Tentokrát na Tenerife - I

Západní břeh

-------------------------------------------------------------------------------

Nezbytný úvod

Tomuto úvodu bych se nejraději vyhnul. Stát se to nemělo. Ale, stalo se. Dvakrát jsem se rozvedl a třikrát oženil. Pokaždé vlastní vinou. Způsobil jsem tím nemálo bolesti. Postupně na všech stranách. Máte právo mě kamenovat.

Nejhorší kamenování mám snad za sebou. Kamenování vlastním svědomím. Vůbec nejtěžší ranou bylo vědomí, že opouštím někoho, kdo mě  má rád. Zakusil jsem to hned dvakrát v životě. Zahrávat si z city druhých se nevyplácí. Když řeknu, že je mi to líto, není v tom ani tisícina toho, co mě kdesi hluboko neustále tíží.

S Alenkou, kterou jste mohli poznat na minulých cestách, jsme se tedy rozešli. Bolestivě, ale snad v dobrém. Navzdory tomu, že pro udržení vztahu dělala maximum. Volání smečky, kterou jsem před léty opustil, však bylo silnější. S pocitem viny už nešlo dál bojovat. Marný boj nakonec skončil pohrou. Někteří to označují za happy end. Sedmadvacátého čtvrtý, po čtyřiceti letech, na den přesně a za účasti stejných svědků se mojí chotí opět stává Dáša. Ta, která mě převyšuje. A zdaleka ne jen fyzicky. Podruhé přemísťuji své doupě do Valmezu. Smečka je znovu pohromadě. Tenerife pojímáme jako staromaželskou svatební cestu.

27. dubna 1972

27. dubna 2012

 smečka a spol

_______________________________________

---------------------------------------------------------

Z Valmezu až do Santiaga.

Své staronové bydliště opouštíme pátého pátý před pátou. S patřičným předstihem míříme k vídeňskému letišti. Poklidnou jízdu narušuje  přehlédnuté varování před objížďkou na Veselí. Neveselé bloudění po Slovácku nám ubírá náladu i hodinu drahocenného času. Rakouské okresky, kterými se vyhýbáme dálnici, jsou naštěstí bez objížděk. Odlet na Kanáry nakonec v pohodě stíháme.

Přestože je Tenerife součástí Španělska a tím pádem i naší milované Evropské unie, trvá přelet bezmála šest hodin. Není se co divit, Kanárské ostrovy leží jen kousek od Sahary. Dojmem pouště působí i krajina kolem letiště. Věčné jaro, na které sem lákají cestovky, vypadá přece jenom trochu jinak.

Padesátimístný bus, který nás padesát minut přemísťuje k západu, je skoro prázdný. Souvislost s aktuální ekonomickou krizí hostitelské země nás nemůže nenapadnout. Snahu o prosperitu však Španělům nejde upřít. Místní polopoušť využívají k pěstování sladkých banánů a divoké pobřeží  ke zklidnění Evropanů. Jestli musí kvůli jejich pohodlí dostávat na frak i původní krajina, zůstává otázkou. Přímořský stavební boom má snad svá nejlepší léta už za sebou. Naprostá většina ubytovacích možností zůstává nevyužita. Poměrně hodně se jich nabízí k prodeji či aspoň k pronájmu.

Cílovou destinací se pro nás stává někdejší rybářská vesnice Puerto de Santiago, přilepená na svahu západního pobřeží. Dědinu moc nepřipomíná, ale i tak máme štěstí. Leží totiž na samém konci souvislého řetězce nejroztodivnějších turistických králikáren. Dál už padají do oceánu jen stametrové kamenné stěny. Pojmenovali je Los Gigantes, neboli obři. Vidíme je přímo z našeho balkonu. Stejně jako mořskou hladinu zarámovanou vzdálenými ostrovy La Palma  a La Gomera. O takovém ubytování se nám ani nesnilo.

Modrý den na černé pláži.

První kroky příštího dne míří, pochopitelně, k vodě. Ta barevná kombinace není zrovna obvyklá. Nebe a moře v azuru, hory a pláže v kovářské černi. Po převalení vlnou se písek mění v antracit. Vysušený vysokým sluncem pálí jako rozžhavená plotna. Chladný Atlantik však všechno milosrdně srovnává. Střídání vody a písku, tedy čvachtání a povalování se jeví jako dokonalá kombinace. Modrá a černá je v ideální harmonii.

Zajímavými barevnými i tvarovými kreacemi oplývá i nejbližší okolí. Sopečný původ ostrova tady nelze popřít. Žhavá láva a neustále dotírající příboj daly vzniknout zajímavým náhledům. Zelené či bílé řasy je pak mile a decentně oživily.

Na pláž se chodí programově lenošit. Anebo pátrat po neobvyklých záběrech. Tentokrát se nejedná o atraktivní křivky polonahých slečen, ale o stejně půvabné stopy v mořském písku. Svůj vzhled udrží sotva pár vteřin. Než je spláchne příští vlnění.

Na Aréně

La Arena má být jednou z nejvyhlášenějších tenerifských pláží. Leží sotva kilometr od apartmánu, takže ji nemůžeme vynechat. Třetí den je určen jen pro ni. Kdoví, co se při plážovém hodnocení počítá, nám se však o mnoho sympatičtější jevila ta včerejší.

Tady je to skutečně jako v aréně. Obepíná ji rušná silnice, všude kolem jsou luxusní hotely a lehce dostupné restaurace. Asistuje tu hvízdající plavčík, který občas mění barvu vlajek. Z našeho pohledu samá negativa. Koupání je tu však příjemné a lehký vánek osvěžující.

Arena je také přirozeným lákadlem pro prezentaci přírodních krás. Většina je, samozřejmě, rodu ženského. Jejich zvěčnění může být trochu riskantní, ale na druhou stranu by bylo škoda nechat je v utajení.

V Santiagu

Není na škodu projít se i po samotném městečku. Z původní staré zástavby tu mnoho nezůstalo. A to, co zbylo, je modernizované. Milovníkům starožitností to přijde líto, vyznavači čistoty jsou nadšeni a většině je to fuk. Procházka, ať za dne či za šera, je tady vždycky příjemná.

Vigilia Park

Tento zajímavě řešený komplex nepříliš snobského ražení se na sedm dní stává našim domovem. K dispozici máme velice solidní apartmán. Dva pokoje, kuchyňka a koupelna s líně splachujícím záchodem nám nad hlavu stačí. Venkovní bazén ochotně přenecháváme milovníkům umělého životního stylu. Oceán se zvířeným černým pískem nemá šanci nahradit. Restaurace se švédskými stoly, polskými či ruskými hosty a španělským personálem   nám rovněž vyhovuje. O něco méně už jeden z obyvatel největší země světa, který si stolování poněkud plete s konferencí, na které je mu uděleno hlavní a patřičně hlasité slovo.

Tentokrát na Tenerife – II

Cesta na sever

Klikatění do Mascy.

Pokud si má člověk ostrov trochu vychutnat, je dobré půjčit si  přibližovadlo. V našem případě se jedná o nejmenší ze všech citroenů. Shodou okolností je poskládán českýma rukama. Kolínskou C1 nám tu po zaplacení nájmu předávají bez složení depozitu s tím, že po třech dnech drkotání máme doplnit nádrž a klíč vhodit do otvoru ve dveřích kanceláře. Důvěra, kterou obyvatel České kotliny není s to pochopit.

Klikatou silnicí stoupáme nad město. Čím jsme výš, tím je krajina zelenější. Pokud něco ze zdejší zeleně známe, tak jenom z květináčů. Ranní mraky se pomalu trhají a my máme možnost výhledu do kraje. Ostré kopce, divoké strže a úzké cesty, po kterých máme co nevidět sjíždět, nám berou dech. Podobně jako rázovitá vesnička s názvem Masca. Občas nám připomíná vlaštovčí hnízdo.

Severní pobřeží

K severnímu pobřeží se dostáváme u městečka Buenavista. Pokračujeme dál až do Garachica. Toto fotogenické lidské sídlo už jednou zničila sopka. Ta se dodnes vzpíná přímo nad ním. Sahá do úctyhodné výšky přesahující tři a  půl kilometru.

Turistickým průvodcem doporučovanou pláž San Marcos úprkem opouštíme. Povalovat se mezi honosnými hotely a seschlými důchodkyněmi západního ražení nás ani trochu neláká. Dá nám to sice trochu práce, ale po půlhodině pokusů a omylů nacházíme to, co nás uspokojuje. Pláž pod příkrým srázem s domorodci a jediným decentním stavením. Zato silným větrem a slušnými vlnami. Surfaři na nich předvádějí své vzestupy i pády. Pro lid obecný, suchozemce z valašských kotárů nevyjímaje, však pro dnešek platí stop stav. A tak si dopřáváme  několikahodinové lážo plážo. Jak jinak, než na písku barvy havranů.

Návrat

Zabloudění sice bývá neplánované, někdy však docela přínosné. V našem případě se nechtěně vracíme do městečka Garachico. Abychom chybu napravili, nezbývá, než vystoupat přímo do krkolomného svahu nad ním. S malým autem se nám ty veleostré serpentiny kupodivu pokaždé podaří vytočit a tak se za chvíli ocitáme o pěkných pár stovek metrů výš. Na důvěrně známé pobřeží teď pohlížíme „spatra“.  Vypadá nově, úplně jinak. Na úhlu pohledu, jak známo, převelice záleží.

Další úsek cesty nám první dojem z Kanárů dokonale smazává. Stromy, tráva, kapradiny, všecko krásně zelené. Ale jen do průsmyku, kterým se přehupujeme na jižní stranu. Najednou, jako když utne, zase jen kamenité stráně a zakrslé pouštní keře. V dálce se opět vypíná nejvyšší bod celého Španělska. Zítra míříme právě k němu.

Tentokrát na Tenerife – III

Sopečnou krajinou

Znovu do lesů

Než se od přímořské polopouště dostaneme k poušti úplné, musíme překonat výšku dvou kilometrů. Mezi tím, zhruba v polovině, roste les. Nádherné kanárské borovice s huňatým dvaceticentimetrovým jehličím. Pod nimi ale žádná tráva či jakýkoliv náznak zeleně.Všude jen ostré, děravé lávové kameny. Houbaři to tu mají poněkud neschůdné. Obávám se, že by tu stejně houby našli.

Vulkán Samara

Další odpočívadlo nejede nevyužít. Stojí totiž u vulkánu Samara. Protože jsem si, coby někdejší příslušník humanitárního sdružení Samari, umínil navšívit co nejvíce lokalit, které s uvedeným názvem souvisejí, musím vystoupat na jeho vrchol. Naštěstí leží nevysoko a tak je i pro starce v penzijním věku dosažitelný. Kráter, kterým Samara vrcholí, vyhlíží dost divoce, zato okolní stráně působí nesmírně idylicky. Řídce rozeseté borovice na temném podkladě navozují dojem pohádkového světa. Trochu nám to připomíná Národní parky amerického Utahu. Území Evropské unie ani náhodou.

Supervulkán Teide

Postupně se přibližujeme až na dostřel vládkyně zdejší krajiny, vyhaslé sopky Teide. Terén je čím dál pustější a divočejší. Lávová pole nejrůznějších odstínů jsou na dosah. Ale i tady pulsuje život. Vyprahlý povrch zdobí keře, květy i třiceticentimetrové ještěrky. Dojem měsíční krajiny pomalu ustupuje.

Vystoupat do výšky přesahující dva tisíce metrů a nepodívat se co nejblíže k vrcholu, by muselo mrzet i zapřísáhlého nepřítele veškerých výšek. Lanovka však koštuje pětadvacet eur za jedince. Dojeli jsme až tady, takže to dáme! Cestu kabinou mířící k nebi nejdříve nezvládá nezletilá dívčina. Bezvládně se kácí k zemi a na  pár vteřin je mimo realitu. Chvíli nato nečekaně vybuchuje roztěkaný cholerik. Halasně švitořící slečny pubertálního věku jej nažhaví natolik, že dochází k výbuchu a následnému chrlení lávy. Není se co divit, jsme ve třech a půl kilometrech a rychlá změna tlaku dělá své. Nacházíme se na samotné střeše Španělska. Skutečný vrchol ční sice o nějaké dvě stovky metrů výš, ale na jeho zdolání je třeba mít speciální povolení.

Pohled kolem je nepopsatelný. Dojem, který poskytuje, nemůže zachytit ani nejdokonalejší kamera. Nádherné jsou především různobarevné lávové nánosy kolem nás i hluboko pod námi. Svět, na který nejsme zvyklí. Tu a tam ze země vyvěrá horký vzduch vonící po síře. Zkouším dát ruku k otvoru. Vydržím sotva dvě vteřiny. Teplota výparů  prý není vzdálená bodu varu. Naposled to tady vřelo před sto lety. Horké hlubiny zatím nevychladly.

Zpátky do přízemí

Po dvou hodinách ve vyšších sférách se spouštíme k autu. Další pokračování krajinou bizarních kulis je neméně zajímavé. Opět se nám představuje bohatý vzorník zemitých odstínů. Běžní turisté už sjeli k pobřeží a tak jsme na vyhlídkové silnici, klikatící se ve dvoutisícových výškách, skoro sami. Připadáme si jako na jiné planetě.

Do reality nás vrací neúprosně pádící čas. Dlouhé klesání k moři je plné zatáček. Na zrychlení přesunu není ani pomyšlení. Mohli bychom dopadnout, jako pár neznámých předjezdců, jejichž pogumované stopy nadále zdobí zdejší asfaltový koberec. Dopadli neznámo kam, ale v každém případě poměrně hluboko. Možná na jejich památku vyrostly kolem cesty tisíce oranžových květů. Provázejí nás až k polopouštní krajině lemující pobřeží.

 U Guinaru najíždíme na dálnici a po ní se v pohodě přesunujeme až do blízkosti našeho útočiště. Večeři stíháme ještě za světla. Dnes to byl den s velkým D.