OD KĽAKU AŽ KE STREČNU
 

svatováclavský vandr po hřebenu Malé Fatry

 

 

 

 

Dopoledním rychlíkem se do Žiliny řítí pětice starých známých vandráků. Martin však tvoří jistou výjimku. Podobné akce se se stejnou partou účastní až po dlouhé dvacetileté odmlce. Doufejme, že on i jeho vloni operované koleno vydrží. Čeká nás totiž čtyřicetikilometrová hřebenovka vyšperkovaná hned několika neobyčejně strmými krpály.

 

 

 

Ze zmíněného krajského města zamíříme k jihu a pohodlný autobus opouštíme až na osm set metrů vysokém Fačkovském sedle. Hodíme na hřbety náš přenosný majetek a startujeme k výšinám. Dnešním cílem by měl být jeden z nejkrásnějších slovenských vrcholů, zdaleka viditelný Kľak.

 

 

 

 

 

 

První zastávka se uskutečňuje už po nějakých deseti minutách pěší chůze. Je třeba načerpat zcela nezbytné kalorie. Od jmenovaného kopce nás totiž dělí více než půlkilometrové převýšení.

 

 

 

 

 

 

Jenom co se znovu postavíme na nohy, je tady první vážnější stoupání. Máme štěstí, že je dnes jakž takž sucho. Po dešti se tento obávaný výstup mění v těžko zdolatelnou klouzačku. Tentokrát se musíme poprat jen s prudkým svahem, chodníkem plným kořenů a několika spadlými stromy.

 

 

 

 

 

 

Stěžejní překážka dneška je zdárně za námi! Ocitli jsme se na Reváni a dopřáváme si pohodový oddych s vděčnými výhledy. Důvěrně známá Velká Fatra se tyčí přímo před námi a ke dnešnímu cíli zbývá jen pár kilometrů nenáročné hřebenovky.

 

 

 

 

 

 

 

Netrvá dlouho a jsme na vrcholu! Zdobí jej zbrusu nová dominanta v podobě dvojitého slovenského kříže. Odhodíme své nezbytnostmi nadupané bágly a v dokonalém rozmaru si vychutnáváme nevšední pohledy na veškeré světové strany. Navzdory mírnému oparu rozeznáváme Velkou Javorinu, Lysou horu a na opačné straně i tatranský Kriváň. Později se nám na západním obzoru dokonce objeví sotva znatelný náznak dalekých Jeseníků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hvízdající vítr později přehluší zvuk leteckého motoru. Nějaký odvážný borec si udělal výlet nad Lúčanskou Fatrou a teď si v poklidu krouží jen kousek nad našimi hlavami. Poté, co mu máváním popřejeme šťastný a veselý let, nadpozemský pták zamíří k severozápadu a pomalu mizí nad Rajeckou kotlinou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vítr sílí a slunce se pomalu kloní k horizontu. Je třeba postavit stany a nachystat dřevo na oheň. Ale pořád je dost času i na vnímání zcela bezplatné nádhery. Nízké nasvícení teď dodává krajině zvláštní, skoro až posvátný ráz.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Loučení se světlejší částí dne je vždycky fascinující, ale na vrcholcích hor to platí dvojnásob. Rudý kotouč nenápadně klesá za hradbu Bílých Karpat a probarvuje oblohu krvavými odstíny. Ty postupně míří k modrofialové a nakonec se nebe převleče do šedočerného nočního odění.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedáme k ohni a pozýváme i sympatickou dvojici mladých Slováků, kteří míní příští noc trávit v naší bezprostřední blízkosti. Martin je častuje svojí soutěžní slivovicí, východní bráchové zase vytasí pár doušků dědečkovy hruškovice. Okolní údolí jsou vyzdobena stovkami blikajících světel a nebeská klenba nabízí miliardy hvězd. Vévodí jim takřka kulatý měsíc, který propůjčuje nejbližšímu okolí pohádkovou atmosféru. Vydržím tu až do jedné hodiny po půlnoci.

 

 

 

  

Většina uléhá zcela záměrně pod širou oblohu. To proto, aby mohla pěkně ze spacáku pozorovat ranní východ. Situace na vrcholu se však brzy změní. Vítr citelně zesílí a převtělí se ve vichřici. Cáry šedých mraků olizují holé návrší. Spací vaky nasávají vlhkost a citelný chlad proniká i dovnitř. Přestože mám  navlečené hned dvoje ponožky, spodní část chodidel připomíná chladničku. Milosrdné ráno přichází právě včas! Nehlásí se však vykukováním sluníčka z hřebenů dalekých Tater, ale neustále se honící šedobílou mlhou.

 

 

 

 

 

Nebe se však zanedlouho přece jenom nad námi smiluje. Paprsky začnou nejprve probarvovat ocelovou šeď a po chvíli už v malých dávkách dopadají i na stany a promočené spacáky. Neslábnoucí vichr teď rozehrává pozoruhodné divadlo. Neúprosně rozhání těžká mračna a na nebeské scéně se odehrává přímo monstrózní striptýz. Malofatranské kopce postupně obnažují svoje svůdné křivky a po nějaké době se už zjeví ve své obvyklé nádheře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nastává doba snídaně a sušení navlhlých textilií. Postará se o to kombinace slunečního světla a neustávající vichřice. Musíme se mít ale patřičně na pozoru. Nedostatečně uchycené propriety jsou okamžitě smeteny a následně divoce unášeny k neprostupným fatranským hvozdům. Jako například stříbrná karimatka našich slovenských kamarádů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nahodíme na hřbety své saky paky a pokračujeme dál. Úzký chodník se neskutečně klikatí a prudkým svahem klesá do sedla. Oslizlé vápencové kameny kloužou jako led. Nechceme přidělávat práci Horské službě a tak raději sestupujeme s rozumem a přiměřeně pomalu. Třináct set metrů vysoký Kľak se nám nenápadně vzdaluje, ale stále dává najevo svoji nevšední majestátnost.

 

 

 

 

 

 

Bukovým pralesem s vystupujícími skalními útvary vystoupáme na další z vrcholů. Honosí se příznačným názvem Ostrá skala. Slabším náturám se pohled z její hrany nedoporučuje. Zírání do hlubin s nádherně se vybarvujícími listnáči by nemusel skončit zrovna úspěšně.

 

 

 

 

 

 

 

 

Prudký pokles nás dovede do hlubokého Vríckého sedla. Kromě pramene s vodou tu nacházíme i pár jedlých darů ze štědré říše místních hub. Jak se zdá, o levnou večeři bude dneska postaráno.

 

 

 

 

 

 

Po dlouhém a občas i příkrém stoupání se objevujeme na prostorné, k jihu nakloněné holé pláni. Vystoupali jsme na Skalky, což je přímo ideální místo k obědovému odpočinku. Slunce příjemně hřeje a vítr se proměnil v přívětivý vánek. Není divu, že se siesta protahuje na necelé dvě proležené hodiny.

 

 

 

 

 

 

 

 

Následuje pohodový úsek, kde se bukové lesy střídají s parádními horskými loukami. Přiměřeně zvlněný hřeben končí na Jankové. Někteří jedinci si tu, aniž by tušili, co bude dál, dopřávají užitečný oddych. Co nevidět je čeká krkolomný výplaz na další z vrcholů. Jmenuje se Úplaz.

 

 

 

 

 

 

Na Úplaz se už předtím úspěšně s vyplazeným jazykem vyplazil další s účastníků letošního puťáku. Je jim sympaťák Martin. Známe se ze Zlínského Samari a absolvovali jsme spolu nejen humanitární cesty na Ukrajinu či do Banátu, ale i spoustu úspěšných vandrů do valašských kopců a slovenských hor. Přichvátal sice o den později, přesto má před námi záviděníhodný náskok. Na rozdíl od nás potkal jen kousek odtud řvoucího jelena, dokonce i se svou snoubenkou. Měl dvojnásobné štěstí. Že na něj vůbec narazil a že neskončil na jeho paroží.

 

 

 

 

 

Sejdeme o něco níž do sedla pod Hnilickou Kyčerou. Dobrovolnému hlídači Laďovi svěříme svůj movitý majetek a jen tak na lehko vybíháme na zmíněné návrší. Očekávané vyběhnutí se však po malé chvíli mění v horolezecký výkon. Jak se tu budeme zítra drápat s plnou zátěží, si zatím neumíme představit. Výhled z vrcholu nám však námahu stonásobně vynahrazuje. Na jedné straně Kľak, na druhé Martinské hole. Oba Martinové se na jejich dalekém pozadí nechávají zvěčnit. Samozřejmě, i se svými aktuálními holemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní západ je opět nezapomenutelný. Slunce klesá do šedého oparu. Ostrá oranž přešla do snesitelně růžové a v kombinaci s modročernými kopci působí neobyčejně majestátně. Jihozápadní vítr se mění v severák a přidává na síle. Je načase sestoupit do závětří. Sedlo, do kterého se chvatně vracíme, je pro táboření jako stvořené. Vztyčené symboly mu dokonce propůjčují dojem sakrálního prostoru.

 

 

 

 

 

Rozhořívá se mohutná vatra. Každý si kuchtí něco k večeři. V mém případě to bude mateřídouškový čaj a houbová smaženice. Zvlášť vybraným labužníkům se podává jako delikatesa na speciálním podnosu. Tedy, na placatém kameni předtím zaparkovaném u kraje ohniště.

 

 

 

 

 

 

Dnešní noc je sice méně romantická, zato absolutně komfortní. Smrkový porost, do kterého se uchýlíme, působí jako větrolam i účinný lapač vlhkosti. Navzdory večerním předpokladům se budíme až o hodinu později, tedy o osmé po ránu. Opět zaplápolá oheň, kolem kterého se servírují vydatné snídaně. U mne se jedná o osvědčenou vločkovou kaši s rozinkami a oříšky.

 

 

 

 

 

S plnou polní se zakusujeme do obávaného svahu. Povzbuzují nás jeleni, kteří teď řvou jen kousíček od nás. Svah má místy dobrých pětačtyřicet stupňů. Krok za krokem se plížíme k vrcholu. Konečně jsme tady! Dvě stě výškových metrů za pětačtyřicet minut! “Takový krpál jsem ještě v životě neviděl“, píše jeden borec ve vrcholové knize. Shodujeme se na tom, že má asi pravdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O co těžší máme za sebou, o to rozkošnější před sebou. Nahoře v naprostém poklidu stepuje sympatická dívenka. Na hřebenovou túru po vlčích a medvědích stezkách se vydala sama samotinká. Přespává pod širákem. Buďto se jedná o obdivuhodnou hrdinku nebo o poměrů neznalou naivku. Každopádně jí popřejeme šťastnou cestu a vydáváme se přesně opačným směrem.

 

 

 

 

 

Následuje poměrně pohodové pětikilometrové putování, které končí v Marikovském sedle. Obědová přestávka se odehrává v přívětivě zalesněné krajině, kde jsou vedle trouchnivějících pařezů k vidění všelijací brouci či trsy začínajících václavek. Kromě nich i hejno divoce se řítících horských bicyklistů, hlasitým řevem odpuzujících všudypřítomné medvědy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čeká nás docela náročné stoupání. Postupně bychom se měli dostat o bezmála pět stovek metrů výš. Velká louka, kam musíme do večera bezpodmínečně dojít, leží ve výšce 1476 metrů nad mořem. Teď civíme těsně pod tisícovkou. Líně se šinu do příkrého kopce a všímám si protijdoucí dvojice se psem. Když odkloním zrak od zvířete k pánovi, zdá se mi poněkud povědomý. Jen co se zahledím na jeho partnerku, je mi to jasné! Petra a David ze Zlína! Před desítkou let jsme se tam pravidelně vídali. Petra tenkrát pracovala v humanitárním sdružení Samari a spolu se svými stejně pojmenovanými spolutrpitelkami tvořila kompaktní tým, jejichž kanceláři se říkávalo „U tří Peter“. Pomalu se k nám šine další ze Zlíňáků, Robert. “Toho pána známe, vypadá na našeho souseda“, usoudí David a hned nato se domněnka potvrdí. Je to stejně zajímavé. Za celý den potkáme na trase jenom pár lidiček a hned dva z nich patří k našim známým. Překvapivé a náramně milé setkání je tím nejlepším dopinkem ke zdolání následných krpálů. Zvládáme je s přehledem a až na malou výjimku, v nečekané pohodě.

 

 

 

 

Horná lúka nás vítá široce otevřenou náručí a nabízí parádní výhled k vlastním Martinským holím. Využíváme její pohostinnosti a příští chvíle věnujeme nejen nezbytnému polehávání, ale také likvidaci vitamínových bomb ve formě namrzlých borůvek a zcela čerstvých brusinek.

 

 

 

 

 

 

 

  

Stoupání na Veterné, které je rovněž více než hodné svého výstižného názvu, je už docela příjemnou záležitostí. Široké pláně se táhnou do daleka a nebrání parádním výhledům. Krajina se nápadně změnila. Zdá se, že teď se už pochod promění jen v nenáročné špacírování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bezproblémový posun končí po vstupu do pásma kosodřeviny. Na pořadu dne je celá série bažinatých úseků. Někteří je ignorují, většina ale dává přednost komplikovanému posunu po širokých chapadlech všudypřítomné kleče. K vrcholu Velké lúky , kterému vévodí nepřehlédnutelné kovové věže, se tak dostáváme až za mírného šera a docela slušné zimy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme tu poslední ze slunečních západů. Opět patří k těm velkolepým. Mimo jiné i proto, že se rudý kotouč snáší za zubaté návrší nám důvěrně známého Vršatce.

 

 

 

 

 

 

 

 

Natáhneme kapuce, navlečeme rukavice a jdeme hledat nějaké noční útočiště. Po pravé ruce začínají problikávat první světla z hluboko ležícího Martina. Protože severní vítr je krutý, a na holých Martinkách zvlášť, nemarníme čas dlouhým postáváním a s postupující kosou i temnotou pokračujeme dál.

 

 

 

 

 

Zastavujeme po půlhodině klopýtání v mělkém sedle, kam protivný severní blizard takřka nepáchne. První na řadě je zajištění zásoby dřeva na nezbytný oheň. Sotva udělám pět šest kroků do lesa, nestačím se divit. Ve světle čelovky se přímo přede mnou objevuje nádherný pravák! Za chvílí ještě další a dokonce větší! Chodit na houby s baterkou, to tu snad ještě nebylo!

 

 

 

 

Sympatickou paseku za chvíli ozařuje světlo z naší večerní vatry. V dosahu jejího sálání se chystají poslední večeře. Jeden z Martinů mě zve ke svému „stolu“. Podává se hovězí s rýží a přestože se řadím k polovičním vegetariánům, chutná mi náramně. Ostatně jako všecko, co se připraví u ohně po celodenním pochodu.

 

 

 

 

 

 

 

Jinovatka napovídá, že by mohl být poměrně slušný noční mrazík. Při severním proudění a ve výškách Lysé hory to není v tuto dobu žádné překvapení. Zalézám proto i se vzpomínaným Martinem do stanu. Jeho majitel Michal spí přitom obětavě venku na zemi. Někdo tomu říká křesťanská láska, někdo bláznovství.

 

 

 

 

 

 

Příští ráno je slunečné a mrazivé. Jinovatka pomalu ustupuje slunečním paprskům a vypadá to na další pěkný den. Bez dlouhého rozmýšlení se sbalíme a vyrazíme k poslednímu z významnějších vrcholů. Je zajímavé, že od toho prvního, tedy od Kľaku, jej dělí pouze dvanáct výškových metrů. Závěrečný výšvih na 1 364 metrů vysoký Minčol je výživný, ale výhledy do okolí veškerou námahu brzo lehce převálcují.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme dost času a tak se plánovaná snídaně protahuje až do jedenácté hodiny. Užíváme si horského slunce, svěžího jihovýchodního větru a především nevšední možnosti vidět kolem sebe snad polovinu Slovenska.

 

 

 

 

 

 

 

 

Bezprostřední okolí však nezažívalo jen chvíle bezstarostné pohody. Ke konci Druhé světové se tu za spolupráce místních partyzánů probíjely československé i francouzské jednotky. Krvavé boje s velkými ztrátami na životech nebohých vojáků připomínají nejen kamenné obelisky, ale i nejméně jedna houfnice. Je zaparkovaná v sedle mezi Minčolem a v pořadí už druhým Úplazem.

 

 

 

 

 

 

Pokračujeme řídkým lesem, cpeme se přemrzlými borůvkami a opět si užíváme vděčných výhledů. Žilinu a její okolí tu máme jako na dlani. Potom už následuje krkolomné klesání mířící k blížícímu se údolí Váhu.

 

 

 

 

 

 

 

Na jedné z prašných cest ze země nápadně trčí nějaký záhadný kovový předmět. Buď je to relikvie po současných dřevorubcích nebo nevybuchlá bomba z válečných dob. Na bližší zpytování nemáme chuť ani čas. Odjezd vlaku se neúprosně blíží a nás čeká ještě poslední dějství po kostrbatě vedené žluté značce.

 

 

 

 

Závěrečný úsek až příliš připomíná hřbet vychrtlé kozy domácí. Dominuje mu nedávno zbudovaná dřevěná rozhledna. Trousí se k ní pestře odění domorodci všech věkových i váhových skupin. V hlubokém údolí pod námi se klikatí už vzpomínaná řeka Váh a nad ní se tyčí věhlasná zřícenina hradu Strečno. Pozorovat ji z ptačí perspektivy patří k zatím nepoznaným a proto i poměrně pozoruhodným zážitkům.

 

 

 

 

 

 

 

Klesáme prudce dolů, míjíme strakaté kozy i zelené koníky a jestli nám něco působí vážné starosti, pak je to nepřítomnost našeho vševědoucího a všezvládajícího maskota Ladi. Pokud porovnáme rychlost jeho běžného posunu s aktuálním časovým údajem, pak na stihnutí vlaku nemá ani tu nejmenší šanci. Jistým problémem je skutečnost, že máme u sebe jeho zpáteční jízdenku. Překonáme po lávce široké koryto Váhu a zvažujeme co a jak dál. Dvě minuty před plánovaným odjezdem dorazí spěšná esemeska, že se už blíží k nádraží. Kupodivu, svým absolutně klidným, loudavým krokem. Domorodci mu totiž prozradili, že vlak mívá pokaždé zpoždění. Což se naštěstí děje i v tomto konkrétním případě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Žilině přeskočíme do nějakého univerzitního rychlíku pádícího k Bratislavě. Je natřískaný jako dávné spoje za komunistických časů. Postáváme i se svými bágly na úzké vstupní uličce. Dveře mezi vagony se netrhnou. Študáci i přiopilí borci se tudy snaží prodrat ke spásným toaletám, kterými však oplývá až sousední vůz. V neutuchající tlačenici dostává Laďa geniální nápad. Strhává ze sebe horní část veškerého odění a až poté se snaží z krosny vydolovat náhradu. O neobyčejný estetický zážitek, umocněný přítomností redukovaných malofatranských vůní je tak až do Púchova postaráno.

 

 

 

 

V pohraniční Horní Lidči odpadávají oba zlínští borci a zbytek světa se nechává unášet k domovskému Valmezu. Laďa i tentokrát demonstruje svoji přesilu. Na nádraží jej očekává předem objednaný šerpa. Jeho mohutný nástupce jménem Daniel. Nastává poslední rozloučení a po něm už samostatné absolvování cestiček ke čtyřem trvalým hnízdištím.

 

 

 

 

 

 

(-: ahoooooj :-)
 

 

 

--------------------------------------------