V
UKRAJINSKÉM LÁGRU - 1
reportáž z prázdninové brigády
ČÁST PRVNÍ - CESTA
Nebojte se, nebude řeč o nějakém
novodobém gulagu. Na Ukrajině se lágrem pojmenovává jakýkoliv tábor.
V našem případě se jedná o někdejší tábor pionýrský, který před léty
koupili místní adventisté. Nese název Barvínek a leží u města Nový Rozdíl, asi
padesát kilometrů od Lvova. Z pionýrských trosek tu postupně vyrůstá sanatorium. Není určené jen
k léčení neduhů, ale také k propagaci zdravějšího životního stylu.Tři
z pěti objektů už slouží svému účelu, na zbylých dvou se pracuje. Do díla
se tentokrát zapojuje pražská Maranatha
a také naše sdružení Samari. První poskytují finance, druzí bezplatnou práci
devíti dobrovolníků. Na akci přispívá nemalou částkou rovněž Statutární město
Zlín.
Původně se ale mělo jet, tak jako v letech minulých, na
Zakarpatskou Ukrajinu. V městečku Vilok, ležícím na maďarské hranici u
břehů řeky Tisy, čekalo na generální opravu malé zdravotní středisko. Náš
dlouholetý implementační partner, pastor Ivan Filip, nám však na poslední
chvíli nabízí změnu destinace. Ve Lvovské oblasti jsme ještě nebyli, takže
rozhodování není složité.
Předsedkyně sdružení a rovněž manažerka prázdninového
projektu, Petra Nováková, má už pár měsíců
před spuštěním akce neklidné spaní. Zajistit finance, práci a dobrovolníky není
ničím proti zajištění vhodné dopravy. Uvažuje se o zapůjčení devítimístného
mikrobusu. Majitelé zmíněných přibližovadel, stejně jako provozovatelé
autopůjčoven, při vyslovení slova Ukrajina nápadně ztrácí řeč a zpravidla
rychle zavěšují. Nezbývá, než přistoupit na tradiční, poněkud složitější
variantu. Jedna skupina pojede linkovým autobusem, druhá jedenáct roků starým renaultem.
Wendy a Veronika, ostřílené matadorky minulých ročníků se
v podvečer poslední červencové soboty setkávají s greenhorny,
meziříčským Alešem a jesenickým Jeremiášem. Vzápětí po nastoupení do dálkového
busu mířícího k severovýchodu je čeká první překvapení. Navzdory tomu, že
naše čtveřice třímá v rukou řádně
zakoupené místenky, žádné volné sedadlo už na ně nezbývá. Kdo už někdy cestoval
uvedeným směrem, dobře ví, že jakékoliv vymáhání práva je naprosto zbytečné.
Příštích šest, sedm set kilometrů v uličce nebude dvakrát pohodlných.
Ještě, že jsou v autobusu schody…
Další překvapení, opět pramálo rozkošné, je přichystáno na
polsko – ukrajinské hranici. Probdělou noc bez sedadel střídá šestihodinové
čekání na odbavení. Kdo se touží procvičit v trpělivosti, ať vyrazí na
východ…
Pětimístný renault startuje ze Zlína ve dvě nad ránem. Jitka,
Dominik, Petra a Kuba obsazují místa spolujezdců, moji maličkost nechávají kupodivu
za volantem. Přestože má za zády více než šest křížků a k šoférování potřebuje
zvláštní povolení od doktora. Tempem, přímo úměrným mému věku se pak posunujeme
vstříc slunci i novým dobrodružstvím. První zastávka u Strečna, druhá u
Spišského hradu, třetí kousek od hranic Evropské unie. A také první problémy.
Pastor Ivan, který nás měl čekat v Mukačevu a pak odvézt do onoho dobře
zašitého lágru u Lvova, přijet nemůže. Coby nenapravitelnému dobrodinci mu
odněkud vezou humanitární náklad a on se musí postarat o jeho uskladnění. Tři
sta kilometrů na sever se proto budeme muset probíjet sami.
Další „mobilní“ zvěst přichází od našich. Wendy píše
v zoufale vyhlížející esemesce něco o tom, že je odvezli někam do lesa,
nikomu tam nerozumí a kolem jsou samí prapodivní lidé. Další zpráva nás
zastihuje na čáře. Vypadá to prý na únos do areálu nějaké sekty, která se je
pomalu snaží zmanipulovat. Rozhodně máme co nejrychleji přispěchat na pomoc. Po
dvou hodinách, právě když překonáváme nejvyšší partie zamlžených Karpat, osobně
zvoní nováček Aleš: „Tak jsem si to teda nepředstavoval! Ubytování na drátěnkách
v jakémsi rozestavěném holobytu, kluci zvlášť, holky zvlášť a hajdy na
seminář! My na to, že jako většina Čechů jsme nevěřící. Oni na to, že nevadí,
zítra prý už budeme…Mám chuť vzít bágl a co nejrychleji uprchnout!“
Kromě mírně vyplašené Jitky, která jede na podobnou akci
poprvé, zůstáváme víceméně klidní. S adventisty jsme se už setkali,
případně s nimi ušli menší či větší kus cesty, takže v zápletce
nevidíme žádné vážnější nebezpečí. Určitě nebudeme spěchat, necháme je tam
chvíli podusit a pak je láskyplně vysvobodíme.
Po dalších třech hodinách jízdy jsme v oploceném areálu se dvěma kovovými
bránami. Nešťastnou čtveřici zastihujeme v makroložnici pro stovku
nocležníků. Spokojeně spí spánkem spravedlivých. Dokonce všichni pohromadě. Jak
se zdá, ubránili se…
Postupně se probouzejí a začínají o překot vyprávět. Stručné zvěsti
z mobilů jsou teď bohatší o tisíce detailů. Děsivé pocity ohrožení ještě
neodezněly a tak v jejich pestrobarevném líčení čerstvé minulosti máme
možnost spoluprožívat napjaté okamžiky nedávných chvil.
Jak jsme správně předpokládali, šlo o nepříjemné nedorozumění.
Pracovníci sanatoria měli právě dovolenou a tak v jeho areálu probíhal týdenní seminář o základní zvěsti světově
nejrozšířenější knihy. Neinformovaní pořadatelé zmíněné akce se celkem logicky
domnívali, že v nejateističtější zemi Evropy se konečně zablesklo na zbožnější časy a první čtveřice, toužící
nahlédnout za viditelný obzor, neváhala vážit dalekou cestu a doputovala až
sem, na Barvínek. O tom, že cílem jejich pouti jsou stavební práce na dalším
z pavilonů, neměli nejmenšího tušení. Patřičná informovanost předem, tak,
jak to známe z našich zeměpisných šířek, se v těchto končinách prostě
nenosí.
