Ekuvýšlap s bludnými konci

 

 

Máme tu říjen a s ním i neodmyslitelný podzimní ekuvýšlap. Tentokrát startuje v Zašové a přes hřeben Veřovických vrchů pokračuje na druhou stranu do Mořkova. Co se orientace týče, nic jednoduššího se snad ani nedá vymyslet.

 

 

 

 

 

U vlakového nádraží zmíněné dědiny se kolem jedné polední srocuje jedenáctero poutníků. Samozřejmě do tohoto počtu započítáváme i jednoho z nejvěrnějších účastníků, sympatického psíka Montiho.

 

 

 

 

 

Vůbec první zabloudění registrujeme už po několika stovkách metrech pěšího pochodu. Slepá ulice končící u jednoho z pohledných domků nás naštěstí už po krátké chvíli vrací na širokou cestu. Ta vede středem obce a navzdory jistým biblickým varováním před tímto typem komunikace míří až ke kostelu.

 

 

 

 

Dvouvěžatý svatostánek náležející nejmohutnější z křesťanských církví je důvěrně známý naší nenahraditelné Maminečce představené. Díky svému nezaměnitelnému hlasu, jakož i schopnosti ovládat jeden ze strunných nástrojů, sem čas od času přichází svým zpěvem občerstvit více či méně povadlé duše přítomných farníků. Především však vyjádřit chválu svému nebeskému Pánu, do kterého je už nejméně dvacet roků nenapravitelně zamilovaná.

 

 

 

 

 

Studánka Stračka je pojmem v celém širém okolí. Srocují se zde kanystry a petkami ověšené skupiny žíznivých poutníků, které si pak do svých domovů odvážejí tekutinu, o níž každý druhý tvrdí, že kromě sklerózy a plochých nohou dokáže vyléčit skoro každý z myslitelných neduhů. Protože na spolehlivé otestování tohoto tvrzení nemáme dost času, využíváme upravený prostor s lavičkami jen k rychlé likvidaci hromadně rozdávaných buchet domácích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obvyklé duchovní zastavení se odehrává jen pár desítek metrů od zmíněného pramene. Může za to největší Zajíček střední Evropy, který musí co nevidět odhopsat za jinými neodkladnými povinnostmi. Slova se ujímá vzpomenutá Maminečka, která má zplození ekuvýletů plně na svědomí. Vítá tři nové příchozí, z nichž hned dvě patří k zatím nezúčastněné církevní ohrádce meziříčských baptistů. Pokud nepočítáme Svědky Jehovovy, pak se jejich zásluhou k této bohulibé akci už připojili zástupci všech místních křesťanských společenství.

 

 

 

 

 

Rozezní se šestice strun Švitorčina sladkého dřeva a do okolí se nesou známá, melodií obalená poselství o nádheře Božího stvoření i společné touze stát se jednou harmonickou rodinou. Mimo jiné proto, aby i neinformovaný okolní svět lehce rozpoznal, koho jsme to vlastně učedníky.

 

 

 

 

 

 

 

Promluvou tentokrát poslouží jeden z přítomných Pavlů. Vášnivě se rozpovídá na předem dané téma, které se týká současné Evropy. Zda je či není křesťanská, a pokud ne, co pro to může prakticky každý z nás udělat. Recepty jsou až průzračně jednoduché. Napojit se na nadpozemské kladné zdroje a jejich působení přenést do běžné, všem srozumitelné životní praxe. Té si obecný našinec všimne daleko víc než vzletných, jakkoliv svatých frází.

 

 

 

 

 

 

Mluvit o Bohu je jedna věc, komunikovat přímo s Ním, záležitost druhá a nesrovnatelná. O tom, že i ta nejprostší modlitba může vybudit nepředstavitelnou sílu, ví většina z těch, kteří tu teď pod nebeskou klenbou stojí se skloněnými hlavami. Děkují, prosí a vyslovují úctu. Jménem jistého tesaře, který už před staletími pronesl pár nesmrtelných vět začínajících oslovením ´Otče náš´. Ty i v této chvíli stoupají v mnohohlasné podobě nad huňaté koruny vysokých smrků a žloutnoucí větve vzrostlých javorů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nastává chvíle rozloučení s už jmenovaným dvoumetrovým Zajíčkem. Velký Honza je prostě unikát. Přijde, kdykoliv je to jen trochu možné, i kdyby měl doskákat po čtyřech. Dnes nás opouští takřka na startu, což je nepochybně škoda. Budeme se muset obejít bez jeho neopakovatelných úsloví, kterými dokáže rozesmát i nejzarputilejšího škarohlída.

 

 

 

 

 

 

 

Švitorka si ani tentokrát nenechá ujít krátké zastavení v těsné blízkosti sochy nejznámější nazaretské matky s malým Ježíšem v náručí. Poté se posune o nějaké tři metry v prostoru a třiatřicet let v čase, aby ztišením uctila synovu potupnou smrt na golgotském kříži. Křesťanské symboly vztyčené v české krajině jsou pro ni víc než pouhou, nicneříkající kulturní památkou.

 

 

 

 

 

 

 

Zvedáme kotvy a míříme k Mořkovu. Alespoň si to myslíme. Až poté, co se zakousneme do sladkého jablka, docházíme k hořkému poznání. Nekráčíme k Mořkovu, ale někam k Rožnovu. Nezbývá mi než kajícně přiznat, že je to má vina, má veliká vina. Jak se zdá, tak v poslední době přímo oplývám darem bloudění. Pokud to tak bude pokračovat, budu pasován na náčelníka bludařů. Ještě, že se už za to neupaluje.

 

 

 

 

 

 

Ještě dříve než se vydáme správným směrem, narazíme na ohradu s malým stádem náramně pohledných koníků. Maminečka představená se po prvním nesmělém seznámení s jedním ze sudokopytníků začne dobývat do elektricky střeženého prostoru. Proudící energie ji kupodivu nechává absolutně chladnou. Vypadá to, že je na kopání zvyklá. A protože je od přírody neobyčejně přítulná, není odkopnuta ani copatými krasavci. Každopádně jí to za plotem sluší a mohla by být z fleku pasována na neohrozitelnou valašskou kovbojku.

 

 

 

 

 

Musíme se oklikou vrátit, což je úplně na houby. Pavel druhý, všeobecně uznávaný houbařský král, je nějakým zázrakem objeví, i kdyby zrovna nikde nerostly. Suchohřib, bedla a později i sem tam nějaké václavky se tak co nevidět stanou pikantním obohacením večeře jedné ze tří přítomných Jarušek. Pokud se dneska vůbec stačí vrátit do svého domova.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po půldruhé hodině pěší chůze jsme znovu v Zašové. Putování ke spásné zelené značce nám však komplikuje zurčící potok. Jak se zdá, jeho překonání se u některých jedinců neobejde bez převaděče. Této ušlechtilé služebnosti se ochotně ujímá jeden ze vzpomínaných Pavlů. Budiž mu připsáno ke cti, že bez jakéhokoliv nároku na obvyklou převaděčskou odměnu.

 

 

 

 

 

 

 

Konečně jsme na jediné správné cestě! Zatím je přiměřeně široká a v mírném úhlu stoupá k výšinám. Času, kterého bylo pořád nadbytek, až příliš nápadně ubylo. Pokud nezvýšíme kmitočet, na šestý vlak můžeme zapomenout.

 

 

 

 

Přidáváme do kroku. Míjíme pryskyřicí vonící hromady nedávno pokácených kmenů. Okolní lesy se už začínají převlékat do pestrobarevného podzimního odění. Tu a tam se objeví i některý ze zpozdilých letošních květů. Předposlední roční období už nesměle odhaluje své obvyklé, neodolatelně působivé vnady.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zrychlený přesun nezadržitelně ubírá sil. Přestože někteří z poutníků mají jazyk až na vestě, hrdinně pochodují dál. Ale protože pes Monti žádnou vestu nemá, vzdává to jako první. Možná k radosti jeho paní, případně dalších znavených. Naskytla se totiž záminka k dychtivě očekávanému odpočinku. Teď už je nad slunce jasné, že se plánovaný spoj nestihne. Ten,kdo si na to troufá, má od této chvíle svobodu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jako první vyráží do kopce Pavel druhý. Jindřich ho s odstupem následuje. Další Pavel se poněkud zapovídá se švitořivou Maminečkou a tak ztrácí kontakt. A v jednom z náročnějších terénních úseků i rovnováhu. Mateřská paže je naštěstí na dosah. Zvedá nebožáka z propasti a ten s převelikými díky startuje ke stíhacímu manévru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Švitorka má všechno pevně ve svých rukou. Pomocí chytrého telefonu sleduje aktuální dění v zadním voji. Přitom se vytrvale posunuje příkrou kamenitou cestou nahoru. Tma se nezadržitelně dožaduje své budoucí vlády. Krajiny se zmocňuje nádech tiché nostalgie. Na poezii však není čas ani nálada. Důležité je co nejefektivněji přemístit své tělesné schránky na temeno veřovického hřebene.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vrch Huštýn nás vítá začínajícím šerem a čím dál chladivějším větrem. Nějaká dobrá duše tu naštěstí postavila bytelné přístřeší. Dokonce i s ohništěm. Za chvíli v něm plápolá středně vysoká oranžová vatra. Přichází poslední skupina vedená odpočatým psíkem Montim. Všechno náročné je za námi, můžeme se oddat vrcholové nirváně. Závěrečný sešup do údolí už bude brnkačka!

 

 

 

 

 

 

Voláme mobilem na Pavla prvního. Dovídáme se, že už sedí i s Jindrou ve vlaku a vesele uhánějí k Valmezu. Ještě před chvílí to tak veselé nebylo, protože zabloudili. A pak naháněli pacifik divokými přískoky přes družstevní lán. Pavel druhý prý ve vlaku nevězí a tím pádem je nezvěstný. S největší pravděpodobností to někde otočil a teď spokojeně sestupuje k Zašové.

 

 

 

Šera utěšeně přibývá a zatím spokojené dámy jsou čím dál nervóznější. Na moje tvrzení o naprosto pohodovém závěru neberou nejmenší zřetel a důrazně se dožadují co nejvčasnějšího odchodu. Malým problémem jsou neumírající plamínky v ohništi. Zvažujeme několik variant, kterak se jich rychle a spolehlivě zbavit. Protože hašení prostřednictvím tekutiny z močového měchýře se v dané situaci jeví jak poněkud komplikované, tasíme z tlumoků poloprázdné plastové nádoby. V některých je čirá voda, v některých jiné druhy kapalin. Oheň je úspěšně zardoušen a cesta do hlubin konečně otevřená!

 

 

 

 

Tma je už skoro dokonalá a kolkolem šedočerný hvozd. První úsek celkem snesitelně klesá dolů a ukazatel směru hlásí jen dva zbývající kilometry. Náročnější turistky si svítí mobilem, ostatní pouze očima. Není co řešit, nálada je výtečná.

 

 

 

Později však značka prudce odbočuje do lesa. Všimli jsme si toho čirou náhodou. Náznak lesní cesty vystřídal takřka neviditelný chodník. Ke skrovné telefonní záři se přidává světlo čelovky. I tak se po několika minutách stane, že stojíme na scestí. Kolem se tyčí vysoké buky a další postup zatarasily vývraty. Vzrostlé kopřivy ukrývají neforemné balvany. Pokud registrujeme nějakou pěšinu, pak ji tady vyšlapala lesní zvěř.

 

 

 

 

Následuje nevyhnutelné pátrání po zmizelé značce. V takřka absolutní temnotě jde o záležitost zapeklitě nesnadnou. Máme důvodné podezření, že někdo právě v této chvíli nepozorovaně kontaktoval Nejvyšší podatelnu. Jinak by se hledání protáhlo do nejbližší půlnoci, případně pochod proměnil v překotné prodírání se neprostupným nočním pralesem.

 

 

 

 

 

Jsme u mořkovského nádraží a do odjezdu zbývá pohodlná půlhodinka. Větší část naší party se naloďuje do právě projíždějícího kombíku jedné blízké příbuzné a na prázdném peróně vyčkává jen zodpovědná Maminečka představená. A také moje maličkost, která v daném věku už nemůže zůstat bez patřičného dozoru. Blíží se vlak a na přejezdu se rozezněl zvonec. A tím pádem, výšlapu je konec!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale není! Naládujeme se do kupé a koho to tu nevidíme? Zdaleka nejrychlejší chodec celého výletu! Kde se tu vzal? Pavel druhý totiž v rychlosti a šeru přehlédl odbočku a nepřehledným terénem klopýtal dál. Když mu konečně došlo, že cílem jeho cesty nebude Mořkov, rozhodl se zabočit k Zašové. Nakonec skončil ve Veřovicích, které leží na přesně opačné straně. Převzal tak ode mne putovní plaketu největšího ekubludaře! Teď sedíme spolu ve vlaku na místech pro tělesně postižené a až do Valmezu se za vydatné Švitorčiny asistence oddáváme nevázanému smíchu. A už se také těšíme na příští, tedy adventní ekuvýšlap. Nepochybně přinese nová, zatím netušená překvapení.

 

 

(-: amen :-)