V UKRAJINSKÉM LÁGRU - 5
reportáž z prázdninové brigády

ČÁST  PÁTÁ  -  DOKONČENÍ  A  NÁVRAT

Začátek druhého pracovního týdne je ve znamení změn. Biblický seminář vystřídal běžný provoz, davy lidí se scvrkly na pár desítek klientů. Jídlo teď dostáváme přímo v budově sanatoria. K nemalé radosti Dominika se tady vyvařuje  pouze vegansky. Nejen zdravě, ale kupodivu i překvapivě chutně. Co zůstalo stejné, je práce. Tedy obkládání koupelen a množení kůrovce. Časem se přidává ještě malování stěn a lepení rohových lišt, jimž se tady říká bagety. Vyhlazené bílé stropy a barevné „kůrovcové“ stěny oddělené decentní bagetou vyhlížejí docela sympaticky.

Milým zpestřením druhého týdne je svatba. Nebojte se, nejedná se o žádného z českých dobrovolníků či dobrovolnic. I když několik příležitostí se evidentně nabízelo. Pomineme-li už vzpomínaného borce z večerního autobusu, který si brousil zuby na Jitku, dále Nikolu a jednoho zbožného donchuána na kolečkových bruslích,  kteří to zkoušeli na všecky, byla tady ještě jistá Marusja, jež se programově zacílila na Dominika. Našim reprezentantům budiž přičteno k dobru, že nastíněným zahraničním invazím se ctí odolali. Zmíněná svatba se tedy odehrává  ve výhradně  domorodém podání.

Oslava ztráty svobody se tady pojímá výrazně zodpovědněji než v našich zeměpisných šířkách. Už dva dny předem se v centrální budově začínají míhat týmy obstarožních kuchařek a půvabných dekoratérek. První zdobí dorty, druhé jídelnu a obřadní sál. Vypadá to jako na svatbu vládních, případně mafiánských prominentů. Zlé jazyky tvrdí, že to vychází nastejno.

Úterní odpoledne, kdy jsme zapráskané montérky vyměnili za poněkud civilnější ohoz, nás však přesvědčuje o opaku. Aktérem je mladý pár z úplně normálních ukrajinských rodin. Na takovou svatbu se tady prý šetří i několik let. A jak je v kraji zvykem, jedná se o svatbu křesťanskou. Charismatický pastor před vlastním obřadem slouží docela praktickým kázáním. V jeho závěru snoubencům předává „barometr“. Jedná se o stylisticky pojatou tvář ve dvou podáních. Na jedné straně kartonu má ústa svěšená, na druhé od ucha k uchu. „ Až bude doma neveselo, pověste si na viditelné místo první variantu, v opačném případě tu druhou. Ale uvědomte si, že tak jak je to teď, to nebude natrvalo. V době smutku žijte nadějí na změnu, když zavládne pohoda, nesmírně si toho važte. Zkušenosti dosvědčují, že i ta jednou pomine.“ Pro nás neznámou součástí zdejší slavnosti je rovněž veřejné děkování ženicha rodičům nevěsty a naopak, stejně jako slib obou rodičovských párů, že partnera svého dítěte přijímají jako rovnoprávného člena rodiny. Snad nejdojemnější je vyznání obou novomanželů. Namísto strohého „ano“ tady přede všemi přítomnými prohlašují, co ten druhý pro něho znamená a k čemu se mu veřejně zavazuje. Pro nás má ale svatba exaktně měřitelný rozměr. Příštího rána jsme přizváni k likvidaci zbylých, převážně sladkých dobrot.

Pracovní část brigády končí pátkem a tak nastává čas účtování. Pokud by se hodnota naší práce včetně dodaného materiálu měla posuzovat českými měřítky, pohybovala by se kolem částky tří set tisíc korun. Oficiální provozovatelé, tedy církevní náčelníci ze lvovského ústředí jsou si toho vědomi a tak nám už v předstihu vystavují děkovné plakety. Jsou v ukrajinštině, tedy psány azbukou, takže jim skoro nerozumíme. Naprosto srozumitelné je ale jejich pozvání  k dalšímu pokračování. Co jim ale hlava nebere, je skutečnost, že na nezištné pomoci se podíleli nevěřící lidé. Kromě Dominika  a mojí maličkosti vlastně všichni. Ukrajinští křesťané tak mají další námět k přemýšlení.

Volnou sobotu trávíme každý po svém. Dominik si vyměnil místo v autobuse s Jeremiášem a tak hned po ránu pádí do Lvova. Jitka, Petra, Jerry a Kuba se vydávají na poslední výlet za krásami Rozdílu. Mne pro změnu láká bohoslužba místních adventistů. Přívětivý pastor z Běloruska tu mimo jiné vypráví o pomoci jeho rodiny opuštěným dětem. Několik z nich už našlo domov pod jejich vlastní střechou. V podvečer se pak celá naše pětice setkává na rozhledně. Jedná se o  ochozovou plošinu někdejšího vodojemu. Na rezavé střeše s výhledem na město i Barvínek  probíhají nezbytné přípravy na blížící se návrat k domovu. Dovede si někdo představit cestování bez nalakovaných nehtů? Zmíněné dámy tentokrát zvolily jasně červenou.

Vstáváme ve dvě v noci. K našemu překvapení nejen sami. Nikola nás doprovází až k půl kilometru vzdálené hlavní bráně. Při jejím otevírání si nemůžeme nevšimnout odlesku jeho orosených očí. Měl nás doopravdy rád…

Padesát nočních kilometrů do Lvova nám dělá společnost dokonale kulatý měsíc. Další stovku k polským hranicím zase hustá mlha. Slušné silnice vystřídaly opravované úseky nebo výmoly. Těsně před čárou se přidávají  vysoké, neoznačené retardéry. V mlhavé temnotě jsou takřka neviditelné.  Najet na ně desetikilometrovou rychlostí, znamená přijít o nápravu. Náprava nálady přichází až na hranicích. K našemu milému překvapení je odbavení svižné a naprosto bezproblémové.

To se ovšem nedá tvrdit o nadějně vyhlížejícím přesunu přes rovinatou polskou zemi. Hlavní tah na západ zatím postrádá jakoukoliv dálnici. Větší polovina trasy vede přes uzavřené obce s omezením rychlosti. Nedělní provoz je nečekaně hustý. Před Krakovem se málem zastavuje úplně. Volíme raději delší „zkratku“ přes hory a doly. A tak nám překonání území našeho severního souseda zabírá bezmála dvanáct hodin.

V Českém Těšíně se opět dotýkáme půdy zemí Koruny české a v hanáckém Přerově  konáme první vyhazov. Jesenický Jeremiáš tu mění auto za osobní vlak. V Otrokovicích se loučí Jitka, v Dolní Lhotě, zajímavé to vesnici, budoucí doktor Kuba a stávající náčelnice Samari, Petra. Do cílového  Zlína je to coby kamenem dohodil. Jsem tam těsně před setměním. Tachometr dnes naměřil rovných sedm set třicet kilometrů.