Velikonoční  vandrování

- Hovězí -

Valašská obec zmíněného názvu sice evokuje představu nepřehledných stád tura domácího, já však tentokrát mířím k osamělému ranči, kde se popásá dvojice statných koní. Kromě nich by se tu měla nacházet i část nezapomenutelné party ze zlínského Samari. V závěru údolí Hořansko opouštím zpevněnou cestu a pokusím se spřízněné duše na vlastní pěst vypátrat. Otevírají se mi výhledy na kraj valašských pasekářů, v jehož závěru se rýsují stavení jmenované dědiny vyloženě zoologického rázu.

I když teď jarní Valašsko  hýří bezpočtem rozličných kvítků, mě zaujímá  abstraktní barevná nabídka na jednom z nedávno vytvořených bukových pařezů. Pochybuji, že by takovou kreaturu mohl nějak lidský umělec vymyslet, natož v reálu vytvořit.

Přírodní rezervace Stříbrník je jen přes jedno údolí. Potuluji se tady skoro dvě hodiny a ani trochu se nenudím. Zvláště poté, co se od půlnoční strany začínají přibližovat temně modré mraky. Burácení hromů i slušný příděl vláhy si však užívá pouze obyvatelstvo severnějších kopců a údolí. Tady se stále zelenají stromy, raší tráva a kvetou zlatožluté kalíšky májových petrklíčů.

Útočiště mých kamarádů zastihuji až před stmíváním. Poskytuje zateplenou místnost s kamny a  slušným výhledem do dvou světových stran. Zkrátka a dobře, absolutní nadstandard.

Při blikajících svíčkách se pak pojídá, povídá a na programu je také emotivní muzikální produkce tří neobvyklých hudebních nástrojů. Blížící se hodina duchů navozuje hovor na spirituální témata. Jako nejslabší článek řetězu se překvapivě ukazuje Samarináčelnice Péťa. Zacpává si uši a raději vybíhá do temnot. Duchovní realita přibarvená bujnou fantazií by ji prý nedovolila v klidu pospávat. Kdoví, možná by to chtělo nějaký odborně vedený výcvik spirituální sebeobrany…

Poslední velikonoční nocležení volím na venkovní terase. Je tu naděje na čerstvý vzduch, a pokud se podaří zavčas probudit, i na pozorování zrození nového dne. Terasa  totiž míří přímo k východu.

Večerní očekávání je ranní skutečností dokonce překonáno. Potvrzuje se prastará pravda, že kdo nezažije venku soumrak či svítání, neví o čem to v horách vlastně je…

Pondělní dopoledne je opět ve znamení slunce, zelených stromů a květové výzdoby. Velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání zase nalezla v přírodě svůj dokonalý odlesk. Naděje, že se stromy zazelenají a louky rozkvetou, se i tentokrát bezezbytku naplnila.

Naplnilo se i očekávání Filipa s tatarem. Ten naneštěstí šmigrustový rituál poněkud odbývá, takže dvojice přítomných dam si tentokrát do všedních dnů neodnese žádnou namodralou ozdobu dolních či jiných končetin. Zato si díky následnému vyprávění spolu z ostatními uvědomí, že život v horách není ani zdaleka jen o narůžovělé romantice. Tvrdá práce prostřídána  těžkou dřinou je údělem starých i současných horalů.

Navzdory všemu, i oné romantiky se stále ještě dostává. Napadá nás to při pohledu na Filipa a jeho dcerku. V sedlech koní nám mávají na rozloučenou a pak už mizí v zelení lesů. Zatímco my se spouštíme do údolí věštícího brzký návrat pravoúhlé reality  městského ražení …

Ať žijí velikonoce !!!