucka má dnes totiž narozeniny. Společné přání zvládneme na první pokus  a hned jej odesíláme oslavující jubilantce. Obratem se však dovídáme, že Lucka neslaví. Evička spletla datum o celý měsíc. Takže, další důvod ke spontánnímu veselí, které se tradičně protahuje až do pozdních večerních hodin.

den třináctý

Začátek dne je úplně stejný jako ten včerejší. Krajině opět vládne všudypřítomný opar, který až příliš dlouho zatajuje, že slunce už dávno stoupá nad východní horizont. Potloukám se v blízkosti baru Palmita a prozkoumávám divoké skalnaté pobřeží. Vodou bičované útesy tu hrají několika odstíny zemitých barev. Zelené řasy, které zdobí některé balvany, působí jako přirozený kontrast. Stejně jako zlatožlutý písek omývaný stálými dávkami zpěněné mořské vody. Postupně se do ní ponořují první ranní odvážlivci. Tak, jak je to v kraji zvykem, bez jakéhokoliv odění či nadbytečných rozpaků.

Bílými uličkami naší fotogenické vesničky se pomalu sunu k našemu bydlišti. Čeká mě tu nejen nachystaná snídaně, ale i tři grácie, které mi okolní němečtí sousedé nepochybně trpce závidí. V dámské společnosti se poté línou pěší chůzí přesouvám k důvěrně známé Esmeraldě. Vítr je dnes o mnoho silnější než v minulých dnech. Zvedá nejen pouštní písek, ale i volné odění některých rekreantek. Patří mezi ně i parádnice Dáša, která dnes oslňuje pestrobarevnými šaty optimistických barevných odstínů. Esterce zase kanárský vichr divoce rozčechrává nazrzlé kadeře, které se naštěstí co nevidět dočkají nové kadeřnické úpravy.

Přestože svěží blizard do vody dvakrát neláká, ani dnes si sérii koupelí nemůžeme nechat uniknout. Sotva nás však vlny vyplivnou na břeh, zaléháme do závětří stanu, abychom ulovili co nejvíc hřejivých slunečních paprsků. Eva je i tentokrát věrná zažité tradici. Poté, co vymění mokré plavací textilie za některý ze svých suchých přehozů, svalí se mezi věrné spolupovaleče, kde potom vyhlíží, jak sama říká, jako padlá mezi svými. Co jí nikdy při opalování nechybí, to je naprosto důkladné zamaskování fotogenického obličeje, což skutečně vzbuzuje dojem, že už není mezi živými. Zkrátka a dobře, naše květinka nikdy nepřestává překvapovat a proto je v jakékoliv společnosti neobyčejně oblíbená.

Jeden z Eviných posledních převlékacích manévrů nakonec spontánně vyústí v módní přehlídku. Štíhlá kráska svůj nesporný talent, umocněný nemalými zkušenostmi, zkrátka, nezapře. Model, který vznikne z navlékaných i maskovacích textilií je zcela originální a zcela jistě by byl nedostižnou ozdobou vyhlášených salónů. Z pochopitelných důvodů se ale vrátí do modelčina šatníku.  V pravou chvíli jej však opět opustí, aby oslnil přihlížející svou výrazně okázalou nápaditostí.

Jenom co skončí zmíněné plážové módní vystoupení, hrdinka dne překryje originální Evino roucho rouchem andělským. Běloskvoucí kostým, doplněný ladnými pohyby svůdného těla pak exceluje na nedalekých vyčnívajících skaliskách. Vztyčená postava ideálních tvarů ztělesňuje nebeského posla a sochu svobody zároveň. Modeling je zkrátka umění a naše bílé neviňátko tím pádem zasloužilou umělkyní.

Eva se však pro dnešek nevyšvihla jenom tak. Na pořadu dne je slíbená večeře, která má být odměnou za její předvčerejší statečnost. Pochopitelně se jedná významný krok v jejím zrání, který dosvědčila ponořením svého božského originálu do tyrkysové hladiny. Pokud se ptáte, co si v nedalekém baru za své poodhalení objednala, tak se podržte! Kurvinu! Ale pozor! Nejedná se o nic jiného než o skvěle chutnající rybu lapenou ve zdejších oceánských lovištích.

Dnešní podvečer je věnován nákupům dárků a suvenýrů. V případě druhé položky zažíváme nemalé rozčarování. Tolik kýčů, kterými oplývají zdejší obchody, se jenom tak hned nevidí. S prodavači je to podobné. Zdrogovaný snědý borec, který nás obsluhuje, naneštěstí není výjimkou. Nevadí! Jedná se o nepodstatnou drobnost, která nám skvělý pocit z Fuerteventury ani v nejmenším nemá šanci pokazit.

den čtrnáctý

Rozbřesk čtrnáctého dne pobytu věrně kopíruje dny minulé. Znovu se pohybuji v nedalekých, dramaticky tvarovaných kulisách skalnatého pobřeží. Užívám si prozatímní samoty a znovu obdivuji hru barev a stínů, které mi zdejší divočina nabízí. Partnery jsou mi akorát kroužící ptáci a později i nesměle se vynořující sluníčko.

Cestu na základnu si dnes záměrně prodlužuji. Protahuji se kolem rekreačních komplexů a všímám si nejen architektury, ale především souvisejících parkových úprav. Musím uznat, že jsou přímo fascinující. Dokonale kontrastují s kamenitými pustinami za městem. Stojí za tím spousta práce a především neustálé zavlažování. Jakkoli nová lidská sídliště dvakrát nemusím, u Costa Calmy bych udělal světlou výjimku.

 

Máme před sebou poslední den na Kanárech. Pláž Esmeralda je suverénně nejlepší variantou. Jakkoli se díky silnému větru do vody nikomu moc nechce, závěr si bez patřičného smočení dost dobře nejde představit. Zvláště, když je aktuální vlnění tak lákavé. A tak si dopřáváme pořádně rozdováděné vodní finále, mimo jiné proto, aby bylo na co zase nekonečně dlouho vzpomínat.

Nemůžeme vynechat ani nezbytné pózování před fotoaparátem. Skoro žádná z trojlístku našich atraktivních krasavic však neprojevuje nejmenší nadšení. Ale jen do chvíle, než prohlásím, že je to kvůli paní Hruškové. To je neobyčejně sympatická dáma, která nás doma pravidelným masírováním povadlých tkání vrací zpátky do života. Zaslouženě se stala předmětem našeho společného zbožňování a proto ji škodolibě zásobujeme provokativními zásilkami přímořských fotografií. Moře totiž nade vše miluje, takže je nad slunce jasné, že v sychravém valašském předjaří teď bude blednout  nezvládnutelnou závistí. Fotografování se nadšeně ujímá usměvavý snědý domorodec, kterého později vystřídá naše nepolepšitelná dokumentaristka. Vznikají tak snímky, které nám budou připomínat existenci ráje na zemi a skutečnost, že jsme mohli být na pár dnů jeho součástí.

A je tady úplně poslední večeře. S chotí Dášou ji věnujeme našim milovaným dceruškám. Za všechny kulinářské zázraky, kterými nás během dvou týdnu s velkou láskou obšťastňovaly. Kde že se slavnostní akce uskutečňuje? Samozřejmě,  „U kámoše“, tedy v v baru Palmita. A co si tu na závěr objednáváme? Jedenkrát kuřecí plátky a třikrát už odzkoušenou, nedostižnou kurvinu!

Každý večer před odjezdem bývá ve znamení balení. Propoceným oblečením omotáme lahvinky olivového oleje a dalších darů jižních krajů, přibalíme kozí sýry a další kanárské speciality a potom už napínáme zipy našich kufrů, které během večera až příliš nápadně zbaculatěly. Ještě zbývá nachystat zásobu proviantu na zítřejší celodenní cestování a hlavně natáhnout všecky budíky, které by nás měly za pár hodin naposledy vyhnat z pelechů.

Před krátkým spaním nesmí chybět doušek vhodného moku na sladění úsměvů. Bohulibý posun Evy k dobrému je patrný i v této oblasti. Konečně dala na biblickou radu apoštola Pavla a svému nemocnému žaludku pravidelně dopřávala  skromnou porci doporučovaného vína či jiných léčivých tekutin. S jakým výsledkem? Následná kontrola u doktora ukázala, že její trávící ústrojí je v naprostém pořádku! Vedle zmíněné medicíny také zásluhou permanentní pohody a skvělé nálady, dosvědčované nikdy nekončícími výbuchy srdečného smíchu. Také tentokrát zaléháme až pozdě večer. S dobrou vírou, že i závěrečné nocování bude pokojné a ničím nerušené.

den patnáctý

Ve tři nad ránem se rozezvučí budíky a nemilosrdně nás vyhánějí z pelechů. Najednou někdo klepe na prosklené venkovní dveře. Sousedka od vedle se nám ve své německé mateřštině snaží naznačit nějaký problém. Až jazykově nadanější Esterce se podaří rozklíčovat, o co jde. Dva sousední apartmány v noci navštívili zloději. Nepozorovaně odemkli i bezpečnostní sejfy, ze kterých zmizely všecky peníze. Nás z nějakého neznámého důvodu vynechali. Že by vytrvale vysílané modlitby o ochranu? Se smíšenými pocity, mezi nimiž nesmí chybět ani velká dávka vděčnosti, opouštíme své dočasné útočiště. Zamáváme spící Costa Calmě a pak už černou tmou uháníme mikrobusem k nasvícenému letišti. Hned poté, co jsme odbaveni a prosvíceni rentgenem, přichází na pořad dne poslední díl kadeřnického tréninku. I tady je veřejné představení umu našeho adoptivního dítěte středem zasloužené pozornosti. Venku začíná svítat a oblohu zastínily mraky. Opouštíme Fuerteventuru v tu nejsprávnější chvíli.

Airbus společnosti Iberia nabírá výšku a dopřává nám dechberoucí výhledy na vzdalující se ostrov. O kousek dál se už spatra díváme na divoké hory sousedního Lanzarote. Dvouhodinový přelet Atlantiku připomíná drkotání po rozbité polní cestě. Neustávající turbulence vydrží až k evropskému pobřeží Španělska. Eroplán začíná klesat ke hlavnímu městu Madridu. Olivové háje, pole i zakroucené silnice tu vidíme jako na dlani. Nejkrásnější pohled na Matičku Zemi je, samozřejmě, z letadla.

Čekání na optimistickém madridském letišti naštěstí není dlouhé. Přidáváme se k početnému houfu domorodců mířících do Prahy. Naposled zamáváme pohostinnému Španělsku a pak už dobré tři hodiny plachtíme nad starou dobrou Evropou. Stříbrná stužka řeky Vltavy naznačí, že jsme u Stověžaté. Jemně se dotkneme rodné hroudy a pak už s kufry, taškami a náručí vzpomínek pádíme busem přes půlku Prahy ke zdejšímu Hlavnímu nádraží.

Na náš Dálný Východ už míříme jen ve třech. Manažerka výpravy, akční dcera Esterka,  se už nemůže dočkat svého milovaného Evžena a tak mu pádí vstříc v pohodovém interiéru rychlíku společnosti RegioJet. Zbytku světa, tedy Dáše, Evičce a mé maličkosti bohatě postačí služby tradičních Českých drah. Ve Valmezu přeskočíme na v pořadí už šestý dopravní prostředek tohoto dne. Michalova fordka nás pak přemístí až ke prahu k našich skutečných domovů. Dorazili jsme bez jakékoliv újmy a v naprosto nečekané pohodě.

Vybalování někoho deprimuje, jinému nevadí. Patřím asi k té druhé skupině. Postupně beru věci do rukou a přitom si vzpomínám, v jaké situaci byly použity. Začíná další díl právě skončené cesty a tím je ukládání do šuplíků. Nejen věcí, ale hlavně vzpomínek. A ty jsou naprosto jednoznačné. Tak nádherné dva týdny v tak úžasné společnosti jsme už pěkně dlouho nezažili. Takže, díky, díky, díky! Komu, čemu? To ať si už dosadí každý sám...

----------------- (((-: ahoj :-))) -----------------