Tentokrát na Tenerife - IV

Na jižním břehu

Přesun

Cestovat bez map se dost dobře nedá. Pro jistotu máme dvě. Každá ukazuje zpravidla něco jiného. Skutečnost nakonec doloží, že přesná nebyla ani jedna.

Zamířit k jihu znamená něco úplně jiného než minulé dva dny v horách. Nejdříve je třeba přeskákat desítky retardérů v ulicích Santiaga, potom se snažit neminout odbočku na bezpočtu kruháčů a nakonec v hustém dálničním provozu trefit tu správnou „salidu“, což ve španělštině znamená exit. A když se i toto povede, potom se snažit nevjet na tutéž dálnici znovu, jak se to dnes daří nám. Po nějaké době sice autostrádu definitivně opouštíme, ale zorientovat se ve spleti orientálně vyhlížejících ulic a uliček je docela napínavé. Jsme totiž v jednom z posledních území, které nepřeválcoval zběsilý turismus a tak se domorodcům jeví zbytečné osazovat komunikace nějakými směrovkami. K moři, kam máme dnes namířeno, se ostatně každý nějak dostane.

Amarilla

Jasně červené vozítko odstavujeme u azurově modré hladiny na okraji městečka Costa del Silencio. Turistická příručka tu někde avizuje přírodní pláž bez davů. Namísto obvyklé písečné plochy jsou však k vidění pouze  lávové balvany a  vodou ohlodané skály. První v provedení černé, druhé vícebarevné. Místy to připomíná rozkrojený dort. Poloostrov Amarilla je vyhlášen přírodní rezervací.

Něco na způsob pláže tady sice nenalézáme, ale koupání nemá chybu. Pokud ovšem někomu nevadí trochu krkolomnější vstup do vody a následné pohupování v příboji tříštícím se o všudypřítomné skály. Do hučící vody se mísí i čeština. Kromě nás se na oblých kamenech povalují dvě mladé tuzemské dvojice.

Průvodce měl výjimečně pravdu. Je to tady opravdu bez davů. Odvážnější jedinci i bez oděvu. V přirozeném prostředí to působí naprosto přirozeně.

Vegetace

Je právě začátek května, takže doma se všechno zelená, voní a rozkvétá. Kanárský květen v přímořském podání však připomíná listopad. Tráva suchá a většina keřů bez listí. Nebýt pichlavých kaktusů, je zdejší krajina i bez zeleně. Zelenat se začne až v době, kdy naše končiny zbělají.

Zase doma

Vracíme se do Santiaga a loučíme se s autem. Dokupuji benzin a počítám ujetou vzdálenost. Necelá pětistovka kilometrů v horském terénu za devětadvacet eur. To se dá. Citroena odstavuji po delším hledání volného místa na jedné z ulic. Klíče mizí ve dveřním otvoru. Jak rentiéři svá vozidla ráno hledají, to mi už hlava nebere.