reportáž z prázdninové brigády
ČÁST ČTVRTÁ
- NEDĚLNÍ VYCHÁZKA
Modrá obloha nedělního nebe láká k výletu do blízkého
okolí. Včera zakoupená turistická speciálka avizuje výskyt skal na nepříliš vzdáleném návrší. Považujeme to
za docela důstojný cíl zamýšleného putování. Listnatými hvozdy se podél
přehrady dostáváme k chatové osadě. Většina dačí, jak se tady chatám
přezdívá, se utápí v kopřivách a jim podobném vzrostlém plevelu. Majitelé
nemovitostí teď mají jiné starosti. Pravděpodobně dobývají chléb vezdejší
nelehkou dřinou v některé zahraniční destinaci.
Vedeni nedávno vydanou mapou postupně vystoupáme na rozlehlé
návrší. Po skalách ani památky. Zato narazíme na krásně barevný hřbitov.V dálce nás ale upoutá impozantní silueta
dovysoka čnících kovových monster. Připomíná to odpalovací rampu
k raketovým výletům do vesmíru. Profesionálně deformovaného fotoreportéra
Dominika nemůže takové panoráma nechat klidným. Ověšen objektivy se
k lákavým objektům touží co nejvíc přiblížit. Alespoň na slušný dostřel
jeho dvou Canonů.
Coby někdejší náčelník Pospolitosti Potrhlých Poutníků jej
v této potrhlé akci nemohu nechat samotného. Po několika kilometrech
scházíme za úmorného vedra k vodě. Žádné upravené pláže vyzdobené
bronzovými křivkami spoře oděných slečen však nevidíme. Pobřeží lemují
zarůstající hromady vybagrované zeminy s hnědozelenými jezírky
připomínajícími něco mezi mazutem a močůvkou. Jak se později dovídáme,
několikahektarová vodní plocha vznikla po vykutání ložiska síry. Nedohledný
průmyslový areál, na jehož prahu se právě nacházíme, zase sloužil k jejím
zpracování. Po dlouho nepoužívaném širokorozchodném kolejišti, kde se teď
docela daří bílým břízkám, se v pohodě dostáváme do těsné blízkosti prvních objektů. Kulisy
mohutných, rozpadajících se hal, nad nimiž se tyčí sto padesát metrů vysoké
kovové komíny, působí děsivě. Všudypřítomné rezavé konstrukce ostře kontrastují
s hromádkami jasně žluté síry a brčálově zelenými hladinami obřích kaluží.
Všechno pomalu zarůstá křovím, nikde ani
živáčka. Horrorovou atmosféru patřičně dokreslují pouze hejna krákorajících havranů.
Po dvou hodinách bezcílného potulování strašidelným světem
přicházíme na širokou prašnou cestu. Je dokonale rovná a končí
v nedohlednu. Nabíráme kurs k tušenému východu. Jdu asi sto metrů před Dominikem, když narazím
na dva postarší borce se psem připomínajícím prašivého vlkodlaka. Potetovaný
svalovec se zašitým okem na mne udeří hrubým hlasem notorického ochlasty. Co
tady pohledávám, jak jsem se tu dostal a ať okamžitě vypadnu stejnou cestou.
Čtyřnohou šelmu prý sebou nemají jen na okrasu. Poslušně otáčím o sto osmdesát
stupňů a po chvíli zvěst reprodukuji Dominikovi. Společně pak míříme nazpátek.
Protože se nám nechce obcházet areál o velikosti okresního města, napadne nás
risknout zkratku přes kopřivy, bodláky a
nesečenou trávu. Sotva uhneme z šotolinového bulváru, ozve se odněkud zezadu
hromové hulákání. Vzápětí se v oblaku zvířeného prachu přiřítí rozzuřený
padesátník v kostelových černých gatích a kostkované košili, praští
rezavým kolem značky Ukrajina o zem a se sebevědomým výrazem vítěze Druhé
světové zahájí výslech: „ Co jste zač, jak to, že jste porušili přísný zákaz
vstupu do strategicky významného prostoru? Určitě jste to tady fotili,
bezpochyby budete zahraniční špioni, okamžitě volám policii!“ Bdělý strážce
nedotknutelnosti národního majetku se poté vehementně dožaduje průkazů naší
totožnosti. Dominik má sice u sebe dva velké foťáky, ale ani jeden pas. Já mu
ten svůj zase odmítám vydat. Oběma rukama jej svírám v dlaních a dovolím
jen malé nahlédnutí. „Půjdete se mnou na strážnici a tam se budete zpovídat
kriminálce.“
Kráčím poslušně vedle něj a jeho služební Ukrajiny, snažím
se mu vysvětlit, že jsme žádnou zábranu ani nápis se zákazem vstupu neviděli,
ale vše marně. Neustále mě pobízí ke zrychlení loudavé chůze. Dominik, který se mezitím
přidružil k dalšímu z pravděpodobných hlídačů, jde naopak čím dál
pomaleji a díky nekonečné drzosti profesionálního dokumentaristy stačí dokonce pořídit
několik tajných fotografií. Jeho průvodce má vzhled lidumila a o svém nadřízeném se
vyjadřuje poněkud posměšně. Prý je to sobáka, tedy pes a Dominik ať si
z jeho vrčení pranic nedělá. A na nějaké zrychlování chůze v tom
vražedném vedru nech úplně zapomene.
Strážnice kterou tvoří kovová kukaně z nějakého
prehistorického náklaďáku, stojí hned vedle
brány, na jejíž proražení by museli povolat buldozer anebo tank. Uvnitř je tak padesát ve stínu. Ochranář se na chvíli
převtěluje v úředníka a do posledních řádků ošuntělého sešitu zkouší
natěsnat veškeré údaje z mého cestovního pasu. Jeho červená propiska po
chvíli vynechává a tak mu nabízím svoji modrou. Zanedlouho dochází i
volné místo na posledním řádku. Modrá stopa českého kuličkového pera
poté zaplní veškeré volné okraje.
Policajti pořád nikde a tak ochranka staví vodu na čaj. Je
silný jak neohrožená Rudá armáda, ale v tom pekelném horku nám to vůbec
nevadí. Od rána jsme totiž nepili. Snažíme se být na strážníka milí, chválíme
jej, jak zodpovědně koná svou vlasteneckou povinnost. Takticky mu tím bereme
vítr z plachet a ten se nakonec docela civilně rozpovídá. Využívám toho a
ještě před příjezdem ramene zákona stačím skrytě vyměnit čerstvě nafocenou
kartu za nějakou postarší.
Pravděpodobně to skutečně vypadalo na závažný případ, když
si pro nás přijíždí sám náčelník zdejší kriminálky. Usměvavý pětatřicátník
v tmavých brýlích a mnoha hvězdičkami na namodralé uniformě působí více
než sympaticky. V pohodě mu předávám svůj pas, což snaživého ochranáře
rozčilí k nepříčetnosti. S nemalou vervou si stěžuje, že jemu jsem totéž
důrazně odmítal. Uniformovaný důstojník mu na to odpoví, že jsem se zachoval
naprosto správně. Komunismem odkojený strážce takové ponížení nečekal a začíná
hlasitě nadávat. Náčelník jej před námi rázně uzemní a pozve nás do auta.
Poté, co v jeho Ladě překonáme dvě uzamčené, dobře hlídané brány, se od
něj, namísto očekávaného výslechu, dovídáme spoustu zajímavostí. Před zhruba
pěti desítkami let tady narazili na ložisko síry a tak hned vedle něj vyrostl
mamutí kombinát produkující kyselinu sírovou. Jenže časem síra došla a navíc se
rozpadnul Sovětský svaz. Dovážet surovinu z Ruska anebo Polska se ukázalo
být neúměrně drahé a tak fabriku zavřeli. Dnes se jí přezdívá druhý Černobyl.
Desetitisíce lidí přišly o zdroj příjmů a ve městě raketově vzrostla
kriminalita. V současné době je prý vyšší než v obávaném Kyjevě.
V žádném případě nám nedoporučuje chodit do Rozdílu potmě. Nevědomost však
hříchu nečiní. Byli jsme tam večer několikrát, Dominik dokonce sám. „Kdyby se
cokoliv stalo, okamžitě volejte“, říká důstojník a předává mi svoji vizitku.
Než nás sám od sebe doveze až k branám sanatoria, stačíme se například
ještě dovědět, že má dvě děti a měsíční plat dvě stě až dvě stě padesát dolarů.
Vnucujeme mu aspoň desetieurovku. Důrazně a dlouho odmítá. Až když mu řekneme,
že to je náš dárek pro jeho ratolesti, s neskrývaným dojetím bankovku
přijímá.
Žádné komentáře:
Okomentovat