IZRAEL II

- Jeruzalém- střed světa -


 

 

Vstáváme ještě za tmy. Jen co se trochu rozední, budeme houfně vyrážet do „jámy lvové“. Tedy do centra výše jmenovaného města, které se pyšní přívlastkem „střed světa“. Otázkou zůstává, nejedná-li se spíš o „střet světa“. Tolik protichůdných vlivů, které se potkávají právě v Jeruzalémě, se jenom hned tak na světě nevidí.
 

V čele šestičlenné smečky vyráží sám Velký kormidelník. Jednak to tady zná a navíc oplývá neomylnou mobilní navigací. Se stoprocentní jistotou se vydáváme v jeho stopách. A to i navzdory tomu, že jedna z křižovatek avizovala cíl naší cesty v jiném směru než kterým se právě řítíme. Nemusíme jet příliš daleko na to, abychom si uvědomili nápadnou změnu kulis, které nás najednou obklopují. O velkém pořádku kolem cest se moc mluvit nedá, o nějakých běžně uznávaných pravidlech silničního provozu už vůbec ne. Je naprosto normální, že se v přecpaném čtyřproudovém bulváru na vás pár vehiklů řítí v protisměru, že v absolutním klidu přejíždějí přes značně vyvýšený chodník, který proudy od sebe odděluje a že o nějaké přednosti v jízdě nemůže být vůbec řeč. To, že jsme se nechtěně ocitli v palestinské čtvrti, nám teď už nikdo nemusí potvrzovat.
 

 

 

Jestli nám už vůbec něco neleze do hlavy, pak je to fakt, že Náčelník pokračuje pořád dál. Dokonce se vtěsná do nějakých křivolakých uliček, které mezi ojetými činžáky šplhají výš a výš. Spořádaně jej následujeme. Netrvá dlouho a máme to spočítané. Do cesty se nám postavila převysoká očouzená zeď. Dál už by nepřejel ani tank. Tomášova inteligentní navigace však vytrvale radí, abychom pokračovali dál.
 

 

Všem je nad slunce jasné, že v tomto zákoutí to na dlouhé vybavování moc nevypadá. Několik aut s izraelskou espézetkou vyhlíží až příliš provokativně. Co nejrychleji otáčíme a s arabskou drzostí se vecpáváme do nedávno opuštěné, spásné tlačenice. Naskýtá se nám tak šance prohlédnout si známé kulisy i z opačné strany. Po půlhodince hlemýždího posunování jsme konečně u kruhové odbočky na zdejší „dé-jedničku“. Podle jistých signálů jsme mohli být po větší část cesty palestinskou enklávou sledováni z bezpečných útrob obrněného transportéru. Ve zdraví jsme přežili a cesta k Jeruzalému je opět otevřena.
 

 

Do centra se dostáváme s půldruhahodinovým zpožděním. Nějakým zázrakem dokonce trefíme na prostorné podzemní parkoviště. Určitě bude, jako ostatně všecko v Izraeli, docela mastné. Ale ať to stojí pět šest tisíc, hlavně, že jsme tady!
 

K Jafské bráně mířící do Starého města je to coby kamenem dohodil. Tady se cesty naší, zatím jednotné osádky rozdělují. Doufáme, že se v tom babylonu všech babylonů neztratíme.

 

 

Společně s mojí nepřehlédnutelnou chotí Dášou to přes arménskou čtvrť bereme ke křesťanům. K našemu překvapení se tu potkáváme s našinci. A zdaleka nejen s nimi. Potemnělým průchodem začíná zničehonic pochodovat halasně zpívající útvar uniformovaných školáků. Na Židy zrovna nevypadají. S nestrojeným odhodláním budoucích vítězů zvedají do vysoka své prsty nastavené do tvaru „V“. Paní učitelka je s vystoupením příštích palestinských bojovníků očividně spokojena. Obyvatelé křesťanské čtvrti zůstávají v klidu. Patrně si dávno přivykli.
 

 

 

Vedle sídlící Arabové jsou o poznání aktivnější. Z jejich krámků se nesou vůně připravovaných pokrmů a exotického koření. Další překupníci své zboží teprve složitě navážejí. Jeden z takových mi dává najevo, že bych mu mohl pomoci s vytlačením plně naloženého dvoukoláku. Co bych pro shrbeného semitského bráchu neudělal, když to má právě do kopce?
 

 

 

 

 

U Židů je všechno upravenější. A také nápadně dražší. Jejich kšefty nás příliš nezajímají. Spíš to, jak tady návštěvníkům umožňují nahlédnutí do starých časů. Zbytky sloupů a kamenná dlažba pamatují přelom letopočtu. Ten, který se o něj zasloužil, se tu ve svých sandálech nepochybně procházel. A někde tady jej patrně také odsoudili na smrt. Je to prazvláštní místo, ten starý Jeruzalém…
 

 

 

 

 

 

Samostatnou kapitolou je samozřejmě Zeď nářků. Nezdá se, že by tu zrovna někdo naříkal, ale i tak je duch tohoto místa uhrančivý. Ty mlčící kamenné kvádry mluví tajemnou řečí. Nejen o minulosti. A jak se zdá, zdaleka ještě neřekly své poslední slovo. Jak se zdá, to rozhodující pronese ničím neomezená duchovní síla. Zaparkované holubice by mohly napovědět, o jakou se vlastně jedná
.     

 

 

 

 

S vyfasovanou jarmulkou vplouvám do exotického společenství. Úctyhodní kmeti, svěží mladíci i přívětivě rozpustilí školáčci dávají zřetelně najevo, kam míří jejich myšlenky i nezvyklé úkony. Není nám souzeno je jakkoli posuzovat. Ona si to Nejvyšší podatelna už nějak přebere.
 

 

 

 

Stačí ujít nějakou stovku metrů a ocitáme o tisíce let zpět. Ty obnažené kameny pamatují věhlasného krále Davida. Tady se odehrávaly slavné i méně slavné epizody jeho života. Tady se kdysi ozývala jeho harfa a melodie žalmů. Tady někde začaly pletky s přepůvabnou Beršebou. Možná i do těchto kamenů vsákly slzy, které musel kvůli ní později vyplakat. Muž podle srdce Božího, jak byl tento Hebrej nazýván, přebýval právě na těchto svažitých pahrbcích.
 

 

 

 

 

Následuje další historická lahůdka. Ezechiášův tunel, který byl vytesán před více než dvěma tisíci sedmi sty lety, lze dnes v pohodě projít. Nikoliv však suchou nohou. Zase v něm totiž, tak jako před staletími, proudí voda. Většinou jen nad kotníky, ale někde je to až sedmdesát čísel. Procházím i s ostatními podzemím a neleze mi na rozum, jak se tu ti dávní skálotepci dokázali orientovat. Ta díra totiž ani zdaleka není přímočará. Na svých pěti stech třiceti metrech má docela dost zatáček. A to, že se po kutání z každé strany dokázali pod zemí potkat, mi moje hlava už vůbec, ale ani trochu nebere.
 

 

 

 

 

 

 

 

Od zbytků někdejšího rybníka Siloe, kam nás dovedlo zmiňované Ezechiášovo dílo, se přemísťujeme k dalšímu tunelu. Ten míří, pro změnu, mírně nahoru. Vypadá to, že kopíruje cestu k někdejšímu Herodesovu paláci. Ale nikdo z nás neví, kam nás ta díra vlastně zavede. Voda tu neteče, takže se tudy kdysi asi běžně chodívalo. Po dvaceti minutách napínavého klopýtání s jásotem spatřujeme denní světlo. Došli jsme totiž ke Zdi nářků.
 

 

 

 

Popocházíme mezi obrovskými balvany, které tu před dvoutisíciletím svrhli římští vojáci. Už jenom to bourání chrámové zdi musela být při tehdejších technických vymoženostech nepředstavitelná fuška. A co teprve předchozí stavení! Šutry jsou opracovány do dokonalé roviny, aby naprosto přesně do sebe zapadaly. Vidíme to na stojící stěně. Všímáme si nejméně dvou obrovských kvádrů. Deset metrů na délku, dva na šířku a metr na výšku. Odkud a jak je sem dopravili? A jakým způsobem je pak dokázali zvednout a umístit na předem určené místo?

 

 

Nelze si tu nevzpomenout na prorocká slova Mistra z Nazareta. O stojícím chrámu, daleko největší pýše celého národa prohlásil, že tu nezůstane kámen na kameni. Přestože mu nikdo nevěřil, za nějakých čtyřicet roků se tak stalo. Řeč pohozených kvádrů je výmluvnější než nejcharismatičtější kázání.

 

 

Představy o dobývání Jeruzaléma vhodně dokresluje valící se dým. Pár set metrů od nás se něco děje. Doufejme, že nezačala další intifáda. Výbuchy zatím neslyšet, ale temného kouře přibývá. Siréna naštěstí neavizuje úprk do krytů, ale pouze zrychlený přesun místních hasičů. Tady člověk nezažije ani minutu klidu. Přestože se to tu nazývá Místo pokoje.
 

 

Znovu jsme ve Starém městě. Teď už tu není k hnutí. Pomalu se prodíráme mezi proudícími davy. Potkáváme zahalené muslimky, ortodoxní Židy v kloboucích i ty ostatní s jarmulkami, pravoslavné kněze i římskokatolické faráře. Mezi tím Asiaty, Afričany i bělochy. Sem tam někde postává nepostradatelný žoldák s prstem na spoušti. Nebýt jej, tak je tady spoušť do pěti minut. Střet světa ještě zdaleka neskončil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeruzalémské loučení probíhá u hrobu. Ať už je to pravý nebo nepravý není rozhodující. Důležitá je skutečnost, že všecky domnělé hroby, do nichž byl zabitý Ježíš pochován, jsou prázdné. Někdo jen pokrčí rameny, pro jiné je to důvod k nevýslovné radosti. Dobrá zpráva, chcete-li, evangelium, není o ničem jiném než o možnosti zmrtvýchvstání. „Kdo chce uvěřit, věří..“, zpívá se v jednom spirituálu…
 

 

 

Venku se mezitím docela slušně setmělo. Vymotáme se z podzemního parkoviště a chvátáme k první světelné křižovatce. Opakované troubení a problikávání vnímáme jako místní folklór. Když neustává ani poté, co se ocitneme na rušné čtyřproudovce, začíná nám docházet, že adresátem by mohla být naše posádka. Letmé ohlédnutí dozadu dává přesvědčivou odpověď. Zadní vrátka kombíku jsou vyklopená nahoru a připomínají nepříliš vydařený spojler. Doufejme, že jsme něco cestou nevytratili. Třeba vzadu pohozenou tašku s penězi a veškerými doklady našeho kočího Ladislava.
 

Zabouchnutí dveří v tlačenici spěchajících aut je úspěšně vyřešeno, teď nás už čeká jen opuštění jeruzalémského centra. Podle automapy by to neměl být nejmenší problém. To se však už po několika minutách jako problém jeví. A ne ledajaký! Severní výpadovka totiž postrádá jakékoliv strategické značení. Šoféry sice před každou důležitější křižovatkou směruje ke kdejakým místním Zapadákovům, ale aby nadaní izraelští dopravní inženýři alespoň náznakem nastínili, kterak se dopravit k Jerichu či Mrtvému moři, to je, k našemu nemalému překvapení, vůbec nenapadlo.
 

Držíme si proto směr Tel Aviv, což je zárukou, že se dříve nebo později dostaneme k místní „déjedničce“. Ta právě spojuje zmíněné hlavní město s východnějšími pustinami, kam se nutně potřebujeme přemístit.. Na zmíněnou komunikaci číslo jedna se sice dostáváme, ale v několikaproudém řečišti se necháváme unášet k západu. Nevadí, co nejdříve někam odbočíme, poté hlavní tepnu nějak nadjedeme a následně se zařadíme do protisměru. Alespoň tak by to našinec dělal v našich zeměpisných šířkách. V Jeruzalémě je však všecko jinak. Protisměr tu vede kdovíkde, a tak se spletí nepřehledných ulic a křižovatek nechtěně dostáváme do ryze ortodoxní čtvrti. Nasvícené ulice jsou plné černě oděných Abrahamových potomků s plnovousy na bradě a klasickými klobouky na hlavě. Kdyby zjistili, že se jejich posvátným územím potlouká tlupa vyznavačů Ježíše z Nazareta, hrozí nám patrně ukamenování. A tak bez zastávky pádíme dál. Západní obzor už dávno zčernal, a tak nám zbývá jen nejasná předtucha. Podle ní bychomse mohli posunovat k východu.

 

Předtucha byla tentokrát správná, a tak se po půlhodinové projížďce východním Jeruzalémem dostáváme k místům, kde jsme bloudili už předtím. Na jedné ze strategických odboček proto volíme opačnou variantu. Za žádnou cenu se nám však nedaří veplout do sevřeného, šílenou rychlostí se řítícího proudu vozidel. Něco jako zip tu patrně neznají a gentlemanské gesto by místní střelci asi považovali za slabost. V jednu chvíli, kdy se už snad podesáté snažíme do té tlačenice vecpat, slyšíme hlasité troubení. Vysvětlujeme si to jako signál k najetí do hlavního řečiště. Sotva co ostře poskočíme dopředu, ozve se tupá rána. Rozdováděný řidič skútru nám přistává na blatníku. Borec briskně vstane, rychle se otřepe a než se stačíme vzpamatovat, nastartuje a beze slova mizí ve světélkujícím davu. Od té doby si pamatujeme, že zvuk klaksonu avizuje jediné: „Uhněte z cesty, teď jedu já!“
 

Netrvá dlouho a návěstí nás upozorňuje na hrůznou skutečnost. Řítíme se do lůna palestinského odporu, do Ramaláhu. Před tímto pojmem nás vojevůdce Tom velice zřetelně varoval. Na nejbližším možném místě proto odbočujeme doprava. Evidentně jsme opustili město a potloukáme se nějakými od sebe oddělenými satelity. Modlíme se, ať jsou jakékoliv, jenom ne arabské. Nezbývá než se hluboko pokořit a vsadit na doptávání. „Jedete správně“, sděluje nám řidič před námi stojícího automobilu.“Na kruháči doprava, deset kilometrů rovně, a jste na cestě k Mrtvému moři.“ Po stu metrech se před námi objeví cedule. Dead Sea, stojí na ní psáno. První veledůležitou směrovku tedy zaznamenáváme až daleko za branami města. Třeba proto, že střed světa odstředivým tendencím příliš nefandí.

 

Krajinou bez lidí sjíždíme do údolí. Je nám to tu povědomé. Kfar Adumin, vesnice, kde už od včerejška nocujeme, se vypíná na vedlejším návrší. Z Jeruzaléma, kam je to nějakých dvacet kilometrů, jsme sem popojížděli něco přes hodinu a půl. Jak se později dovídáme, o mnoho úspěšnější nebyli ani majitelé nejrůznějších navigací. Ty je vesele posílaly do zákazů vjezdu, případně tam, kde žádná cesta nevedla. Bloudili úplně všichni, my však nepochybně držíme absolutní rekord.
 

Po romantické večeři s nočním výhledem k jeruzalémským horám, jordánským nivám a temné judské poušti spokojeně uléháme do rozestlaných pelechů. Ještě nestačíme usnout, když se z vedlejšího pokoje ozývá zoufalé volání o pomoc. Jana, vrchní náčelnice naší osádky kolem půl jedenácté zvěstuje, že jsou i s jejím milým Láďou uvězněni. Nestojí za tím žádní palestinští desperáti, ale zaseknutá klika u dveří. Ve skoku z okna zase brání pevně zabudovaná síť proti místním moskytům.
 

Vyzbrojeni nejrůznějším kuchyňským náčiním vyrážíme v pyžamech k jejich osvobození. Sofistikovaná konstrukce židovského zámku nám však nedává nejmenší šanci. Nezbývá než vzbudit majitele. Dáša, která letos vítá každou možnost k procvičení angličtiny, jde do akce. Mr. Shalom, vědom si významu svého jména, je dokonale pokojný. Poté, co rozpárá okenní komáří zábranu, vpluje dovnitř a s použitím kladiva, majzlíku a zkušenosti izraelského bojovníka rozjíždí velkou operaci. Rachot, který musí být slyšet až někde v Jerichu, nepochybně mobilizuje veškeré arabskou domobranu. Po dvaceti minutách je po boji. Dveře jsou sice nepoužitelné, ale naši sousedé na svobodě!

 

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------

 

(-: pokračování někdy příště :-)