Velikonoční  vandrování

- Iĺava -

Malým okresním městečkem na břehu Váhu jsem zatím vždycky jenom prosvištěl. Teď mám dost času a tak vyrážím na letmý průzkum. Začínám ještě před svítáním u břehů vzpomenuté řeky. Slušelo by se ovšem říci dvou řek. Jedna teče  svým klikatým, dávno vyhloubeným korytem, druhá míří k Dunaji v dokonale rovné přímce. Na své přímočaré pouti napájí hned několik elektráren.

V těsné blízksti zmíněných toků  se nachází docela rozlehlé jezero. Ráno tu není ani živáčka, pokud ovšem nepočítám nejméně padesátičlenné hejno labutí. Pohled k západu nabízí impozantní hřeben Vršateckých skal, východní varianta představuje neméně zajímavé panoráma zmíněného města.

Než se ale posuneme do samotného centra, budeme muset nadejít hlavní slovenskou dálnici. Pokud se zadaří, měla by časem spojovat východní Košice s hlavním městem slovenského státu, Bratislavou.

Hned při vstupu do města si nelze nevšimnout nezbytných směrovek. Ukazují, kde se nachází zdaleka nedůležitější objekty, bez kterých se žádné správné lidské sídlo zaručeně nemůže obejít.

Přívětivému městskému parku vévodí socha nějakého neohroženého borce mávajícího nezbytným kvérem. Jak se zdá, bojovník ze Slovenského národního povstání tu dnes hlídá dvojici pospávajících bezdomovců. Co kdyby je tak někdo okradl?

Mistrů v okrádání a v jiných bohulibých aktivitách bude ostatně v tomto městě nemálo. Jejich rozlehlá ubytovna se nachází hned za převysokou zdí bez dveří a bez oken. Na jedné straně lavičky a udržovaná parková výzdoba, na druhé svět mříží, dozorců a ostnatých drátů.

Ještě zajímavější kontrast nabízí prostranství před dvouvěžatým kostelem. Chrám Páně tu evidentně zasahuje do výsostného území internovaných trestanců. Není to až tak od věci. I samotný zakladatel křesťanství mezi ně jistý čas náležel. Dokonce obdržel trest úplně nejvyšší. Těm za tlustou zdí bezpochyby dokonale rozumí. Přestože byl, narozdíl od nich, úplně nevinný.

Poněkud zajímavě však v této souvislosti působí nedaleko umístěná bysta Andreje Hlinky. Je pasován na otce slovenského národa. Kdoví, co si o něm myslí vzpomínaný, nedaleko stojící antinacistický povstalec s kvérem? A co si o něm asi myslí onen umučený tesař z Nazareta? Nesuďme, nechme je, ať si to už spolu vyříkají sami…

Sympatické městečko mnoha kontrastů opouštím západní cestou. Až do setmění se potom potuluji krajinou zoraných polí, zelenajícího se obilí a ostře žlutých lánů řepky olejky. Na noc se uklidím do nedalekých modře zbarvených kopců, kterým se kupodivu říká Bílé Karpaty.

Ať žijí Velikonoce!