NA VALAŠSKU U VODY II

– Jezerné a Horní Bečva –

Když na Valašsko, tak jedině na podzim! A když na podzim, pak jedině k vodě! Po nedávné návštěvě Cábského jezírka a Bystřičky tentokrát vyrazím k Velkým Karlovicím. Kam jinam, než do Jezerného!?

Necelé čtyři kilometry od centra dědiny zastavuji u obvyklé cedule se zákazem vjezdu. Sotva se vybatolím z vyhřáté fordky, dýchne na mne vlhký vzduch a mírné mrholení. Vystartuji tedy proti proudu potoka. Nikoliv po klikaté lesní cestě, ale přímo po břehu. Pokud se dá ovšem o nějakém břehu hovořit. Bystřina se dolů řítí přes ostré kameny a její těsné sledování tak občas do akce zapojí i horní končetiny. Zdolávám totiž hráz, kterou, tu před nějakými třemi čtyřmi staletími vytvořil obrovský sesuv půdy. Za ní už čeká vodní plocha, která náleží, stejně jako zmiňované Cábské jezírko, do kategorie jezer závalových.

Není bez zajímavosti, že se toto místo nesmazatelně zapsalo do české literatury. Karlovské jezero je totiž jedním z nadpisů v Národních pohádkách od Karla Jaromíra Erbena. Podle něj ve zdejší vodě žijí draci a ostatní podobné příšery. S věhlasným básníkem ovšem trochu polemizují jiné hlavy pomazané, které tvrdí, že vědecká bádání tu kromě několika ryb a žab objevila pouze dva druhy raků, jakož i vzácné škeble perloočky.

Žádný z výše uvedených tvorů se mi však v mírně zkalené vodě uvidět nedaří. Což až tolik nevadí, protože jen kousek od hladiny mi v chůzi brání poněkud jiný úlovek. Hřib pravák, z jehož nohy ven trčí pevně zarostlý klacek. To je ovšem jen nepatrný začátek. Do dnešního podvečera neplánovitě nasbírám dvě plné igelitky všelijakých hub, především ryzců, lišek a nepřehlédnutelných bedel.

Hned nad hlavním jezerem se u cesty krčí jezírko nepoměrně menší. Dokonce s miniaturním ostrůvkem. Jeho obvod zdobí nazelenalé vodní rostliny a nad hladinou se sklánějí ostře červené jeřabiny. Převládající zlatožluté tóny mají na svědomí rychle se vybarvující buky. I v podmračeném počasí zvedají pocit tepla a především dobré nálady.

Smrkovým lesem se pak drápu na nejbližší paseku. A protože jsme na Valašsku, nemohou na ní chybět ani valašské chalupy. Proti dobám minulým se sice většinou dočkaly nějaké té modernizace, ale to jim na pohlednosti příliš neubírá. Co mě tu však nemálo potěšuje, to je občasný výskyt jalovců. Kdysi naprosto běžný jehličnatý keř, který má v mém dětství zcela nezastupitelné místo, v tomto regionu takřka úplně vyhynul. A to díky zločinným praktikám někdejších agroinženýrů, usilujících proměnit rázovitý kraj pastvin, hájů a políček v rádoby výnosnou Hanou. Jak je vidět, zdejší pasekáři, se na ně občas vykašlali, takže pichlavé větvičky s aromatickými modročernými bobulemi jsou díky jim na východě Moravy výjimečně stále ještě k vidění.

Stoupám stále výš, až se přiblížím na dosah hřebene, táhnoucího se od Soláně k Bumbálce. Mezi mraky začne občas nesměle vykukovat sluníčko. Bylo by škoda toho nevyužít. Zbavuji se nadbytečných textilií a nastavuji vetšící pokožku jeho blahodárným paprskům. Nad hlavou občas zakrouží káně a jižní obzor rámují namodralé vlnovky nedalekých Javorníků. Nevelká, naprosto osamělá paseka teď přímo oplývá nebeským klidem a mírem. Neposečenou louku zdobí pár světle béžových bedel a překvapivě i několik bíle kvetoucích kopretin. Rozbaluji skrovnou svačinu a ocitám se na vrcholu blaha. Něco jako hospoda mi v této chvíli vůbec, ale ani trochu nechybí. Díky covidu jsou ostatně stejně všechny pajzy zavřené.

Červeně značenou hřebenovou trasu protnu na vrchu zvaném Páleniska. Vévodí mu docela rozsáhlá zemědělská usedlost. Lidem, kterým se podařilo znovuzrození dávných rodinných tradic, nikdy nepřestanu fandit. Zvláště, pokud jde o zemědělce na valašských pasekách. Sklizená pole prozrazují, že i v těchto výškách mohou vyrůst brambory a dozrát obilí. A mléko od volně se pasoucích krav bude nesrovnatelně lahodnější, než od ubohých nešťastnic uvězněných na žírných rovinách v moderních, počítačem obsluhovaných neosobních stájích.

Den se rychle krátí a proto klesám zpátky k jezeru. Tentokrát tu nevidět jediného živáčka. Ochutnávce v naturistickém stylu tedy nic v cestě nestojí. Nazelenalá voda není sice kdovíjak teplá, ale smrtelníkům navyklým občasnému saunování ani trochu nevadí. Tělo se po takovéto koupeli patřičně nažhaví a povadlou psychiku zaplaví životodárné endorfiny.

Je to zajímavé, ale podobně jako v případě Bystřičky či Cábského jezírka ani tedy nechybí ukázka kamenné krásy. Skalnaté kvádry různých tvarů a velikostí dodaly lesnatému svahu nad hladinou na tajemnosti. Není divu, že se k tomuto místu pojí tolik bájí a nejrůznějších pohádek. Citlivější individua mluví o zvláštním emocionálním zážitku, někteří dokonce o anomáliích souvisejících s magnetickým polem. Ať už je to tak či tak, jezero v Jezerném určitě stojí za občasnou návštěvu!

Příštího dne se vypravím na odvrácenou stranu nejbližšího hřebene. Zvolíme-li severní kurs, nemůžeme dojít jinam, než k Horní Bečvě. Tato rozlehlá dědina hostí na svém katastru asi dva a půl tisíce domorodců. Kromě toho také slušný počet chatařů, chalupářů a všemožných rekreantů. Narodila se tu například uznávaná spisovatelka Vladimíra Klinecká či předválečný generál duchovní služby, teologicky vzdělaný Metoděj Kubáň. Zatímco držitelka Literární ceny Knižního klubu stále žije a píše na Jižní Moravě, polní kurát byl pro zjevné antipatie k nastupující Tisícileté říši na začátku války uvězněn a o dva roky později k smrti umučen v nechvalně známém lágru v Dachau. Po osvobození byl oceněn Československým válečným křížem in memoriam.

Zdejší přehrada, jejíž hráz měří nějakých 250 metrů, se začala budovat už roku 1933 a stejně jako Bystřička měla být součástí plánovaného Dunajsko - oderského kanálu. K naplnění osmihektarové plochy však došlo až dva roky po válce. Zadržená voda slouží nejen rybářům a pobřežním povalečům, ale i jako částečná ochrana před divokými povodněmi.

Dnes je sice nebe na slunce poněkud skoupé, ale záplava pestrých barev jeho absenci dokonale vyvažuje. Teď, po ránu jsou břehy umělého jezera ještě osiřelé a tak si dopřávám lehkou vycházku po celém obvodu. Hladina je absolutně klidná a zrcadlení proto naprosto dokonalé. Podzimní nádheru tím proto ještě výrazně znásobuje.

Bečva, podle níž je pojmenována obec i tato přehrada, pramení jen nějakých pět kilometrů odtud. Do vodní nádrže se vlévá v těsné blízkosti někdejšího lomu na kamení. Ten tady nabízí docela podmanivé zpestření. Voda a skály jsou totiž vždycky vítanou kombinací. Zvláště, když spolu splývají do harmonických podzimních odstínů.

Začínám uvažovat o nezbytné ochutnávce zdejší tekutiny. Jenom co mě tato myšlenka napadne, rekreační část se začíná plnit lidmi a jejich čtyřnohými štěkajícími mazlíčky. Je totiž osmadvacátý říjen a s ním i den pracovního klidu. Protilehlý jižní břeh, který jsem si k plánované operaci vyhlédnul, tu mají lidé jako na dlani. Zahlédnout plesnivého dědka, kterak se v osmistupňové venkovní teplotě noří do vody, navíc v plaveckém oděvu praotce Adama, to by čumily nepochybně vyburcovalo k bleskurychlé reakci. Zcela jistě by se tu během dvou minut sjeli dobrovolní i ostatní hasiči, kteří by narušitele státního svátku po násilném vytažení uvěznili do svěrací kazajky. Akce by v lepším případě pokračovala eskortou do kroměřížské léčebny, v tom horším pak přesunem do nejbližší vazební věznice. Nastíněná neblahá vidina mě proto zažene na samý konec přehradní nádrže. Je tu miniaturní záliv, dokonale odstíněný od nedalekých návštěvníků. Střelhbitě se vzdám veškerého odění, nastavím samospoušť a z příkrého břehu padám k listím vyzdobené hladině. V příští setině sekundy mě čeká nemilé překvapení. Nepřistávám v přiměřeně hluboké vodě, ale v zapáchajícím mazlavém blátíčku. Nevadí! Snažím se uvěřit tomu, že se jedná o bahno léčivé. To určitě odradí i toho nejvlezlejšího covida!

U přehrady jsem tentokrát dvakrát neuspěl, takže vyrážím na protější severovýchodní návrší. Obydlená stavení postupně střídají rekreační chalupy. Před některými se objevuje poněkud problematické sdělení: Soukromý pozemek, vstup zakázán! To nemohli vymyslet Valaši! Pokud by se už moji soukmenovci k nějakému nápisu odhodlali, pak by na něm stálo asi toto: Súkromý pozemek, tož, vitajte u nás! Budiž ale ostravským a jiným lufťákům přičteno k dobru, že se jejich přičiněním někdejší valašské chalupy neskácely k zemi, že dále slouží svému účelu a v neposlední řadě i nadále ozdobují zdejší pasekářskou krajinu.

Kamenitou lesní cestou přicházím ke chráněnému území s názvem Kladnatá – Grapy. Jak brzo zjistím, jedná se o docela roztodivnou lokalitu. Na jedné straně kamenné svahy či vyčnívající divoká skaliska, na druhé zase náhorní plošina s houpavými rašeliništi. A skoro všude převysoké porosty borůvčí. Miluje-li někdo Šumavu, nemusí už jezdit na jihozápad Čech. Grapy pod Kladnatou mu ji v mnohém dosti věrně připomenou.

Cestou zpátky neplánovaně odbočím do lesního porostu. K mému překvapení tu narazím na docela vysoký skalní útes. Žádná ze známých speciálek jej kupodivu nezaznamenává. A o něco níž mě opět pohladí kousek autentického Valašska. S typickými chalupami a početným stádem pasoucích se oveček.

Závěr dne opět končím u vody. Slunce kleslo nad západní horizont a nebi propůjčilo romantické šedorůžové zbarvení. Vodní hladina přehrady jej poslušně odráží zpátky k výšinám. Ze břehů mizí poslední návštěvníci. Zůstávají jen divoké kachny, které jsou tady domovem. Ten můj leží nějakých třicet kilometrů po proudu. Startuji k němu za šera a přijíždím potmě. S plnou náručí pestrobarevných vzpomínek.

(((-:  ahoj  :-)))