Na Zakynthos napodruhé

 

 

Nejrozkošnější ze všech cest roku, což je přímořská dovolená s jednou z nejkrásnějších žen planety, tedy mojí zákonnou manželkou, začíná na mošnovském letišti. Posledního srpnového odpoledne se odtud odlepí náš plně obsazený boeing, aby se po dvou hodinách absolutně klidného plachtění snesl u důvěrně známé pláže Kalimaki k přistávací dráze řeckého ostrova Zakynthos. Po třech letech jsme tu znovu, tentokrát však nezamíříme k jižnímu, ale k severovýchodnímu pobřeží.

 

 

 

 

 

Malý mikrobus nás po více než hodinovém kličkování mezi nejrůznějšími letovisky vyplivne na úplně poslední štaci. Je jí nepříliš velká vesnice mezi mořem a osm stovek metrů vysokými horami. Jmenuje se Alykés, což údajně znamená něco jako solivar. Donedávna se tu totiž ze stále dochovaných plytkých nádrží získávala odpařováním mořská sůl.

 

 

 

 

 

 

 

 

Našim příštím útočištěm se má stát komplex ubytovacích studií s názvem Akis. Oplývají čistými a prostornými pokoji, ve kterých je i solidní kuchyňský kout s fungujícím vařičem, nádobím a ostatním kulinářským vybavením. Pokud se dá majitelům něco vytknout, pak je to nedořešené větrání. Bydlíme v přízemí a spát s otevřenými dveřmi se tu nedoporučuje. Nepříliš dávno tu totiž nějací vykutálení pobertové během noci a za přítomnosti nic netušících nocležníků vybílili hned dvanáct nedostatečně zabedněných pokojů.

 

 

 

 

Svoji koupací premiéru si, jako obvykle, odbýváme na nejbližší možné pláži. Má být až tři kilometry dlouhá a nabízí vše, co je pro pobřežní písčiny typické. Tedy, lehátka , slunečníky, půjčovny šlapadel, jakož i neustále pendlující černé pochůzkáře s nabídkou nejrůznějších nepotřebných tretek.

 

 

 

 

Samotné moře je tu hodně mělké a neskutečně teplé. Než se však našinec dostane na jakž takž solidní hlubinu, docela slušně se projde, vlastně, probrodí. Tak jako vždy a všude na takovýchto místech, je i tady pěkně rušno, což znamená, že více než jeden den tu bez újmy na zdraví prostě nevydržíme. Nalezení poklidnější lokality je proto čirou nutností.

 

 

 

Vzhledem k tomu, že podávání předplacené snídaně se v Akisu koná až od deváté hodiny ranní, rozhoduji se časné ranní chvíle využít jinak než poleháváním v pelechu. Po šesté opouštím ztichlý areál a poznenáhlu se rozpouštějící temnotou mířím k pustějším končinám. Po půlhodince pohodové chůze, kterou mi zpestřují štěkající psi a kokrhající kohouti, dojdu k místu, kde je nerušený výhled na širé moře. Východní obzor se začíná projasňovat a za chvíli už mezi ostrými pevninskými kopci začíná vykukovat oranžově zbarvené sluníčko.

 

 

Vracím se zpátky, a jenom co se naládujeme vydatnou snídaní, vyrážíme k místu, které se mi pro náš způsob přímořského lenošení jeví mnohem vhodnější než včerejší varianta. Pláž je sice úzká a docela kamenitá, zato mořské dno nabízí už kousek od břehu příjemné pískové podloží. A jak jsme správně předpokládali, běžné povaleče to tady příliš neláká. Pokud se tu přece jenom vypraví nějaký koupání chtivý smrtelník, ustele si v dostatečné vzdálenosti od naší základny. Můžeme se proto v naprosté pohodě oprostit od absolutně zbytečných utajovacích textilií a v dokonalé svobodě si užívat modrozelené vody, zlatého slunce a přívětivě pofukujícího větříku.

 

 

 

 

Zdejší pobřeží sice neoplývá pestrobarevnými, dohladka omletými kameny, zato je tady mezi bílými oválnými vápenci možné tu a tam šlápnou na asfalt. Jedná se o jeho přírodní formu, která tu není nikterak vzácná. Zdejší podloží údajně skrývá zásoby ropy, ta se prý ve formě mazutu dostává na povrch a z něj by později měly vznikat ony černé a poměrně měkké hroudy. Vzácně lze narazit také na nějakou neobvykle tvarovanou vyvřelinu, takže s geologií ostrova to tu bude nepochybně tuze zajímavé.

 

 

 

 

Vracíme se sice za mírného soumraku, teplota v pokoji však stále atakuje třicítku. Otevíráme všechno, co je otevření schopné, a umožňujeme tak intenzivnímu průvanu účinné vzduchové chlazení. Dovnitř se však nedostává jenom vzduch, ale i hejna miniaturních komárů. Nezbývá, než se uchýlit k jejich nemilosrdnému výlovu. První večer nám to trvá hodinu, druhá válka se protahuje až do půlnoci. Malé potvůrky se totiž ukrývají za skříněmi, za obrazy i pod postelemi. Vysvobozuje nás až nákup zázračné vodičky, která pak ve spojení s elektrickým proudem veškeré vetřelce spolehlivě likviduje.

 

Příštího rána se vydávám na opačnou stranu. Východ si tentokrát vychutnávám u liduprázdných skalisek jen kousek za sousedním letoviskem Alikanas. Pozorovat v klidu a dokonalé samotě zrození nového dne mě asi nikdy neomrzí.

 

 

  

Dnešní celodenní volby je jasná. Osvědčená pláž dva tři kilometry od dědiny. Cesta nám trvá nějakých čtyřicet minut a kromě výhledů na hory, moře a olivové háje nabízí i jedno nevšední zpestření. Neplacený průchod autentickým řeckým smetištěm.

 

 

Obloha je opět modrá, moře tyrkysové a teplota vody se blíží třicítce. Bezprostřední okolí neoplývá žádnými trapnými hotely, lehátky ani slunečníky. Nabízí naopak dostatek zeleně, kterou tu a tam zpestřují květy zdejších bodláků a dalších, pro nás exotických rostlin. Vydržet v takovémto prostředí až do západu slunce není žádná oběť, ale nanejvýš příjemná záležitost.

 

 

 

 

Máme před sebou další den, který se bezpochyby zařadí k naprosto nezapomenutelným. Vyrážíme lodí k vyhlídkové plavbě podél nejzajímavější části ostrovního pobřeží. Startujeme, samozřejmě, v hlavním městě, jehož název je totožný se jménem ostrova. Město Zakynthos sice před jistým časem padlo za oběť ničivému zemětřesení, dnes by však jeho stopy asi nikdo nikde nenašel. Je přívětivě nevelké a sympaticky nevtíravé. Údajně se někde tady zrodila i současná řecká hymna.

 

 

 

Vyrážíme k severozápadu a míjíme větší i menší letoviska, honosné i docela skromné pláže, místy také romantická pobřežní skaliska. Horizont pak tvoří vzdálený hřeben docela vysokého pohoří Vrasionas.

 

 

 

Po nějakých čtyřiceti minutách plavby jsme na dohled důvěrně známých rekreačních center Alikanas a Alykés. Naše dočasné útočiště tak můžeme pozorovat s patřičného odstupu a lépe si tak uvědomit jeho zasazení do zdejší krajiny.

 

 

 

 

 

Série poklidných letovisek pomalu končí a na řadu přichází poněkud divočejší nábřežní partie. Začínají někde u malé, ale oblíbené pláže Xigia. Naše plavidlo zakotví pár desítek metrů od břehu. Dobré dvě třetiny účastníků se vrhají do modrozelených vln a po malé chvíli už okupují nejen lehce zčeřenou hladinu, ale i přilehlé pobřeží. Ostatní, což je i náš případ, zůstávají na vylidněné palubě a vychutnávají si pohled na první náznaky zdejších vyhlášených jeskyní.

 

 

 

 

 

 

Loď opět zvedá kotvy a pokračuje dál. Skalnaté břehy se táhnou až k poněkud utajenému přístavišti s názvem Nikolaos. Právě odtud vyplouvají menší bárky, které jsou schopné se protáhnout i zatopenými vápencovými tunely, ke kterým se už neúprosně blížíme.

 

 

 

 

A pak už následuje celá série pobřežních skalních útvarů, kterým jednoznačně dominují vykotlané otvory nejrůznějších velikostí. Nevšední přírodní atrakce končí vyhlášenou Modrou jeskyní. Za ní už následuje maják na mysu Skinari a stočení našeho plavidla na jihozápad.

 

 

 

 

 

Liduprázdné pobřeží se teď vyznačuje příkrými zelenými svahy a vysokými skalními útesy. V některých zátokách kotví jachty zbohatlíků, zatímco chudší zbytek světa, nás nevyjímaje, se musí spokojit jen s plovoucím prostředkem hromadné dopravy.

 

 

 

 

 

Konečně jsme u cíle! Není jim nic jiného než jedna z nejznámějších pláží nejen Řecka, ale snad celého světa. Jmenuje se Navagio. Dá se k ní dostat jen po vodě a neklamným poznávacím znamením je rezivějící, dávno ztroskotaná loď někdejších pašeráků.

 

 

 

 

 

Koupel ve zčeřené vodě světle modré barvy si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Tak jako většina ostatních, se i my vrháme do rozdováděných vln v těsné blízkosti převislých stometrových bílých stěn. Je to příjemné a nádherně dobrodružné. Pocit slasti se tu při pohledu nahoru mísí s velice slušnou dávkou adrenalinu.

 

 

 

 

 

 

O týden později, když už sedíme doma u hlavních zpráv, nám poněkud zatrne. Právě v těchto místech se část útesu zřítila a poranila sedm lidí, mezi nimi i čtyřčlennou českou rodinu. Paní byla s těžkým poraněním páteře převezena do nemocnice a nejprestižnější z řeckých pláží pro veřejnost uzavřena. Stát se něco podobného v tuto chvíli, šlo by nepochybně o tragédii.

 

 

 

 

 

Naše loď odplouvá jako poslední. Zamáváme osiřelé slavné zátoce a stejnou cestou se vracíme k místu ranního startu.

 

 

Po levé ruce se z oparu vynořuje sousední ostrov Kefalonia. Je dvakrát větší než Zakynthos a přitom má stejný počet obyvatel. Masový turismus se všemi nešvary tu zatím nepronikl, takže dobrodruzi se spartánskými sklony by tu mohli najít zemi zaslíbenou. Mají se zde nacházet i velkolepé podzemní prostory, ve kterých se údajně pořádají prestižní hudební vystoupení.

 

 

 

 

Další ráno si opět neodpustím obvyklou časně ranní vycházku. Kromě kokrhání kohoutů a hlasitého poštěkávání zdejších ratlíků registruji také zřetelné ovčí bečení. Jak se zdá, nějaká nešťastnice se zvečera oddělila od stáda a teď, když je ještě tma, neví co a jak. Míjím nejbližší domek, a jenom co se dostanu na jeho úroveň, fonetický projev domnělé ovce se mění v těžko identifikovatelné skřeky připomínající vřískání podrážděného orangutana. Jak se později ukáže, autorem zvířecích zvuků není nikdo jiný, než poněkud extravagantní obyvatel zmíněného stavení. Na svém originálně vybaveném venkovním dvorku se pak za denního světla objevuje v červených bermudách, případně v nefalšovaném rouše Adamově. Buď si hlasitě povídá se sebou samým nebo se zřetelnými náznaky dotazuje, zda nemá přítomný kolemjdoucí něco na pití. Nemyslí pochopitelně tekutinu z pramenů, ale vodu ohnivou.

 

 

 

 

 

Dnešní východ slunce si dopřávám na už zmíněné pláži Xigia. Na rozdíl od včerejška tu teď, při zrodu nového dne, není ani živáčka. Teplota vzduchu přesahuje dvacítku, voda má o dobrých osm dílků víc. Ve vlnách i na omletých bílých kamenech tu v posvátné samotě vydržím celou příští půlhodinu.

 

 

 

 

 

Už do třetice se k dennímu lenošení vydáváme na úplně stejné místo. Zatímco nám až doposud dělala tajemnou společnost jakási na moři ukotvená nákladní loď, dnes ji pro změnu vystřídalo něco jako plovoucí stodola, zapřažená do červeného mořského oře. Ale, aby bylo jasno, skutečné živé koně tu také vidíme. Dvakrát třikrát za den se tudy protáhnou i s jezdci na hřbetech.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nevyhýbají se ani vodě, ale když dojde na slušné vlny, mají problém s udržením rovnováhy. Jeden z žokejů se přitom před našimi zraky chtě nechtě odporoučí do zpěněné vody.

 

 

 

 

 

Příštího rána se ještě před svítáním vydávám do nejbližší vesnice. Jmenuje se Katastari, leží na úpatí srázných kopců a obývá ji asi třináct set stálých obyvatel. Působí úplně jiným dojmem než dvě nedaleká letoviska s většinovým zastoupením přelétavých lufťáků. Konečně mohu nasát několik doušků skutečné řecké atmosféry. Kdo nevytáhne paty alespoň trochu za humna, neví o zmíněné zemi skoro nic.

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco by se v podobně velké české dědině vyskytl nanejvýš jeden kostel, tady jsem jich napočítal nejméně pět. Monastýry nejrůznějšího stáří i velikosti jsou udržované a pravděpodobně i patřičně využívané. Netuším, zda je to jejich zásluhou, pravdou však zůstává, že se v této balkánské zemi prakticky nekrade. Znalci tvrdí, že pokud k nějakému nežádoucímu přemístění přece jenom dojde, na vině pravděpodobně nebudou Řekové.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vybíhám nad poslední stavení a kamenitou cestou stoupám do kopců. Z lehkého oparu vykukují domky, políčka a především olivové háje pokrývající placatý kraj táhnoucí se až k hlavnímu městu. Kolem voní šalvěj a další aromatické byliny. Klasický povaleč, který zná jen pěšinu k nejbližší, plně vybavené pláži, přichází o další z cenných přímořských zážitků.

 

 

 

 

 

 

Kromě už vzpomínaných oliv tu může našinec narazit i na volně zatoulané kaktusovité opuncie a větší či menší stromovité keře fíkovníků. A když je to dál od přecpaného letoviska, má i šanci na ochutnání naprosto čerstvých plodů. Jsou zdravé, dobré a zaručeně zcela zadarmo.

 

 

 

 

Fíky nemají rádi jenom lidé, ale i jiní zástupci živočišné říše. Na jednom z nich si právě hoduje nádherně zbarvený motýl. Do nasávání sladké šťávy je natolik zabraný, že vůbec nevnímá ani nejbližší okolí. Zachytit jej na kartu malého fotoaparátu proto není v tomto případě absolutně žádný problém.

 

 

 

Podobný úlovek se mi podaří také o den později. Při návratu z ranního špacíru narazím na vysoké stvoly divokých mořských cibulí. Na jejich nádherných květech si i tentokrát pochutnává okřídlený krasavec. Jiného zástupce této čeledi zase zachytím na drobných kvítcích jen kousek od hotelu. A to není ani zdaleka všechno, co je tady z tohoto druhu krásy k vidění. Většinu parádních motýlů můžeme zahlédnout pouze při jejich občasných přeletech.

 

 

 

 

 

 

Jeden z příštích časných výšlapů míří k zatím neznámé pláži Levarda. Na jejím konci se už začínají z vody zvedat skalnaté útesy. Ani tentokrát mě tu při východu slunce neruší žádný nežádoucí návštěvník. Nevšední okamžiky spojené s tímto každodenním úkazem si opět vychutnávám v dokonalém osamění. Stejně jako následující chvíle, při nichž se čím dál zářivější sluneční kotouč začíná posunovat po dramaticky podmračené  obloze.

 

 

 

 

 

 

Zmíněná pláž se pro příští dny stane našim neměnným útočištěm. Je tu nádherný klídek a takřka ideální poležení na mořem drobných bílých oblázcích. Z vody trčí divoce tvarované balvany a písečné dno se přívětivě svažuje do modrozelených hlubin. Naprosto ideální místo pro koupání, pobřežní miniprocházky i následné horizontální lenošení.

 

 

 

 

 

 

Pokud se tady objeví nějací samotu vyhledávající návštěvníci, usídlí se ve více než úctyhodné vzdálenosti. Temnou výjimku však tvoří jeden snědý domorodec pozdně středního věku. Objeví se ve svých signálně zelených trenkách, a i kdyby bylo kolem pět kilometrů volného místa, roztáhne svoji deku do desíti metrů od polehávající dvojice. Důvod je více než průzračný. Sebereme své saky paky a demonstrativně se přesunujeme do dostatečně vzdálených pozic. Onanio playalis, jak jej rádobylatinsky přezdíváme, tak musí, alespoň v našem případě, utřít nos. Nezbývá mu, než se odhodlat ke slídění po další oběti. Je nám ho tak trochu líto.

 

 

 

Zcela opačným případem je čtveřice rusky mluvících mladých lidí. Oplývají nejen krásou těla, ale i neobyčejnou kultivovaností. Působí harmonicky s přírodou i mezi sebou navzájem. Je radost mít opodál právě takovéto sousedy.

 

 

Vracíme se obvyklou cestou zpátky do Alykés. Tak, jako obvykle, nepotkáváme žádného člověka. Pouze lidi v autech. Živý kontakt můžeme mít tak nanejvýš s kozami. Hlavně s jejich do daleka páchnoucími pánskými ekvivalenty. A také se štíry. Jeden z docela slušných exemplářů potkáváme přímo na frekventované prašné cestě.

 

 

 

 

 

 

Pomalu se blíží závěr našeho pobytu. Nadešel čas nakoupit pár dárků a suvenýrů. Nabídka je až překvapivě pestrá. Od obdivuhodných keramických originálů až k trapným plastovým kýčům. Hned vedle kalendáře s věhlasnými řeckými filosofy se nabízí stejné zboží s realisticky vyobrazenými helénistickými milovníky v akci. Vyřezávané křížky a ručně malované ikony zase střídá celá série dřevěných kopií mužského reprodukčního zařízení v mírně nadživotní velikosti. Nakonec koupíme jenom směs koření, nějaké to podomácku vyrobené mýdlo a pochopitelně i místní panenský olivový olej. A také nezbytnou magnetku na dveře lednice. Je na ní pláž Navagio. Bude nám připomínat, co se mohlo stát o týden dřív, ale nestalo.

 

 

 

 

 

 

Je tady předposlední svítání. Tentokrát u odlehlé skalnaté pláže poblíž Alikanas. Svědky příchodu nového dne nejsem sám. Anglicky hovořící pár mi dělá tichou společnost. Potom tiše zmizí a dopřeje mi chvíle přívětivé samoty. Využívám ji k příjemnému slunečnímu pohlazení i bláznivému skotačení. Kdyby tu vetchého starce někdo zahlédl, pošle jej nepochybně k psychiatrovi.

 

 

 

  

 

Celý příští den trávíme opět na známém místě. A večer, jako obvykle, u improvizované večeře na našem přízemním balkóně. Opět vytrvale odrážíme nekončící nájezdy dotěrných koček, které neokupují jenom náš areál, ale i okolní restaurace a obchody. Podobně jako už několikrát, i dnes jsme svědky pozdně večerního návratu jednoho z česky hovořících rekreantů, jehož nezajímá moře, ale počet vysátých barových sklenic. Je obdivuhodné, jak potom dokáže vrávorat po celé šíři prostorného chodníku a přitom se nezřítit do napuštěného bazénu. A nakonec se s vypětím veškerých sil ještě po venkovním schodišti vyškrábat až do prvního poschodí.

 

 

 

Poslední ráno i celý den patří oblíbené Levardě. Slunce se klube nad vzdálenými horami, za nimiž by mělo stát město Korint. Tak jako po celou dobu pobytu, i tentokrát otevírám jeden z Pavlových dopisů. Byl adresován právě obyvatelům zmíněného lidského sídla. Třináctá kapitola první epištoly Korintským patří k nejkrásnějším pasážím Bible i celé světové literatury. Píše se v ní o lásce. Ale ne o ledajaké. O té, která všechno přečká a nikdy nezanikne. O božské lásce s řeckým názvem agapé.

 

 

  

 

Loučení s tyrkysovým mořem, oblázkovou pláží a azurovou oblohou je až překvapivě poklidné. V duchu máváme blízkým horám i nedozírným modrým dálavám. Cítíme potřebu nekonečného děkování. I letos nám bylo dopřáno odpočívat v místech, která nám přesně vyhovují. Aniž bychom je předem pracně vyhledávali a zajišťovali. Opět nám všecko spadlo do klína. Že by jen tak, samo od sebe? Máme tisíc důvodů tomu nevěřit. Kdosi nás má doopravdy rád…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ke zdárnému zakončení letošní dovolené zbývá jen maličkost. Nastoupit do letadla a v jeho útrobách přeplachtit polovinu Evropy. Za ranního kuropění se rozloučíme s kouzelným ostrovem i noční můrou, která nám na letišti zamává svými popelavými křídly. Pak už přichází na řadu okřídlený boeing a vzdušné putování nad Jadranem, rakouskými políčky i rodnými českými lány. Následuje mezipřistání v největším městě Moravy a další pokračování k ostravskému aeroportu v Mošnově. Tentokrát i nad našim trvalým bydlištěm v městě mezi dvěma Bečvami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěrečný přesun k domovu je už v režii nejmladšího synátora. Kolem poledne odemykáme důvěrně známe dveře od našeho společného hnízda. Při životě, ve zdraví a v dokonalé pohodě. Bohu díky! Ani zdaleka to nemusí být samozřejmost...

 

 

 

 

 

---------------(-:   :-)--------------