Tentokrát na Tenerife – V

Znovu na západě

Změna plánu

Původním záměrem byla návštěva Las Amerikas. Jedná se o rozlehlou turistickou aglomeraci s množstvím hotelů, restaurací a obchodů přeplněných načančanými zbytečnostmi. Mělo by tu být i několik vyhlášených  pláží s nepřeberným množstvím lenošících lenochů a lenošek. Ranní bus nestíháme a další by nás tam vyklopil až před polednem. Míříme tedy k osvědčenému pískovišti pod giganty.

Los Gigantes napodruhé

Dnes je tady méně teplo, méně lidí a méně vln. Ale pouze dopoledne. Atlantik nabírá na síle až po obědě. Přílivové dovádění nabízí šanci k nejrůznějším radovánkám. Vodní živel neláká pouze školáky, puberťáky a teenagery, ale i šedivějící generaci rádobymladých penzistů.

Dámy jsou přirozeně umírněnější a volí zpravidla jen decentní promenádování omývaným okrajem černého pískové plochy. Ale najdou se i výjimky. Za odměnu jim moře  nabídne i sem tam nějaký podvodní suvenýr. Podvodní ani ostatní prodavači nic podobného nenabízeli.

Bojově laděné domorodce láká volný prostor k trénování kanárských zápasů. Třeba se už chystají na boj s Evropskou unií. Prorocké hlasy předpovídají osud podobný Řecku. Černá pláž má však k černým snům předaleko. Pestrobarevné evropanství jí docela sluší.

Stejně tak jí sluší i černobílá v podobě nejrůznějších vzorů a ornamentů. Vznikají bez šablon a složitých nákresů. Voda a písek hýří bezpočtem nápadů. Jeden originálnější než druhý.

Ranní výšlap na giganty

Vrcholové temeno skalních obrů mě láká už od příjezdu. Dnes ráno mám poslední šanci. Startuji před východem slunce, takže snídani bez problémů stihnu. Stoupání podél banánových plantáží je bezproblémové. Horší je to v místech, kde zásahy lidské ruky skončily. Drápat se příkrým skalnatým svahem není žádný med. Trnité keře a ježaté kaktusy pomocnou ruku také nenabídnou. Jiný než pomalý posun tu není možný. Na hřebenu jsem až po půldruhé hodině.

Ten pohled zná zaručeně jen pramálo tuctových rekreantů. Bláznů mého typu se příliš nerodí. Naštěstí. Jinak bych si teď nemohl užívat rajského klidu a blahodárné samoty. A především nádherných výhledů. Město, přístav i hladina pod giganty jako na dlani. Na druhé straně rozeklané štíty či zelené a bílé obdélníky s banány.

Času vyhrazeného snídani neúprosně ubývá. Sešup srázem se mi zdá riskantní a tak volím docela velkou zacházku po kamenném akvaduktu. Odedávna jím proudí voda zachycená ve skalnatých svazích. Rychlá chůze se mění v klopýtavý běh. Na zpevněných pěšinách v klus a v ulicích města v pelášení. Spořádaní rekreanti z krajů rozvinutého kapitalismu nechápou. Mají mě asi za spravedlnosti unikajícího zloducha. Udýchaný a zapocený vybíhám do třetí etáže. Má choť je právě na odchodu. Poslední snídani stíháme jako poslední.

Závěrečná procházka

Nabalení věcí, z nichž jsem použil sotva čtvrtinu, je rychlé a jednoduché. Stejně jako předání apartmánu. Nikdo nic nekontroluje, stačí jen odevzdat klíč. Máme dvě hodiny času a tak se jdeme rozloučit s oceánem. Naposledy nám rozehrává svoji burácivou melodii. Bude nám v uších znít ještě dlouho, předlouho.

Ze Santiaga až do Valmezu

Autobus mířící k aeroportu je tentokrát plný. Při sbírání davů po různých letoviscích si znovu uvědomujeme, jak výtečnou jsme obývali lokalitu. Kupodivu, ze všech aktuálních možností nejlevnější. Pán Bůh nás má asi opravdu rád…

Zatímco sem jsme plachtili s konzervativní společností Austrian, zpátky uháníme v režii Nikiho Laudy. Jeho Airbus 321 dokonce stahuje více než půlhodinové zpoždění. Nad Francií se začíná stmívat a krajinu nad Alpami křižují blesky. Nejméně dva za vteřinu. Z bezpečné paluby letadla je to velkolepá podívaná.

Půlnoční přistání v městě nad krásným modrým Dunajem je už pohodové. Zmíněný veletok překračujeme po hodině u soutoku s Moravou a nechvalně známým Moravským polem se poté přesunujeme k moravským hranicím. Od Břeclavi po rozbité „déjedničce“ k Vyškovu, potom hladce do Hulína a nakonec nekonečně klikatě do krásného města nad Bečvou. Ve Valmezu, konkrétně v Krásně, jsme před svítáním. Být s námi nebohá teta Haindlová, určitě by teď prohlásila: Bylo to krásné! Museli bychom jí přitakat.