reportáž z prázdninové brigády
ČÁST DRUHÁ
– PRACOVNÍ TÝDEN
Pracovní týden začíná i na Ukrajině pondělkem. Náš
koordinátor Ivan má přichvátat až kolem oběda, takže vyrážíme na pěší obhlídku tři
kilometry vzdáleného města. Nový Rozdíl vyrostl někdy před padesáti lety jako
účelové sídliště pro zaměstnance obřího kombinátu na zpracování síry.
V době největšího rozkvětu měl prý kolem čtyřiceti až padesáti tisíc
obyvatel. Po rozpadu Sovětského svazu fabriku zavřeli a většina lidí přišla o
zdroj obživy. Drtivá většina práceschopných jej musí hledat v zahraničí.
Minimálně polovina z nich to zkoušela i v naší republice.
Začátek srpna je ve znamení monzunu. Přesvědčujeme se o tom
na vlastní kůži někde na polovině cesty. Mírná bouřka plynule přechází ve
vydatný lijavec. Teplota klesá k deseti ve stínu. Nic než temný stín nelze
ostatně pod olověnými mraky očekávat. Těm z nás, co jsme vyrazili jen
polehku, se zdá o Sibiři. Déšť neustává a tak se v centru díváme po
nějakém útočišti v podobě restaurace. Jediná, na kterou narazíme, má v
pondělí zavřeno. Zachraňuje nás až majitelka malého obchůdku
s potravinami. Doprostřed hodí plastový stůl, přihrkne k němu devět
židlí a za chvíli se už ohříváme u kelímků s horkým čajem. Ukrajinské léto
budiž pochváleno!
O poledni si monzun vybírá obědovou přestávku a my toho
pohotově využíváme k cestě nazpátek. Na okraji sídliště, kde začínají
miniplantáže s fazolemi, bramborami, dýněmi a kukuřicí se brodíme po
kotníky ve vodě. Míříme k rozestavěnému pravoslavnému chrámu se dvěma zlatými
kopulemi a jedním rezavým jeřábem. Něco jako světoznámá barcelonská katedrála
Svatá rodina v ukrajinském podání. Na rozdíl od barcelonské se ta
v Rozdílu staví teprve sedmnáct let. Ochotný hlídač nás pouští dovnitř. I
přes složité lešení, které drží mohutné ocelové sloupy, je pohled ke čtyřicet
metrů vzdálené, bohatě zdobené klenbě impozantní, skoro až děsivý.
Z převysokých stěn a sloupů zatím prosvítá šedá barva betonu a dočervena vypálených
cihel. Při současném pracovním tempu a ekonomických možnostech země to vypadá
ještě na pár desetiletí. Nejspíš ale na věčné časy…
Starého známého Ivana potkáváme před branami Barvínku.
Přijel v Mercedesu a tmavém obleku.
Mercedes je ovšem dodávkový a jak je to u
tohoto pastora zvykem, nepřijel s prázdnou. Služební cesty ke svým
lvovským nadřízeným využil k převozu keramických obkladů a nejrůznějšího
stavebního harampádí. Porozhlédne se po stavbě, rozdá úkoly a sotva se stačíme
vzpamatovat, zmizí jako tajfun. Tak jsme ho ostatně pojmenovali už při naší
první ukrajinské brigádě.
Náčelníkem areálu je pětačtyřicátník Peter. Štíhlý, vysmátý
a poněkud zbrklý. Naneštěstí i v řeči. Skoro vůbec mu nerozumíme. Pěkně
zpívá, stejně jako jeho pohledná žena a ještě pohlednější dcera.
S organizováním stavebních prací, jak se později ukáže, je to už
trochu slabší. Budeme si muset vystačit
sami.
V pavilonu, kam v pondělním odpoledni nastupujeme,
jsou potmelené stropy a nahrubo nahozené stěny. Našim úkolem by mělo být vyhlazení oněch stropů, vybudování
odvětrávání koupelen a v rámci možností i jejich obložení. Pánská čtveřice
se neprodleně pouští do vzduchotechniky, dámám je svěřeno jim důvěrně známé
tmelení. Dvouetážová budova se začíná otřásat pod bušením kladiv, majzlíků,
rachotících sbíječek a kvílících flexek. Z chodeb se valí oblaka šedivého
prachu připomínajícího nejhustější ze všech mlh. Dívenky s respirátory a
bělavým prašným make-upem pobíhají se stěrkami, míchají tmel a vybrušují
nerovnosti. Útlocitní účastníci semináře jsou evidentně vyvedeni z míry,
ale snášejí to statečně. Především ti, na které nezbylo místo v hotovém
pavilonu a jsou nuceni přebývat v tom našem rozestavěném. Stát se to u
nás, je z toho studentská demonstrace, možná i nesametová revoluce.
S náčelníkem Barvínku a ministryní financí (ukrajinsky skrblíkem) Petrou se
vydáváme na nákup do města. „Tak, tady bydlí bandita,“ říká vzrušeně při jízdě
autem Peter a ukazuje na nedávno dostavěnou vilu slušného vzhledu. „Skoupil
pozemky, přes které vedla kanalizace
z našeho areálu, pomocí bagru kovové roury vyhrabal a prodal do sběru.
Nemáme nejmenší šanci se čehokoliv domoci. Chybějících osm set metrů potrubí
musíme na vlastní náklady uložit znovu, samozřejmě na jiné trase. Závisí na tom
zprovoznění budovy, na které pracujete.“
S nakupováním stavebních materiálů u nás a
v Rozdílu je propastný rozdíl. V liduprázdném magazínu Moloďožnaja
(tedy Mládežnická), kde většině z pěti prodavačů je kolem padesátky, sice
nemají skoro nic, co potřebujeme, zato mají dobrou náladu a docela slušnou
znalost češtiny. Když se tady s našimi dívkami v zapráskaných montérkách
v příštích dnech pro něco občas zastavíme, nestačí lapat po dechu. „Češi a
pracovat na Ukrajině? No, to by jsme ještě pochopili. Ale Češky?...“ Větší část
nářadí i materiálů nakonec přece jen posháníme. Díky tomu také stačíme poznat prakticky celé město.
Režim pracovního týdne má víceméně neměnné schéma. Vstáváme
půl hodiny po sedmé, protože v osm se
servíruje snídaně. Zatímco většina osazenstva tábora vykonává obvyklé
operace spojené s tělesnou hygienou u
venkovního bílého žlabu, my s Dominikem sbíháme pár set metrů níž,
k malému přehradnímu jezeru. Ranní očistu provádíme více než důkladně –
nezůstane na nás suchá ani nitka. Jak také, když se do vody noříme v rouše
Adamově. Milosrdné stromy sklání své ratolesti až ke hladině, takže případný skandál ohledně
narušení dobrých mravů v tomto případě nehrozí. Naopak si pochvalujeme
náramný požitek z ničím nerušeného plavání ve svěží vodě, ze které právě
stoupají bělavé cáry ranní mlhy.
V pěkně upravené jídelně pro stovku hladových krků máme
přidělený stůl číslo 38. Snídaně, oběd i večeře ale tentokrát potěší málokoho.
Menu je šito na míru vegetariánům a tou je mezi námi pouze Samarináčelnice
Petra, částečně i moje maličkost. Nenapravitelný vegan Dominik vylučuje veškeré
mléčné či vaječné stopy, ostatní, především horolezec Jeremiáš, zase sní o
špeku, tlačence a vepřoknedlozelu. Na
své by si tu nepochybně přišli milovníci nejrůznějších kaší. Nejčastěji se
podává, navzdory tomu, že jsme v křesťanském prostředí, pohanka…
Ivan nám při odjezdu naznačil, že až zadanou práci
dokončíme, máme se jít opalovat. Ten čas by mohl nastat už třetí den. Stropy
jsou vytmeleny a vybroušeny, vzduchotechniky se ujímá jediný kvalifikovaný zedník,
domorodec Voloďa. Do opékání bledých tkání se nám dvakrát nechce, navíc každou
půlhodinu se k zemi snáší vydatná
sprcha. Minulé zkušenosti nám potvrdily, že kdo se moc ptá, moc se doví a tak
se bez nadbytečných otázek pouštíme do malování. A aby se nám nezkrátily žíly,
přidáváme ještě jedno patro. Nikomu z domnělých šéfů to kupodivu nevadí.
Začíná se nás zmocňovat podezření, že jedinými šéfy na stavbě jsme tu teď my.
Ve čtvrtek je na Barvínku opět tajfun, tedy Ivan Pavlovič
Filip. Kromě bedny vlastnoručně vypěstovaných rajčat nám dovezl také Pištu. Ten
pochází ze zakarpatského Vinogradova a na minulých brigádách šéfoval
obkládačským pracím. Letos mu k nim má přibýt ještě kůrovec. Tak se tady
totiž pojmenovává jeden druh tzv.
škrábané omítky. Dílo neblaze proslulého brouka připomíná takřka dokonale.
Práce je opět dost a to nám vyhovuje. Kuba, Jerry a Dominik
se převtělují v obkladače, zbytek světa množí kůrovce. Samozvaní zachránci
šumavských hvozdů by po přečtení takové zvěsti šíleli blahem. Než se do
podobného stavu dostaneme my, chvilku to trvá. Kůrovcové stěny, což je zde
daleko nejčastější způsob úpravy svislých ploch, přece jen vyžadují jistou
dávku zkušeností. Už druhého dne nás občasní zvědavci z řad seminaristů
považují za profíky. Dokonce i jeden sympatický pastor z Německa, kterému
ochotně předáváme know how. Že s kůrovcem zápasíme teprve druhý den,
pochopitelně taktně zamlčujeme.
Po skončení celodenního pracovního zápolení sní většina o
duši. Tak se tady totiž říká sprše. Pánové se většinou dušují pod nebeskou
klenbou, vodou ze sluncem vyhřívaných nádrží. A protože je první týden
povětšinou zamračeno, slunce se v duši nemá šanci projevit. Takto zahřátá
tekutina proto vykazuje teplotu psího čumáku. Dámská část naší výpravy je na tom podstatně lépe. Na
rozdíl od stovky zbožných duší
navštěvujících duši občerstvující seminář, má výsadu používání VIP duše
v náčelnické sekci areálu. Tedy i s teplou vodou.
Podvečery se tráví různě. Občas se vyrazí do nedalekého města, někdy se
plácá do balonu, jindy se sejdeme u táboráku nad jezerem. Tento týden je právě
Dominika a to se musí patřičně oslavit. Uvažujeme nad nějakým netradičním
dárkem. Nakonec vyhrává ježek. To znamená meloun, do kterého se napíchají
párátka s kousky nejrůznějšího ovoce. Problém nastává ve chvíli, kdy se
zjistí, že s párátky se tu nikdo nepárá, lépe řečeno, nikdo je tu ani
nezná. A tak si je jednoho krásného večera u ohně vyrábíme sami. Originálu se
sice ani trochu nepodobají, ale na hotovém ježkovi vypadají parádně. Slavíme
dlouho do noci a nejsme na to sami. Pozvání přijal také bezprostřední třicátník
Nikola. V areálu dělá děvečku pro všecko a jak se zdá, má nás rád. „
Fanta, Fanta, čiki piki jůůůů, vy sámaja lúčšaja grúpa“ volává přes celý areál
a plácá mě při tom po zádech. Díky jeho zkomolenému „Fanta, Fanta“ si vysluhuje
přezdívku Koka Kolja. Kromě něj míváme občas u ohně i návštěvu z živočišné
říše. Z větve protějšího stromu na nás zaujatě zírává převeliká sova.
Žádné komentáře:
Okomentovat