Martinské hole

- Z Fatry na Fatru I -

Tradiční, pozdně podzimní vandr tentokrát míří k Fatrám. Nejdříve k vyšší Malé, později k nižší Velké. Jak se zdá, letos to poprvé vypadá na sólo. Mladší borci mají starosti se založením rodu, starší ročníky se pomalu učí spávat v truhle. Dušičkové počasí k tomu ostatně přímo vybízí.

Poslední den října však slibuje  bezmračné nebe a teploty nad nulou. Bylo by hříchem toho jaksepatří nevyužít. O třetí ranní osedlávám svého kombíka a v pět jsem nad Vrútkami. Desetikilometrová jednosměrka na Martinské hole se však otevírá až o šesté. Do dvanácté polední se jezdí nahoru, od oběda do půlnoci zase dolů. Pravdou je, že až příliš mnoho domorodců si s tím hlavu neláme..

Na prázdném parkovišti lyžařského areálu jsem právě včas. V polovině sjezdovky, kterou zdolávám po svých, se začíná východní obzor nezadržitelně projasňovat, na jejím začátku už z hřebene Nízkých Tater vykukuje sluníčko.

Mírně vlevo nám zamlžený obzor rámuje impozantní hradba nejmenších světových velehor. Před Vysoké Tatry se staví nepřehlédnutelný Choč a v údolí se zrcadlí vodní plochy „Turiecké zahrádky“. Nikde nikoho. Důstojné ticho narušuje jen jemné praskání jinovatky pod mýma nohama.

Oblému návrší na Krížavě dominuje známá červenobílá kovová věž. Nedalekou Kriváňskou Fatru máme odtud skoro nadosah. Pomalu se do nového dne probouzejí i okolní travnaté pláně přizdobené jednotlivými zakrslými smrky a nízkými porosty kosodřeviny.

Z nejvyššího bodu, Velké lúky, která bez pětadvaceti metrů ční rovných patnáct set metrů nad moře, je k vidění jen moře mlhy a za ní namodralý hřeben Moravskoslezských Beskyd. Žilina i se svým bezprostředním okolím se skrývá v neprůhledné bílé cloně. Ti, kteří jsou nebi blíž, dnes mají evidentně nezaslouženou protekci.

Nabírám jižní kurs a po červeně značené trase se prodírám zeleným světem neproniknutelné kleče. Jako milé zpestření se občas objeví tence zamrzlé jezírko či krkolomný úsek vedený jen míně prosekaným porostem.

Opět nás vítají větrné holé pláně. Blížíme se totiž k Veternému. V dáli už z hřebene vyčnívá nepřehlédnutelný skalní zub s názvem Klak. V dávných dobách, tedy za raného mládí mých přímých potomků, to býval cíl jejich oblíbených hvězdicových pochodů. Přestože k němu po dva dny putoval každý sám, žádný brtník či jiná zde vegetující šelma nikoho z nich naštěstí nesejmula.

Na Veterném se nejen prohání jedovatě prudký vítr, ale jsou tu také bohaté porosty tuze jedlých borůvek. I když je už dávno po sezóně, sem tam nějaká, mrazem konzervovaná, ještě zůstala. Úspěšně jim konkurují i vzácnější červené kuličky brusinek. Když řeknu, že teď chutnají přímo výtečně, pak ani trochu nepřeháním. Přizdobeny jsou tu i výhledy k modré obloze. To si zase vzaly na starost bezlisté koruny horských jeřabin.

Pokud se odtud chceme dostat na Hornou lúku, musíme paradoxně dost dlouho klesat. Přívětivým společníkem nám tentokrát bude šustící listí a ledabyle pokroucený bukový les.

Velkou a Hornou lúku dělí od sebe takřka dvě stě výškových metrů. Ale také vítaná odloučenost od klasického turistického ruchu. Poslední generaci vandráků nepochybně potěší i malá, skvěle vybavená salaška. Před nějakými patnácti, dvaceti lety jsme tu pobývali s kamarádem Jindrou. U studánky zapomenuté mýdlo nebylo už příštího rána k nalezení. Podle neklamných stop jej sežral medvěd…

Vracím se zpátky stejnou cestou a opět mě fascinují výhledy na všecky možné strany. Stranický souboj tentokrát s přehledem vyhrává jihozápadní křídlo. Od Beskyd přes Javorníky, Bílé Karpaty a Strážovské vrchy se dostáváme až ke vzdálenému, jemně modrému Vtáčníku.

Holými pláněmi a kosodřevinou se poté přesunu na čtrnáct set metrů vysokou Zázrivou. Dost dlouho se pak prodírám původním pralesem než konečně narazím na toužebně hledanou paseku. Na mapě patrný objekt je označen jako útulna. Pochopitelně, že právě tady plánuji strávení příští noci. Nacházím tu sice objekty dva, žádný z nich však nevyhlíží útulně. Oba jsou nedobytně zabedněné. Navíc mi začíná vyzvánět služební telefon. Nadřízená paní Alenka je sice náramně sympatické stvoření, obsah jejího hovoru však do slovenských hor moc nezapadá. Bavíme se totiž o ministerských grantech. I tak jsem na tom stotisíckrát lepší než ona. Trávit slunečný den v pražské kanceláři, či pendlovat mezi tamějšími úředními šimly, to se raději vydat napospas důvodně obávaným slovenským šelmám…   

Zamířím neznačenu cestou k Minčolu a v duchu přemítám o grantech i způsobu trávení blížící se noci. Najednou zahlédnu nehybně ležící tělo. Černě oděná postava hned vedle sotva znatelného chodníku. Popojdu blíž a jak se zdá, ještě dýchá. V okamžiku, kdy se potichoučku přiblížím na necelý metr, domnělá mrtvola bleskurychle vyskočí a zaujme neohrožený obranně útočný postoj. Nešťastník, který si tu dopřával odpoledních dvacet mě totiž považoval za medvěda…

Strategicky významný vrchol Minčolu, kde se na konci války odehrávaly krvavé šarvátky s ustupujícími budovateli Třetí říše, nabízí novou paletu výhledů. Na jedné straně odtajněná Žilina, na druhé Vrútky s Martinem a dalším východním pokračováním. Mezi tím průhled přes nedaleký Úplaz  na druhou stranu Váhu k fatranskému Kriváni a jeho blízkým souputníkům.

Slunce nápadně klesá k západnímu obzoru a já dlouze stoupám k vysílači na Krížavě. Holé návrší Zázrivé teď bičuje protivný, pichlavě studený blizard. Do toho opět služební telefon. Samozřejmě, opět ministerské granty. Tentokrát v podání obdobně sympatické kolegyně Nadi. Mrznou mi prsty, uši i úsměv na tuhnoucích rtech. Díky meluzíně slyším jen každé patnácté slovo. Prokletí ministři i s jejich almužnami!

Další, tentokrát už poslední služební zvonění mě přepadává za tmy na velice rušné křižovatce za Martinem. Právě se přesouvám od Malé k Velké. Na řešení finančních machinací v této velenapínavé chvíli opravdu nemám. Oddychnu si až po opuštění zdejšího přecivilizovaného prostředí. Vedle příkopu tiché okresky se dovídám, že šlo o omyl. Jak se zdá, mohu jít už klidně spát. Ale kde?

V Jasenské dolině zaparkuji až před zákazem vjezdu. S přehledem ignoruji několik penzionů, které  nabízejí ubytování a s čelovkou na bílém čele vyrážím do totálně černého lesa. Dvě mohutné jedle, bublající potůček a rovný měkký plácek. Za chvíli už plápolá oheň a z ešusu voní bramboračka. Absolutní komfort! Kam se hrabou vyhlášené hotely všech hvězdičkových skupin?! Na noc pod opravdovými hvězdami jednoduše nemají. Nejkrásnější věci totiž bývají zadarmo !!!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------