Velikonoční  vandrování

- Vápeč -

Velikonoční rituály mají tisíce variant. Největší křesťanské svátky lákají většinu křesťanů do kostelů. Nejsem výjimkou. Pouze s tím rozdílem, že dávám přednost chrámu, který nestavěly ruce lidí. Bezmála už tři desetiletí vyrážím v tuto dobu do přírody. Velkolepější katedrálu jednoduše neznám.

Letošní vandrování začíná pod horou Vápeč. Ten už odnepaměti  drží stráž při vstupu do Strážovských vrchů. Jeho takřka pravidelný jehlan sahá skoro k devíti stovkám metrů. Přestože k vrcholu vedou pohodlnější varianty, volím nejstrmější cestu z horního konce Horní Poruby. Ostré jarní slunce a neméně ostrý úhel stoupání se postarají o dostatečnou protiváhu k mrazivému větru vanoucímu někde od severní točny.

Bukové lesy, kterými se líně sunu nahoru si na letošní velikonoce pospíšily. První polovinu kopce už zdobí nejzářivější odstíny svěží jarní zeleně.

Odvrácená půlnoční strana  ale ještě konzervuje poslední zbytky včerejší sněhové nadílky. Pučícím listnáčům ani kvetoucím petrklíčům to ani v nejmenším náladu nebere. Sníh, nesníh, kvetou a pučí si vesele dál.

Ještě veselejší je to na jižních svazích. Vápencové skály tu zdobí přilepené trsy voňavé prvosenky hladké a mezi rašící trávou se hlásí o slovo nepřehlédnutelné zvonky fialových konikleců.

Nestává se to zrovna často, ale tentokrát není na vrcholu ani noha. Což mi přenáramně vyhovuje. Zírám na okolní kopce i údolí a přemítám o velikonocích. Předcházel jim nešťastný pátek. Nevinného člověka přibili ke kříži. Jeho bílá připomínka se tyčí hned vedle mne. Je vidět zdaleka a lidem v podhůří snad stále ještě něco říká. Nejsme totiž v bohapustě nafoukaných Čechách, ale na spirituálně vnímavějším Slovensku.

Pro poutníky, které při cestě k výšinám přepadne žízeň, je kousek od cíle připraveno  posezení u chladivé studánky a nenapravitelně  romantické nocležníky bezpochyby potěší možnost bezplatného ubytování  v miniaturní jeskyňce.

Nějaké dva kilometry směrem k homolovitě tvarované Homolce je zase vybudované přístřeší s ohništěm, stoly i lavicemi. Přestože se nacházíme v krajinách Jánošíka, připomíná to  tu spíš chytře vyprojektovaný anglický park.

Pokud se ale vydáme na stranu přesně opačnou, při žlutě značené cestě nemůžeme minout nádherné, uměle vytvořené jezírko. Plují tu ryby, raší lekníny a v teplejších měsících je tu možno smočit i upocené traperské  tělo. V těsném sousedství  dokonce stojí prostorná, bezchybně zastřešená hacienda s robustním kamenným krbem a dokonalým odvětráváním. Zkrátka a dobře, domorodcům zdejšího kraje není vandrácký národ ukradený. Kam se hrabou veleslavné národní parky s jejich příkazy, zákazy a bohorovnými strážci v uniformách?

To, že jsem se právě této lokalitě svěřil k nočnímu odpočinku, nikoho dozajista nepřekvapí. Pro tuto noc však střechy nebylo potřeba. Na ohni připravená večeře, přenádherně hvězdnaté nebe  a ničím nerušená samota prostě neměly tu sebemenší chybu.

Jen co se slunce vyhouplo nad východní horizont vyrážím na rozlehlé okolní louky. Na Vápeč teď zírám z opačné strany, ale ani  tento úhel pohledu nezapře jeho typický tvar. Špičatý jehlan nádherně kontrastuje z už vzpomínanou, ladně zaoblenou Homolkou na druhé straně hřebene.

Hledám si nenápadně ukryté útočiště s dokonalým výhledem do kraje. Sám tady budu bezpochyby dokonale neviditelný. Kdo by se o svátcích toulal po odlehlých hájích a lučinách? Ještě ani nestačím nastavit  svou svraštěnou kůži jarnímu slunci, a už se hned vedle mne vynořuje domorodý vrstevník s křivákem a kabelí. Rostou teď houby májovky a to se prý nesmí promarnit. Má jich už nejmíň na dva obědy. Kromě toho také flašku s nápisem První pomoc. Jeho borovička se po chvíli mísí s mým valašským penicilinem. V placaté butylce, která je nedílnou součástí trampské výbavy, mi už na  moji případnou potřebu moc nezbylo. Valašsko slovenské vztahy jsou však opět jaksepatří utvrzeny. Domnělé útočiště nebeského klidu během další půlhodiny navštíví další tři májovkoví sběratelé a jeden terénní vůz. Balím fidlátka a svoji mobilní základnu raději poponáším do společnosti  hlohů, trní a pichlavých šípkových keřů.

Celodenní vegetování  pod horou Vápeč je zakončeno vyjížďkou na protilehlý svah.  Bájný vrch, který mi v tuto velikonoční dobu připomíná biblickou Golgotu, teď vidím ve společnosti lidí. Domy, pole, zahrady kostel i hřbitov. A vysoko nad tím vším skalnatý vrch s bílým křížem. Pokud se mi vybaví vzpomínka na letošní svátky zmrtvýchvstání, pak to bude především tento nádherně symbolický obraz.

Ať žijí velikonoce!

Velikonoční  vandrování

- Iĺava -

Malým okresním městečkem na břehu Váhu jsem zatím vždycky jenom prosvištěl. Teď mám dost času a tak vyrážím na letmý průzkum. Začínám ještě před svítáním u břehů vzpomenuté řeky. Slušelo by se ovšem říci dvou řek. Jedna teče  svým klikatým, dávno vyhloubeným korytem, druhá míří k Dunaji v dokonale rovné přímce. Na své přímočaré pouti napájí hned několik elektráren.

V těsné blízksti zmíněných toků  se nachází docela rozlehlé jezero. Ráno tu není ani živáčka, pokud ovšem nepočítám nejméně padesátičlenné hejno labutí. Pohled k západu nabízí impozantní hřeben Vršateckých skal, východní varianta představuje neméně zajímavé panoráma zmíněného města.

Než se ale posuneme do samotného centra, budeme muset nadejít hlavní slovenskou dálnici. Pokud se zadaří, měla by časem spojovat východní Košice s hlavním městem slovenského státu, Bratislavou.

Hned při vstupu do města si nelze nevšimnout nezbytných směrovek. Ukazují, kde se nachází zdaleka nedůležitější objekty, bez kterých se žádné správné lidské sídlo zaručeně nemůže obejít.

Přívětivému městskému parku vévodí socha nějakého neohroženého borce mávajícího nezbytným kvérem. Jak se zdá, bojovník ze Slovenského národního povstání tu dnes hlídá dvojici pospávajících bezdomovců. Co kdyby je tak někdo okradl?

Mistrů v okrádání a v jiných bohulibých aktivitách bude ostatně v tomto městě nemálo. Jejich rozlehlá ubytovna se nachází hned za převysokou zdí bez dveří a bez oken. Na jedné straně lavičky a udržovaná parková výzdoba, na druhé svět mříží, dozorců a ostnatých drátů.

Ještě zajímavější kontrast nabízí prostranství před dvouvěžatým kostelem. Chrám Páně tu evidentně zasahuje do výsostného území internovaných trestanců. Není to až tak od věci. I samotný zakladatel křesťanství mezi ně jistý čas náležel. Dokonce obdržel trest úplně nejvyšší. Těm za tlustou zdí bezpochyby dokonale rozumí. Přestože byl, narozdíl od nich, úplně nevinný.

Poněkud zajímavě však v této souvislosti působí nedaleko umístěná bysta Andreje Hlinky. Je pasován na otce slovenského národa. Kdoví, co si o něm myslí vzpomínaný, nedaleko stojící antinacistický povstalec s kvérem? A co si o něm asi myslí onen umučený tesař z Nazareta? Nesuďme, nechme je, ať si to už spolu vyříkají sami…

Sympatické městečko mnoha kontrastů opouštím západní cestou. Až do setmění se potom potuluji krajinou zoraných polí, zelenajícího se obilí a ostře žlutých lánů řepky olejky. Na noc se uklidím do nedalekých modře zbarvených kopců, kterým se kupodivu říká Bílé Karpaty.

Ať žijí Velikonoce!

Velikonoční  vandrování

- Červený Kameň -

Večerní přeháňky mě donutily vztyčit ministan. Do půlnoci u něj svítil oheň, do rána potom pomalu ustupující měsíc. U vršatecké skalní hradby jinak vládl po celou noc dokonale božský klid a mír.

Ráno se spouštím k probouzejícímu se Červenému  Kameni. Narudlé skalní bradlo, díky kterému obec vděčí za své jméno, se vypíná hned nad dědinou. Teď, koncem dubna je v zajetí svěže zelených stromů a právě rozvinutých jarních květů. Která vesnice se může  pochlubit tak atraktivním okolím?

Neméně zajímavý je také pohled na protější, vršateckou stranu. Ježaté skalní věže vysoko nad údolím  jsou jakoby protiváhou  vystupujícím útvarům vápencové stráně, kterou pomalu stoupám k horizontu. Hluboko dole už tepe svým rytmem oživené lidské sídliště.  Pod starými i novějšími střechami  se opět začaly rozpřádat nové a nové příběhy podhorské bělokarpatské dědiny. Jsou právě velikonoční svátky Léta Páně 2014.

Posunuji se liduprázdnými smíšenými lesy směrem k Lednici. Navzdory tomu teplota stále stoupá nahoru. Nejen teplota, ale i moje lehce přehlédnutelná maličkost. Na okraji jedné z vrcholových lučin narazím na  parádně udržovaný ranč. Jeho bodří majitelé tu nabízejí nejen hernu a superluxusní dvoulůžkové apartmá, ale také, jak hlásá vystavený jídelní lístek,  velice pestrou nabídku dokonale originálních pokrmů.

Zatímco hotel nabízí spoustu možností, moje maličkost zůstává u vegetariánské varianty. Cestou se živím čerstvě naklíčenými semeny buků. Chutnají jako něco mezi salátem a lískovými ořechy. Za pár dní z nich bude sazenice a za několik desetiletí už vzrostlý bukový les.

Vzpomenutá Lednice sálá kolem poledne už poměrně slušným žárem. Hlavně jižní kamenné stěny bohatě vyzdobené zářivě žlutou tařicí skalní. Na dědinou se kdysi tyčil hrad, ten se však v současnosti ocitl v důkladné péči restaurátorů. Doufejme, že se díky tomu bude k výšinám tyčit i nadále. Tak, jako sympatická vápencová bradla vystupující ze zvlněné krajiny luk, hájů a rozsáhlých stromových porostů.

Oklikou se zelenajícími lesy vracím zpátky k Červenému Kameni. Nezbytnou odpolední siestu praktikuji na závětrné straně slunečné stráně. Jak se brzy ukáže, tato lokalita se zdaleka nezamlouvá pouze mně.  Stařecké tělo využívá k mezipřistání stohlavá letka muších stíhaček. Že v maření jejich permanentních náletů nestíhám, je více než pochopitelné. Bráním se sice hrdinně a poměrně dlouho,výrazné početní převaze však nakonec stejně podléhám. Vítězství člověka nad přírodou  se tentokrát ani v náznaku nekoná.

V obci, ze které ční červené kamení, přistávám někdy v pozdním poledni. Čeká mě hodinový přesun do mého rodného kraje. Jen co spoluoslavím páté jubileum narození nejmladšího vnuka, zase někam vyrazím. Patně už jen do dostupnějších končin  výsostného Valašského království.

Ať žijí Velikonoce!