Pálivá ochutnávka Nepálu
- beseda Luďka Machalíčka -
Luďka jsem potkal na Zakarpatské Ukrajině. Ve městě Vinogradovo spolu s dalšími dobrovolníky zlínského sdružení Samari opravoval kardiologické oddělení tamní nemocnice. Pokud se nepletu, modernizovala se tenkrát kuchyň, sociálky a jedna z ordinací.
Přestože se činnostmi tohoto druhu Luděk předtím příliš nezabýval, na Podkarpatské Rusi je zvládal přímo bravurně. Dokázal s přehledem nejen natírat, osazovat okna či dveře, ale během dvou týdnů se za asistence místního odborníka jménem Pišta vypracoval na skvělého obkládače.
Při odjezdu z Ukrajiny se svěřil s dalšími dobrovolnickými plány. Vyrazí přes Indii pod nejvyšší hory světa a v oblastech, kde už Evropana dlouho neviděli se pokusí učit místní drobotinu. A to i přesto, že předtím nikdy neučil.
Pozdějšímu pozvání do Valmezu nedokázal odolat a tak se jednoho listopadového podvečera objevil ve zvědavci naplněné Vitalitě. Přibalil dataprojektor, spoustu obrázků, bezpočet vzpomínek a také dvaatřicet vydařených fotografií. Spolu se svým kamarádem je rozvěsil na výstavní panely s návrhem, že by se mohly prodávat. A tak se zrodila nová tradice. Výtěžek této prodejní výstavy pomůže zmírnit následky řádění nedávného tajfunu na Filipínách.
Protože se jednalo o úplně poslední besedu tohoto druhu na Křižné a nefungvalo odpojené topení, bylo třeba nedostatek tepla nějak kompenzovat. Mírně ztuhlé obecenstvo rozehřál nejen skvělý Yogo čaj v podání švarné servírky Moniky, ale také tři druhy jídel z kuchyně nepřekonatelné Lídy Burianové. Některé z nich pálily víc než rozhicovaný vincek. Navzdory tomu, že recepty pocházely z Nepálu.
--------------------------------------------------------------------------------------
Interview s Luďkem Machalíčkem
aneb
Sedmero odpovědí na sedmero otázek
1) Luďku,
co bylo pro Tebe impulsem k toulání po naší modré planetě?
Myslím si, že pro každou větší
životní změnu je zapotřebí udělat něco, co může být pro jednoho odvážné, pro
druhého nepochopitelné a pro jiného třeba i na první pohled sobecké. Nicméně
pokud má člověk vnitřní pnutí, a říkejme tomu třeba intuice, měl by toto volání
poslechnout bez ohledu na reakce okolí. Pro mě takovou změnu znamenalo opustit
tehdejší zažité standardy, a to jak partnerské tak i pracovní. Díky
neočekávaným změnám v osobním životě se mi otevřely další možnosti, o kterých
jsem dříve jen snil, ale bál se proto něco víc udělat. S odstupem času jsem si
uvědomil, jak moc vděčný jsem vlastně za to, že k těmto změnám došlo a já se
rozhodl různá místa naší krásné planety začít objevovat.
2) Které
končiny jsi už navštívil a které Tě v současné době nesnesitelně
přitahují?
První větší cestovatelskou
zkušeností pro mě bylo před třemi lety zhruba pětiměsíční cestování v Asii,
konkrétně Indii a Nepálu. Tehdy jsem kouzlu objevování cizích míst a kultur
přičichnul. Za zmínku určitě stojí ale i cestování po východních zemích Evropy.
Mezi ty méně navštěvované bych určitě zařadil Rumunsko nebo Ukrajinu. Počátkem
tohoto roku se mi podařilo uskutečnit dvouměsíční cestu po Peru a podívat se na
chvíli do Bolívie. Kam bych se určitě ještě rád vrátil je již zmiňovaná Asie
nebo Jižní Amerika. Z nových zemí, které se mi honí hlavou mě stále více lákájí
Vietnam, Laos a Kambodža. V podstatě se dá ale říci, že každé nové místo, kde
se člověk ocitne, mu přirozeně poskytuje cenné poznání a zkušenosti pro další
směřování v jeho životě.
3) Pokud
si pamatuji, setkali jsme se na dobrovolnické akci na Ukrajině. Jak na ni
vzpomínáš a co dobrého (případně jiného) Ti do života přinesla?
Ukrajina pro mě byla jakousi malou
zkouškou před cestou do Asie. V podstatě jsem pořádně nevěděl do čeho vlastně
jdu a některé negativní názory na tuto zemi, nebo spíše její občany žijící u
nás, se mi snažily její pravý obraz zamlžit. Je to krásná země se vstřícnými
lidmi a jsem rád, že jsem všechny předsudky hodil za hlavu. Vzpomínám si taky
jak úžasné lidi jsem tam potkal a kolik srandy si tam při dvoutýdenním
spolubydlení, spoluvaření, spoluhraní a společné práce s ostatními dobrovolníky
užil. S většinou z nich jsme se před tím neznali a přestože se potkáme jen
občas, beru je za své dobré přátele. Byla to pro mě jedna z prvních
dobrovolnických zkušeností, za kterou jsem vděčný.
4) S dobrovolnictvím
je spojena i Tvoje nedávná cesta. Kam Tě tentokrát toulavé boty dovedly a co
bylo hlavním cílem této expedice?
K myšlence cestování spojeného s
dobrovolnictvím mě přivedla návštěva výstavy občanského sdružení Namasté-Nepál
DCWC o.s. jehož posláním je humanitární, vzdělávací a kulturní podpora lidí v Nepálu
a přibližování života lidí v Nepálu lidem v ČR. Vždy jsem se chtěl do Nepálu
podívat a tato kombinace mi přišla jako příležitost, kterou bych měl využít.
Působil jsem zhruba tři měsíce jako dobrovolník na nepálském venkově v podhůří
Himálaje. Společně s kamarádem jsme v této oblasti byli noví dobrovolníci po
delší době, a tak o dobrodružství a improvizaci nebyla nouze. Hlavním cílem
byla výuka angličtiny nepálských dětí a občasná pomoc s dostavbou
nemocnice.
5) Jak
tedy učí učitel, který nikdy neučil, učit v končinách, kde je učení
vnímáno trochu jinak než u nás? V čem vidíš rozdíly mezi našimi a jejich
zvyklostmi v oblasti vzdělávání?
Do vesnice, kde se škola s názvem
Shree Khanda Devi nacházela, jsme odcestovali ve dvojici spolu s dobrovolníkem
Davidem. Škola byla rozdělena na 1. a 2. stupeň a podle oficiálních informací
zde mělo být 606 žáků. Dle odhadu byla skutečná docházka většinou tak
dvoutřetinová. Po dobu našeho tříměsíčního působení jsme vyučovali hlavně 6.-8.
třídu. Naši dobrovolnou hodinu, kterou jsme zavedli ještě před začátkem
standardního vyučování navštěvovali i žáci třídy 9. a 10. Znalost angličtiny
nepálských dětí je hodně individuální. Můžete najít žáky nižších ročníků, kteří
si s vámi téměř popovídají, ale stejně tak i žáky starší, kteří si vystačí
pouze s nabiflovanou otázkou "May I come in Sir ( Mohu vstoupit pane?“?,
která z nich vypadne vždy před vstupem do třídy, a pak už o nich nevíte. Těch
druhých je samozřejmě více, ale i s nimi se nějakým způsobem dorozumět dalo.
Vždy záleží na schopnostech a ochotě komunikace obou stran, třeba i s pomocí
použití neverbálního jazyka. Podle mě je dobré se zaměřit na okruh studentů,
kteří reagují a mají zájem. Ti ostatní nechť si hezky opisují a poslouchají. Ne
každý na to prostě má, s tím je potřeba se předem smířit a nemyslet si, že po
působení "učitele ze západu" budou všichni o velký krok jinde.
Pro děti je asi nejdůležitější se
naučit používat i jiné studijní metody, než-li jen opakovaní nebo opisování,
což jsou jejich oblíbené disciplíny. Úkolem dobrovolníka by mělo být zapojit
ty, kdo mají zájem, do aktivní výuky. Co se týče podkladů pro učení, nám se
nejlépe osvědčili učebnice gramatiky, kde bylo velké množství praktických
cvičení a dále také pracovní sešity. Tyto materiály jsme si sami přivezli a
podle nich učili. Problém je, že v ruce je máte pouze vy, takže každé zadání
musíte nejprve přepsat na tabuli, počkat až si ho všichni opíšou, a pak můžete
pokračovat. Zabere to dost času, ale tak to prostě je. Při vysvětlování
gramatiky je dobré používat co nejjednodušší schémata pro pochopení. Umět
nakreslit prostý obrázek se taky vždycky hodí. Nepálské učebnice jsou ve
většině případu použitelné maximálně na procvičování výslovnosti při čtení.
Jsou v nich totiž složité texty, kterým kolikrát ani vy sami nerozumíte. Tuto
nesmyslnou strategii náročných učebních osnov, které nemohou žáci zvládnout,
dobrovolník změnit nemůže. Musí se s tím smířit a snažit se po svém.
Výuku jsme doplňovali čtením
jednoduchých textů z atlasu, poté tvořili otázky a snažili se konverzovat. Na
konci hodiny jsme většinou zadávali domácí úkol na tvorbu vět s použitím nových
slovíček. Dobré je výuku odlehčit křížovkou, hádankou nebo hraním aktivit.
Iniciativě se meze nekladou a
můžete si vymyslet, co vás napadne. Podstatné je snažit se malé nepálce zapojit
do vyučování a pokusit se je přimět používat vlastní hlavu.
6) Můžeš
nám, prosím, popsat krajinu a všední život lidí, kteří ji obývají?
Nepálská krajina předhůří Himálaje
se vyznačuje strmými svahy, které jsou seříznuty kaskádovitými poli, kde to je
jen možné. Přirozených rovin pro pěstování rýže, brambor nebo zeleniny tady
opravdu moc nenajdete. Proto si museli tamější horalé najít svůj vlastní způsob
pro přežití. Všední život na venkově v Nepálu je o každodenní spolupráci, do
které se musí bez odmlouvání začlenit
všichni členové rodiny, včetně těch nejmenších. Bylo zajímavé např. sledovat
jak nejmladší člen rodiny, které mu je deset let, bez jakéhokoliv odporu, spíše
s přirozeným nadšením, připravuje večeři pro rodiče a všechny své čtyři
sourezence, kteří mezi tím zastávají práci jinou. Běžný den začíná brzo ráno
kolem páté hodiny a spát se chodí téměř hned po večeři kolem osmé. Nepálci se
rádi navštěvují, což ale díky kopcovitému terénu bez účasti silnic a dopravník prostředků
znamená většinou několikatihodinový pěší výlet tam a zpět.
7) Jaké
poučení ze světa neučených bys doporučil učeným Středoevropanům?
Vyměňovat si zkušenosti a učit se
respektovat jinou kulturu se všemi jejími odlišnostmi je pro naše společné přežití
na této planetě si myslím více něž podstatné. Věřím, že pobyt na nepálském
venkově mě naučil více neřešit malicherné záležitosti a brát věci jak jsou.
Buďme vděčni za to, do jakých komfortních podmínkek jsme se my v Evropané
narodili a snažme se proto tyto výhody co nejlépe využít pro společnou věc a
třeba právě pomoc těm, kteří takové štestí neměli. Pomáhejme, ale nic za to
neočekávejme.
Děkuji za odpovědi.
(Otázky kladl František Tomanec)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Prodejní výstava fotografií
Indie, Nepál - cesta do neznáma
výtěžek: pomoc obětem cyklónu Haiyan
Žádné komentáře:
Okomentovat