reportáž z prázdninové brigády
ČÁST TŘETÍ - VÝLET DO LVOVA
Pobývat ve Lvovské oblasti a nenavštívit Lvov by bylo
neodpustitelným hříchem. Využíváme k tomu odpolední části prvního dne
víkendu. Malý autobus nás v pohodě zaveze až před velké nádraží. Po
návštěvě tureckých záchodků míříme přímo k ukrajinskému tržišti. Vyhrazená
plocha ani zdaleka nestačí a tak se ziskuchtiví trhovci roztahují do přilehlých
ulic. Můžeme tu nakoupit skoro všecko. Od právě vytržené mrkve přes mouchami ozdobená stehna z mrtvé
krávy až po živá kuřata v papírové krabici . Po rušném chodníku
směřujícím od tržiště k nádraží najednou proti mně ze všech
sil uhání postarší mužík v omšelém obleku s dámskou taškou
v podpaží. „Asi peláší na vlak“, říkám si v duchu, když v tom si
všimnu za ním pádící stařenky mávající rukama a křičící na celé kolo: „Ubíte
ho, on král – zabijte jej, on kradl!“ Z vedle stojícího obchůdku se
vzápětí vyřítí neohrožený hromotluk v červeném tričku a začne kličkujícího zloděje nahánět mezi
zaparkovanými auty. Po dvou minutách se vrací i s ukradenou taškou.
Udýchaná babička je radostí bez sebe.
Posunujeme se pomalu k centru a postupně navštěvujeme
dva z mnoha zdejších kostelů. Je právě sobota a tak tu mají pěkný frmol.
Jedna svatba ještě neskončila a před vchodem se už nervózně houfuje další
nedočkavá dvojice i s početným
doprovodem. Chudáci faráři!
Kolem obchodu s českým Staropramenem, kde si poroučíme
ukrajinský kvas, se operativně přemístíme až k opernímu náměstí. I tady se
to hemží nastrojenými dvojicemi, které se před chvílí lehkovážně vzdaly
nenahraditelné svobody. Společnost jim dělají pouliční prodavačky, malující
portrétisté a hopsající tanečníci. Korzující
davy si ale nemají kam sednout. Skoro všecky lavičky tu okupují hluboce
zadumané dvojice nad rozehranými partiemi šachu.
S tichými velmistry královské hry kontrastují rachotící
bryčky tažené páry štíhlých koní. Jejich majitelé chtějí udržet krok
s poskakujícími Žigulíky i mafiánskými Mercedesy a tak svá dvoukoňová
přibližovadla ždímají na doraz. Jednomu ze snědých kočích se to nevyplácí. Takřka
před našim zraky přichází o jednu koňskou sílu. Uštvané zvíře bílé pleti se za
poklusu kácí k zemi. Snaží se vstát, ale vzápětí vydechne naposled. Než pro něj
přijede klasická odtahovka na auta, trvá to skoro hodinu.
Historické město s udržovanými parky a rakousko -
uherským rukopisem nás mile překvapuje. Narozdíl od takového Nového Rozdílu tu
stará zákoutí pulsují životem a dýchají přívětivou atmosférou. Dalo by se tu
ještě navštívit mnohé, ale dneska nějak nestíháme.Den se chýlí k závěru a
tak se s Jeremiášem vydáváme na centrální autobusové nádraží ležící hodně
daleko od centra. Naskakujeme do autobusu místní dopravy. Přistupující
cestující tu pohodí pár bankovek na kapotu motoru vedle řidiče a ten cestou
k další zastávce stačí kromě mačkání pedálů točit volantem, vyhazovat blinkry,
stahovat okénko, zaměstnávat klakson a aniž by z vozovky spustil oči, hrabat
se v hromadě pohozených peněz a vracet zaplativším pasažérům přebytečné
drobné. Zajížďku na hlavní autobusák děláme proto, aby se Jerry, který se už
nevleze do renaulta, mohl za týden dostat do rodné vlasti. Mezinárodní
jízdenku, zvláště tu směrovanou k západu, je záhodno nakupovat s
úctyhodným předstihem.
Závěr soboty je poněkud posmutnělý. Veronika, Wendy a Aleš
musí pádit k domovu. Posledně jmenovaný se už během týdne snažil na dálku
zlomit svého šéfa, ale nebylo mu to nic platné. Prodloužení dovolené se nedočkal.
Ano, čtete dobře. Právě onen Aleš, který na startu málem dezertoval, se nakonec
do naší dobrovolnické „Ukrajiny“ tak zažral, že skutečný návrat k západu
teď prožívá ze všech nejhůř. A opakovaně
zdůrazňuje, že příští rok se akce podobného typu musí zopakovat a on u
toho rozhodně nesmí chybět. Do busu jej musíme nasáčkovat málem násilím. Aleše
obrazně, ale Veroniku doslova. Nastupuje jako poslední a dálkově ovládané dveře přivírají její objemný
bágl. Nezbývá, než použít násilí. Verča je nakonec za jízdy do busu vtěsnána. No
a pak už nastává dojemná chvilka
krátkého mávání. Žlutý expres městské přepravy mizí v nedohlednu a my si
začínáme připadat jako sirotci.
Večerní jízda do Rozdílu je docela
zábavná. Přiopilý domorodec mírně přezrálého věku, sedící na schodech
v zadní části autobusu se dává do řeči s výřečným Jakubem. Hlavním
tématem jejich mezistátního rozhovoru se postupně stává naše Jitka. Ukrajinská
strana projevuje eminentní zájem o její
odkoupení. Tvrdé obchodní jednání nabývá na síle i hlasitosti, takže drtivá většina cestujícího osazenstva má o
zábavu postaráno. Dlužno podotknout, že díky razanci Kubova přístupu k
nedobrovolnému vydání naší dobrovolnice do cizích služeb nakonec nedochází.
Žádné komentáře:
Okomentovat