NA VALAŠSKU U VODY I

-- Bystřička a Cábské jezírko –

Máme tu měsíc říjen a s ním i druhý příchod Covida. Někteří jsou z něho na větvi, jiní jej posílají k vodě. Jakkoliv jeho přítomnost respektuji, náležím spíše ke druhé skupině. A protože je díky nouzovému stavu poněkud více volna, vydávám se k vodě také. Nemusím zrovna létat k mořským břehům, vystačím si s valašskými kalužemi. Údobí barevného listí je tou zdaleka nejlepší alternativou. Nejbližší možností bude nepochybně prastará přehrada na Bystřičce.

Čtvrtek dvaadvacátého desátý začíná modrou oblohou a teplotami kolem patnáctky nad nulou. Vysedávat za pecí by znamenalo spáchat neodpustitelný hřích. Osedlávám svoji věrnou fordku a mířím ke Lhotám. Překlopím se na odvrácenou stranu a přistanu v samém závěru zmíněné vodní nádrže.

Přehrada Bystřička byla bez jakékoliv významnější mechanizace postavena ještě za císaře pána a stala se tak nejstarším dílem svého druhu na řece Moravě od jejího soutoku s Dyjí. Měla být součástí Dunajsko- oderského průplavu a zároveň měla chránit údolí před povodněmi. K prvnímu záměru, jak známo, nedošlo, o naplnění druhého cíle se toto vodní dílo už více než stovku let více či méně úspěšně snaží.

Léta své největší slávy, kdy sem táhly nejen davy jakž takž slušných socialistických rekreantů, ale především hordy svazáckých ostravských chuligánů, má přehrada asi nenávratně za sebou. To, co jí ovšem zůstalo, je malebné valašské okolí. A na podzim, kdy se odstíny převládající zelené začínají převlékat do výrazně teplejších tónů, dosahuje božská přírodní nádhera svého jednoznačného vrcholu.

Krátkou procházku podél plytkých zadních břehů vystřídá přesun o pár kilometrů proti proudu. Zakotvím na samém konci valašské dědiny zvané Malá Bystřice. První zmínka o její existenci pochází z roku 1620. V současné době hostí necelé tři stovky stálých obyvatel. Nepočítáme v to samozřejmě docela početná stáda krav, ovcí, dokonce i koní, která vytrvale spásají šťavnatou trávu ne přilehlých svazích. Protože se dědinka nachází na rozhraní katolického a protestantského Valašska, polovina zdejších smrtelníků se hlásí k Lutherovi a ostatní k Římu.

Auto odpočívá v údolí, zatímco má stařecká tělesná schránka se drápe na nejbližší návrší. Tam někde ční k nebi osada Santov, která je známá nejen vyhledávanou hospodou, ale i nádhernými výhledy na drtivou většinu světových stran. Až do roku 1971 se mohla dokonce pyšnit malou samostatnou jednotřídkou. Poté, co pasekáři poněkud zpohodlněli a většina z nich sestoupila do nejbližších údolí, značnou část původních usedlostí okupují více či méně snášenliví chalupáři.

Mým cílem však není ani Santov , ani protilehlý kopec se Santovítskými skálami, ale v hlubokých hvozdech ukryté Cábské jezírko. Je to asi nehorázná ostuda, ale ještě do včerejška jsem o něčem podobném pořádně nevěděl. Vystoupám tedy na nejbližší hřeben a poté se po žluté značce posunuji k Ptáčnici. Poměrně brzo narazím na tzv. Baťovu naučnou stezku, která mě pozvolným klesáním dovede až ke zvědavě očekávané vodní ploše.

Pravdou je, že jsem si od jezírka moc nesliboval. O to nádhernější je teď vlastní setkání! Jemně načechraná hladina odráží pestré říjnové zbarvení okolních stromů a posvátné ticho narušuje jen přívětivé šumění větru v korunách. Nikde žádní lidé. Jsem tu jenom sám se sebou. A také s Tím, kterého tuším někde převysoko nad sebou. Navzdory vesmírnému odstupu je Jeho přítomnost skoro hmatatelná. Miluji tyto chvíle, pro které stojí zato žít.

Nečekaná vodní plocha v hloubi lesů vděčí za svůj vznik rozsáhlému sesuvu půdy, který přehradil tok malého potůčku. Obnažil rovněž různě velké pískovcové balvany, které teď zdobí smíšený les nad jezerem. Poblíž této nevšední lokality se rovněž nachází rozlehlá paseka Sedlo, které vévodí citlivě udržovaná rekreační chalupa se starou, mohutnou lípou.

Být u vody a neokusit její chuť by v mém případě dost dobře nešlo. A aby byla ochutnávka dokonalá, je třeba jí uskutečnit celým tělem. U Cábského jezírka s tím není nejmenší problém. Horská tekutina je nádherně osvěžující a přívětivý podzimní vánek orosenou pokožku velmi rychle vysuší. O zbytek se už postará milosrdné slunce. Přestože teď k zemi dopadá pod větším úhlem, jeho paprsky dokážou vetchou stařeckou tělesnou schránku až nečekaně příjemně rozehřát.

Vracím se zpátky k Bystřičce. Zaparkuji u chátrajícího hotelu Klenov a vyrazím ke stejnojmennému kopci nad ním. Podobně jako pod Cábem, ani tady to není pouze o vodě. Takřka na celém zmíněném návrší je možné objevit větší či menší skalní útvary. Horolezci, horolezkyně ani horolezčata o ně příliš velký zájem nejeví, a tak případnému tulákovi nabídnou po většinu roku dostatek božského klidu k rozjímání a nerušené relaxaci.

Cestu k přehradě si zopakuji přesně po týdnu. Nemohu se aspoň na chvíli nezastavit u klasického, jediného zachovaného tolerančního kostelíku. Na Lhotách se vypíná už dobrých tři sta let. Jeho temná dřevěná fasáda teď nádherně kontrastuje se zlatým listím zářivě probarvených listnáčů. Jak se zdá, letošní podzim právě vystoupal do svého zenitu.

Okolí vodní hladiny rovněž nabralo na barevnosti. Teplota vzduchu se krčí kolem desítky, ale ani to mi nemůže zabránit v nezbytném křtu ponořením. Otužování je vřele doporučováno a u ohrožených skupin obyvatel, ke kterým se už neodkladně propadám, zvlášť. Někdo zahání covida izolací v posteli, někdo jde na to od lesa. Ten dnes září tolika žhavými tóny, že musí zneškodnit každou myslitelnou virovou bestii.

Jsem zvědavý, jak to po týdnu vypadá o několik pater výš. Po vodou způsobeném znovuzrození opět vyběhnu na Klenov. Bukový les, který začínal nenápadně žloutnout, teď zabrousil do okrů, oranží a pompejských červení. Zeleným mechem obalené skály mu tvoří nádhernou barevnou protiváhu. Lituji všechny, kteří teď dobrovolně leží doma za pecí. Mohli být mnohonásobně bohatší. A úplně zadarmo!

Mám docela čas, a tak se mezi stromovými velikány potuluji dál. Nacházím nová, zatím nepoznaná zákoutí. Třeba kryté místo s ohništěm či převislou skálu vhodnou k přenocování. Dnes už k tomu nedojde, ale pokud mi bude dopřáno ještě nějaký ten pátek žít, pak to tady určitě prakticky otestuji. Tento typ divočiny prostě miluji. Voda, les a skaliny, co chcete ještě víc? Kdo nevěří, ať zavítá na Valašsko! Pokud možno k vodě a nejlépe v říjnu!

(((-:  ahoj  :-)))