Velikonoční  vandrování

- Červený Kameň -

Večerní přeháňky mě donutily vztyčit ministan. Do půlnoci u něj svítil oheň, do rána potom pomalu ustupující měsíc. U vršatecké skalní hradby jinak vládl po celou noc dokonale božský klid a mír.

Ráno se spouštím k probouzejícímu se Červenému  Kameni. Narudlé skalní bradlo, díky kterému obec vděčí za své jméno, se vypíná hned nad dědinou. Teď, koncem dubna je v zajetí svěže zelených stromů a právě rozvinutých jarních květů. Která vesnice se může  pochlubit tak atraktivním okolím?

Neméně zajímavý je také pohled na protější, vršateckou stranu. Ježaté skalní věže vysoko nad údolím  jsou jakoby protiváhou  vystupujícím útvarům vápencové stráně, kterou pomalu stoupám k horizontu. Hluboko dole už tepe svým rytmem oživené lidské sídliště.  Pod starými i novějšími střechami  se opět začaly rozpřádat nové a nové příběhy podhorské bělokarpatské dědiny. Jsou právě velikonoční svátky Léta Páně 2014.

Posunuji se liduprázdnými smíšenými lesy směrem k Lednici. Navzdory tomu teplota stále stoupá nahoru. Nejen teplota, ale i moje lehce přehlédnutelná maličkost. Na okraji jedné z vrcholových lučin narazím na  parádně udržovaný ranč. Jeho bodří majitelé tu nabízejí nejen hernu a superluxusní dvoulůžkové apartmá, ale také, jak hlásá vystavený jídelní lístek,  velice pestrou nabídku dokonale originálních pokrmů.

Zatímco hotel nabízí spoustu možností, moje maličkost zůstává u vegetariánské varianty. Cestou se živím čerstvě naklíčenými semeny buků. Chutnají jako něco mezi salátem a lískovými ořechy. Za pár dní z nich bude sazenice a za několik desetiletí už vzrostlý bukový les.

Vzpomenutá Lednice sálá kolem poledne už poměrně slušným žárem. Hlavně jižní kamenné stěny bohatě vyzdobené zářivě žlutou tařicí skalní. Na dědinou se kdysi tyčil hrad, ten se však v současnosti ocitl v důkladné péči restaurátorů. Doufejme, že se díky tomu bude k výšinám tyčit i nadále. Tak, jako sympatická vápencová bradla vystupující ze zvlněné krajiny luk, hájů a rozsáhlých stromových porostů.

Oklikou se zelenajícími lesy vracím zpátky k Červenému Kameni. Nezbytnou odpolední siestu praktikuji na závětrné straně slunečné stráně. Jak se brzy ukáže, tato lokalita se zdaleka nezamlouvá pouze mně.  Stařecké tělo využívá k mezipřistání stohlavá letka muších stíhaček. Že v maření jejich permanentních náletů nestíhám, je více než pochopitelné. Bráním se sice hrdinně a poměrně dlouho,výrazné početní převaze však nakonec stejně podléhám. Vítězství člověka nad přírodou  se tentokrát ani v náznaku nekoná.

V obci, ze které ční červené kamení, přistávám někdy v pozdním poledni. Čeká mě hodinový přesun do mého rodného kraje. Jen co spoluoslavím páté jubileum narození nejmladšího vnuka, zase někam vyrazím. Patně už jen do dostupnějších končin  výsostného Valašského království.

Ať žijí Velikonoce!