Jasenská dolina

- Z Fatry na Fatru  II -

Noc nad potůčkem pod jedlemi je teplá, tichá a díky nepřítomnosti brtníka naprosto bezproblémová. Teplou snídani v podobě ovesných vloček a čaje z okolní divoké máty konzumuji přímo z pelechu. Nachází se totiž v těsné blízkosti kuchyně, chcete-li, ohniště. Po deváté vyrážím do boje, tedy na pěší průzkum okolí Jasenské doliny.

Sotva opustím poslední náznak civilizace, zaslechnu z útrob ledvinky povědomý zvuk. Opět závan Matičky stověžaté. Než nyní  řešit zapeklité granty, to se raději utkat s kancem nebo medvědem. Od prvních je tady rozrytá zem, od druhých dokonale očesané šípkové keře. Alenka je dnes ale jak z říše divů. Má dobrou náladu a smysl pro humor. Je totiž pátek, poslední pracovní den. Praha už žije exodem na venkov. Docela tomu rozumím…

První zastavení mě čeká jen kousek odsud. V mírném svahu uprostřed rozlehlé louky stojí malá, solidně vyhlížející salaš. Interiér prostý, ale dostačující. Pro tuláky mého typu se jedná o významné, nemálo potěšující zjištění. Jakákoliv střecha nad hlavou má v některých situacích cenu zlata.

Je první listopadový den, ale zdejší pláně na to moc nevypadají. Podle některých květů  bychom se měli nacházet spíš v červnu anebo v červenci.

Další dřevěné stavení  je pouze o pár stovek metrů dál. I v tomto případě se patrně jedná o někdejší seník. Podle starých map jich tu v minulosti byly desítky. Škoda, že se nenašlo pár bláznů, kteří by se zasazovali o jejich zachování. Pokud se nenašli, určitě se najdou. Ale v tu dobu, jak už to bývá, nebude co zachraňovat. Mocipáni všech zemí  a věků málokdy vědí, v čem je opravdové bohatství.

Po vystoupání na mírný hřeben mě vítají obsypané keře planého trní a šípků. Plantážím podzimních čajových směsí však dominují bohaté porosty pichlavých jalovců. Zatímco je u nás komunisté stačili takřka dokonale vymýtit, tady, na Mažiarné, jich stále ještě mají celé lesíky.

Polní cesta míří k dalšímu horizontu. Za ním je  k vidění  Martin i s jeho včerejšími „holemi“ a půvabná zemědělská krajina, která se mezi oběma Fatrami rozprostírá. Není divu, že ji tu libozvučně nazývají Turieckou zahrádkou.

Vracím se oklikou zpátky a najednou, z ničeho nic, se přede mnou objeví rodinný domek. Nevedou však k němu žádné dráty ani přístupová cesta. Při bližším ohledání ale zjišťuji, že se jedná o někdejší salaš z komunistické éry. Každopádně se jednalo o prominentní sídlo bači, který byl v oné době nejen ve správné straně, ale patrně zastával i významnou funkci. Dost možná se jednalo o děkana proslulé Vyšší bačovské, kde se kromě vyhánění a nahánění vyučoval také k pastevecké praxi nezbytný ruský jazyk.

Modře značená cesta vchází do bukového lesa a ústí na dalších pláních pod Končitým vrchem. Tentokrát si všímám nádherně pokřivených buků, symetrických solitérních smrků i mohutných jedlí rostoucích v jejich přirozeném prostředí. Prapůvodní porost , tedy jedlobukový prales není v okolí Jasenské doliny výjimkou, ale spíš pravidlem. Než ho nějací nenasytní dřevobaroni stačí vymýtit. Tak, jak se tu už pradávno stalo v našich českomoravských končinách…

Odlehlé pastviny s výhledem na dominantu zdejšího kraje, skoro čtrnáct set metrů vysoký Lysec, lákají k lehkému posezení, případně poležení. Fialové ocúny a pomalu se zahalující nebe však zřetelně oznamují, že údobí slunce, tepla a dlouhých dnů je nenávratně u konce. Nostalgický listopad právě začíná.

Stezka pokračuje na nejvyšší kopec této oblasti, bezmála dvanáctistovkovou Kečku. I tady by se pro svobodné poutníky našlo přístřeší k přespání či krátkému pobytu. Člověk obecný tu nezavítá nikdy, běžný turista jen zřídkakdy. Ideální místo pro tuláky a mně sympatické poustevníky.

Typický podzim, který hýří barvami je pomalu za námi. Ale pokud se tu a tam podíváme pod nohy, můžeme zahlédnout zajímavé kombinace. Zvlášť pokud procházíme pod korunami bezlistých osikových velikánů.

Šíleně prudký svah, kterým značka klesá do sedla, je porostlý typickým karpatským pralesem.

Vyvrácené velikány zdobí nejrůznější druhy chorošů  a tu a tam se ještě objeví i některé z posledních letošních hub.

Vrchol Richtárky leží na protějším kopci, v těsné blízkosti vzpomínaného Lysce. Také na jejich svazích by mělo ležet něco jako salaš. Nacházím ji až za soumraku a po docela namáhavém pátrání. Naneštěstí je zamčená. Patří nepochybně militantnímu zelenému bratrstvu s červenými nosy. Podle stop je jasné, že tu vyjíždějí v offroadech či na terénních motorkách. Nedá se nic dělat. Vrchnost všech dob a režimů vždycky inklinovala k milování divoké zvěře. Především vařené, pečené či dohnědava grilované…

Od nočního útočiště mě dělí hodina svižné chůze. Šero se rychle mění v přítmí a přítmí ještě rychleji ve tmu. Během dne jsem potkal jen dvojici horských cyklistů. Teď se už nabízí šance dokonalé samoty. Miluji takové chvíle…

Večerní bramboračka tentokrát voní uzeným. Protože rozšmelcované  brojlery, případně jiné mrtvoly dvakrát nemusím, sahám po sójové variantě. Návštěvníci řetězců by to ani nepoznali. Netuší, že jejich  špekáčky a jitrnice jsou ze stejného materiálu.

Vatra opět vesele plápolá až do hluboké noci. Hledím do oranžových uhlíků a přemítám o vesmíru vysoko nade mnou i o tom, který je ukrytý kdesi v hlubinách mé duše. Obtížně vysvětlitelná komunikace mezi oběma je pro mne odedávna naprostou přirozeností. Nedokážu si představit, že bych tu měl být teď úplně, úplně sám…

                                                                                                                                                  Horizontální polohu ve spacím vaku nastavuji až v prvních minutách příštího dne. Pokud si z této noci něco pamatuji, pak jen to, že jsem spal jako zabitý.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------