Tentokrát na Tenerife – III

Sopečnou krajinou

Znovu do lesů

Než se od přímořské polopouště dostaneme k poušti úplné, musíme překonat výšku dvou kilometrů. Mezi tím, zhruba v polovině, roste les. Nádherné kanárské borovice s huňatým dvaceticentimetrovým jehličím. Pod nimi ale žádná tráva či jakýkoliv náznak zeleně.Všude jen ostré, děravé lávové kameny. Houbaři to tu mají poněkud neschůdné. Obávám se, že by tu stejně houby našli.

Vulkán Samara

Další odpočívadlo nejede nevyužít. Stojí totiž u vulkánu Samara. Protože jsem si, coby někdejší příslušník humanitárního sdružení Samari, umínil navšívit co nejvíce lokalit, které s uvedeným názvem souvisejí, musím vystoupat na jeho vrchol. Naštěstí leží nevysoko a tak je i pro starce v penzijním věku dosažitelný. Kráter, kterým Samara vrcholí, vyhlíží dost divoce, zato okolní stráně působí nesmírně idylicky. Řídce rozeseté borovice na temném podkladě navozují dojem pohádkového světa. Trochu nám to připomíná Národní parky amerického Utahu. Území Evropské unie ani náhodou.

Supervulkán Teide

Postupně se přibližujeme až na dostřel vládkyně zdejší krajiny, vyhaslé sopky Teide. Terén je čím dál pustější a divočejší. Lávová pole nejrůznějších odstínů jsou na dosah. Ale i tady pulsuje život. Vyprahlý povrch zdobí keře, květy i třiceticentimetrové ještěrky. Dojem měsíční krajiny pomalu ustupuje.

Vystoupat do výšky přesahující dva tisíce metrů a nepodívat se co nejblíže k vrcholu, by muselo mrzet i zapřísáhlého nepřítele veškerých výšek. Lanovka však koštuje pětadvacet eur za jedince. Dojeli jsme až tady, takže to dáme! Cestu kabinou mířící k nebi nejdříve nezvládá nezletilá dívčina. Bezvládně se kácí k zemi a na  pár vteřin je mimo realitu. Chvíli nato nečekaně vybuchuje roztěkaný cholerik. Halasně švitořící slečny pubertálního věku jej nažhaví natolik, že dochází k výbuchu a následnému chrlení lávy. Není se co divit, jsme ve třech a půl kilometrech a rychlá změna tlaku dělá své. Nacházíme se na samotné střeše Španělska. Skutečný vrchol ční sice o nějaké dvě stovky metrů výš, ale na jeho zdolání je třeba mít speciální povolení.

Pohled kolem je nepopsatelný. Dojem, který poskytuje, nemůže zachytit ani nejdokonalejší kamera. Nádherné jsou především různobarevné lávové nánosy kolem nás i hluboko pod námi. Svět, na který nejsme zvyklí. Tu a tam ze země vyvěrá horký vzduch vonící po síře. Zkouším dát ruku k otvoru. Vydržím sotva dvě vteřiny. Teplota výparů  prý není vzdálená bodu varu. Naposled to tady vřelo před sto lety. Horké hlubiny zatím nevychladly.

Zpátky do přízemí

Po dvou hodinách ve vyšších sférách se spouštíme k autu. Další pokračování krajinou bizarních kulis je neméně zajímavé. Opět se nám představuje bohatý vzorník zemitých odstínů. Běžní turisté už sjeli k pobřeží a tak jsme na vyhlídkové silnici, klikatící se ve dvoutisícových výškách, skoro sami. Připadáme si jako na jiné planetě.

Do reality nás vrací neúprosně pádící čas. Dlouhé klesání k moři je plné zatáček. Na zrychlení přesunu není ani pomyšlení. Mohli bychom dopadnout, jako pár neznámých předjezdců, jejichž pogumované stopy nadále zdobí zdejší asfaltový koberec. Dopadli neznámo kam, ale v každém případě poměrně hluboko. Možná na jejich památku vyrostly kolem cesty tisíce oranžových květů. Provázejí nás až k polopouštní krajině lemující pobřeží.

 U Guinaru najíždíme na dálnici a po ní se v pohodě přesunujeme až do blízkosti našeho útočiště. Večeři stíháme ještě za světla. Dnes to byl den s velkým D.