Tentokrát na Tenerife - I
Západní břeh
-------------------------------------------------------------------------------
Nezbytný úvod
Tomuto úvodu bych se nejraději
vyhnul. Stát se to nemělo. Ale, stalo se. Dvakrát jsem se rozvedl a třikrát
oženil. Pokaždé vlastní vinou. Způsobil jsem tím nemálo bolesti. Postupně na
všech stranách. Máte právo mě kamenovat.
Nejhorší kamenování mám snad za
sebou. Kamenování vlastním svědomím. Vůbec nejtěžší ranou bylo vědomí, že
opouštím někoho, kdo mě má rád. Zakusil
jsem to hned dvakrát v životě. Zahrávat si z city druhých se nevyplácí.
Když řeknu, že je mi to líto, není v tom ani tisícina toho, co mě kdesi
hluboko neustále tíží.
S Alenkou, kterou jste mohli
poznat na minulých cestách, jsme se tedy rozešli. Bolestivě, ale snad
v dobrém. Navzdory tomu, že pro udržení vztahu dělala maximum. Volání smečky,
kterou jsem před léty opustil, však bylo silnější. S pocitem viny už nešlo
dál bojovat. Marný boj nakonec skončil pohrou. Někteří to označují za happy end.
Sedmadvacátého čtvrtý, po čtyřiceti letech, na den přesně a za účasti stejných
svědků se mojí chotí opět stává Dáša. Ta, která mě převyšuje. A zdaleka ne jen
fyzicky. Podruhé přemísťuji své doupě do Valmezu. Smečka je znovu pohromadě. Tenerife
pojímáme jako staromaželskou svatební cestu.
27. dubna 1972
27. dubna 2012
---------------------------------------------------------
Z Valmezu až do Santiaga.
Své staronové bydliště opouštíme pátého
pátý před pátou. S patřičným předstihem míříme k vídeňskému letišti.
Poklidnou jízdu narušuje přehlédnuté
varování před objížďkou na Veselí. Neveselé bloudění po Slovácku nám ubírá
náladu i hodinu drahocenného času. Rakouské okresky, kterými se vyhýbáme
dálnici, jsou naštěstí bez objížděk. Odlet na Kanáry nakonec v pohodě
stíháme.
Přestože je Tenerife součástí
Španělska a tím pádem i naší milované Evropské unie, trvá přelet bezmála šest
hodin. Není se co divit, Kanárské ostrovy leží jen kousek od Sahary. Dojmem
pouště působí i krajina kolem letiště. Věčné jaro, na které sem lákají cestovky,
vypadá přece jenom trochu jinak.
Padesátimístný bus, který nás
padesát minut přemísťuje k západu, je skoro prázdný. Souvislost
s aktuální ekonomickou krizí hostitelské země nás nemůže nenapadnout.
Snahu o prosperitu však Španělům nejde upřít. Místní polopoušť využívají
k pěstování sladkých banánů a divoké pobřeží ke zklidnění Evropanů. Jestli musí kvůli
jejich pohodlí dostávat na frak i původní krajina, zůstává otázkou. Přímořský
stavební boom má snad svá nejlepší léta už za sebou. Naprostá většina
ubytovacích možností zůstává nevyužita. Poměrně hodně se jich nabízí
k prodeji či aspoň k pronájmu.
Cílovou destinací se pro nás
stává někdejší rybářská vesnice Puerto de Santiago, přilepená na svahu
západního pobřeží. Dědinu moc nepřipomíná, ale i tak máme štěstí. Leží totiž na
samém konci souvislého řetězce nejroztodivnějších turistických králikáren. Dál
už padají do oceánu jen stametrové kamenné stěny. Pojmenovali je Los Gigantes,
neboli obři. Vidíme je přímo z našeho balkonu. Stejně jako mořskou hladinu
zarámovanou vzdálenými ostrovy La Palma
a La Gomera. O takovém ubytování se nám ani nesnilo.
Modrý den na černé pláži.
První kroky příštího dne míří,
pochopitelně, k vodě. Ta barevná kombinace není zrovna obvyklá. Nebe a
moře v azuru, hory a pláže v kovářské černi. Po převalení vlnou se
písek mění v antracit. Vysušený vysokým sluncem pálí jako rozžhavená
plotna. Chladný Atlantik však všechno milosrdně srovnává. Střídání vody a písku,
tedy čvachtání a povalování se jeví jako dokonalá kombinace. Modrá a černá je
v ideální harmonii.
Zajímavými barevnými i tvarovými
kreacemi oplývá i nejbližší okolí. Sopečný původ ostrova tady nelze popřít.
Žhavá láva a neustále dotírající příboj daly vzniknout zajímavým náhledům.
Zelené či bílé řasy je pak mile a decentně oživily.
Na pláž se chodí programově
lenošit. Anebo pátrat po neobvyklých záběrech. Tentokrát se nejedná o
atraktivní křivky polonahých slečen, ale o stejně půvabné stopy v mořském
písku. Svůj vzhled udrží sotva pár vteřin. Než je spláchne příští vlnění.
Na Aréně
La Arena má být jednou
z nejvyhlášenějších tenerifských pláží. Leží sotva kilometr od apartmánu,
takže ji nemůžeme vynechat. Třetí den je určen jen pro ni. Kdoví, co se při
plážovém hodnocení počítá, nám se však o mnoho sympatičtější jevila ta
včerejší.
Tady je to skutečně jako
v aréně. Obepíná ji rušná silnice, všude kolem jsou luxusní hotely a lehce dostupné
restaurace. Asistuje tu hvízdající plavčík, který občas mění barvu vlajek.
Z našeho pohledu samá negativa. Koupání je tu však příjemné a lehký vánek
osvěžující.
Arena je také přirozeným lákadlem
pro prezentaci přírodních krás. Většina je, samozřejmě, rodu ženského. Jejich zvěčnění může být trochu
riskantní, ale na druhou stranu by bylo škoda nechat je v utajení.
V Santiagu
Není na škodu projít se i po
samotném městečku. Z původní staré zástavby tu mnoho nezůstalo. A to, co
zbylo, je modernizované. Milovníkům starožitností to přijde líto, vyznavači
čistoty jsou nadšeni a většině je to fuk. Procházka, ať za dne či za šera, je
tady vždycky příjemná.
Vigilia Park
Tento zajímavě řešený komplex nepříliš snobského ražení se na sedm dní
stává našim domovem. K dispozici máme velice solidní apartmán. Dva pokoje,
kuchyňka a koupelna s líně splachujícím záchodem nám nad hlavu stačí. Venkovní
bazén ochotně přenecháváme milovníkům umělého životního stylu. Oceán se
zvířeným černým pískem nemá šanci nahradit. Restaurace se švédskými stoly,
polskými či ruskými hosty a španělským personálem nám
rovněž vyhovuje. O něco méně už jeden z obyvatel největší země světa,
který si stolování poněkud plete s konferencí, na které je mu uděleno
hlavní a patřičně hlasité slovo.
Žádné komentáře:
Okomentovat