NA VALAŠSKU U VODY III

Lačnov, Balaton, Stanovnice

Valašský vodní seriál pokračuje návštěvou Lačnovských rybníků. Navzdory svému názvu se nacházejí daleko blíž Horní Lidči než vlastnímu Lačnovu. Tvoří je soustava tří vodních ploch, které tu před léty vykutali místní rybáři. Zabírají plochu čtrnácti hektarů a kromě lovců ryb je tu a tam navštíví i nějaký méně náročný čvachtání chtivý jedinec. V posledním říjnovém týdnu se tu však žádný z reprezentantů jmenovaných skupin nevyskytuje.

Poté, co v poklidu obejdu všechny tři rybníky, zamířím na severní travnaté návrší. Hned za ním se usadila jedna z novějších hornolidečských čtvrtí. Rozlehlé louky přechází do sousedních smíšených lesů. Jsou plné nejrůznějších podzimních hub. Pochopitelně je tady nenechám shnít. Jak se později ukáže, narvu jimi jednu docela velkou igelitku. Kromě béžových bedel a nažloutlých lošáků to budou především výtečné rudočechratky fialové. Naštěstí je skoro nikdo nesbírá, takže bohatý úlovek je skoro každý podzim předem zaručen.

Opouštím souvislý les a vydám se směrem k Lačnovu. Mírně zvlněná krajina sice typické Valašsko zrovna nepřipomíná, ale otevřené výhledy na bezmála všecky světové strany jsou uchvacující. Nemám před sebou žádný pevný program, takže jdu tam, kam mě nohy samy nesou. Kupodivu je to vždycky k místům, kde narazím na něco pohledného či jinak zajímavého.

Dojdu až na dosah výše zmíněné dědiny. Mělo by tu žít přes osm stovek lidí a o něco méně všelijakého domestikovaného zvířectva. Zatímco v jiných obcích bývá kostel v samém centru dění, lačnovští katolíci musí až na periférii. Tuto radost jim uštědřili nechvalně známí Rudí bratři, během jejichž nadvlády byl svatostánek budován. Nikde jinde prý totiž jeho stavbu nechtěli povolit. Svým způsobem udělali dobře. Církevní stavba s věží je díky svému umístění nepřehlédnutelná a celému okolnímu kraji výrazně přidává na kráse.

Líným krokem se vracím zpátky k rybníkům. Podle zaběhlých tradic nemohu ani tady vynechat vodní ochutnávku. Zachmuřené počasí zadrželo pecivály v teple domovů, takže vzduch kolem hladiny je absolutně čistý. Naprosto svobodně tedy vklouznu do říše kaprů, sumců, cejnů, úhořů a možná i zelených vodníků. Teplota jejich životního prostředí je kupodivu docela snesitelná. Lačnovská pozdně říjnová otužovací záležitost proto končí v naprosté pohodě a bez jakékoliv újmy na zdraví.

Být u Lačnova a neodskočit si ke zdejším skalám by dost dobře nešlo. Fordka mě dopraví na konec dědiny zvané Kozinec, odkud už musím jít po svých. Příštích tři a půl kilometru mě čeká poněkud klouzavý přesun, protože monzuny posledních dnů a týdnů jedinou přístupovou cestu proměnily ve značně rozbahněnou promenádu. Ta ale naštěstí končí u prvních, tedy Dolních skal. Vypínají se k nebi hned za malým potůčkem. Nemám moc času, takže si zdejší obvyklý horolezecký špacír dobrovolně odpustím. Lehce vydechnu v jednom těsném kamenném výklenku a značně nakloněnou rovinou pak pokračuji lesem nahoru.

Díky covidovému volnu dnes není u Horních skal obvyklé liduprázdno. Stojí tu pohozené horské bicykly a z ohniště u převisu stoupá namodralý dým. Naštěstí potkávám samé sympaťáky. Ostatně, tam, kam se musí jít pěšky, případně na kole, a navíc ještě do kopce, tam uremcané, znuděné mastňáky nepotkáte. Romantická lokalita, kam se už od čtyřicátých let minulého věku slétávali trampi a jim podobní vandráci, si ostatně na nějaké namachrované šampóny příliš nepotrpí.

Obkroužím neveliké skalní město a zkracuji si cestu těžko prostupnou houštinou. K mé nemalé radosti narazím na skupinu pískovců, která je mi naprosto neznámá. Jsem tu pochopitelně úplně sám. A nestačím se divit té kamenné parádě. Typicky lačnovská voštinová výzdoba tedy neminula ani zdejší stěny. Navíc jim ještě dopřála náramně působivé barevné tónování. V kombinaci s typicky podzimní paletou přírodních odstínů to tady vyhlíží přímo úžasně! A protože sem nevede žádná pořádná pěšina, toto sympatické zákoutí si svůj komorní ráz asi ještě dlouho udrží. Nečekanou návštěvu tohoto místa beru jako pomyslnou třešničku na dnešním parádním dortu. Den se rychle krátí a mě čeká hodinka cesty k autu. Čvachtám bahnem a díky pestrobarevným čerstvým vzpomínkám je mi skoro do zpěvu…

Poslední letošní výlet k valašským vodám přichází na řadu až začátkem nejsychravějšího měsíce. Po necelých čtrnácti dnech pádím opět do Kančích hor. Kopíruji tok Vsetínské Bečvy a po čtyřiceti kilometrech zabrzdím na konci Nového Hrozenkova. Tento městys, který čítá asi 2 600 obyvatel, se na mapě světa objevil v polovině sedmnáctého století. Do té doby byl součástí obce Hovězí. Nové dědině se začalo říkat Rozinka či Rozinkov a až později došlo k ustálení současného názvu. Žádné pořádné hrozny tu ale nedozrají. A to i přesto, že dotyčné lidské sídlo leží přímo u břehů Balatonu. V tomto případě samozřejmě nejde o mírně zkalené moře Maďarů, ale o populární jezero hornovsackých Valachů. Zabírá plochu necelých deseti hektarů a vzniklo docela nedávno při těžbě štěrkopísku. Jedná se o typické přírodní koupaliště se všemi výhodami i negacemi. Za letního parna je tu totiž hlava na hlavě, což znamená, že romantičtěji založené příznivce naturistického čvachtání, což je můj případ, tady zcela určitě neuvidíte. Dnes je už naštěstí listopad, a tak zdejší vzorně udržované travnaté břehy okupuje jenom několik do blba zahleděných rybářů.

Stačí se posunout o pár set metrů dál a ocitneme se na výsostném území Karolinky. Ta má docela zajímavou historii. Nejdřív tady, ještě na hrozenkovském území, postavil jistý Salomon Reich sklárny nazvané Karolinina huť. Kolem nich se pochopitelně začali usazovat skláři, což v roce 1949 vyústilo odtržením osady od Nového Hrozenkova. Roku 1951 nové vesnici komunisté vymysleli dnešní pojmenování, ale u toho to neskončilo. Postavili tu kulturák, pár paneláků a také přehradu. Po Velké sametové zde bratři katolíci ještě k nebesům vztyčili moderní kostel, takže už nic nebránilo tomu, aby nebyla Karolinka prohlášena za město. Pro normální Valachy je to ale pořád jenom trochu větší dědina. Přebývá tu totiž pouhých dva a půl tisíce smrtelníků. Mezi nimi i věhlasný akademický malíř Ilja Hartinger.

Jenom kousek nad kostelem lze zahlédnout hladinu zmiňované přehrady. Vznikla po zatopení obydleného údolí Stanovnice. Stavba čtyřsetmetrové sypané hráze, malé elektrárny, jakož i další související sanační či budovatelské aktivity se odehrávaly mezi léty 1977 a 1986. Padesátihektarová vodní plocha ukrývá jednu z nejkvalitnějších pitných tekutin na celé Moravě. K bezpočtu spotřebitelů celého Vsetínska a části Zlínska jí každou vteřinu odtud odtéká rovných dvě stě padesát litrů. Z toho logicky vyplývá, že koupání, dokonce i rybaření, je zde naprosto striktně zapovězeno.

Popojedu o pár kilometrů výš a zakotvím v nejhornější části Velké Stanovnice. Jak je mým dobrým zvykem, vydám se na pěší průzkum nejbližšího okolí. Jézetďákům se prý za Komančů do hospodaření na příkrých stráních moc nechtělo, a tak si krajina dodneška udržela svůj typicky valašský půvab. Narazíme tu na docela rozložité zemědělské usedlosti, pečlivě posečené louky, trsy jalovců a stále ještě vonící mateřídoušku. U okrajů lesíků a hájů také na celé čarodějné kruhy výrazně oranžových ryzců. Ještě týž večer se u nás doma promění v pětilitrový hrnec výtečného houbového guláše.

Podzimní putování podél jezírek, přehrad a rybníků si ani v posledním dílu nemůže dovolit vypustit už zavedenou klasiku v podobě lehkého smočení v místních vodách. V daném případě však nastává mírný problém. V Balatonu by to dost dobře nešlo díky ostřížím zrakům lovců podvodní fauny a stanovnická nádrž dokonce nedovolí ani v přístupu na břeh. Což o to, klidně bych to risknul a žádný z pijanů této tekutiny by to jistě nepoznal. Kdyby však blbou náhodou bdělé oko nějaké hlídací kamery zaregistrovalo reprezentanta covidem ohrožené skupiny penzistů, kterak se čvachtá ve zdejším nanejvýš střeženém nálevu, patrně by to dospělo k americkému scénáři, kdy musela být kvůli dvěma decinkám uniklé moči jednoho provokatéra vypuštěna celá přehrada. V aktuálním případě se však nabízí elegantní řešení. Anticovidovou léčebnou kůru uskutečním v bystrém potoce, daleko od ochranného pásma zmíněné nádrže. Dokonale ukrytý malý splávek je přímo ideální variantou. Pár vteřin v klokotající tekutině nepříliš vysoké teploty ke zřetelnému znovuzrození úplně postačí. Vetchý stařec omládne o dvacet let a může v klidu vyrazit do protějších prudkých kopců.

Nežli však vyrazím do protějších kopců, jsem nucen se uchýlit k malému prohřešku. Jinak bych totiž nezahlédl něco z půvabu závěrečné části zmíněné vodní plochy. Ve vhodném místě opustím žlutě značenou turistickou trasu a uchýlím se do hnědozeleného zasmušilého lesa. Připadám si jako antisocialistický narušitel šumavské státní hranice, dychtící po překonání Železné opony. Ten kradmý pohled na snivě zamlženou hladinu však stojí za to! Nezapomenutelný dojem ještě umocňuje tajemně podmračené nebe a až mrazivé okolní ticho. Nenápadně vklouznu zpátky do houštin a konečně mířím ke zmíněným kopcům.

Přestože máme začátek listopadu, temná smrčina oplývá množstvím všelijakých hub. Všímám si dokonce kousků, které vidím snad poprvé v životě. Starší bukový porost, kterým pak stoupám nahoru, už stačil nasát něco z mlhavých závojů. V kombinaci se zbytky barevného listí teď nabízí zvláštní, přívětivě melancholickou atmosféru. Rozjásaný podzim se pomalu převtěluje do typicky dušičkového dějství.

Těšil jsem se na vrcholové paseky a nové, nepoznané výhledy. Místo nich tu vládne šedobílá, matně průsvitná mlha. Krajinu zahalil půvab tiché nostalgie. Nezpívají ptáci a nešustí ani vítr v korunách. Všude je klid a dokonalý mír. A vtom se v zelené trávě objeví pár barevných akcentů. Poslední kvítky růžového jetele a orosené kalíšky fialových ocúnů. Začíná se smrákat. Spouštím se zpátky do údolí a jdu zamávat stanovnické hladině. Doufám, že to stihnu ještě za světla.

Loučení s valašskými vodami je příznačné. Čím dál temnější obloha věští příchod pochmurného podvečera. Začíná jemně mrholit. Nadešel čas návratu. Do málo lákavého světa maskovaných postav a prapodivné covidové komedie. Těm, co žijí nadějí, to, naštěstí, zas až tak moc nevadí. Barevné akcenty se dříve či později zase objeví. Navzdory tomu, že v ně už většina asi nevěří...

(((-: ahoj,ahoj,ahoj :-)))