Tentokrát na Tenerife – II

Cesta na sever

Klikatění do Mascy.

Pokud si má člověk ostrov trochu vychutnat, je dobré půjčit si  přibližovadlo. V našem případě se jedná o nejmenší ze všech citroenů. Shodou okolností je poskládán českýma rukama. Kolínskou C1 nám tu po zaplacení nájmu předávají bez složení depozitu s tím, že po třech dnech drkotání máme doplnit nádrž a klíč vhodit do otvoru ve dveřích kanceláře. Důvěra, kterou obyvatel České kotliny není s to pochopit.

Klikatou silnicí stoupáme nad město. Čím jsme výš, tím je krajina zelenější. Pokud něco ze zdejší zeleně známe, tak jenom z květináčů. Ranní mraky se pomalu trhají a my máme možnost výhledu do kraje. Ostré kopce, divoké strže a úzké cesty, po kterých máme co nevidět sjíždět, nám berou dech. Podobně jako rázovitá vesnička s názvem Masca. Občas nám připomíná vlaštovčí hnízdo.

Severní pobřeží

K severnímu pobřeží se dostáváme u městečka Buenavista. Pokračujeme dál až do Garachica. Toto fotogenické lidské sídlo už jednou zničila sopka. Ta se dodnes vzpíná přímo nad ním. Sahá do úctyhodné výšky přesahující tři a  půl kilometru.

Turistickým průvodcem doporučovanou pláž San Marcos úprkem opouštíme. Povalovat se mezi honosnými hotely a seschlými důchodkyněmi západního ražení nás ani trochu neláká. Dá nám to sice trochu práce, ale po půlhodině pokusů a omylů nacházíme to, co nás uspokojuje. Pláž pod příkrým srázem s domorodci a jediným decentním stavením. Zato silným větrem a slušnými vlnami. Surfaři na nich předvádějí své vzestupy i pády. Pro lid obecný, suchozemce z valašských kotárů nevyjímaje, však pro dnešek platí stop stav. A tak si dopřáváme  několikahodinové lážo plážo. Jak jinak, než na písku barvy havranů.

Návrat

Zabloudění sice bývá neplánované, někdy však docela přínosné. V našem případě se nechtěně vracíme do městečka Garachico. Abychom chybu napravili, nezbývá, než vystoupat přímo do krkolomného svahu nad ním. S malým autem se nám ty veleostré serpentiny kupodivu pokaždé podaří vytočit a tak se za chvíli ocitáme o pěkných pár stovek metrů výš. Na důvěrně známé pobřeží teď pohlížíme „spatra“.  Vypadá nově, úplně jinak. Na úhlu pohledu, jak známo, převelice záleží.

Další úsek cesty nám první dojem z Kanárů dokonale smazává. Stromy, tráva, kapradiny, všecko krásně zelené. Ale jen do průsmyku, kterým se přehupujeme na jižní stranu. Najednou, jako když utne, zase jen kamenité stráně a zakrslé pouštní keře. V dálce se opět vypíná nejvyšší bod celého Španělska. Zítra míříme právě k němu.