Znovu
na Liptově
(-:
i s dcerou pocestnou :-)
„ A tuto je vaša céra, lebo pocestná?“, ptá se nás postarší
Slovák bahnící se podobně jako my v lúčanském termálním
bazénu. Má pochopitelně na mysli o generaci mladší Evu, která s
námi i tentokrát vyrazila za teplou vodou a nenáročným
lenošením. Jako dceru ji vnímáme odedávna, od této chvíle jí
přibyl ještě přívlastek pocestná.
Pokolikáté se kolem Váhu posouváme ke slovenským horám, už
těžko kdo spočítá. Nedělní cesty jsou poloprázdné,
pětimístný fokus si spokojeně brouká a z reproduktoru se nám v
nejméně dvaceti podobách představuje tuzemská bluegrassová
skupina Revival. V pořadí osmnáctá píseň je výjimečná.
Jmenuje se Domov a její refrén všem, především však mojí
maličkosti, něco připomíná. Osobně prožitý návrat
marnotratného syna. „ Je to zázrak, že ma ľúbia, všetka horká
bolesť odpústená je...“, zpívá interpret a bude tak činit
kdykoliv se dostaneme do blízkosti našeho mobilního přehrávače.
Od onoho zázraku totiž uplynulo rovných sedm let. Mohou za to
především obě dámy, které se mnou právě sedí v autě. Nikdy
se za můj návrat nepřestaly modlit a nikdy v něj nepřestaly
věřit…
Po necelém půl roce jsme opět ve Vyšnom Sliači. Zaparkujeme forda
na známém místě ve Veselé ulici a jenom co se napakujeme do
důvěrně známého, vyhřátého interiéru místní Riviéry,
vyrazíme na lehkou odpolední procházku. Zavede nás nad zmíněnou
obec a z rozlehlých pastvin nabídne pěkné výhledy, zapomenuté
horské bodláky, pár posledních květů do stolní vázy a také
několik oranžových ryzců na blížící se první večeři.
Sotva zlikvidujeme poslední sousta skvělé houbové smaženice,
máme tu nečekané překvapení. Naše pocestná dcera začne s
tajuplným úsměvem odtajňovat obsah dárkového balíčku. Na
stole se objevuje ručně tepaný náramek a noblesní lžíce z
limitované série. To první samozřejmě náleží mojí parádivé
životní souputnici. Podobnou ozdobu totiž před nedávnem
potratila kdesi v Jónském moři. Na mne připadá, jak je z nápisu
patrno, zmíněný kuchyňský nástroj. Jsem známý tím, že si na
vandry beru jen nedoporučované hliníkové varianty, většinou
nalezené mezi vyhozeným haraburdím. Všechno umocňuje dárek
společný. Noblesní houba, která všecko, co bude třeba, vyčistí.
Případné domácí dusno nevyjímaje.
Máme tady první liptovské ráno. Vydávám se na nejbližší
návrší, kterému dominuje nevšední stavba kostela. Kolem se
rozprostírají louky, obdělaná i neoraná pole. Mlhavý závoj
odkrývá pohled na sousední Stredný Sliač a znovuvzklíčený
řepkový lán pár nostalgických připomínek dávného jara i
barevné kreace vytvořené právě probíhajícím podzimem.
Sedáme do auta a za hudebního doprovodu už vzpomínaného Revivalu
míříme až na samý hřeben Veľké Fatry do výšky přesahující
třináct set metrů nad mořem. Smrekovica, kam jsme se úzkou
cestou v pohodě vydrápali, by měla sloužit k rekreování
chrabrých slovenských vojáků. Nic jim podobného tu však ani v
nejmenším nenalézáme. Buď jsou někde zakopaní nebo se, jak se
na správné borce tohoto typu sluší, někde zašívají. Nikým a
ničím nerušeni proto zamíříme k Močidlu. Nikoliv proto, že by
nezbytná malá potřeba nešla vykonat jinde, nýbrž proto, že
toto snadno dostupné místo nám připraví pár nerušených plácků
k odpočinku a především několik vyhlídek na romantické
velkofatranské scenérie. V zorném úhlu tu máme nejen Čierny
Kameň, Ploskou a Borišov, ale také místní Kĺak a další
vrcholy táhnoucí se k severnímu obzoru.
Že se tu někde kolem potulují největší karpatské šelmy,
nemáme ani nejmenší pochyby. Naštěstí nejsou tak oprsklé jako
hnědý huňáč, který právě v tuto dobu operuje v našich
domovských valašských končinách. Na rozdíl od svých
slovenských soukmenovců nevyhledává hluboké hvozdy, ale
suverénně se promenáduje středem dědin a bez rozpaků si
pochutnává na čerstvě uloveném jehněčím. Tady je setkání
paradoxně méně pravděpodobné, ale jeden nikdy neví. Uklidňuje
mě vědomí, že pokud by zdejší brtník přece jen dostal chuť
na člověčinu, vybral by si bezpochyby oběť nejmladší.
Obě dámy nechávám napospas zdejším šelmám a sám si vybíhám
na nedalekou Skalnou Alpu. Jižní vyhlídka je tu obohacena o
klínovitý vrchol Rakytova, na západě se rýsuje táhlý hřbet
nízkotatranské Prašivé. Romantické pláně táhnoucí se zpátky
ke Smrekovici ozdobují poslední pozůstatky hořců a horských
bodláků.
Sjedeme stejnou silničkou zpátky do údolí a později odbočíme
doleva. Úzká asfaltka nás vyveze až pod nápadný kopec zvaný
Sidorovo. Právě pod ním se nachází další z nezapomenutelných
zastávek, rázovitá horská osada Vlkolínec.
Zmíněná dědina se tu usadila už koncem čtrnáctého století. V
roce 1625 tu mělo být asi deset domů, o dvě stě let později až
pětinásobek. Žili tu především dřevorubci, uhlíři, řezbáři
a pastevci ovcí. Jméno osady vděčí za svůj název častým
nájezdům vlků, kteří se tu prý v minulosti potulovali v
početných smečkách.
Vlkolínec, který je od roku 1993 zařazen na seznam světového
kulturního dědictví UNESCO, tvoří nejzachovalejší komplex
lidových staveb na celém Slovensku. Dodnes tu údajně žije něco
kolem dvaceti stálých obyvatel. Naštěstí nikdy nedošlo na
budovatelské plány lidumilných komunistů, kteří chtěli v
padesátých letech odsunout veškeré obyvatelstvo do nedalekého
Ružomberka.
Naproti malého muzea, které uchovává původní nástroje, nářadí
i vybavení interiérů, se nachází něco jako malá galerie.
Nabízí výstavu prací slovenských i českých výtvarníků,
kteří se zde zúčastnili nedávného tvůrčího setkání
amatérských umělců. Většina z výtvorů samozřejmě přibližuje
Vlkolínec a zašlý život jeho pomalu ubývajících obyvatel.
V současné době se tady nachází pětapadesát dřevěnic, z
nichž je necelá dvacítka stále obývaných. A tak jako za starých
časů se prý nosí voda na pití ze studny a na praní z potůčku,
který protéká středem dědiny. Až do poloviny minulého století
sem vedly jenom polní cesty a nebyla zavedena elektřina.
Tak, jako v každé obci, i tady nesměla chybět škola, kostel a
pochopitelně i hřbitov. A jako všude v blízkém okolí, i občasná
návštěva medvěda. Jeden sice postává v centru veškerého dění,
ale s největší pravděpodobností neškodí. Jinak to však bude s
liškami, které tady pravidelně dávají dobrou noc. Jednu živou
zrzavku jsem vyplašil přímo na hlavním tahu u horního konce
dědiny.
Opouštíme jedno z nejmalebnějších slovenských zastavení a
spouštíme se k hlavní silnici. Jenom kousek od ní se nachází
rázovitá koliba, kam se uchylujeme za účelem nezbytného doplnění
energetických zásob. A protože jsme v krajině ovcí, salaší a
pastýřů, nesmíme vynechat něco typického. Halušky, pirohy či
něco podobného. Samozřejmě, s nepostradatelnou brynzou.
Tak jako skoro každé ráno, i tentokrát se po totálně tiché
noci vydávám na lehký špacír po hornosliačském okolí. Nesmím
samozřejmě vynechat zdejší travertinovou kopu s ochutnávkou
výtečné kyselky a také známý pěší okruh po blízkých holých
návrších. Vidím odtud nejen naši sympatickou vesnici, ale i do
podzimní nálady zarámovaný hřeben zubatých Chočských vrchů.
Startujeme auto a vyrážíme k Západním Tatrám. Před jejich
hradbou se stočíme doleva a dlouho stoupáme nahoru. Následný
sjezd na druhou stranu nás přivádí na Oravu. Protáhneme se
pohlednou obcí s názvem Huty a kousek za ní zaparkujeme. Sevřeným
údolím pak dojdeme k soutoku tří potoků. Tomuto místu se říká
Oblazy.
Kdysi tu stály hned čtyři mlýny. První vzala velká voda a
druhý, ve kterém byla formanská hospoda, zapálili koncem války
fašisté. Horní mlýn, postavený v polovině devatenáctého
století, si roku 1920 pronajali manželé Gejdošovi, kteří sem
doputovali až z někde z Podkarpatské Rusi. Dolní si zase za
pouhých 200 Kčs koupil roku 1931 jistý Brunčiak a o pět roků
později jej doplnil i mohutným katrem na řezání desek. Nástup
komunismu mlýnům, natož mlynářům ani trochu nepřál a tak se
během budování světlých zítřků obě pozoruhodná stavení
proměnila v trosky.
V osmdesátém roce se však začalo blýskat na lepší časy.
Nikoliv zásluhou nějakých osvícených politiků, ale díky
dobrovolníkům. Pustili se do díla a dnes se nestačíme divit.
Mlýny nejen znovu stojí, ale v jednom z nich se otáčí i mlýnské
kolo. Vyrábí elektřinu, zkouší mlít mouku a podle potřeby
rozřezává klády na prkna.
Jednu z dobrých duší, která tu právě zadarmo odkorňuje štíhlé
kmeny, potkáváme přímo v areálu. Má týdenní dovolenou a během
ní přebývá v dobově zařízené mlynářské místnosti. Ochotně
se nás ujímá a doplňuje informace, které jsme si mohli přečíst
na výstavních panelech. Kolem pobíhají černobílé kozy,
baculaté kachny a strakaté slepice. Panuje tu úplně jiná
atmosféra než v klasickém skanzenu. Na rozdíl od něj tady
pulzuje úplně normální, autentický život.
Zcela nevšedním zážitkem je návštěva mlýnice. Proudící voda
tu přes různé převody roztáčí kola a transmise, ty mohou potom
prostřednictvím řemenů uvést do pohybu další zařízení.
Jednoduché, důvtipné a prakticky zadarmo.
Naše cesty se na chvíli rozdvojí, aby se po necelé hodině znovu
spojily v obci Velké Borové. Ta patří k tak zvaným gorolským
vesnicím, které se vyznačují mírně specifickými zvyky, kroji
i nářečím. Zatímco tu těsně po válce žilo skoro sedm set
obyvatel, dnes jich tu zůstalo sotva padesát. Za starých časů se
v nedalekých Hutech těžil křemen, ze kterého se vyrábělo
především tabulové sklo. Místní borci ho pak na zádech
roznášeli do blízkého i vzdáleného okolí.
Začátkem května roku 1895 se tu zřítil meteorit. Vážil něco
přes šest kilo a jeho fragmenty našly útočiště v maďarských,
anglických i amerických muzeích. Slavný šutr se údajně zařadil
mezi tři mimozemské unikáty, o kterých se ví, že dopadly na
slovenské území.
Běžnému smrtelníku po takové vycházce zpravidla vytráví,
takže je na čase navštívit nějakou slušnou nacpávárnu. V
tomto případě se jí stává poměrně nová dřevěná koliba s
rázovitým vy bavením i personálem. Upouštíme od tradic a
objednáváme trojici ´šúlancú s makom´. Udělali jsme dobře.
Zatímco se v běžných českých hospodách mák v podobných
jídlech jen těžko hledá, tady ve značné vrstvě zakrývá
takřka celou plochu talíře.
Osedláváme našeho forda, úspěšně s ním překonáme horský
předěl a sjíždíme do Liptovských Matiašovců. Posledním
stavením je tu kostel, u kterého nejde nezastavit. Bývá označován
jako klenot Liptova a za svůj vznik vděčí jistému Ladislavovi.
Ten se roku 1643 narodil protestantským rodičům, aby už po pěti
letech přeběhl ke katolíkům. Vystudoval v Římě a Ostřihomi
teologii a už brzy poté nabrala jeho duchovní kariéra netušené
obrátky. Z faráře, kanovníka, opata a dalších služebností to
místní synek dotáhl až na nitranského biskupa, uherského
kancléře a tajného královského poradce. Nakonec roku 1705 stejně
zemřel, ale na rozdíl od ostatních liptovských chalánů, až
kdesi ve Vídni.
Příští ráno je nápadně chladné. Ani tentokrát však nesmí
chybět krátká vycházka nad dědinu. Na hřebenu Velké Fatry, kde
jsme se ještě před několika dny pohodlně potulovali, už leží
sníh. Fouká severák, který roznáší nepřehlédnutelné
poselství, že na teplé dny můžeme zapomenout. Těch pár letních
květů, které ještě tu a tam vyčuhují ze žloutnoucí trávy,
se může už co nevidět schovat pod nachystanou bílou peřinu.
Ještě dříve než navštívíme příjemně teplé lúčanské
bazény, posuneme se trochu na východ. Poblíž obce Lazisko stojí
pozoruhodná stavba, kterou jsem náhodou objevil už před několika
měsíci. Artikulární evangelický kostel, který patří mezi
největší dřevěné budovy Evropy, sem byl přemístěn z obce
Paludza, která musela ustoupit vodám Liptovské Mary. Chrám, který
pojme až šest tisíc věřících, postavil bez jakýchkoliv
předchozích plánů místní tesař, který neuměl číst ani
psát. Díky jedné dobré duši se dostáváme i dovnitř. Přestože
tu vládne vlezlá zima, cítíme zvláštní, čímsi proteplenou
atmosféru. Způsobuje ji přítomnost něčeho, co nejde obsáhnout
běžnými smysly. Spirituální rozměr zachytí jen patřičně
vnímavé, duchovním vesmírem ovlivněné srdce.
Pobyt se nám pomalu krátí, a tak není od věci navštívit obec,
která leží hned za kopcem. Partyzánská Lupča hostí přes
dvanáct stovek usedlíků a byla založena už v první polovině
třináctého století. Nedaleko odtud kdosi objevil ložiska zlata a
stříbra, což do těchto končin přilákalo mazané německé
podnikatele. Přestože jich tu nebylo víc než prstů na dvou
rukách, brzo ovládli i obecní radu a dosáhli toho, že dědina
získala městské výsady a začalo se jí říkat Lupča Německá.
Současný název se objevil až těsně po válce, kterou Germáni
za pomoci zdejších partyzánů totálně projeli a museli i na
Liptově definitivně utřít nos.
Vesnice je zajímavá mimo jiné tím, že tu stojí hned tři
kostely. Zatímco oba katolické pocházejí už ze třináctého
století, ten evangelický spatřil světlo světa až v roce 1887.
Tvrdě vládnoucí středověká totalita to pravděpodobně dříve
nepovolila.
Pokud se k Lupči blížíte z východní strany, určitě vás
zaujme dlouhá šňůra na sebe navazujících stodol. Sedláci je z
nějakého důvodu nestavěli u svých obydlí, ale na kraji polí.
Většinu z nich už nějaký čas obhospodařuje nějaké místní
´jézetdé´ a tak zůstává otázkou, jak dlouho ty nevyužívané
stodoly vydrží. Pokud se jich neujme nějaký památkový úřad,
co nevidět asi padnou k zemi.
Stěžejním důvodem našeho liptovského pobytu je však přítomnost
teplých pramenů. Pamatuji doby, kdy jsme se na okraji Bešeňové
čvachtali zadarmo. Vykutálení podnikavci však na místě
vybagrovaného jezírka postavili pompézní akvapark a teď na Bohem
darované termální tekutině bezostyšně rýžují. Zatímco tu
tříhodinový zlevněný pobyt přijde ubohého seniora na dvacet
eur, v nedalekých Lúčkách zaplatí pouze osm padesát. Volba je
tedy jasná. Protože nejsme praštění, po celý týden jezdíme do
Lúček. Kromě lázeňského areálu nabízejí i přívětivé
okolí a v samém centru obce přenádherný vodopád.
Místní Aqua Vital Park působí daleko skromněji než konkurenční
bešeňovský kombinát a proto láká především méně náročnou
klientelu. Což má svoje nepopsatelné výhody. Namachrovaného,
tetováním zdevastovaného skinheada v dlouhých bermudách, stejně
jako podobně postiženou blondýnu v sotva postřehnutelných
bikinách tu takřka neuvidíte, zato se můžete donekonečna kochat
pohledem na zelené lesy, šedobílé skály a žlutě natřenou
kapličku. A přitom se v dokonalém poklidu převalovat v
sedmatřicet stupňů teplé zrzavé nádrži nebo si zaplavat v
čiré, o něco chladnější vodě vedlejšího bazénu.
Pokud vás omrzí výše popsané radovánky, stačí se přesunout o
kousek vedle. Zdejší Vitální svět nabídne procházku
Kneippovým chodníkem, posezení v parní, římské nebo finské
sauně a následné ochlazení pod několika sprchami či v parádně
chladivém bazénku. A jako třešničku na dortu ještě přenádherné
bahnění v prohřáté kruhové vířivce přímo pod širým nebem.
Ať už nám při tom pršelo, svítilo sluníčko, padal sníh anebo
problikávaly stříbrné hvězdy, vždycky to byla nanejvýš
příjemná záležitost.
Končí nečekaně vydařený týden, přímo napěchovaný
báječnými prožitky. Může za to nejen půvabná slovenská
příroda, zachovalé historické památky či léčivé naložení v
termálních nádržích. Tím hlavním se staly vzájemné vztahy,
které v daném případě připomínaly svět andělů. Samozřejmě
díky oběma nebeským bytostem, které mne, vetchého starce, po
celou dobu s taktem a všemožnou péčí nezištně obletovaly:-).
Tak jako pokaždé, i tentokrát se do Riviery vracíme za tmy. Po
nebi se honí černá mračna, ze kterých občas vykukuje takřka
dokonale kulatý kotouč měsíce. Dopřávám si krátkou procházku
na nejbližší návrší. V dohledu osvětleného kříže posílám
k nebi neslyšitelná slova díků. A také tichých proseb za
uzdravení jedné vzdálené známé. Právě teď leží na
operačním stole jedné z českých nemocnic. Jak se po návratu
dovídáme, zákrok se až obdivuhodně vydařil. Možná také díky
našim opakovaným přímluvám.
Je tady poslední ráno. Loučíme se s útulnou Rivierou a především
s její sympatickou majitelkou. Stejně jako její muž je usměvavá,
vstřícná a v jednání naprosto spolehlivá. Pokud toužíte
prožít klidný pobyt v čistém, prostorném a dobře vybaveném
apartmánu, objednejte si jej tu co nejdříve. Mívají tu skoro
pořád obsazeno…
K domovu nás opět doprovází důvěrně známá písnička. Známe
ji už skoro nazpaměť. Slova refrénu se dokonce objevují i v
originálním poděkování, které nám už na české straně
předává naše úžasná pocestná dcera. Dodnes netušíme, čím
jsme si ho vysloužili. Dojetí se mísí se záchvaty
nezadržitelného smíchu. Ten je vyprovokován letmým nahlédnutím
do jídelního lístku stylové restaurace Zavadilka. Můžete si tu
vybrat něco z ftákovin, volovin, případně sviňáren. Pokud si
netroufáte na likvidaci normální porce, tak se dá objednat ´neco
pro Mařenku, Jeníčka nebo ostatní děcka´. Úplně nás ale
dostávají tak zvané ´pikant cecky z kuřaca´, což není nic
jiného, než grilovaná kuřecí prsa. Nakonec vítězí osvědčená
klasika v podobě osmahlé brokolice a barokně laděných
borůvkových knedlíků. Každopádně jsme na Valašsku a tím
pádem už skoro doma.
(-: ahoj :-)
