Velikonoční  vandrování

- Vápeč -

Velikonoční rituály mají tisíce variant. Největší křesťanské svátky lákají většinu křesťanů do kostelů. Nejsem výjimkou. Pouze s tím rozdílem, že dávám přednost chrámu, který nestavěly ruce lidí. Bezmála už tři desetiletí vyrážím v tuto dobu do přírody. Velkolepější katedrálu jednoduše neznám.

Letošní vandrování začíná pod horou Vápeč. Ten už odnepaměti  drží stráž při vstupu do Strážovských vrchů. Jeho takřka pravidelný jehlan sahá skoro k devíti stovkám metrů. Přestože k vrcholu vedou pohodlnější varianty, volím nejstrmější cestu z horního konce Horní Poruby. Ostré jarní slunce a neméně ostrý úhel stoupání se postarají o dostatečnou protiváhu k mrazivému větru vanoucímu někde od severní točny.

Bukové lesy, kterými se líně sunu nahoru si na letošní velikonoce pospíšily. První polovinu kopce už zdobí nejzářivější odstíny svěží jarní zeleně.

Odvrácená půlnoční strana  ale ještě konzervuje poslední zbytky včerejší sněhové nadílky. Pučícím listnáčům ani kvetoucím petrklíčům to ani v nejmenším náladu nebere. Sníh, nesníh, kvetou a pučí si vesele dál.

Ještě veselejší je to na jižních svazích. Vápencové skály tu zdobí přilepené trsy voňavé prvosenky hladké a mezi rašící trávou se hlásí o slovo nepřehlédnutelné zvonky fialových konikleců.

Nestává se to zrovna často, ale tentokrát není na vrcholu ani noha. Což mi přenáramně vyhovuje. Zírám na okolní kopce i údolí a přemítám o velikonocích. Předcházel jim nešťastný pátek. Nevinného člověka přibili ke kříži. Jeho bílá připomínka se tyčí hned vedle mne. Je vidět zdaleka a lidem v podhůří snad stále ještě něco říká. Nejsme totiž v bohapustě nafoukaných Čechách, ale na spirituálně vnímavějším Slovensku.

Pro poutníky, které při cestě k výšinám přepadne žízeň, je kousek od cíle připraveno  posezení u chladivé studánky a nenapravitelně  romantické nocležníky bezpochyby potěší možnost bezplatného ubytování  v miniaturní jeskyňce.

Nějaké dva kilometry směrem k homolovitě tvarované Homolce je zase vybudované přístřeší s ohništěm, stoly i lavicemi. Přestože se nacházíme v krajinách Jánošíka, připomíná to  tu spíš chytře vyprojektovaný anglický park.

Pokud se ale vydáme na stranu přesně opačnou, při žlutě značené cestě nemůžeme minout nádherné, uměle vytvořené jezírko. Plují tu ryby, raší lekníny a v teplejších měsících je tu možno smočit i upocené traperské  tělo. V těsném sousedství  dokonce stojí prostorná, bezchybně zastřešená hacienda s robustním kamenným krbem a dokonalým odvětráváním. Zkrátka a dobře, domorodcům zdejšího kraje není vandrácký národ ukradený. Kam se hrabou veleslavné národní parky s jejich příkazy, zákazy a bohorovnými strážci v uniformách?

To, že jsem se právě této lokalitě svěřil k nočnímu odpočinku, nikoho dozajista nepřekvapí. Pro tuto noc však střechy nebylo potřeba. Na ohni připravená večeře, přenádherně hvězdnaté nebe  a ničím nerušená samota prostě neměly tu sebemenší chybu.

Jen co se slunce vyhouplo nad východní horizont vyrážím na rozlehlé okolní louky. Na Vápeč teď zírám z opačné strany, ale ani  tento úhel pohledu nezapře jeho typický tvar. Špičatý jehlan nádherně kontrastuje z už vzpomínanou, ladně zaoblenou Homolkou na druhé straně hřebene.

Hledám si nenápadně ukryté útočiště s dokonalým výhledem do kraje. Sám tady budu bezpochyby dokonale neviditelný. Kdo by se o svátcích toulal po odlehlých hájích a lučinách? Ještě ani nestačím nastavit  svou svraštěnou kůži jarnímu slunci, a už se hned vedle mne vynořuje domorodý vrstevník s křivákem a kabelí. Rostou teď houby májovky a to se prý nesmí promarnit. Má jich už nejmíň na dva obědy. Kromě toho také flašku s nápisem První pomoc. Jeho borovička se po chvíli mísí s mým valašským penicilinem. V placaté butylce, která je nedílnou součástí trampské výbavy, mi už na  moji případnou potřebu moc nezbylo. Valašsko slovenské vztahy jsou však opět jaksepatří utvrzeny. Domnělé útočiště nebeského klidu během další půlhodiny navštíví další tři májovkoví sběratelé a jeden terénní vůz. Balím fidlátka a svoji mobilní základnu raději poponáším do společnosti  hlohů, trní a pichlavých šípkových keřů.

Celodenní vegetování  pod horou Vápeč je zakončeno vyjížďkou na protilehlý svah.  Bájný vrch, který mi v tuto velikonoční dobu připomíná biblickou Golgotu, teď vidím ve společnosti lidí. Domy, pole, zahrady kostel i hřbitov. A vysoko nad tím vším skalnatý vrch s bílým křížem. Pokud se mi vybaví vzpomínka na letošní svátky zmrtvýchvstání, pak to bude především tento nádherně symbolický obraz.

Ať žijí velikonoce!