IZRAEL I

 

- Od Ejlatu k Jeruzalému -
 

 

 

 

Do Svaté země se dá jezdit donekonečna. Nabízí moře, hory, pouště a především historii. Pro vandráky s biblickým náhledem na svět země přímo zaslíbená. Po devíti letech se mi nabízí repríza. Tentokrát se zaměřením na přírodní zajímavosti. Nepojedu ani zdaleka sám. Spolu se zákonnou manželkou Dášou ještě přibalujeme vnučku Ivetu a adoptivní dceru Evu. Tu první nám bude nezištně hlídat její někdejší spolužák, druhou zase jistá doktorka medicíny s nemocniční praxí.

 

 

Za celým projektem stojí neúnavná manželská dvojice, která se do zmíněných končin vrací opakovaně. Apoštolský arcináčelník Tom a jeho krásná, věrná Martina. Už od začátku roku se oba doslova vyžívají v tom, kterak co nejlépe předchystat expedici, na kterou se nezapomíná. Do podzimního startu se jim postupně přihlásí pětadvacet natěšených vandrovníků. Spolu se zmíněnou dvojkou by se měli natěsnat do šesti vypůjčených aut, které je pak budou po izraelských cestách bezstarostně posunovat.

 

 

 

 

Kolem osmadvacátého října už bezmála třicet let pravidelně vyrážím na Slovensko. Ani tentokrát se nebude jednat o výjimku. Na rozdíl od klasických vandrů nezamířím do hor, ale spolu s naznačenou sedmadvacítkou k bratislavskému letišti. Boeing nízkonákladové společnosti Ryanair nás odtud přenese až do jihoizraelského Ejlatu.

 

 

 

Mezi více než pozoruhodné zážitky lze zařadit už samotný let. Zvláště, pokud na vás vyjde místo u okýnka. Poté, co přeplachtíme uherské nížiny a balkánské hory, můžeme pod sebou vidět ultramarinovou hladinu s vyprahlými řeckými ostrovy. Posvátný Athos je později vystřídán zemí ještě posvátnější. Nahnědlá izraelská pevnina s horami, pouštěmi a Jordánem tu leží jako na dlani. Následuje Mrtvé moře, které přechází do pestrobarevných salin. Po čtyřech hodinách v ovzduší se dotýkáme pevné země. Vítá nás vojenské letiště Ovda a nehostinná negevská pustina.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obávaný výslech dotěrně zvídavou imigrační policií se v našem případě zúží na jedinou otázku. Mé pohledné choti, kterou takticky popostrčím dopředu, se borci zeptají jen na to, pokolikáté je v Izraeli. Mé vetché maličkosti, která musí vyhlížet absolutně neškodně, se netáží na nic. Podstatně složitější to má však dlouhán Jirka. Jeho služební návštěvy arabských končin, zvláště iráckého Bagdádu, se jim ani trochu nepozdává. Poté, co z něj vyždímají veškeré možné i nemožné informace, je i on konečně vypuštěn na svobodu.

 

 

 

První seznámení s pouští se odehrává už v autobusu. Dobrých čtyřicet kilometrů není k vidění nic jiného než větší či menší hory kamení. A také převysoký ostnatý drát, který tvoří ostře střeženou egyptskou hranici. Nejjižnější židovské město se zelenými stromy a modrým Rudým mořem proto působí jako fata morgána. Ta nás ani tolik nezajímá jako spíš vypátrání vyhlédnuté autopůjčovny. Rusky mluvící Ukrajinec za volantem hebrejského busu jej po hodinovém kličkování ejlatskými ulicemi konečně nalézá.

 

 

Šestero kombíků nejrůznějších značek tedy může vyrazit. Na řidiče Láďu, kterému naše čtyřčlenná osádka svěřila své osudy, vyšel černý Renault Megane. Samozřejmě, jak je v kraji zvykem, s automatickou převodovkou. Hlavním posláním ve voze přítomných dam je proto bedlivé hlídání nečinnosti šoférovy levé nohy. Pokud by ji v krizové situaci automaticky vymrštil k domnělé spojce, šlápl by pochopitelně na brzdu. Přistání za námi jedoucího vehiklu na našem kufru by pak bylo nevyhnutelné. Funkci velitelky vozu zastává šoférova neohrožená partnerka Jana, zatímco mojí maličkosti je svěřeno navigování. Vedle mne sedící choť Dagmar bude mít na starosti modlitební podporu. Té není nikde dost a ve Svaté zemi zvlášť.

 

 

 

První seznamovací jízda nemůže mířit jinam než k moři. Rudé slunce se už stačilo přehoupnout za nahnědlé egyptské pahrbky a svými posledními paprsky ještě dorůžova nasvítit protější jordánské pohoří. Kousek dál napravo už začínají okrové pustiny Saudské Arábie. Ještě pestřejší je tu však podmořský svět. Kratičké nahlédnutí pod hladinu napovídá, že se máme na co těšit. V závěru pobytu je na rudomořské podvodní aktivity vyhrazený celý Boží den.

 

 

 

 

 

Za tmy se vracíme podél pobřeží do města. Našim cílem není nic jiného než pokus o nalezení našeho prvního útočiště. Navzdory tomu, že neoplýváme dnes už zcela běžnou navigací, se nám to daří až obdivuhodně snadno. Resort na „Jasmínové“ ulici je více než milým překvapením. Kromě obvyklých náležitostí nabízí i venkovní bazén s poněkud exotickou okolní výzdobou. V krajině bez sněhu tu na zdi visí sněžnice a několik historických párů lyží s bambusovými tyčkami.

 

 

 

 

 

Čeho si budoucí nocležník nemůže nevšimnout, je pár zákoutí s anglickými nápisy. Ty celkem zřetelně naznačují, že bychom měli náležet mezi vítané hosty. Přívětivé chování mladé dvojice majitelů to později naprosto přesvědčivě dokazuje.

 

 

 

 

Ráno nemůže být v Ejlatu jiné než slunečné. Osedláváme své vypůjčené oře a pod vedením Nejvyššího kormidelníka Toma vyrážíme na sever. První zastávka je před branami Národního parku Yotvata. Je to jakési místní safari, které se projíždí autem. Oplocený areál hostí celou řadu opeřenců i čtyřnohých potvor, pro které byl za starých časů tento kraj domovem. A tak tu míjíme sebevědomé pštrosy, kozorohy, nejrůznější gazely, jakož i dobrácky se tvářící oslíky. Zcela nečekaným překvapením jsou však miniaturní tornáda, která tu a tam zvedají zvířený prach do neuvěřitelných výšek. Jak se později ukáže, tento nevídaný přírodní úkaz se už na celé příští cestě na žádném místě neobjeví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajem, kterým pravděpodobně kdysi putoval Mojžíš a jeho lid z Egypta, míříme dál a dál na sever. Pomalu si začínáme zvykat na všudypřítomnou poušť. Neznatelně se nám vrývá pod kůži. Odkrývá půvaby, které jsme zatím nevnímali. Na vychutnání tohoto druhu krásy potřebuje Evropan lehkou aklimatizaci. Země vyprahlá a pustá pak nabídne až nečekaná překvapení.

 

 

 

 

 

Následné předlouhé pouštní putování končí v Sodomě. Tedy v pustinách, kde zmíněné sídlo neřesti mohlo i s Gomorou kdysi stát. Kromě Sodomské hory tu po nich nezůstalo nic. Pokud ovšem nepočítáme nekonečně široké wádí Perazim, kde jsme konečně zakotvili. Právě tady začíná nenápadná průrva, která se už za chvíli převtělí v nepředstavitelně romantickou přírodní lahůdku.

 

 

 

 

Klesám i s ostatními pomalu kaňonem a nestačím se divit. Kam oko pohlédne, tam je něco úžasného. Mění se tvary, barvy i sluneční nasvícení. Naneštěstí máme až příliš málo času. Být na mně, vydržím se v tomto pohádkovém světě potulovat třeba celý týden.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zaživa se poté přemístíme až k Mrtvému moři. Konkrétně ke snobsky vyhlížejícímu areálu Ein Bokek. Jedinou výhodou tohoto ráje ruských zazobanců je skutečnost, že se tu do slaného nálevu můžeme nořit zadarmo. Činíme tak přesto, že zlaté slunce už dávno zapadlo za temnou hradbu nedalekých hor. Poležet si na zdejší hladině za svitu bledého měsíce a mihotavých nebeských hvězd má v sobě nekonečně větší kouzlo než obdobná procedura v pekelně rozpáleném odpoledním čase.

 

 

 

V totální temnotě se vydáváme k našemu příštímu nocležišti. Osamocená osada Neot Hakikar leží v těsné blízkosti jordánských hranic. Obvyklá závora, která v podobných případech tarasí cestu nevítaným návštěvníkům, je zavřená. V budce nikdo. Z protisměru se blíží nějaké vozidlo. Naštěstí je v něm dáma, která má otvírání a zavírání na triku. Právě jí končí šichta a vrací se domů někam mimo vesnici. Přijet o minutku později, tak nocujeme v poušti.

 

 

Prázdný dům jistého pana Uziho je našemu náčelníkovi Tomovi důvěrně známý. Přespává tu opakovaně, takže v době našeho příjezdu má otevřeno. Sedmadvacet poutníků se tu sice jakž takž vtěsná, o nějakém závratném komfortu se však mluvit nedá. Navzdory tomu tady trávím nejkrásnější noc celého izraelského pobytu. Patrovou postel totiž měním za otevřený vzdušný balkon. Budí mě až šustění palmových větví a nenapodobitelný zpěv nějakého ranního ptáčete. Tak hluboko jsem při spaní ještě neklesl. Nacházíme se totiž v nadmořské výšce nějakých čtyř set metrů pod mořem. Níž to už na celé tváři země ostatně ani nejde.

 

 

S trojlístkem zvídavých souputnic se ještě před snídaní vydávám na obhlídku našeho útočiště. Dědina je obehnána plotem vyzdobeným značně ostnatým drátem a na jednom z návrší sídlí opevněná vojenská posádka. Hned vedle domu máme do země zapuštěný betonový kryt. V místech, kde končí foliovníky a datlové plantáže se to hemží žlutými tabulkami. Každá z nich varuje před reálnou přítomností výbušných min. Hraniční plot, který nás dělí od říše jordánských Arabů, je už po nějakých desíti patnácti metrech. Eva, nejmladší z naší čtveřice, se pojistila. Na výzkumnou výpravu přibrala účinnou zbraň. V kůži vázaná Písma Starého a Nového zákona. Tady, kde před tisíciletími vznikala, se čtou úplně jinak než v našich zabydlených, bezproblémových evropských krajinách.

 

 

 

 

 

 

 

Lehkou snídani z kupovaných surovin jistím místními zdroji. Stačí si odskočit pod palmu a vybrat nejlákavější kousky. Tolik datlí, jako se tu válí pod stromem, jsem ještě snad jaktěživ neviděl. Některé jsou krásně macaté a skoro sladší než běžný včelí med.

 

 

Nadopovaní sladkou krmí se vracíme k solnému nálevu. Mrtvomořská tekutina, ve které mimo rekreantů nic živého nevydrží, je devětkrát slanější než běžné oceány. Fabrika velikosti meziříčské Dezy z ní získává všecko možné, kromě jiného i běžnou kuchyňskou sůl. Vyhlášená kosmetika značky Ahava, která se rodí nedaleko odtud, má taktéž svůj původ v tomto prapodivném jezeře.

 

 

 

 

Hotovým šlágrem zdejších oživovacích procedur je rovněž místní bahno. Stačí igelitový sáček za naše dvě stovky a změníte se k nepoznání. Nevšední přelíčení sice skončí s první sprchou, ale dobrý dojem určitě zůstane. Především z toho, kolik lidí jste díky svému nevšednímu vzhledu vystrašili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Necelá hodinka v nadnášející vodě sice není nic moc, nás ale čas popohání k další nevyhnutelné atrakci. Ein Gedi je pojmem, který vynechá jen málokterý z návštěvníků této oblasti. Kaňon s vodopády uprostřed vyprahlé pouště se jenom hned tak nevidí.

 

 

 

Nevíme co se děje, ale podle všeho je v Izraeli konec října dobou školních výletů. Židovské dorostenky v růžových stejnokrojích jsou z přítomnosti vody natolik rozjařené, že se i v uniformách vrhají pod padající kaskády. Jejich zahalené vrstevnice z palestinského rodu jsou o poznání zdrženlivější, ale i na nich je vidět, že proudící chladnou tekutinu berou jako zázrak. Vzácnost této u nás naprosto běžné věci si našinec uvědomí až v těchto vyprahlých, nehostinných končinách.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se běžná populace vrací od prvních vodopádů zpátky, silnější jedinci pokračují k ještě vyšším metám. Odměnou je jim nový pohled na nedaleké Mrtvé moře, do blízké rozeklané rokliny a na rozervané štíty rozpálených hor.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečnou se v tomto případě stává krkolomný sestup k jeskyni, kde se měl kdysi skrývat biblický David před svým královským pronásledovatelem Saulem. Po prvním z nich je pojmenován nejen samotný pramen, ale i soutěska, kterou se voda posléze prodírá. Po druhém tu neštěkne ani pes. Pravděpodobně je ukradený i smečce leopardů, která se má ukrývat v okolních stržích a skalních rozsedlinách.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemálo radosti způsobuje také hluboká tůň jen pár desítek metrů nad jeskyní. Mládežníci naší družiny, především jistá Divá Bára, tu s úspěchem využívají přírodní skluzavky končící v rozčeřené vodní hladině. Zatímco jmenovaná doktorka zvládá skluz bravurně, taneční mistr Zdeca se kácí k šikmé ploše dřív než stačí předvést jakoukoliv odpovídající uměleckou kreaturu.
 

 

 

 

 

 

 

Po nezbytné výměně podmáčených textilií se větší část české expedice vydává na zpáteční cestu zatím nepoznaným terénem. Kozí stezky ji sice občas zavedou na scestí, ale nakonec se bez újmy na životech i zdraví zdárně posune do vytoužených nižších sfér. Stačí přitom zahlédnout ruiny někdejší osady, podle níž je nazýván celý Národní park i zbytky dávné synagogy se zachovalou původní podlahou.

 

 

 

 

 

 

 

Na pár minut si odbíhám k nedalekému mořskému břehu. K mému překvapení se kousek odtud pohupuje loď. Komu čemu toto plavidlo slouží, zůstává záhadou. Podle všeho už nikomu ničemu. Vypadá to, že trpělivě čeká až jej agresivní sůl dočista rozežere a potom se důstojně odporoučí ke dnu.

 

 

 

 

Slunce se pomalu začíná překlápět za hradbu pustých štítů, a tak je načase vyrazit k dobytí Jeruzaléma. Dopřáváme si pouze nedlouhou zastávku s výhledem na vzdálené jordánské kopce a poněkud bližší slanou hladinu. Vysychající Mrtvé moře nezadržitelně ustupuje a nechává za sebou čím dál rozlehlejší, romanticky zvrásněné pobřeží. Někde v těchto místech údajně probíhala i těžba asfaltu. Nechala prý za sebou rafinovaně ukryté, životu nebezpečné prolákliny, takže se tu na případné koupání může velice rychle zapomenout.

 

 

 

 

Jenom co před pradávným Jerichem odbočíme doleva, začínáme nabírat výšku. Jeruzalémské kopce jsou o celých tisíc metrů výš. Na jednom z nich by se mělo nacházet i naše příští nocležiště. Osádka černého renaultu sice osadu na hoře ležící úspěšně nalézá, s vypátráním vlastního ubytování však nastává problém. Názvy ulic jsou totiž pouze v hebrejštině. S doptáváním je taktéž potíž, protože na ztemnělých ulicích nikoho nevidět. Pokud se čirou náhodou přece jenom někdo objeví, potom o patřičné ulici, natož konkrétním ubytovacím zařízení zhola nic neví. Zachraňují nás až dva mladí Hebrejové s jarmulkou na hlavě. A to jenom proto, že na rozdíl od nás vlastní dostatečně chytrý telefon a hlavně ducha milosrdného Samaritána, který se v době Ježíšově potloukal právě v těchto hornatých krajinách.

 

 

Ujímá se nás sympatický šedesátník a jak se po chvíli dovídáme, jmenuje se Shalom. To je nepochybně dobré znamení, protože pokoj v místě nepokojů budeme potřebovat. Obsazujeme prostorný suterén a jdeme si sednout na vyhlídkovou terasu. Z pravé strany svítí Jeruzalém, z levé Jericho. A nad obojím měsíc, který bude co nevidět v úplňku. O takové lokalitě se nám ani nesnilo.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

(-: pokračování někdy příště :-)