Zjevení Ježíše na Hostýně

Začíná předposlední listopadový víkend. Zadumaným mlžným lesem stoupám k vrcholu Hostýna. Jsem trochu na rozpacích. Zaprvé tu mířím na dvoudenní setkání křesťansky orientovaných chlapů a za druhé mi toto místo vždycky připadalo jiné než svaté. Vybavuje se mi hned několik vzpomínek.

Jednou v létě tu postávám ve frontě u jednoho ze stánků a závěr nákupu posvěceně žíznivého borce přede mnou komentuje prodavačka slovy: „Tak, to máme jednoho Svatého Petra a dva rumy, dohromady sedm padesát.“ Stalo se to, jak je z ceny patrno, ještě za časů bájné totality.

Zhruba v téže době tu taky jednou  s bráchou stojíme v lidmi nabité katedrále a počínáme si tak, jak se sluší na ideologicky správně tvarované protestanty. Přidáváme se ke společnému zpěvu přítomných katolíků, na rozdíl od nich však schválně zpíváme hrozně falešně a aby toho nebylo málo, tak hulákáme neskutečně hlasitě. Pochopitelně jsme vyvedeni. Považujeme to za projev chrabrého mučednictví, potažmo za ušlechtilý křesťanský skutek.

Jindy, to už v době přeslazené svobody, se tu dívám po něčem, čím bych obdaroval svoji nepřítomnou manželku. Mělo by to být něco typicky hostýnského. A tak jí v jednom z otevřených krámků kupuji pokladničku. Je na ní nápis „Na erotické prádlo“. Používám ji dodnes. Nestřádám v ní však na doporučené textilie, ale na pravidelné církevní sbírky.

Zaparkuji na vylidněném parkovišti a vyrážím do mlhy. Do začátku mi zbývá půldruhé hodiny. Žloutnoucí vzpomínky najednou převálcuje jiná, ještě velice živá. Zaslechl jsem ji  teprve včera. Vzpomínka na jednu velice blízkou známou, která mě mívala ráda. A já ji také. „Každý den se za vás modlím“, říkávala. Před pár dny prý měla pohřeb. Bylo jí sice přes osmdesát, ale stejně…Nedokážu teď myslet na nic jiného. Pomalu se stmívá. Bloumám liduprázdným hostýnským návrším a sdílím se o svůj smutek s jediným Přítomným. Z čím dál temnější mlhy se postupně vynořují siluety bezlistých stromů. Křížovou cestou se vracím k nasvícenému chrámu. Vypadá impozantně. Na obdivování díla lidských rukou však nemám v tuto chvíli náladu. Dívám se k divoce putujícím mrakům přímo nade mnou. Neprůhledná clona se najednou trhá.  Na otevřeném nebi, nízko nad obzorem, teď září jediná hvězda. Právě tím směrem, přímo někde pod ní odpočívá ta, o níž stále přemítám. Jmenovala se Marie.

Stovka chlapů pak zaplní sál . Připadám si jako na vojně. Až na jednu výjimku. Nemluví se tu sprostě. Výhradně mužské hlasy se přidávají ke zvukům houslí, kytary a violoncella. Hostýn opanovaly gospely. Dynamický řečník začíná nesvatě. Přiznává se ke trojici nedávno spáchaných hříchů. A také k tomu, jak mu dopřály vychutnat strach ze smrti. O strachu se ostatně bude mluvit skoro dva dny. A to i přesto, že je tu výhradně pánská společnost. Či spíše právě proto. Hrdinové bez bázně totiž neexistují. Chlapi si na hrdiny pouze hrají. Ke své škodě. Naskýtá se otázka, zda jde se strachem něco dělat . Ano, jde to! Nejen v psychologické, ale také, a to především, ve spirituální rovině. Sobotní dopoledne nabízí bezpočet inspirací. „Neboj se“, to je daleko nejčastější slovní spojení novozákonních textů. „Neboj se“, to je zhuštění Dobré zprávy, chcete – li evangelia. „Lidé se bojí bát Boha, a tak se bojí…“ dodává druhý z přítomných řečníků. Bojí se života a bojí se smrti.

V souvislosti s tématem máme zavzpomínat na osobně prožité chvíle strachu. Vybavuje se mi dávná epizoda, která se odehrála nedaleko odtud. Kamarád přezdívaný Hugo miloval skály. Asi proto, že se jmenuje Petr. Na jednom z jarních vandrů se nám zachtělo jednu z nich zdolat. Samozřejmě, bez jakéhokoliv jištění. Nebylo to, ostatně poprvé. Lezeme kolmo nahoru, Hugo pár metrů pode mnou. Najednou ztrnu. S kamarádem se uvolňuje balvan, který jsem před chvilkou přelezl. Šutr i s Petrem se řítí  s rachotem k zemi. Naštěstí směrem, kde se ke skále přitulil rozvětvený kmen buku. Hugo se zázrakem stačí přichytit. Zírám spatra na to hrůzné divadlo a začínají se mi třást kolena. Vibrace se rychle šíří do celého těla. Nejsem schopen pohybu ani rozumové úvahy. Je možné se v takové chvíli nemodlit?

Hugo opatrně slézá podél stromu, já pokračuji nahoru. Přežili jsme! Nemohu ale na kamaráda nevzpomenout v jiné souvislosti. Na opačném konci Hostýnských vrchů teď čeká na pozemské finále. Zákeřná choroba už nenabízí nejmenší šanci. Jak rád bych ho ještě uviděl! Mám však strach se v takové situaci vnucovat.

Sobotní program má správnou gradaci. Postará se o ni někdejší mafián s cizojazyčným přízvukem. Peníze, auta ani vnadné děvy jej nedokázaly uspokojit. Dokonalý převrat dokázalo až osobní setkání s někým, kdo na to má. Bylo tak silné, že snědý podnikatel slušného kalibru  nedokáže mlčet. Rozpovídá se o svém vztahu s živým Kristem  tak barvitě, že po některých chlapských tvářích stékají slané krůpěje. Nebe se prolamuje a dochází k zázraku. Ke zjevení Ježíše na Hostýně!

Auta stovky chlapů pomalu mizí v neskutečně husté mlze. Opět stojím u nasvíceného kostela. Sám. Zase už zírám do honících se cárů mraků. Hluboký spirituální zážitek se protíná do myšlenek na Huga i Marii. K mému úžasu necítím sebemenší pocit úzkosti. Najednou  začnou burácet zvony. Přímo nad mou hlavou. Přítomnost Zjeveného je takřka hmatatelná.

Příštího rána mi zvoní telefon. „Tady je Hugo“, ozývá se z mobilu přerývaný hlas. „Přijeď a vezmi s sebou kytaru“. Nepamatuji si, že by mi někdy volal. Myslím, že je to úplně poprvé. ´Kdoví, jestli ne také naposled´, nemůže mě nenapadnout…

Další den sedím u Hugy v obýváku. Listuji v jeho trampském deníku, prohlížím si dřevěné placky ze společných vandrů. S jeho ženou Aničkou pak zavzpomínáme na jejich dva syny, kteří je opustili v mladém věku a otevíráme prastarý mládežnický zpěvník. Jednoduché akordy podbarvují písně našeho mládí. „Pak, když přejde život, práce, přejde také smrti sen, čtena budou jména  v nebi, budu tam…“zpíváme dvojhlasně a Hugo se přidává. Následuje pár dalších, nadějí nabitých evergreenů a končíme děkováním. Poslední sloku poslední písně , navzdory přicházející bolesti, přezpívá Hugo celou. Má zavřené oči, ale dobře ví, o čem je řeč: „Díky, že všem jsi přines spásu, díky, toho se přidržím. Díky, že věřím Tvému hlasu, že Ti patřit smím“.

Loučím se a ve dveřích ještě připojuji nebytné ´ahoj´. „Ahoj“, odpovídá Hugo a šibalsky ukazuje nahoru…

Na zpáteční cestě mi v mysli rezonuje otázka z hostýnského setkání: Je možné se zbavit zničujících strachů, dokonce i strachu ze smrti? Odpověď je v tuto chvíli více než jasná: Ano, jde to!