V  UKRAJINSKÉM  LÁGRU - 1

reportáž z prázdninové brigády

ČÁST PRVNÍ  -  CESTA

Nebojte se, nebude řeč o nějakém novodobém gulagu. Na Ukrajině se lágrem pojmenovává jakýkoliv tábor. V našem případě se jedná o někdejší tábor pionýrský, který před léty koupili místní adventisté. Nese název Barvínek a leží u města Nový Rozdíl, asi padesát kilometrů od Lvova. Z pionýrských trosek tu  postupně vyrůstá sanatorium. Není určené jen k léčení neduhů, ale také k propagaci zdravějšího životního stylu.Tři z pěti objektů už slouží svému účelu, na zbylých dvou se pracuje. Do díla se tentokrát zapojuje  pražská Maranatha a také naše sdružení Samari. První poskytují finance, druzí bezplatnou práci devíti dobrovolníků. Na akci přispívá nemalou částkou rovněž Statutární město Zlín.

Původně se ale mělo jet, tak jako v letech minulých, na Zakarpatskou Ukrajinu. V městečku Vilok, ležícím na maďarské hranici u břehů řeky Tisy, čekalo na generální opravu malé zdravotní středisko. Náš dlouholetý implementační partner, pastor Ivan Filip, nám však na poslední chvíli nabízí změnu destinace. Ve Lvovské oblasti jsme ještě nebyli, takže rozhodování není složité.

Předsedkyně sdružení a rovněž manažerka prázdninového projektu, Petra Nováková, má už pár měsíců před spuštěním akce neklidné spaní. Zajistit finance, práci a dobrovolníky není ničím proti zajištění vhodné dopravy. Uvažuje se o zapůjčení devítimístného mikrobusu. Majitelé zmíněných přibližovadel, stejně jako provozovatelé autopůjčoven, při vyslovení slova Ukrajina nápadně ztrácí řeč a zpravidla rychle zavěšují. Nezbývá, než přistoupit na tradiční, poněkud složitější variantu. Jedna skupina pojede linkovým autobusem, druhá jedenáct roků starým renaultem.

Wendy a Veronika, ostřílené matadorky minulých ročníků se v podvečer poslední červencové soboty setkávají s greenhorny, meziříčským Alešem a jesenickým Jeremiášem. Vzápětí po nastoupení do dálkového busu mířícího k severovýchodu je čeká první překvapení. Navzdory tomu, že naše čtveřice  třímá v rukou řádně zakoupené místenky, žádné volné sedadlo už na ně nezbývá. Kdo už někdy cestoval uvedeným směrem, dobře ví, že jakékoliv vymáhání práva je naprosto zbytečné. Příštích šest, sedm set kilometrů v uličce nebude dvakrát pohodlných. Ještě, že jsou v autobusu schody…

Další překvapení, opět pramálo rozkošné, je přichystáno na polsko – ukrajinské hranici. Probdělou noc bez sedadel střídá šestihodinové čekání na odbavení. Kdo se touží procvičit v trpělivosti, ať vyrazí na východ…

Pětimístný renault startuje ze Zlína ve dvě nad ránem. Jitka, Dominik, Petra a Kuba obsazují místa spolujezdců, moji maličkost nechávají kupodivu za volantem. Přestože má za zády více než šest křížků a k šoférování potřebuje zvláštní povolení od doktora. Tempem, přímo úměrným mému věku se pak posunujeme vstříc slunci i novým dobrodružstvím. První zastávka u Strečna, druhá u Spišského hradu, třetí kousek od hranic Evropské unie. A také první problémy. Pastor Ivan, který nás měl čekat v Mukačevu a pak odvézt do onoho dobře zašitého lágru u Lvova, přijet nemůže. Coby nenapravitelnému dobrodinci mu odněkud vezou humanitární náklad a on se musí postarat o jeho uskladnění. Tři sta kilometrů na sever se proto budeme muset probíjet sami.

Další „mobilní“ zvěst přichází od našich. Wendy píše v zoufale vyhlížející esemesce něco o tom, že je odvezli někam do lesa, nikomu tam nerozumí a kolem jsou samí prapodivní lidé. Další zpráva nás zastihuje na čáře. Vypadá to prý na únos do areálu nějaké sekty, která se je pomalu snaží zmanipulovat. Rozhodně máme co nejrychleji přispěchat na pomoc. Po dvou hodinách, právě když překonáváme nejvyšší partie zamlžených Karpat, osobně zvoní nováček Aleš: „Tak jsem si to teda nepředstavoval! Ubytování na drátěnkách v jakémsi rozestavěném holobytu, kluci zvlášť, holky zvlášť a hajdy na seminář! My na to, že jako většina Čechů jsme nevěřící. Oni na to, že nevadí, zítra prý už budeme…Mám chuť vzít bágl a co nejrychleji uprchnout!“

Kromě mírně vyplašené Jitky, která jede na podobnou akci poprvé, zůstáváme víceméně klidní. S adventisty jsme se už setkali, případně s nimi ušli menší či větší kus cesty, takže v zápletce nevidíme žádné vážnější nebezpečí. Určitě nebudeme spěchat, necháme je tam chvíli podusit a pak je láskyplně vysvobodíme.

Po dalších třech hodinách jízdy  jsme v oploceném areálu se dvěma kovovými bránami. Nešťastnou čtveřici zastihujeme v makroložnici pro stovku nocležníků. Spokojeně spí spánkem spravedlivých. Dokonce všichni pohromadě. Jak se zdá, ubránili se…

Postupně se probouzejí a začínají  o překot vyprávět. Stručné zvěsti z mobilů jsou teď bohatší o tisíce detailů. Děsivé pocity ohrožení ještě neodezněly a tak v jejich pestrobarevném líčení čerstvé minulosti máme možnost spoluprožívat napjaté okamžiky nedávných chvil.

Jak jsme správně předpokládali, šlo o nepříjemné nedorozumění. Pracovníci sanatoria měli právě dovolenou a tak v jeho areálu probíhal  týdenní seminář o základní zvěsti světově nejrozšířenější knihy. Neinformovaní pořadatelé zmíněné akce se celkem logicky domnívali, že v nejateističtější zemi Evropy se konečně zablesklo  na zbožnější časy a první čtveřice, toužící nahlédnout za viditelný obzor, neváhala vážit dalekou cestu a doputovala až sem, na Barvínek. O tom, že cílem jejich pouti jsou stavební práce na dalším z pavilonů, neměli nejmenšího tušení. Patřičná informovanost předem, tak, jak to známe z našich zeměpisných šířek, se v těchto končinách prostě nenosí.