Ekuvýšlap  adventní

 

- z Hostýna až na Troják -

 

Poslední ekuvýšlap se odehrál před Cyrilem a Metodějem. Pořadatelská trojka se poté potulovala po nejrůznějších svatých i nesvatých lokalitách, takže na domácí poutní akce nezbyl čas. V době listopadových plískanic se Švitorka, Maminečka naše představená zdravě naštvala, bouchla pěstí do stolu a rezolutně prohlásila: „Sníh nesníh, mráz nemráz, půjde se na první adventní neděli a basta!!! Šedý vlk vymyslí trasu, Červená Karkulka zajistí plakáty a Největší Zajíček Střední Evropy to roznese po dostupných misijních polích.
 

Dojednáno, vykonáno! Tři dny před Mikulášem vyráží z Valmezu nesourodá skupina šesti individuí. Jak jinak, než vlakem! Přestože se nebe mračí, poutníci oplývají úsměvy. Důvody jsou různé. Adélka nemusí s maminkou do školy, Švitorka má možnost svobodného rozletu, Liduška se konečně dočkala dalšího pochodu a nováček Kon, který přichvátal až z Matičky stověžaté neví, co ho čeká.
 

 

 

Poloprázdný autobus později přesune celou naši partu z bystřického nádraží pod vrchol Hostýna. Milosrdný sníh tu zakryl nevábný podzimní háv a posunul poutní návrší do vánoční nálady. Šedobílá mlha vše ještě umocnila a vdechla celému areálu nádech mystéria.
 

 

 

Ten nepřehlédnutelný kopec s bazilikou mi mnohé připomíná. V pradávných dobách, kdy byli ještě protestanti s katolíky na kordy, jsme sem i s mladším bráchou zavítali a v obnošených maskáčích, nasáklých kadidlem z čudícího ohně, vstoupili do katedrály. Právě probíhala bohoslužba, do které se věřící zapojovali společným zpěvem. Nedalo nám to, abychom se nepřidali. V domnění, že konáme nanejvýš dobrý skutek jsme zpívali co nejhlasitěji a nejfalešněji. Samozřejmě nás vyvedli. Brali jsme to jako mučednictví a byli na to náležitě hrdi.
 

 

 

Doba poskočila o kousek dál. Nějakým zázrakem se změnili nejen katolíci a evangelíci, ale hlavně my. Cosi nevysvětlitelného nás od nevraživosti posunulo k toleranci, která se později zcela spontánně převtělila ve spolupráci. Sedmý ekuvýšlap je toho důkazem a Maminečka představená, kovaná echt katolička, jednou z mých nejvěrnějších kamarádek. Na rozdíl od ní zpívám stále falešně, ale už ne v jejich kostele.

 

 

Ne nadarmo nás Svatá Písma vybízejí k bdělosti. Jeden by to nečekal, ale i na posvátném Hostýně se nacházejí šikmé plochy. Stačí trocha ledu v kombinaci se špetkou nepozornosti a jdete ke dnu! Teta Iva, alias Karkulka naše Červená, by mohla vyprávět. Jestli si z poutní hory přivezla i namodralý suvenýr na přistávacích plochách nám však zatím neprozradila. Zcela jistě si však přibalila poznání, že nikdy a nikde si člověk sám sebou nemůže být jistý. Spolehlivou jistotu je třeba hledat v jiných než pozemských sférách.
 

S náramnou opatrností se poté posunujeme o nějaký ten kilometr dál. Švitorka najednou zavětří. „Tady někde by se měla nacházet chajda, ke které směřoval první vandr mého života. Slavila jsem patnáct pryč a bylo úplně stejné počasí. Je tomu právě čtyřicet roků.“
 

Odbočujeme doprava a vzrostlým lesem stoupáme k temně zelenému stavení. Je zamčené, stejně jako před čtyřmi desetiletími. Tenkrát to bylo s tou naší Maminečkou tak: Její brácha ji chtěl vzít na čundr, ale měl obavy jít přes Hostýn ve dne. O Švitorce je totiž všeobecně známo, že každý normální chlap se za ní otočí. Pokud tak neučiní, je buď slabozraký nebo čtyřprocentní. Co teprve když bylo tomuto poupátku patnáct pryč! Zodpovědný sourozenec správně odtušil, že slabší svatohostýnské poutníky by mohlo její zjevení lehce rozhodit, případně nasměrovat k nežádoucím myšlenkám. Milovanou sestřičku proto přes toto návrší propašoval v noci. Jenže tato chata, jak už bylo naznačeno, byla nedobytná. No, ono ten důvod  nočního přesunu byl samozřejmě jiný, ale dveře byly skutečně zabedněné. A venku o oné půlnoci mrzlo až praštělo. Naštěstí nedaleko odtud stálo sněhové iglú. Díky němu patnáctiletá kráska patnáctistupňový mráz přežila. Dnes tu stojí po létech a radostí je bez sebe.
 

 

 

 

 

Svoje potěšení dává najevo stylově. Snáší se k bílé peřině a mává křídly. Pro příští poutníky tu zanechává neklamné znamení. Dokonalý otisk živého anděla. Dokonce i se zřetelnou svatozáří.
 

 

Dobrosrdečná Liduška usuzuje, že takové zastavení nemůže zůstat bez odezvy. Z batohu tasí obdélníkovou krabici. Památku Švitorčina přežití slavíme vestoje. Slouží k tomu čtverečky buchty výjimečné chuti, jejíž složení je pak předmětem diskuzí veškerých přítomných kuchařek.
 

 

 

 

Během čtvrthodinky jsme na Skalném. Moje nejzamilovanější místo v Hostýnských kopcích teď poznávám jen v zasněžené podobě. Naposled jsem tu byl o letošních Velikonocích. Navzdory svátkům jara se tehdy krajina skal a bukových lesů obalila doběla. Převis, pod kterým jsem tenkrát nocoval, nemohu pochopitelně vynechat. Zubatý útvar mířící k nebi tu stojí v nezměněné podobě. A zůstane stát i když já už co nevidět klesnu k zemi. Posiluje víru, že i na tomto vratkém světě jsou konstanty, na kterých lze stavět. Pevné a nepohnutelné. Nesmírně mě těší, že stejnou nadějí žijí i všichni ti, se kterými právě sdílím dnešní půvabnou adventní dvanáctikilometrovou trasu.
 

 

 

 

Dramatickou krásu vyčnívajících pískovců střídá rozlehlá půlkruhová paseka. „Jsme na Klapinově, křižovatce turistických cest k Rusavě a Chvalčovu“, hlásím sněhem se brodícím spolupoutníkům. „ Nejsme na žádném Klapinově, ale na Bečce“, kontruje Maminečka představená, „jezdila jsem tady na vandry a znám to tu jak staré boty!“ „ Nevím, nevím“, odporuji nesměle, „údaj na rozcestníku zvěstuje Klapinov!“ Švitorka se však za žádných okolností nevzdává: „Žádný Klapinov, ale Bečka! A tečka!!!“
 

 

 

 

 

 

Přestože nám to s Maminečkou na Klapinově zrovna neklaplo, rvačka se nakonec nekoná. A to jen díky tomu, že se prozřetelně uchyluji pod ochranu přítomného portáše. Ten naštěstí neví, že jsem byl při nedávné izraelské expedici pasován na zbojníka. Navíc stejně u sebe nemá zbraň a vypadá dost mírumilovně. Možná má na bojové aktivity stejný náhled jako já. Moc bych za to nedal, že spolu se mnou sdílí vyznání, že „válka je vůl“ a není vyloučeno, že bychom si spolu zanotovali i moji nejoblíbenější militaristickou píseň, ve které se zpívá o tom, ´nač chodit do války,(když) je lepší doma sedět a louskat buráky´.
 

 

 

 

 

Mezidenominační šarvátka je zažehnána, a tak vesele pokračujeme dál. Zelená značka vede do lesa. Cedule na jeho okraji nás znepokojuje. To, že je tu plno dřeva, dobře víme, ale není nám jasné, proč si na něho dávat pozor. Musíme hledat rafinovanější vysvětlení. Hajný je pravděpodobně jasnovidec, kterému bylo zjeveno, kdo se tudy bude ubírat. A stejně tak mu musí být známo, že dřevo je nanejvýš ušlechtilý materiál. Slouží, voní a když je potřeba, příjemně hřeje. O Švitorčiných kvalitách ví každý druhý Valmezák. Slibně se vyvíjející kariéru veleúspěšné zpěvačky, která svým hlasem a neokázalým šarmem pobláznila polovinu republiky, přerušil až pád mezi náboženské tmáře. Kamarád Kon si na tmářství naopak kariéru postavil. Nadaný student bohosloví se zahraniční stáží začínal jako cestář, později byl pastorem, redaktorem, překladatelem, učitelem na církevní škole a nakonec se vyšvihl až na generálního ředitele teologického semináře. V současné době se už stará jen o početné stádo českých pastýřů a o jeden z mých párových orgánů. Před takovouto hvězdnou dvojicí je třeba mít se doopravdy na pozoru.
 

Cesta stoupá zasněženým lesem nahoru. Sotva se vynoříme z jedné mírné zatáčky, Karkulka s Adélkou a Liduškou zběsilým máváním více než zřetelně naznačují, že se něco stalo. „Pojďte rychle sem, na zemi leží nehybná turistka! Nezbytně potřebuje první pomoc. Pohněte, nevíme si s ní rady!“
 

Čím jsme blíž, tím se nám zdá jejich tvrzení pravděpodobnější. Ve sněhu opravdu leží bezvládná postava. V hlavách nám to začíná šrotovat. Co udělat dřív a na co nezapomenout? Jak se vlastně provádí umělé dýchání? A jak masáž srdce? Vytočit stodvanáctku nebo stopětapadesátku? Přidáváme do kroku. „Dýchá?“, ptám se s hrůzou a zírám na blednoucí tvář. „Zdá se, že ne,“ odpovídá unisono dámská trojice. Ve chvíli, kdy se skláním níž, abych si tuto informaci ověřil, se mrtvolné stvoření bleskurychle vztyčuje! Málem se k zemi kácím sám. Až v tuto chvíli poznávám v nebožtíkovi Věrku. Zahrála to více než znamenitě. Asi jí začneme říkat Lazarka.
 

 

Tento skvěle vydařený kanadský žertík evokuje k zamyšlení. Ve škole nás učili tisíce kravin, které jsme v životě nepotřebovali, ale o účinné pomoci jak zachránit život nevíme skoro nic. Nezbytnou mezeru ve vzdělání si budeme muset co nejdříve doplnit. A co když se záchranná akce nepodaří? Existuje zmrtvýchvstání? Není to jen báchorka servírovaná v křesťanských chrámech? Jsou pro to nějaké exaktní důkazy? Není jich mnoho, ale opravdu jsou. Znám člověka, a nebydlí daleko odtud, který se se zmrtvýchvstalým setkal. Stalo se to v jedné asijské zemi u Bengálského zálivu. Chlapec spadl do vody a zmizel pod hladinou. Vytáhli jej až po půl hodině. Doktor ho prohlásil za mrtvého. Sousedé, převážně hinduisté, zavolali křesťanského pastora. Ten nejméně hodinu střídal umělé dýchání s usilovnou modlitbou. K úžasu všech začal mládenec lapat po dechu. Od té doby má jméno Lazar. Štúdio Nádej o tom natočilo dokument, který později údajně vysílala i slovenská veřejnoprávní televize. „Nevěříte-li ve zmrtvýchvstání, jste nejbídnější ze všech lidí,“ napsal kdysi apoštol Pavel křesťanům do Korintu. Klasik k tomu dodává: „Primárním smyslem bytí je vyřešení otázky nebytí“. Jedná se pochopitelně o bytí nekonečné. Sedmičlenná skupina, která se posunuje k Trojáku, má naštěstí ve věci víceméně jasno.
 

 

 

 

Poněkud nejasno je ovšem v odhadu, zda s načerpanou zásobou kalorií vydržíme až do cíle. Máme totiž za sebou jen tu menší polovinu. Maminečka představená proto rezolutně zavelí: „Zastavit stát! Nadešel čas čerpání pohonných hmot. Na můj povel vytaste své utajené včerejší řízky, jakož i další skryté dobroty a vložte na společný stůl. Neboť, jak stojí psáno, ´všecky věci měli obecné, nikomu nic nepřebývalo a nikomu nic nescházelo´. Ať žije prvobytně pospolný komunismus!!“
 

 

S prázdnými batohy a plnými žaludky pokračujeme dál. Nadešel čas adventní a tak je všude kolem možno zaznamenat nápadně vyšší výskyt andělů. Adélka, nejmladší, nejbystřejší a nejhodnější členka výpravy je k této funkci přímo předurčena. Inspirována příkladem mírně letitější Švitorky se taktéž snáší do načechrané bílé nadílky a aktivně zapojí zatím nepřistříhlá křidýlka. I na tomto místě je kolemjdoucím zanecháno jednoznačné poselství: Našlapujte potichoučku, přiletěl si tady pro vás Anděl Páně II.
 

 

 

 

 

Přívětivý špacír tichým vánočním lesem pomalu končí. Stromy poznenáhlu ustupují do stran a otevírají vrátka citelně se ozývajícímu severnímu průvanu. Blizard bičuje pobledlé tváře a okamžitě je přebarvuje dočervena. Do cíle už zbývají sotva dva kilometry. Ty dáme, i kdybychom se tam měli doplazit po čtyřech.
 

 

 

 

Za posledním horizontem něco nápadně vyčnívá. Se stoprocentní jistotou odhadujeme o koho běží. Nemůže to být nikdo jiný než Největší Zajíček Střední Evropy! Jenom co dohopsá k našim nohám, začne převeliké objímání. Pak se ovšem na většinu dívá pěkně spatra. Nemějte mu to za zlé, on to jinak nedokáže. Jedině, že by pro něho, jak sám říkává, někdo vykopal půl metru hlubokou jámu.
 

 

 

 

 

 

Kolem třetí odpolední jsme na Trojáku. Hned se k nám hlásí povědomá trojice. Simča, Petr a jejich kráska, tříletá Stázka. Za chvíli se objevuje i rodinný trubadúr Ondra. Vyrazili společně z Tesáku s tím, že na nás počkají U křížku. Křížek přes rozpočet jim ovšem udělala poněkud nešťastná kombinace aktuálního počasí a věku jejich nejmladší ratolesti. Chtě nechtě museli záměr otesat a zamířit zpátky k Tesáku. I tak však překonali nejméně pět kilometrů. Za daných okolností je třeba hovořit o jednoznačně úctyhodném výkonu.
 

 

 

 

Ještě dřív než klesneme o nějaké dvě stovky metrů níž, nezbývá než se rozloučit s naší zmrtvýchvstalou Lazarkou. Zcela přímo to souvisí s dobovou baladou, která o ní zpívá, že ´cérka Věrka vodoměrka to je úkaz nezvyklý – šlape v létě, šlape v zimě, šlape na svém bicykli´. Je to neuvěřitelné, ale ani dnes, kdy kraji vládne sníh a mráz nenechala svůj velocipéd na pokoji. Popojela na něm z Hošťálkové až pod Troják a ten teď na ni netrpělivě čeká pohozený někde pod kopcem.
 

 

 

Spouštíme se k rozlehlé haciendě, v níž pobývá trojácká trojka ve složení Radek a Jožka s Bohuškou. Posledně jmenovaná navařila skvělou valašskou kyselici, její nestárnoucí životní partner rozhajcoval kotel a nejmladší z trojice bedlivě dohlížel na to, aby rodiče něco nezkazili. Zabydlujeme prostorný obývací pokoj a vrháme se do likvidace servírovaných pochutin. Kromě zmiňované zelnice se na prostřeném stole objevuje Kimlerovic bábovka, Švitorčina bublanina, Liduščina načatá buchta neopakovatelné chuti a k tomu všemu ještě svatební koláčky z vyhlášené pece našeho Honzíka, zdaleka největšího středoevropského Zajíčka.
 

 

 

 

 

 

 

 

Všude tam, kde se objeví zmíněný dlouhý Jenda, veškerá nuda prchá střemhlav pryč. Jeho průpovídky vyvolávají bouřlivé erupce nezvládnutelného smíchu. Tady je jedna z mnoha: „ Víte, já sadím zemáky zásadně v noci.“ „Proč zrovna v noci?“, táže se zemědělsky poznamenaná majitelka domu. „No, to je proto, aby mandelinky nevěděly, kde jsem jich zasadíl.“ Bránice jsou opět v permanenci. Což je více než chvályhodné. Neboť, jak praví úsloví,´kde je mnoho smíchu, těžko hledat pýchu´.
 

Švitorka poté opráší své sladké dřevo, hrábne do šestice napjatých strun a vytopeným trojáckým obývákem se rozezní melodie gospelů, chval a spirituálů. Oslavují narození, život, smrt, zmrtvýchvstání i budoucí advent. Adresátem není nikdo jiný než ten, který obrátil nejen letopočet, ale i miliony ztracených. Několik takových případů je právě mezi námi a velice dobře ví, o čem ty písně vypráví.
 

 

 

 

 

 

Pravidelnou součástí ekuvýšlapů je i duchovní zamyšlení. Teologicky fundovaný kamarád Kon otevírá Slovo na cestu a veškerým unaveným cestovatelům z něho odkrajuje čerstvé dílky nové naděje. Téma dnešní akce směřovalo k narození Spasitele nejen v betlémských jeslích, ale především v našich srdcích. Citovaná část Pavlova dopisu do Galacie ujišťuje, že ten, jehož zázračný první advent si bude v následujících dnech skoro celý svět připomínat, přišel mezi lidi především proto, aby se v jejich nitru natrvalo usadil. Ti, kteří na jeho nabídku kývli, určitě nelitují. Sdílí s Ním životní radosti a řeší nejrůznější zápletky. Jednu z takových, osobně prožitou, dává k dobru i Luděk, chcete-li, kamarád Kon: „Jeli jsme jednou s mým pětiletým synem a zničehonic nám náš starý wartburg vypověděl službu. Vyčistím karburátor i svíčky a zkouším nastartovat. Nic! Operaci opakuji znovu, tentokrát o mnoho důkladněji, a zase nic! Poté se můj synátor bezelstně zeptá: ´Tatínku, a už ses za to pomodlil?´ Polije mě studený pot, věc napravím a napotřetí otočím klíčkem. Dvoutaktní motor naskakuje okamžitě. Pro víru mého malého syna..“
 

„Máme podobný případ. A dokonce čerstvý!“, hlásí se o slovo dvojctihodný otec Petr. „Když jsme šli dnes v té fujavici, rozhodli jsme se, že zavoláme mamce, jako že se vracíme na Tesák, ať tam pro nás přijede. Zkoušíme to několikrát, ale spojení je pokaždé odmítnuto. Do akce se vloží malý Ondra. Prokliká se seznamem k babičce Božence, zmáčkne příslušný čudlík – a světe div se – spojení je navázáno! ´Jak se ti to mohlo podařit?´, ptáme se synátora. ´Víte, já jsem se před tím pomodlil.´“
 

Narození Spasitele v srdci dělá divy. A zdaleka nejen u dětí. Kdyby mohli všichni přítomní vyprávět, sedíme tu do rána. Skláníme hlavy a navazujeme spojení. Vrchní podatelna je otevřena. Tak jako vždy a všude. Posíláme tam polohlasné, tiché i neslyšitelné depeše proseb a díků. Víme dobře, že nekončí u vyřezávaného dřevěného stropu. Na závěr si podáme ruce a utvoříme nesouměrný kruh. Slova tisíckrát opakované modlitby, začínající slovy „Otče náš“, rozechvívají srdce a otřásají vesmírem. Kdoví, třeba už zanedlouho zatřesou i naší krásnou smutnou planetou…
 

První adventní neděle končí prozaicky. Hranická pětka zamíří škodovkou k severu a ta „Zajíčkovská“ odhopsá na východ. Nejvýše postavený duchovní se ujímá utěrky a spolu s majitelkou haciendy začíná zušlechťovat hromadu nádobí. V souladu s Písmem, kde stojí psáno: „Kdo chce být velkým, buď služebníkem všech!“

 

 

(-: amen :-)

 

------------------------------------------