neděle 3. prosince 2017

IZRAEL III
 
- Jordánským údolím -
 

 
 

Další den se jede po Západním břehu na sever. Sporné území podél Jordánu může překvapit čímkoli, a tak se na radu našeho zkušeného Kormidelníka, který si pro dnešek se svojí osádkou dopřává šábes, držíme pohromadě a pro jistotu vůbec nezastavujeme. Na levé straně nás doprovází vyprahlé hory, na pravé podobně tvarované jordánské území. Jen co se později posuneme do méně problémových oblastí, začínáme míjet zelené plantáže datlových palem, stříbrné foliovníky se zeleninou a sklizená pole, na nichž se daří všelijakému obilí. Výjimkou nejsou ani zasíťované plochy s banánovníky nebo vinnou révou.
 
 
 
 
 
 
 

Ještě před významným městem jménem Tiberias odbočíme doprava, abychom pod svahy Golanských výšin kopírovali východní břeh Genezaretského jezera. Přibyli jsme do kraje, kde se v dávných novozákonních dobách událo bezpočet obdivuhodných příběhů. Všechny jsou spojovány se zdejším krajanem, Ježíšem z Nazareta. Mnohé se samozřejmě změnilo, ale tvar krajiny, včetně zmíněné vodní plochy zůstal. Čtení evangelií teď poskytuje nový, svěží, nekonečně plastičtější obraz.
 
 
 
 

Být v Galileji a nesmočit tělo v nejslavnějším jezeře světa dost dobře nejde. Zaparkujeme u takřka liduprázdné pláže a příští hodinku věnujeme koupání spojenému s nesmírně příjemnou pobřežní relaxací. Pohodu umocňují také lehké pochůzky podél vodního okraje. Barevné kamení, písek a drobné i větší škebličky připomínají spíš moře než běžnou sladkovodní plochu. Ta se mořem, a nejen v biblických textech, často také nazývá.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obkroužíme severní břehy a jsme v Kafarnaum. Právě tady začala aktivnější část Ježíšova života. Kázal ve zdejší synagoze, jejíž sloupy a části zdí dosud stojí, tady uzdravoval nemocné a zde došlo také k oslovení rybářů Ondřeje a Petra, sourozenecké dvojice jeho příštích učedníků. Z někdejšího lidského sídla, které jmenovaný Mistr nazval svým městem, zbyly už jen ruiny. Ale jeho myšlenky a především životní příklad po dlouhá staletí měnily a mění svět. A to ještě zdaleka není všem těm změnám konec!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Čeká nás dalších třicet kilometrů směrem na sever. Rezervaci Hula tvoří soustava přirozených vodních ploch, kde se při jarním a podzimním tahu slétává bezpočet nejrůznějších ptáků. Má jich být až tři sta šedesát druhů. Mezi vysokým rákosím vedou vyvýšené dřevěné stezky, ze kterých po malé chvíli pár vzdušných cestovatelů také uvidíme. Dost možná, že někteří sem doplachtili i z našich domácích luhů a hájů. Nejde tu však jenom o opeřence. Na březích se popásají původní buvoli, pod hladinou krouží malí sumci, zatímco okraje vod zdobí zajímavé rostliny, keře a neobvyklé stromoví.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Vracíme se zpátky k jezeru. Kousek od Kafarnaa se vypíná návrší, z něhož pravděpodobně Ježíš pronášel své památné Horské kázání. Je zaznamenáno ve většině evangelií a našinec se nestačí divit, s čím Velký učitel na své posluchače vyrukoval. Ty myšlenky jsou natolik revoluční, že si s nimi lidé, včetně jeho následovníků, dodnes dost dobře neví rady. Což je docela škoda. Vzít Mistrova slova vážně, jsou lidé nepochybně o mnoho šťastnější, ne-li přímo blahoslavení. Nenápadný kopec, z něhož teď pozorujeme podvečerní hladinu, je Horou blahoslavenství také nazýván.
 
 
 
 
 

Docela slušně se zešeřilo. Než dojedeme k Jordánu, je už úplná tma. V místech, kde Ježíšův příbuzný, Jan Křtitel dost pravděpodobně vůbec nekřtil, bylo vybudováno něco jako obří baptistérium. Využívají ho křesťané z celé planety. Někteří berou ponoření do jordánských vod smrtelně vážně, jiní jako náboženský folklór či neobvyklou atrakci. Máme tak trochu štěstí. Dvacítka bíle oděných lidí, mezi nimiž převažují tváře Asiatů, patří k těm prvním. Obřad křtu je přiměřeně důstojný a zároveň prozářený radostí. Jak se zdá, Dobrá zpráva o životě zde padla na dostatečně úrodnou půdu.
 
 
 
 
 
 
 

Potemnělý večerní přesun k jeruzalémským výšinám je bezproblémový. Štreku, na kterou Ježíš, Maria, Josef a další reprezentanti biblických dějin potřebovali tři dny, zvládneme při troše štěstí za tři hodiny. Velitelka vozu, chrabrá Jana, udržuje svého životního druha a našeho hrdinného řidiče Ladislava ve stavu bdělosti pohanskými starostmi o to, co se bude jíst a co se bude pít. Díky tomu se bez jakéhokoliv karambolu dostáváme až ke zdejšímu Chrámu konzumu. Tady se obavy naznačeného druhu ukazují jako liché, na což ostatně už pradávno u známého jezera upozorňoval několikrát vzpomínaný Galilejec. Nakupování, alespoň pro moji maličkost, je v Izraeli jednoduché. Díky tomu, že se můj jídelníček v jistém směru blíží stravovacím návykům nazaretského Mistra a jeho národa, nemusím mít nejmenší obavu, že bych se v těchto zeměpisných šířkách při výběru nezbytného proviantu jakkoliv utnul. Případná oslava Hodu Beránka při dozlatova obětovaném selátku tady doopravdy nehrozí.
 
 

Poslední večer a poslední ráno na výšině Kfar Adumin si hledíme jaksepatří užít. Najít takovéto místo k pobytu se nám jen tak nepoštěstí. Zírám směrem k Jeruzalému. Tam někde se nacházela tichá Betanie, kam Ježíš občas zabrousil za Marií, Lazarem a Martou. Někde pod námi musela vést i frekventovaná cesta z Jericha, kudy zmiňovaný rabí bezpochyby mnohokrát procházel. Někde tudy se museli protáhnout i věhlasní Mudrci od východu a kousek od nás patrně ošetřoval Samařan zraněného Žida, poté, co tady někde upadl mezi lotry. Ti tu zcela jistě pořád ještě přežívají, akorát je nevidíme. Podaří se nám ale zahlédnout pár pouštních lišek, které za tmy operují přímo pod našim barákem.
 
 
 
V naší zastřešené vyhlídce před domem si dopřejeme vydatnou snídani a potom už přichází na řadu nezbytné splacení patřičné částky za třídenní ubytování. Mr. Shalom s jarmulkou a nezbytným úsměvem  shrábne z platebních karet nahozenou sumu a potom už nám popřeje šťastnou cestu do dnešního cíle ale především pokoj na klikaté trase našimi životy.
 
 
 
  
Příštího rána se sjíždíme u benzínové pumpy před Jerichem. Nezdá se, že by zrovna padaly hradby, ale něco tam hoří. Pokud se nejedná o národnostní spor, je to ta radostnější alternativa. Nám ovšem hoří za zadkem. Do večera bychom měli doputovat do dalekého, nám už povědomého Ejlatu.
 
 
 

Ranní brífink je završen netradičně. Vrchnímu náčelníkovi je pod dohledem bdělého velblouda předána almužna posbíraná mezi účastníky expedice. Část je s dosavadním průběhem spokojena, většina přímo nadšena. Mnohokrát jsem si na Toma cestou vzpomněl. Pár akcí, i zahraničních, jsem už s lidmi organizoval, takže tak trochu vím, o čem je řeč. Ale naservírovat si takové sousto, jakého se odvážil on a jeho Martinka, to bych asi nedával. Oba si kromě hrsti českých zlaťáků ode všech zaslouží hlubokou, přehlubokou poklonu!
 
 
 
 

Každá osádka si teď může zvolit svůj vlastní program. Náš černý renault nejdříve zastavuje v Kumránu. Od poloviny minulého století se toto místo zařadilo mezi nejvýznamnější archeologické pojmy. Pasáčci ovcí tu někdy v roce 1947 nechtě objevili neocenitelný poklad. Ručně popsané svitky, mimo jiné i s texty prastarého Izaiášova proroctví. Kupodivu byly naprosto shodné s dnešní verzí. Mohou za to Esejci, kteří toto místo obývali už bezmála tři sta roků před Kristem. Vyznávali komunitní styl života, dodržovali přísné rituály a jednou z jejich stěžejních činností bylo právě opisování. Texty vkládali do keramických nádob a z nějakého důvodu ukrývali do nepřístupných jeskyní. Všelijakých skalních děr je tu dodneška bezpočet. Zůstává otázkou, kolik tajemství mohou ještě ukrývat.

 
 
 
 
 
 
 
                                                                                                                                                          Rezervace Tsukim leží jen o kousek dál. Chrání vegetaci a faunu, která se zde shromáždila díky vydatnému vodnímu zdroji. Mimo jiné tu pobývá i nějaký prazvláštní druh mravenců. Ti jsou ale soustředěni za vysokým drátěným plotem. Asi aby neutekli. Pokud máme věřit informačním tabulím, měli by se tady vyskytovat i šakali, leopardi, hyeny a vlci. Sladká voda tu má cenu zlata. Je zadržována v umělých jezírkách, ve kterých se může kterýkoliv koupání chtivý návštěvník pouště příjemně osvěžit. Mezi čtyřmetrovými porosty rákosu tu Izraelci vybudovali síť pohodlných stezek. Díky jim se dostáváme na dosah nejen zdejšímu ptactvu, ale i exotickému stromu, na kterém roste ještě exotičtější ovoce. Jmenuje se sodomské jablko, a jak z názvu vyplývá, běžný smrtelník by si na něm asi příliš nepochutnal. Ale jeho květy jsou opravdu nádherné.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
-------------------------------------------------------------------------------
(-: pokračování někdy příště :-)
 

Žádné komentáře:

Okomentovat