Znovu na Liptově
 

(-: i s dcerou pocestnou :-)

 

 

 

 

 

„ A tuto je vaša céra, lebo pocestná?“, ptá se nás postarší Slovák bahnící se podobně jako my v lúčanském termálním bazénu. Má pochopitelně na mysli o generaci mladší Evu, která s námi i tentokrát vyrazila za teplou vodou a nenáročným lenošením. Jako dceru ji vnímáme odedávna, od této chvíle jí přibyl ještě přívlastek pocestná.

 

 

 

Pokolikáté se kolem Váhu posouváme ke slovenským horám, už těžko kdo spočítá. Nedělní cesty jsou poloprázdné, pětimístný fokus si spokojeně brouká a z reproduktoru se nám v nejméně dvaceti podobách představuje tuzemská bluegrassová skupina Revival. V pořadí osmnáctá píseň je výjimečná. Jmenuje se Domov a její refrén všem, především však mojí maličkosti, něco připomíná. Osobně prožitý návrat marnotratného syna. „ Je to zázrak, že ma ľúbia, všetka horká bolesť odpústená je...“, zpívá interpret a bude tak činit kdykoliv se dostaneme do blízkosti našeho mobilního přehrávače. Od onoho zázraku totiž uplynulo rovných sedm let. Mohou za to především obě dámy, které se mnou právě sedí v autě. Nikdy se za můj návrat nepřestaly modlit a nikdy v něj nepřestaly věřit…

 

 

 

Po necelém půl roce jsme opět ve Vyšnom Sliači. Zaparkujeme forda na známém místě ve Veselé ulici a jenom co se napakujeme do důvěrně známého, vyhřátého interiéru místní Riviéry, vyrazíme na lehkou odpolední procházku. Zavede nás nad zmíněnou obec a z rozlehlých pastvin nabídne pěkné výhledy, zapomenuté horské bodláky, pár posledních květů do stolní vázy a také několik oranžových ryzců na blížící se první večeři.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sotva zlikvidujeme poslední sousta skvělé houbové smaženice, máme tu nečekané překvapení. Naše pocestná dcera začne s tajuplným úsměvem odtajňovat obsah dárkového balíčku. Na stole se objevuje ručně tepaný náramek a noblesní lžíce z limitované série. To první samozřejmě náleží mojí parádivé životní souputnici. Podobnou ozdobu totiž před nedávnem potratila kdesi v Jónském moři. Na mne připadá, jak je z nápisu patrno, zmíněný kuchyňský nástroj. Jsem známý tím, že si na vandry beru jen nedoporučované hliníkové varianty, většinou nalezené mezi vyhozeným haraburdím. Všechno umocňuje dárek společný. Noblesní houba, která všecko, co bude třeba, vyčistí. Případné domácí dusno nevyjímaje.

 

 

 

 

 

Máme tady první liptovské ráno. Vydávám se na nejbližší návrší, kterému dominuje nevšední stavba kostela. Kolem se rozprostírají louky, obdělaná i neoraná pole. Mlhavý závoj odkrývá pohled na sousední Stredný Sliač a znovuvzklíčený řepkový lán pár nostalgických připomínek dávného jara i barevné kreace vytvořené právě probíhajícím podzimem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedáme do auta a za hudebního doprovodu už vzpomínaného Revivalu míříme až na samý hřeben Veľké Fatry do výšky přesahující třináct set metrů nad mořem. Smrekovica, kam jsme se úzkou cestou v pohodě vydrápali, by měla sloužit k rekreování chrabrých slovenských vojáků. Nic jim podobného tu však ani v nejmenším nenalézáme. Buď jsou někde zakopaní nebo se, jak se na správné borce tohoto typu sluší, někde zašívají. Nikým a ničím nerušeni proto zamíříme k Močidlu. Nikoliv proto, že by nezbytná malá potřeba nešla vykonat jinde, nýbrž proto, že toto snadno dostupné místo nám připraví pár nerušených plácků k odpočinku a především několik vyhlídek na romantické velkofatranské scenérie. V zorném úhlu tu máme nejen Čierny Kameň, Ploskou a Borišov, ale také místní Kĺak a další vrcholy táhnoucí se k severnímu obzoru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Že se tu někde kolem potulují největší karpatské šelmy, nemáme ani nejmenší pochyby. Naštěstí nejsou tak oprsklé jako hnědý huňáč, který právě v tuto dobu operuje v našich domovských valašských končinách. Na rozdíl od svých slovenských soukmenovců nevyhledává hluboké hvozdy, ale suverénně se promenáduje středem dědin a bez rozpaků si pochutnává na čerstvě uloveném jehněčím. Tady je setkání paradoxně méně pravděpodobné, ale jeden nikdy neví. Uklidňuje mě vědomí, že pokud by zdejší brtník přece jen dostal chuť na člověčinu, vybral by si bezpochyby oběť nejmladší.

 

 

 

 

 

 

Obě dámy nechávám napospas zdejším šelmám a sám si vybíhám na nedalekou Skalnou Alpu. Jižní vyhlídka je tu obohacena o klínovitý vrchol Rakytova, na západě se rýsuje táhlý hřbet nízkotatranské Prašivé. Romantické pláně táhnoucí se zpátky ke Smrekovici ozdobují poslední pozůstatky hořců a horských bodláků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sjedeme stejnou silničkou zpátky do údolí a později odbočíme doleva. Úzká asfaltka nás vyveze až pod nápadný kopec zvaný Sidorovo. Právě pod ním se nachází další z nezapomenutelných zastávek, rázovitá horská osada Vlkolínec.

 

 

 

 

 

 

Zmíněná dědina se tu usadila už koncem čtrnáctého století. V roce 1625 tu mělo být asi deset domů, o dvě stě let později až pětinásobek. Žili tu především dřevorubci, uhlíři, řezbáři a pastevci ovcí. Jméno osady vděčí za svůj název častým nájezdům vlků, kteří se tu prý v minulosti potulovali v početných smečkách.

 

 

 

 

 

 

  

Vlkolínec, který je od roku 1993 zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, tvoří nejzachovalejší komplex lidových staveb na celém Slovensku. Dodnes tu údajně žije něco kolem dvaceti stálých obyvatel. Naštěstí nikdy nedošlo na budovatelské plány lidumilných komunistů, kteří chtěli v padesátých letech odsunout veškeré obyvatelstvo do nedalekého Ružomberka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naproti malého muzea, které uchovává původní nástroje, nářadí i vybavení interiérů, se nachází něco jako malá galerie. Nabízí výstavu prací slovenských i českých výtvarníků, kteří se zde zúčastnili nedávného tvůrčího setkání amatérských umělců. Většina z výtvorů samozřejmě přibližuje Vlkolínec a zašlý život jeho pomalu ubývajících obyvatel.

 

 

 

 

 

 

 

 

V současné době se tady nachází pětapadesát dřevěnic, z nichž je necelá dvacítka stále obývaných. A tak jako za starých časů se prý nosí voda na pití ze studny a na praní z potůčku, který protéká středem dědiny. Až do poloviny minulého století sem vedly jenom polní cesty a nebyla zavedena elektřina.

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak, jako v každé obci, i tady nesměla chybět škola, kostel a pochopitelně i hřbitov. A jako všude v blízkém okolí, i občasná návštěva medvěda. Jeden sice postává v centru veškerého dění, ale s největší pravděpodobností neškodí. Jinak to však bude s liškami, které tady pravidelně dávají dobrou noc. Jednu živou zrzavku jsem vyplašil přímo na hlavním tahu u horního konce dědiny.

 

 

 

 

 

 

 

Opouštíme jedno z nejmalebnějších slovenských zastavení a spouštíme se k hlavní silnici. Jenom kousek od ní se nachází rázovitá koliba, kam se uchylujeme za účelem nezbytného doplnění energetických zásob. A protože jsme v krajině ovcí, salaší a pastýřů, nesmíme vynechat něco typického. Halušky, pirohy či něco podobného. Samozřejmě, s nepostradatelnou brynzou.

 

 

 

 

Tak jako skoro každé ráno, i tentokrát se po totálně tiché noci vydávám na lehký špacír po hornosliačském okolí. Nesmím samozřejmě vynechat zdejší travertinovou kopu s ochutnávkou výtečné kyselky a také známý pěší okruh po blízkých holých návrších. Vidím odtud nejen naši sympatickou vesnici, ale i do podzimní nálady zarámovaný hřeben zubatých Chočských vrchů.

 

 

 

 

 

 

Startujeme auto a vyrážíme k Západním Tatrám. Před jejich hradbou se stočíme doleva a dlouho stoupáme nahoru. Následný sjezd na druhou stranu nás přivádí na Oravu. Protáhneme se pohlednou obcí s názvem Huty a kousek za ní zaparkujeme. Sevřeným údolím pak dojdeme k soutoku tří potoků. Tomuto místu se říká Oblazy.

 

 

 

 

 

 

Kdysi tu stály hned čtyři mlýny. První vzala velká voda a druhý, ve kterém byla formanská hospoda, zapálili koncem války fašisté. Horní mlýn, postavený v polovině devatenáctého století, si roku 1920 pronajali manželé Gejdošovi, kteří sem doputovali až z někde z Podkarpatské Rusi. Dolní si zase za pouhých 200 Kčs koupil roku 1931 jistý Brunčiak a o pět roků později jej doplnil i mohutným katrem na řezání desek. Nástup komunismu mlýnům, natož mlynářům ani trochu nepřál a tak se během budování světlých zítřků obě pozoruhodná stavení proměnila v trosky.

 

 

 

 

 

 

 

V osmdesátém roce se však začalo blýskat na lepší časy. Nikoliv zásluhou nějakých osvícených politiků, ale díky dobrovolníkům. Pustili se do díla a dnes se nestačíme divit. Mlýny nejen znovu stojí, ale v jednom z nich se otáčí i mlýnské kolo. Vyrábí elektřinu, zkouší mlít mouku a podle potřeby rozřezává klády na prkna.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednu z dobrých duší, která tu právě zadarmo odkorňuje štíhlé kmeny, potkáváme přímo v areálu. Má týdenní dovolenou a během ní přebývá v dobově zařízené mlynářské místnosti. Ochotně se nás ujímá a doplňuje informace, které jsme si mohli přečíst na výstavních panelech. Kolem pobíhají černobílé kozy, baculaté kachny a strakaté slepice. Panuje tu úplně jiná atmosféra než v klasickém skanzenu. Na rozdíl od něj tady pulzuje úplně normální, autentický život.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zcela nevšedním zážitkem je návštěva mlýnice. Proudící voda tu přes různé převody roztáčí kola a transmise, ty mohou potom prostřednictvím řemenů uvést do pohybu další zařízení. Jednoduché, důvtipné a prakticky zadarmo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše cesty se na chvíli rozdvojí, aby se po necelé hodině znovu spojily v obci Velké Borové. Ta patří k tak zvaným gorolským vesnicím, které se vyznačují mírně specifickými zvyky, kroji i nářečím. Zatímco tu těsně po válce žilo skoro sedm set obyvatel, dnes jich tu zůstalo sotva padesát. Za starých časů se v nedalekých Hutech těžil křemen, ze kterého se vyrábělo především tabulové sklo. Místní borci ho pak na zádech roznášeli do blízkého i vzdáleného okolí.

 

 

 

 

 

Začátkem května roku 1895 se tu zřítil meteorit. Vážil něco přes šest kilo a jeho fragmenty našly útočiště v maďarských, anglických i amerických muzeích. Slavný šutr se údajně zařadil mezi tři mimozemské unikáty, o kterých se ví, že dopadly na slovenské území.

 

 

 

 

 

 

Běžnému smrtelníku po takové vycházce zpravidla vytráví, takže je na čase navštívit nějakou slušnou nacpávárnu. V tomto případě se jí stává poměrně nová dřevěná koliba s rázovitým vy bavením i personálem. Upouštíme od tradic a objednáváme trojici ´šúlancú s makom´. Udělali jsme dobře. Zatímco se v běžných českých hospodách mák v podobných jídlech jen těžko hledá, tady ve značné vrstvě zakrývá takřka celou plochu talíře.

 

 

 

 

 

 

 

 

Osedláváme našeho forda, úspěšně s ním překonáme horský předěl a sjíždíme do Liptovských Matiašovců. Posledním stavením je tu kostel, u kterého nejde nezastavit. Bývá označován jako klenot Liptova a za svůj vznik vděčí jistému Ladislavovi. Ten se roku 1643 narodil protestantským rodičům, aby už po pěti letech přeběhl ke katolíkům. Vystudoval v Římě a Ostřihomi teologii a už brzy poté nabrala jeho duchovní kariéra netušené obrátky. Z faráře, kanovníka, opata a dalších služebností to místní synek dotáhl až na nitranského biskupa, uherského kancléře a tajného královského poradce. Nakonec roku 1705 stejně zemřel, ale na rozdíl od ostatních liptovských chalánů, až kdesi ve Vídni.

 

 

 

 

 

 

Příští ráno je nápadně chladné. Ani tentokrát však nesmí chybět krátká vycházka nad dědinu. Na hřebenu Velké Fatry, kde jsme se ještě před několika dny pohodlně potulovali, už leží sníh. Fouká severák, který roznáší nepřehlédnutelné poselství, že na teplé dny můžeme zapomenout. Těch pár letních květů, které ještě tu a tam vyčuhují ze žloutnoucí trávy, se může už co nevidět schovat pod nachystanou bílou peřinu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě dříve než navštívíme příjemně teplé lúčanské bazény, posuneme se trochu na východ. Poblíž obce Lazisko stojí pozoruhodná stavba, kterou jsem náhodou objevil už před několika měsíci. Artikulární evangelický kostel, který patří mezi největší dřevěné budovy Evropy, sem byl přemístěn z obce Paludza, která musela ustoupit vodám Liptovské Mary. Chrám, který pojme až šest tisíc věřících, postavil bez jakýchkoliv předchozích plánů místní tesař, který neuměl číst ani psát. Díky jedné dobré duši se dostáváme i dovnitř. Přestože tu vládne vlezlá zima, cítíme zvláštní, čímsi proteplenou atmosféru. Způsobuje ji přítomnost něčeho, co nejde obsáhnout běžnými smysly. Spirituální rozměr zachytí jen patřičně vnímavé, duchovním vesmírem ovlivněné srdce.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pobyt se nám pomalu krátí, a tak není od věci navštívit obec, která leží hned za kopcem. Partyzánská Lupča hostí přes dvanáct stovek usedlíků a byla založena už v první polovině třináctého století. Nedaleko odtud kdosi objevil ložiska zlata a stříbra, což do těchto končin přilákalo mazané německé podnikatele. Přestože jich tu nebylo víc než prstů na dvou rukách, brzo ovládli i obecní radu a dosáhli toho, že dědina získala městské výsady a začalo se jí říkat Lupča Německá. Současný název se objevil až těsně po válce, kterou Germáni za pomoci zdejších partyzánů totálně projeli a museli i na Liptově definitivně utřít nos.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vesnice je zajímavá mimo jiné tím, že tu stojí hned tři kostely. Zatímco oba katolické pocházejí už ze třináctého století, ten evangelický spatřil světlo světa až v roce 1887. Tvrdě vládnoucí středověká totalita to pravděpodobně dříve nepovolila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

Pokud se k Lupči blížíte z východní strany, určitě vás zaujme dlouhá šňůra na sebe navazujících stodol. Sedláci je z nějakého důvodu nestavěli u svých obydlí, ale na kraji polí. Většinu z nich už nějaký čas obhospodařuje nějaké místní ´jézetdé´ a tak zůstává otázkou, jak dlouho ty nevyužívané stodoly vydrží. Pokud se jich neujme nějaký památkový úřad, co nevidět asi padnou k zemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

Stěžejním důvodem našeho liptovského pobytu je však přítomnost teplých pramenů. Pamatuji doby, kdy jsme se na okraji Bešeňové čvachtali zadarmo. Vykutálení podnikavci však na místě vybagrovaného jezírka postavili pompézní akvapark a teď na Bohem darované termální tekutině bezostyšně rýžují. Zatímco tu tříhodinový zlevněný pobyt přijde ubohého seniora na dvacet eur, v nedalekých Lúčkách zaplatí pouze osm padesát. Volba je tedy jasná. Protože nejsme praštění, po celý týden jezdíme do Lúček. Kromě lázeňského areálu nabízejí i přívětivé okolí a v samém centru obce přenádherný vodopád.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Místní Aqua Vital Park působí daleko skromněji než konkurenční bešeňovský kombinát a proto láká především méně náročnou klientelu. Což má svoje nepopsatelné výhody. Namachrovaného, tetováním zdevastovaného skinheada v dlouhých bermudách, stejně jako podobně postiženou blondýnu v sotva postřehnutelných bikinách tu takřka neuvidíte, zato se můžete donekonečna kochat pohledem na zelené lesy, šedobílé skály a žlutě natřenou kapličku. A přitom se v dokonalém poklidu převalovat v sedmatřicet stupňů teplé zrzavé nádrži nebo si zaplavat v čiré, o něco chladnější vodě vedlejšího bazénu.

 

 

 

 

 

 

 

Pokud vás omrzí výše popsané radovánky, stačí se přesunout o kousek vedle. Zdejší Vitální svět nabídne procházku Kneippovým chodníkem, posezení v parní, římské nebo finské sauně a následné ochlazení pod několika sprchami či v parádně chladivém bazénku. A jako třešničku na dortu ještě přenádherné bahnění v prohřáté kruhové vířivce přímo pod širým nebem. Ať už nám při tom pršelo, svítilo sluníčko, padal sníh anebo problikávaly stříbrné hvězdy, vždycky to byla nanejvýš příjemná záležitost.

 

 

 

 

 

 

Končí nečekaně vydařený týden, přímo napěchovaný báječnými prožitky. Může za to nejen půvabná slovenská příroda, zachovalé historické památky či léčivé naložení v termálních nádržích. Tím hlavním se staly vzájemné vztahy, které v daném případě připomínaly svět andělů. Samozřejmě díky oběma nebeským bytostem, které mne, vetchého starce, po celou dobu s taktem a všemožnou péčí nezištně obletovaly:-).

 

 

 

 

 

 

Tak jako pokaždé, i tentokrát se do Riviery vracíme za tmy. Po nebi se honí černá mračna, ze kterých občas vykukuje takřka dokonale kulatý kotouč měsíce. Dopřávám si krátkou procházku na nejbližší návrší. V dohledu osvětleného kříže posílám k nebi neslyšitelná slova díků. A také tichých proseb za uzdravení jedné vzdálené známé. Právě teď leží na operačním stole jedné z českých nemocnic. Jak se po návratu dovídáme, zákrok se až obdivuhodně vydařil. Možná také díky našim opakovaným přímluvám.

 

 

 

 

 

 

Je tady poslední ráno. Loučíme se s útulnou Rivierou a především s její sympatickou majitelkou. Stejně jako její muž je usměvavá, vstřícná a v jednání naprosto spolehlivá. Pokud toužíte prožít klidný pobyt v čistém, prostorném a dobře vybaveném apartmánu, objednejte si jej tu co nejdříve. Mívají tu skoro pořád obsazeno…

 

 

 

 

 

 

K domovu nás opět doprovází důvěrně známá písnička. Známe ji už skoro nazpaměť. Slova refrénu se dokonce objevují i v originálním poděkování, které nám už na české straně předává naše úžasná pocestná dcera. Dodnes netušíme, čím jsme si ho vysloužili. Dojetí se mísí se záchvaty nezadržitelného smíchu. Ten je vyprovokován letmým nahlédnutím do jídelního lístku stylové restaurace Zavadilka. Můžete si tu vybrat něco z ftákovin, volovin, případně sviňáren. Pokud si netroufáte na likvidaci normální porce, tak se dá objednat ´neco pro Mařenku, Jeníčka nebo ostatní děcka´. Úplně nás ale dostávají tak zvané ´pikant cecky z kuřaca´, což není nic jiného, než grilovaná kuřecí prsa. Nakonec vítězí osvědčená klasika v podobě osmahlé brokolice a barokně laděných borůvkových knedlíků. Každopádně jsme na Valašsku a tím pádem už skoro doma.

 

 

 

 

 

 

 

 

(-: ahoj :-)