Dušičkový Lysec

- Z Fatry na Fatru III –

Až do dnešního rána jsem se domníval, že mé tábořiště je dokonale ukryté. Poté, co se mi podaří po půl osmé probudit a o něco později vstát, vlastně sednout, mě z omylu vyvede zvuk auta spouštějícího se z protějšího, řídce zalesněného svahu. Osádka nadšených obdivovatelů jeleního paroží se zrovna vrací z noční mise. Jeden letmý pohled vlevo dolů stačí na to, aby mě i s mým ilegálním ohništěm měla jako na dlani. Lesní cesta, která tam vede, je z mého úhlu pohledu naprosto neviditelná. Zelení mužíci si mě naštěstí vůbec nevšímají. Vodič se  pekelně soustřeďuje na zvládnutí prudkého krpálu, zatímco jeho kolegové možná likvidují poslední loky domácí samohonky.

O cosi později mě zase překvapí zvuk motorové pily. Nějaký dřevopytlák začíná s mýcením biomasy sotva dvacet třicet metrů ode mne. Naštěstí mám už sbaleno a jsem i po snídani. Před vařením čaje jsem tentokrát nahlédl do odstavené vody nabrané večer v potůčku. Vůbec mě nedošlo, jak bohatá je na zdejší minerály…

Ještě před startem do dalšího dobrodružství mě napadne využít služeb mého mobilního operátora. Do blízkého vesmíru a pak odrazem do ještě bližšího Valmezu posílám svému spirituálnímu společenství veršované pozdravení:

Pro sestry a bratry

Pozdrav z Velké Fatry

Od medvědů, od kanců

Ahoj, Franta Tomanců 

Nabalenou krosnou praštím do nějakého suchého, metr vysokého býlí a začínám polehku stoupat k výšinám. Plánuji vycházkovým tempem zdolat vzpomínaný čtrnáctistovkový vrchol Lysce. Naneštěstí se dnešní mraky spustily o hodně níž. Štěstí, že se z nich, alespoň zatím,  nespustil déšť.

Nad sjezdovkou se napojuji na žlutě značenou cestu. První úsek mě příjemně překvapuje. Nepřipadám si ani tak na Slovensku, jako spíš v udržovaném anglickém parku. Osamělé smrky na posečené louce působí neobyčejně přívětivě.

Rovinku se střiženým trávníkem pak vystřídá táhlé stoupání bukovým a javorovým lesem. Brodím se bohatými vrstvami spadaného listí.  Načechrané pozůstatky letošního léta mě lehce obtékají a příjemně šustí pod nohama. Podzim, zvláště ten pozdní, mě nikdy nepřestane fascinovat.

Stromy začínají řídnout a najednou se přede mnou začíná obnažovat Polka. Přestože  má jarní svěžest dávno za sebou, pořád vyhlíží lákavě. Šedobílý závoj mraků, který na chvíli odtajnil její vnady, se však po chvíli vrací. Dál už budu stoupat jen mírně průsvitnou mlhou.

Po další půlhodině vyšplhám na větrem bičovaný vrchol. Lysec je, na rozdíl od naší Lysé hory, hoden svého názvu. Nenechal si ovšem vyholit celé hrbolaté temeno, jak to dělají současní borci raného či středního věku, ale pouze svoji jižní stranu. Není to tedy skinhead,  spíš se  dá zařadit mezi pankáče.

Dušičkové počasí opět nezklamalo. Památce zesnulých, jak uvádí kalendář, propůjčilo patřičně důstojný rámec. Skromná kamenná deska, ukrytá v suché trávě, připomíná smrt neznámého, patrně ještě mladého kamaráda. Šedohnědé ostatky nedávno bujných bodláků  kolem ní drží čestnou stráž. Ti, co věří na nové jaro, nepochybují o jejich novém vzkříšení. Někteří, ti odvážnější, čekají totéž i u svého kamaráda. Nostalgický druhý listopad nemusí být jen svátkem smutku. Může být i dnem tiché, hluboko ukryté naděje. Ta se však musí, někdy dost krkolomně, hledat. Ale kdo hledá, ten dříve či později nalézá…

Hledat se musí i poslední nenápadně ukryté střípky drobné nádhery. V mlze a vichru to sice není dvakrát vábivé, ale i na holém vrcholu ve výšce  bezmála čtrnácti set metrů jsou stále ještě k nalezení.

Na dlouhé vegetování to dnes nahoře zrovna nevypadá a tak se po půlhodině vydávám na ústup. Kousek před vzpomínanou Polkou se do vesmíru tyčí poněkud nesourodý komplex roztodivných stavení, kterému vévodí futuristická stavba někdejší salaše. Barevně i tvarově sice do daného prostředí jakž takž zapadá, hliníkové střešní okno tu však působí jako Leninova socha ve Vatikánu. Jak je to tady zvykem, i toto pastevecké útočiště patrně okupují příslušníci ozbrojené armády ochránců fatranské fauny. Budiž jim však přičteno ke cti, že předsíňku, šikmou „věž“ i budovu WC nechali pro případ nezbytné potřeby otevřené. Každopádně jsou tu k vandráckému národu vstřícnější než jejich zelení kolegové odnaproti. Jak opakovaně tvrdí znalci místních poměrů, pověstní poľovníci z Lubochnianské doliny  všecky salaše ve svém revíru raději vypálili. Když už nedostali povolení největší škodnou, tedy trampy, turisty a ostatní naivní obdivovatele přírodních krás vystřílet, dostali je tím aspoň patřičně od těla.

S klesající výškou ubývá mraků a přibývá zeleně. Především té, která nikdy neuvadá. Stojí za to se občas pokořit a zblízka nahlédnout do království lišejníků a různých druhů mechů. Na jejich pozadí  mohou i obyčejné detaily přirozeného světa neobyčejně vyniknout.

S blížícím se večerem pomalu sestupuji zpátky do Jasenské doliny. Protější svahy, po nichž jsem se včera potuloval, poněkud posmutněly. Ale víra, že nad mraky svítí slunce, které  je  zase někdy ozáří, zůstává. Stejně jako naděje, že nebe bude zemi opět jednou na dosah. A že bude zrušen druhý listopad, památka zesnulých…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------