Zjevení Ježíše na Hostýně

Začíná předposlední listopadový víkend. Zadumaným mlžným lesem stoupám k vrcholu Hostýna. Jsem trochu na rozpacích. Zaprvé tu mířím na dvoudenní setkání křesťansky orientovaných chlapů a za druhé mi toto místo vždycky připadalo jiné než svaté. Vybavuje se mi hned několik vzpomínek.

Jednou v létě tu postávám ve frontě u jednoho ze stánků a závěr nákupu posvěceně žíznivého borce přede mnou komentuje prodavačka slovy: „Tak, to máme jednoho Svatého Petra a dva rumy, dohromady sedm padesát.“ Stalo se to, jak je z ceny patrno, ještě za časů bájné totality.

Zhruba v téže době tu taky jednou  s bráchou stojíme v lidmi nabité katedrále a počínáme si tak, jak se sluší na ideologicky správně tvarované protestanty. Přidáváme se ke společnému zpěvu přítomných katolíků, na rozdíl od nich však schválně zpíváme hrozně falešně a aby toho nebylo málo, tak hulákáme neskutečně hlasitě. Pochopitelně jsme vyvedeni. Považujeme to za projev chrabrého mučednictví, potažmo za ušlechtilý křesťanský skutek.

Jindy, to už v době přeslazené svobody, se tu dívám po něčem, čím bych obdaroval svoji nepřítomnou manželku. Mělo by to být něco typicky hostýnského. A tak jí v jednom z otevřených krámků kupuji pokladničku. Je na ní nápis „Na erotické prádlo“. Používám ji dodnes. Nestřádám v ní však na doporučené textilie, ale na pravidelné církevní sbírky.

Zaparkuji na vylidněném parkovišti a vyrážím do mlhy. Do začátku mi zbývá půldruhé hodiny. Žloutnoucí vzpomínky najednou převálcuje jiná, ještě velice živá. Zaslechl jsem ji  teprve včera. Vzpomínka na jednu velice blízkou známou, která mě mívala ráda. A já ji také. „Každý den se za vás modlím“, říkávala. Před pár dny prý měla pohřeb. Bylo jí sice přes osmdesát, ale stejně…Nedokážu teď myslet na nic jiného. Pomalu se stmívá. Bloumám liduprázdným hostýnským návrším a sdílím se o svůj smutek s jediným Přítomným. Z čím dál temnější mlhy se postupně vynořují siluety bezlistých stromů. Křížovou cestou se vracím k nasvícenému chrámu. Vypadá impozantně. Na obdivování díla lidských rukou však nemám v tuto chvíli náladu. Dívám se k divoce putujícím mrakům přímo nade mnou. Neprůhledná clona se najednou trhá.  Na otevřeném nebi, nízko nad obzorem, teď září jediná hvězda. Právě tím směrem, přímo někde pod ní odpočívá ta, o níž stále přemítám. Jmenovala se Marie.

Stovka chlapů pak zaplní sál . Připadám si jako na vojně. Až na jednu výjimku. Nemluví se tu sprostě. Výhradně mužské hlasy se přidávají ke zvukům houslí, kytary a violoncella. Hostýn opanovaly gospely. Dynamický řečník začíná nesvatě. Přiznává se ke trojici nedávno spáchaných hříchů. A také k tomu, jak mu dopřály vychutnat strach ze smrti. O strachu se ostatně bude mluvit skoro dva dny. A to i přesto, že je tu výhradně pánská společnost. Či spíše právě proto. Hrdinové bez bázně totiž neexistují. Chlapi si na hrdiny pouze hrají. Ke své škodě. Naskýtá se otázka, zda jde se strachem něco dělat . Ano, jde to! Nejen v psychologické, ale také, a to především, ve spirituální rovině. Sobotní dopoledne nabízí bezpočet inspirací. „Neboj se“, to je daleko nejčastější slovní spojení novozákonních textů. „Neboj se“, to je zhuštění Dobré zprávy, chcete – li evangelia. „Lidé se bojí bát Boha, a tak se bojí…“ dodává druhý z přítomných řečníků. Bojí se života a bojí se smrti.

V souvislosti s tématem máme zavzpomínat na osobně prožité chvíle strachu. Vybavuje se mi dávná epizoda, která se odehrála nedaleko odtud. Kamarád přezdívaný Hugo miloval skály. Asi proto, že se jmenuje Petr. Na jednom z jarních vandrů se nám zachtělo jednu z nich zdolat. Samozřejmě, bez jakéhokoliv jištění. Nebylo to, ostatně poprvé. Lezeme kolmo nahoru, Hugo pár metrů pode mnou. Najednou ztrnu. S kamarádem se uvolňuje balvan, který jsem před chvilkou přelezl. Šutr i s Petrem se řítí  s rachotem k zemi. Naštěstí směrem, kde se ke skále přitulil rozvětvený kmen buku. Hugo se zázrakem stačí přichytit. Zírám spatra na to hrůzné divadlo a začínají se mi třást kolena. Vibrace se rychle šíří do celého těla. Nejsem schopen pohybu ani rozumové úvahy. Je možné se v takové chvíli nemodlit?

Hugo opatrně slézá podél stromu, já pokračuji nahoru. Přežili jsme! Nemohu ale na kamaráda nevzpomenout v jiné souvislosti. Na opačném konci Hostýnských vrchů teď čeká na pozemské finále. Zákeřná choroba už nenabízí nejmenší šanci. Jak rád bych ho ještě uviděl! Mám však strach se v takové situaci vnucovat.

Sobotní program má správnou gradaci. Postará se o ni někdejší mafián s cizojazyčným přízvukem. Peníze, auta ani vnadné děvy jej nedokázaly uspokojit. Dokonalý převrat dokázalo až osobní setkání s někým, kdo na to má. Bylo tak silné, že snědý podnikatel slušného kalibru  nedokáže mlčet. Rozpovídá se o svém vztahu s živým Kristem  tak barvitě, že po některých chlapských tvářích stékají slané krůpěje. Nebe se prolamuje a dochází k zázraku. Ke zjevení Ježíše na Hostýně!

Auta stovky chlapů pomalu mizí v neskutečně husté mlze. Opět stojím u nasvíceného kostela. Sám. Zase už zírám do honících se cárů mraků. Hluboký spirituální zážitek se protíná do myšlenek na Huga i Marii. K mému úžasu necítím sebemenší pocit úzkosti. Najednou  začnou burácet zvony. Přímo nad mou hlavou. Přítomnost Zjeveného je takřka hmatatelná.

Příštího rána mi zvoní telefon. „Tady je Hugo“, ozývá se z mobilu přerývaný hlas. „Přijeď a vezmi s sebou kytaru“. Nepamatuji si, že by mi někdy volal. Myslím, že je to úplně poprvé. ´Kdoví, jestli ne také naposled´, nemůže mě nenapadnout…

Další den sedím u Hugy v obýváku. Listuji v jeho trampském deníku, prohlížím si dřevěné placky ze společných vandrů. S jeho ženou Aničkou pak zavzpomínáme na jejich dva syny, kteří je opustili v mladém věku a otevíráme prastarý mládežnický zpěvník. Jednoduché akordy podbarvují písně našeho mládí. „Pak, když přejde život, práce, přejde také smrti sen, čtena budou jména  v nebi, budu tam…“zpíváme dvojhlasně a Hugo se přidává. Následuje pár dalších, nadějí nabitých evergreenů a končíme děkováním. Poslední sloku poslední písně , navzdory přicházející bolesti, přezpívá Hugo celou. Má zavřené oči, ale dobře ví, o čem je řeč: „Díky, že všem jsi přines spásu, díky, toho se přidržím. Díky, že věřím Tvému hlasu, že Ti patřit smím“.

Loučím se a ve dveřích ještě připojuji nebytné ´ahoj´. „Ahoj“, odpovídá Hugo a šibalsky ukazuje nahoru…

Na zpáteční cestě mi v mysli rezonuje otázka z hostýnského setkání: Je možné se zbavit zničujících strachů, dokonce i strachu ze smrti? Odpověď je v tuto chvíli více než jasná: Ano, jde to!

Pálivá ochutnávka Nepálu

- beseda Luďka Machalíčka -

Luďka jsem potkal na Zakarpatské Ukrajině. Ve městě Vinogradovo  spolu s dalšími dobrovolníky zlínského sdružení Samari opravoval kardiologické oddělení tamní nemocnice. Pokud se nepletu, modernizovala se tenkrát kuchyň, sociálky a jedna z ordinací.

Přestože se činnostmi tohoto druhu Luděk předtím příliš nezabýval, na Podkarpatské Rusi je zvládal přímo bravurně. Dokázal s přehledem nejen natírat, osazovat okna či dveře, ale během dvou týdnů se za asistence místního odborníka jménem Pišta vypracoval na skvělého obkládače.

Při odjezdu z Ukrajiny se svěřil s dalšími dobrovolnickými plány. Vyrazí přes Indii pod nejvyšší hory světa a v oblastech, kde už Evropana dlouho neviděli se pokusí učit místní drobotinu. A to i přesto, že předtím nikdy neučil.

Pozdějšímu pozvání do Valmezu nedokázal odolat a tak se jednoho listopadového podvečera objevil ve zvědavci naplněné Vitalitě. Přibalil dataprojektor, spoustu obrázků, bezpočet vzpomínek  a také dvaatřicet vydařených fotografií. Spolu se svým kamarádem je rozvěsil na výstavní panely s návrhem, že by se mohly prodávat. A tak se zrodila nová tradice. Výtěžek této prodejní výstavy pomůže zmírnit následky řádění nedávného tajfunu na Filipínách.

Protože se jednalo o úplně poslední besedu tohoto druhu  na Křižné a nefungvalo odpojené topení, bylo třeba nedostatek tepla nějak kompenzovat. Mírně ztuhlé obecenstvo rozehřál nejen skvělý Yogo čaj v podání švarné servírky Moniky, ale také tři druhy jídel z kuchyně nepřekonatelné Lídy Burianové. Některé z nich pálily víc než rozhicovaný vincek. Navzdory tomu, že recepty pocházely z Nepálu.

--------------------------------------------------------------------------------------

Interview s Luďkem Machalíčkem

aneb

Sedmero odpovědí na sedmero otázek

1)      Luďku, co bylo pro Tebe impulsem k toulání po naší modré planetě?

Myslím si, že pro každou větší životní změnu je zapotřebí udělat něco, co může být pro jednoho odvážné, pro druhého nepochopitelné a pro jiného třeba i na první pohled sobecké. Nicméně pokud má člověk vnitřní pnutí, a říkejme tomu třeba intuice, měl by toto volání poslechnout bez ohledu na reakce okolí. Pro mě takovou změnu znamenalo opustit tehdejší zažité standardy, a to jak partnerské tak i pracovní. Díky neočekávaným změnám v osobním životě se mi otevřely další možnosti, o kterých jsem dříve jen snil, ale bál se proto něco víc udělat. S odstupem času jsem si uvědomil, jak moc vděčný jsem vlastně za to, že k těmto změnám došlo a já se rozhodl různá místa naší krásné planety začít objevovat.  

2)      Které končiny jsi už navštívil a které Tě v současné době nesnesitelně přitahují?

První větší cestovatelskou zkušeností pro mě bylo před třemi lety zhruba pětiměsíční cestování v Asii, konkrétně Indii a Nepálu. Tehdy jsem kouzlu objevování cizích míst a kultur přičichnul. Za zmínku určitě stojí ale i cestování po východních zemích Evropy. Mezi ty méně navštěvované bych určitě zařadil Rumunsko nebo Ukrajinu. Počátkem tohoto roku se mi podařilo uskutečnit dvouměsíční cestu po Peru a podívat se na chvíli do Bolívie. Kam bych se určitě ještě rád vrátil je již zmiňovaná Asie nebo Jižní Amerika. Z nových zemí, které se mi honí hlavou mě stále více lákájí Vietnam, Laos a Kambodža. V podstatě se dá ale říci, že každé nové místo, kde se člověk ocitne, mu přirozeně poskytuje cenné poznání a zkušenosti pro další směřování v jeho životě.   

3)      Pokud si pamatuji, setkali jsme se na dobrovolnické akci na Ukrajině. Jak na ni vzpomínáš a co dobrého (případně jiného) Ti do života přinesla?

Ukrajina pro mě byla jakousi malou zkouškou před cestou do Asie. V podstatě jsem pořádně nevěděl do čeho vlastně jdu a některé negativní názory na tuto zemi, nebo spíše její občany žijící u nás, se mi snažily její pravý obraz zamlžit. Je to krásná země se vstřícnými lidmi a jsem rád, že jsem všechny předsudky hodil za hlavu. Vzpomínám si taky jak úžasné lidi jsem tam potkal a kolik srandy si tam při dvoutýdenním spolubydlení, spoluvaření, spoluhraní a společné práce s ostatními dobrovolníky užil. S většinou z nich jsme se před tím neznali a přestože se potkáme jen občas, beru je za své dobré přátele. Byla to pro mě jedna z prvních dobrovolnických zkušeností, za kterou jsem vděčný.  

4)      S dobrovolnictvím je spojena i Tvoje nedávná cesta. Kam Tě tentokrát toulavé boty dovedly a co bylo hlavním cílem této expedice?

K myšlence cestování spojeného s dobrovolnictvím mě přivedla návštěva výstavy občanského sdružení Namasté-Nepál DCWC o.s. jehož posláním je humanitární, vzdělávací a kulturní podpora lidí v Nepálu a přibližování života lidí v Nepálu lidem v ČR. Vždy jsem se chtěl do Nepálu podívat a tato kombinace mi přišla jako příležitost, kterou bych měl využít. Působil jsem zhruba tři měsíce jako dobrovolník na nepálském venkově v podhůří Himálaje. Společně s kamarádem jsme v této oblasti byli noví dobrovolníci po delší době, a tak o dobrodružství a improvizaci nebyla nouze. Hlavním cílem byla výuka angličtiny nepálských dětí a občasná pomoc s dostavbou nemocnice.  

5)      Jak tedy učí učitel, který nikdy neučil, učit v končinách, kde je učení vnímáno trochu jinak než u nás? V čem vidíš rozdíly mezi našimi a jejich zvyklostmi v oblasti vzdělávání?

Do vesnice, kde se škola s názvem Shree Khanda Devi nacházela, jsme odcestovali ve dvojici spolu s dobrovolníkem Davidem. Škola byla rozdělena na 1. a 2. stupeň a podle oficiálních informací zde mělo být 606 žáků. Dle odhadu byla skutečná docházka většinou tak dvoutřetinová. Po dobu našeho tříměsíčního působení jsme vyučovali hlavně 6.-8. třídu. Naši dobrovolnou hodinu, kterou jsme zavedli ještě před začátkem standardního vyučování navštěvovali i žáci třídy 9. a 10. Znalost angličtiny nepálských dětí je hodně individuální. Můžete najít žáky nižších ročníků, kteří si s vámi téměř popovídají, ale stejně tak i žáky starší, kteří si vystačí pouze s nabiflovanou otázkou "May I come in Sir ( Mohu vstoupit pane?“?, která z nich vypadne vždy před vstupem do třídy, a pak už o nich nevíte. Těch druhých je samozřejmě více, ale i s nimi se nějakým způsobem dorozumět dalo. Vždy záleží na schopnostech a ochotě komunikace obou stran, třeba i s pomocí použití neverbálního jazyka. Podle mě je dobré se zaměřit na okruh studentů, kteří reagují a mají zájem. Ti ostatní nechť si hezky opisují a poslouchají. Ne každý na to prostě má, s tím je potřeba se předem smířit a nemyslet si, že po působení "učitele ze západu" budou všichni o velký krok jinde. 

Pro děti je asi nejdůležitější se naučit používat i jiné studijní metody, než-li jen opakovaní nebo opisování, což jsou jejich oblíbené disciplíny. Úkolem dobrovolníka by mělo být zapojit ty, kdo mají zájem, do aktivní výuky. Co se týče podkladů pro učení, nám se nejlépe osvědčili učebnice gramatiky, kde bylo velké množství praktických cvičení a dále také pracovní sešity. Tyto materiály jsme si sami přivezli a podle nich učili. Problém je, že v ruce je máte pouze vy, takže každé zadání musíte nejprve přepsat na tabuli, počkat až si ho všichni opíšou, a pak můžete pokračovat. Zabere to dost času, ale tak to prostě je. Při vysvětlování gramatiky je dobré používat co nejjednodušší schémata pro pochopení. Umět nakreslit prostý obrázek se taky vždycky hodí. Nepálské učebnice jsou ve většině případu použitelné maximálně na procvičování výslovnosti při čtení. Jsou v nich totiž složité texty, kterým kolikrát ani vy sami nerozumíte. Tuto nesmyslnou strategii náročných učebních osnov, které nemohou žáci zvládnout, dobrovolník změnit nemůže. Musí se s tím smířit a snažit se po svém.

Výuku jsme doplňovali čtením jednoduchých textů z atlasu, poté tvořili otázky a snažili se konverzovat. Na konci hodiny jsme většinou zadávali domácí úkol na tvorbu vět s použitím nových slovíček. Dobré je výuku odlehčit křížovkou, hádankou nebo hraním aktivit.

Iniciativě se meze nekladou a můžete si vymyslet, co vás napadne. Podstatné je snažit se malé nepálce zapojit do vyučování a pokusit se je přimět používat vlastní hlavu.

6)      Můžeš nám, prosím, popsat krajinu a všední život lidí, kteří ji obývají?

Nepálská krajina předhůří Himálaje se vyznačuje strmými svahy, které jsou seříznuty kaskádovitými poli, kde to je jen možné. Přirozených rovin pro pěstování rýže, brambor nebo zeleniny tady opravdu moc nenajdete. Proto si museli tamější horalé najít svůj vlastní způsob pro přežití. Všední život na venkově v Nepálu je o každodenní spolupráci, do které se  musí bez odmlouvání začlenit všichni členové rodiny, včetně těch nejmenších. Bylo zajímavé např. sledovat jak nejmladší člen rodiny, které mu je deset let, bez jakéhokoliv odporu, spíše s přirozeným nadšením, připravuje večeři pro rodiče a všechny své čtyři sourezence, kteří mezi tím zastávají práci jinou. Běžný den začíná brzo ráno kolem páté hodiny a spát se chodí téměř hned po večeři kolem osmé. Nepálci se rádi navštěvují, což ale díky kopcovitému terénu bez účasti silnic a dopravník prostředků znamená většinou několikatihodinový pěší výlet tam a zpět. 

7)      Jaké poučení ze světa neučených bys doporučil učeným Středoevropanům?

Vyměňovat si zkušenosti a učit se respektovat jinou kulturu se všemi jejími odlišnostmi je pro naše společné přežití na této planetě si myslím více něž podstatné. Věřím, že pobyt na nepálském venkově mě naučil více neřešit malicherné záležitosti a brát věci jak jsou. Buďme vděčni za to, do jakých komfortních podmínkek jsme se my v Evropané narodili a snažme se proto tyto výhody co nejlépe využít pro společnou věc a třeba právě pomoc těm, kteří takové štestí neměli. Pomáhejme, ale nic za to neočekávejme.

       Děkuji za odpovědi. (Otázky kladl František Tomanec)

Na otázky odpovídal nezávislý cestovatel a občasný dobrovolník Luděk Machalíček
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prodejní výstava fotografií

Indie, Nepál - cesta do neznáma

výtěžek: pomoc obětem cyklónu Haiyan