Z Medůvky na Valovku

- ROCK 2014 -

Memoriál Hugo Hurty, ROCK 2014, pokračuje začátkem dubna druhou akcí. Na startu na Malé Lhotě se schází dvanáctero duší a jeden pes. Má roztomilé křestní jméno Růženka.  Díky akční Hance jsou tentokrát k mání i duchaplně vyvedené cestovní pasy, které je nutné před vyražením na trať vyplnit.

Pochoduje se nenáročnou hřebenovou cestou směrem na západ. Ze zelené trávy vykukují bílé sedmikrásky, žluté pampelišky a fialové fialky.

Po zhruba třech kilometrech je tady první skalní útvar, Medůvka. Pískovce roztodivných tvarů  místy ční do více než patnáctimetrové výšky. Je pochopitelné, že veškerá zákoutí jsou většinou účastenstva patřičně prozkoumána.

Vzpomínaná Hanka poté rozjíždí soutěžní disciplíny. První na řadě je stavění kamenných věží. Vyhrává ten, kdo poskládá šutry do co největší výšky.

Následuje bojové maskování některých bledých tváří. Černý popel z ohniště se jeví k realizaci mejkapu jako daleko nejvhodnější lehce dostupný materiál.

Další soutěží je nahazování popcornu  a jeho následné lapání do široce rozevřené dutiny ústní. Veterán Tomáš se sice snaží, ale vítězství mu uniká. Vítězí jeho jmenovec ze slovenského Liptova se svým nahazovačem.

Pojem skok hluboký  zní poněkud záhadně, každý si jej proto může vysvětlit po svém.  Zpravidla se jedná o více či méně stylizovaný seskok se zhruba dvoumetrové skály. Samozřejmě, bez padáku.

Poslední disciplínou je vázání dračí smyčky. Mezi soutěžícími jsou i takoví draci, kteří to bez jakýchkoliv problémů zvládají.

Následný přesun k přehradě na Bystřičce je zpočátku naprosto pohodový. Louky se střídají s nenáročnými lesními úseky, občas se otevře i výhled na protější svahy Klenova, kam bude cesta zanedlouho pokračovat.

Jako science fiction se v tomto prostředí za chvíli jeví v lese pohozená vodní pumpa. Zcela jistě už dávno dopumpovala  a teď jenom  zdobí zelené hvozdy svou sametově rezavou barvou.

Poslední úsek přesunu se odehrává na více než značně nakloněné rovině. Prudký svah je navíc vyšperkován v listí ukrytými balvany a kořeny. Pohyb v tomto terénu se tak stává jednoznačně adrenalinovou záležitostí.

Konečně je tady jedna z nejstarších moravských přehrad. Do letní sezóny ještě pár měsíců chybí, takže břehy, pláže, hospody i chaty čpí takřka dokonalou prázdnotou.

Před bezdomovcům otevřeným hotelem Klenov na výpravu už netrpělivě čeká osmiletá Jindřiška se svou mátinkou Soňou. Ta musí oplývat nebývalou odvahou, když svoji nejmladší ratolest hodlá svěřit do péče nenapravitelných dobrodruhů.

Startuje se k výšinám a po několika desítkách metrů se na obzoru objevuje nepřehlédnutelná postava osamělého trapera Antonína. Cestu si ozvláštnil tím,že se ji rozhodl absolvovat v protisměru.

Po chvíli dochází i loučení s ozdobou první části trasy, Růženkou a Anežkou. Posledně jmenovaná to zdůvodňuje únavou své čtyřnohé kolegyně. Není vyloučeno, že to může být skutečně pravda.

Pod vedením nejmladší účastnice se výprava vyšplhá ke skupině skal s názvem Havranka. Z dálky právě zvoní poledne a tak je vyhlášena obědová pauza. Půlhodinový relax završuje nezbytné fotografování. Samozřejmě na hraně bezmála dvacetimetrové kolmé skály.

Stezka plná velkých balvanů pak pokračuje podél zvláštního kamenného útvaru. S mírnou přízdobou celkem zřetelně připomíná hlavu jednoho velice známého obojživelníka.

Nejvyšším bodem Klenova je jehlanovitá skála Zámčisko. I tady se odpočívá, telefonuje, pojídá anebo drápe po příkrých pískovcích. V okolí jsou ještě nejméně dvě další skalní seskupení, ta se už ale dnes navštívit nepodaří.

Následuje naprosto bezproblémová cesta směrem na Dušnou. Louky jsou vyzdobeny petrklíči a některé zahrádky  hostí dožluta rozkvetené narcisy a další  posly nejsvěžejšího ročního období.

Dušenské rozcestí avizuje další dělení. Češkův tým směřuje k rodné Jablůnce, zbytek světa míří k cílové Valovce. Je to k ní ještě dobrou hodinku pěší chůze. V tomto úseku  sedmičku ostatků opouští valašský pastor Pavel. Klesá do údolí, aby se služebně na chvíli  začlenil mezi  vsetínské bezdomovce.

Do opačného údolí zanedlouho klesá i zbylá šestice.  Podle názvu Velký Skalník se dá snadno vytušit nedaleká existence poslední  kamenné štace. Valova skála je nejvyšším pískovcovým útvarem ve Vsetínských vrších. Měří 38 metrů. Dá se však lehce zdolat z horní strany. Samozřejmě, že i na skalnatém temeni cílové zastávky dochází na prolézání, relaxování a fotografické zvěčňování.

U paty Valovky se potom  ke slovu hlásí Jindřiška. Na  kolmé stěně demonstruje své nevšední horolezecké vlohy. S lehkostí horského kůzlete elegantně zdolává dosažitelné skalní terény.

Klesání malebným Skalníkem nabízí hned několik zajímavostí. Třeba pasoucího se koně, rezivějícího mustanga, ale především originálně pojatou firemní ceduli jednoho valašského kamnářství.

Konečně je tady Vsetín. Po více než dvaadvaceti ušlapaných kilometrech se loučíme. Někdo míří k Hošťálkové, někdo k Valmezu, jiní do Zlína či Kroměříže. Takže, dá-li Bůh, za měsíc zase na shledanou. Samozřejmě, na některém z dalších skalnatých návrší.

(((-: AHÓÓÓJ :-)))